Článek
Evička Č. byla teprve čtyřleté děvčátko z nedaleké Lednice. Usměvavá a bezbranná – jedno z těch dětí, které místní vídávali běhat po návsi s panenkou v náručí. V onen osudný srpnový den roku 1965 však Evička domů nedorazila.
Když se začalo smrákat a její jméno zaznívalo ulicemi stále zoufaleji, obcí se začínal šířit neklid. Co se mohlo stát tak blízko domova? Kdo by ublížil malému dítěti? Tušili tehdy rodiče a sousedé, jaké zlo se potuluje v jejich středu? Netušili – a právě ta nevědomost byla možná nejmrazivější.
Ještě téhož dne se rozběhlo pátrání po ztracené holčičce. Začalo to opatrným voláním jména na kraji lesa a skončilo horečnatým pročesáváním každého koutu rozlehlého parku. Napětí rostlo. Ve vzduchu, prosyceném vůní letního listí, se mísila naděje s narůstající hrůzou. Podvečerním tichem náhle zazněl výkřik.
Jeden z hledajících narazil u starého dubu na nehybné dětské tělíčko. Malá Evička byla nalezena – ale zázrak se nekonal. Její drobný život zhasl.
Nález dětského těla spustil vlnu šoku, která se během hodin přelila celou Lednicí a okolím. Nikdo si něco takového nedokázal představit ani v nejhorší noční můře.
Ještě než kdo znal pachatele jménem, v myslích lidí už nabývala obrysů představa netvora, který byl schopný sáhnout na nevinné dítě.
Hon na vraha
Jakmile bylo nalezeno Eviččino tělo, proměnilo se poklidné městečko v centrum zběsilého pátrání po vrahovi. Do honu na pachatele se zapojili nejen profesionálové z Veřejné bezpečnosti, ale i desítky dobrovolníků z řad myslivců, železničářů a obyčejných občanů.
Záhy se ukázalo, že oním „netvorem“ je člověk, kterého mnozí znali od dětství. Alois P., devatenáctiletý mladík z Lednice, patřil mezi místní rodáky. Možná tichý podivín stranící se ostatních – zpětně už si každý vybavoval nějakou znepokojivou drobnost. Dívkám na taneční zábavě prý občas věnoval dotěrné pohledy, kdosi ho jednou načapal, jak zpoza plotu sleduje hrající si děti.
Místní jen hořce vzpomínali, že „navzdory tomu, že měl pouhých 19 let, Veřejná bezpečnost jej už v minulosti vyšetřovala pro mravnostní přestupky“ – tedy pro chování, které naznačovalo sexuální deviaci. Alois, ač tak mladý, už měl temnou stránku, před níž společnost nedokázala včas uchránit své nejzranitelnější.
Alois P. se po činu pokusil zmizet. Možná doufal, že v chaosu pátrání splyne s davem, uteče pod rouškou noci. Jeho zoufalý úprk ale neměl dlouhého trvání. Už následující den dostihla spravedlnost i jeho – a velmi symbolicky na místě, které značilo konec jeho cesty.
Ve vlaku ujíždějícím směrem k Uherskému Hradišti spatřili železničáři mladého muže, na něhož seděl popis hledaného. Tam, mezi cizími tvářemi v pomalém osobním vlaku, padla na Aloise ruka zákona. Veřejná bezpečnost jej zadržela přímo ve vlaku. Mladík se nezmohl na odpor – možná věděl, že utéct vlastní vině nemůže.
Alois P. se po zadržení k odpornému činu bez okolků přiznal. Zřejmě i jemu samotnému došlo, že zapírat nelze – důkazy byly drtivé. Svědci jej viděli poblíž místa činu krátce před tragédií. Na jeho oblečení se našly stopy spojující ho s Evičkou. V křovinách u Janohradu policisté sebrali předměty, které tam pachatel zanechal.
„Veřejnost byla tímto činem velmi pobouřena a zhnusena, protože Alois P. se dopustil toho nejodpornějