Článek
Když v šedesátých letech vstoupila na scénu pražského Hudebního divadla v Karlíně, publikum zatajilo dech. Milena Zahrynowská byla pro tuzemskou muzikálovou a operetní scénu zjevením, jaké se rodí jednou za generaci. Měla uhrančivý, téměř orientální pohled velkých tmavých očí, štíhlou baletní figuru, suverénní herecký projev a především hluboce posazený alt, který dokázal rozvibrovat i poslední řady vyprodaného sálu.
Byla ideální představitelkou moderních osudových žen, pro které se umírá. Dokázala v sobě propojit živelnou smyslnost, dívčí křehkost i technicky dokonalé taneční dispozice. Její život však nebyl jen sérií potlesků vestoje a záplav květin v divadelní šatně. Za nablýskanou fasádou divadelní divy se skrývala hluboká vnitřní nejistota, řada nešťastných lásek, absolutní fyzické vyčerpání a plíživá závislost na alkoholu, která tuto výjimečnou umělkyni stáhla do hrobu dávno předtím, než mohla dosáhnout svého tvůrčího zenitu.
Královnou muzikálu
Milena Zahrynowská se narodila 10. listopadu 1941 v Praze a její umělecká dráha byla předurčena už od raného dětství. Měla vrozenou pohybovou paměť a rytmický talent, takže její první kroky logicky směřovaly k baletu. Už jako malé děvčátko byla přijata do prestižní baletní přípravky Národního divadla. Přísná dřina u baletní tyče jí dala celoživotní tělesnou disciplínu a elegantní držení těla, které později obdivovali všichni choreografové.
Klasický balet jí však brzy přestal stačit. Milena toužila vyprávět příběhy nejen pohybem, ale i slovy a hlasem. Měla přirozeně sytý hlas a velkou dramatickou intuici. Přihlásila se na pražskou Státní konzervatoř, kde vystudovala hudebně-dramatický obor.
Hned po absolutoriu v roce 1959 zakotvila v souboru Hudebního divadla v Karlíně a jeho tehdejší pobočné scéně v Nuslích (Divadlo Na Fidlovačce). V Karlíně právě vrcholila éra velkých muzikálových adaptací a hledala se nová, mladá krev schopná konkurovat dynamickému západnímu stylu. Zahrynowská byla přesně tím článkem, který českému divadlu chyběl.
Stala se absolutní hvězdou souboru. Její legendární ztvárnění Lízy Doolittlové v muzikálu My Fair Lady vstoupilo do divadelních análů. Zahrynowská dokázala přirozeně přejít z vulgární prostořeké prodavačky květin s pražským slangem v oslnivou dámu z vysoké společnosti. Na jevišti zářila po boku takových ikon, jako byl Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký, Josef Bek či Karel Fiala.
Excelovala v klasických operetách jako Mam’zelle Nitouche, Polská krev nebo Netopýr, ale její skutečnou doménou byly moderní muzikály. Když o několik let později ztvárnila Radu v muzikálové adaptaci Cikáni jdou do nebe, z pódia sálala taková divokost a živelná energie, že diváci v hledišti doslova šíleli. Karlínské divadlo na jejím jménu postavilo velkou část své tehdejší dramaturgie.
Kdyby tisíc klarinetů
S takovým půvabem a fotogenickou tváří bylo jen otázkou času, kdy po Mileně Zahrynowské sáhne také filmový průmysl.
Nejvýraznější filmový moment přišel v roce 1964, kdy ji režiséři Ján Roháč a Vladimír Svitáček obsadili do kultovního hudebního filmu Kdyby tisíc klarinetů. Snímek natáčený v kasárnách v západočeském Kynžvartu a v barrandovských ateliérech byl nabitý největšími hvězdami té doby v čele s Jiřím Suchým, Jiřím Šlitrem, Waldemarem Matuškou, Evou Pilarovou a Karlem Gottem.
Milena Zahrynowská v tomto slavném protiválečném muzikálu vytvořila postavu půvabné dívky a tanečnice ze souboru, který do šedivých vojenských kasáren přináší radost, tanec a proměnu zbraní v hudební nástroje. Byla jednou z klíčových tváří výpravných choreografických čísel a její uhrančivý obličej se stal neoddělitelnou součástí vizuálního stylu celého filmu.
Filmový svět jí však překvapivě nikdy nenabídl velkou dramatickou hlavní roli, kterou by si zasloužila. Objevila se ještě v hudebním snímku Ta naše písnička česká, v dobrodružné komedii Zpívající pudřenka, v detektivce Dva muži hlásí příchod či v několika televizních pohádkách a inscenacích. Její těžiště zůstávalo na prknech divadla a na televizní obrazovce, kde pravidelně vystupovala ve velkých estrádách, hudebních recitálech a silvestrovských programech po boku Josefa Zímy a Karla Štědrého.
Zákulisí plné samoty
Zatímco před reflektory působila jako sebevědomá, oslnivá a věčně usměvavá hvězda, její vnitřní svět byl plný křehkosti a pochybností. Byla to žena, která neuměla dávkovat emoce. Všechno prožívala naplno a bez jakékoli záchranné brzdy.
V osobním životě procházela jedním zklamáním za druhým. Hledala hlubokou celoživotní oporu, ale její vztahy často troskotaly na tom, že muži v ní viděli spíše slavnou a atraktivní divu z plakátů než citlivou bytost hledající bezpečí.
K osobním zklamáním se přidalo neúprosné pracovní tempo. Zahrynowská hrála téměř každý večer, dopoledne zkoušela náročné choreografie, odpoledne natáčela v rozhlase nebo na Kavčích horách a o víkendech jezdila na zájezdová představení po celé republice.
Muzikálové herectví vyžaduje maximální fyzickou i pěveckou kondici. Když se ozvaly první vážné bolesti kloubů, hlasová únava a chronická nespavost, začala sahat po rychlých pomocnících. Nejprve to byly tlumicí léky na spaní a stimulanty před náročným večerním představením. Aby zahnala trému, úzkost z neustálého tlaku na stoprocentní výkon a tíživou samotu v prázdném bytě po návratu z divadla, začala léky zapíjet alkoholem.
Zpočátku to nikdo neřešil. Sklenička kvalitního koňaku v šatně po představení patřila v uměleckém prostředí k běžnému rituálu a Milena díky svému temperamentu zpočátku zvládala fungovat i po propité noci. Jenže v sedmdesátých letech se občasné popíjení změnilo v těžkou fyzickou i psychickou závislost.
Vedení Karlínského divadla i její herečtí kolegové situaci dlouho tutlali. Zahrynowská byla pro divadlo obrovskou pokladní jistotou a lidé ji milovali. Kolegové nad ní drželi ochrannou ruku, pomáhali jí zakrývat výpadky a v maskérně ji dávali dohromady studenými obklady.
Postupem času však byla situace neudržitelná. Začaly se množit pozdní příchody na generální zkoušky, zapomenuté texty přímo na jevišti a v několika případech muselo být představení dokonce zrušeno kvůli náhlé zdravotní indispozici hlavní představitelky. V divadelních kuloárech se začalo otevřeně šeptat o tom, že slavná Milena má vážný problém.
Několikrát se pokusila s démonem bojovat a nastoupila na protialkoholní léčení. Jakmile se však vrátila do stejného divadelního prostředí plného stresu, povrchních vztahů a nekonečných lákadel, její abstinence vzala za své po několika týdnech. Po každém dalším relapsu padala ještě hlouběji.
Na počátku osmdesátých let už její organismus drastický životní styl nezvládal. Kombinace tvrdého alkoholu, silných medikamentů a chronického vyčerpání jí těžce poškodila játra i trávicí trakt. Kdysi oslnivá kráska s jiskrou v oku drasticky zhubla, její tvář ztratila svěžest a v hlase se začala projevovat únava.
V divadle jí ubývalo rolí, protože režiséři se báli svěřit jí náročné hlavní postavy v nových premiérách. Pro ženu, pro kterou bylo jeviště celým smyslem existence, byla ztráta práce tou nejhorší ranou. Pocit zbytečnosti a opuštěnosti utápěla v dalším pití.
V posledních dvou letech života se Milena Zahrynowská téměř úplně stáhla do ústraní. Žila opuštěná ve svém bytě, vyhýbala se bývalým kolegům a trávila dny střídavě v péči lékařů a doma. Její tělesná schránka byla naprosto zdevastovaná těžkou cirhózou jater a celkovým selháním organismu.
Zemřela 23. února 1986 v Praze. Bylo jí pouhých čtyřicet čtyři let.
https://www.filmovyprehled.cz/en/person/104056/milena-zahrynowska
https://ostrava.rozhlas.cz/osud-zpevacce-milene-zahrynowske-nepral-pocatecni-idyla-se-zacala-hroutit-po-8615926
https://www.supraphonline.cz/album/663683-milena-zahrynowska
https://www.kinobox.cz/osobnosti/31448-milena-zahrynowska
https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/29695-milena-zahrynowska-krasa-talent-a-kruty-osud-album-ondreje-sucheho.htm
https://www.kultura.cz/profile/31836-milena-zahrynowska
https://www.amaterskedivadlo.cz/files/periodika/7e001cb0f7fa3cf98c357f0e5b3e635e5f89237a.pdf
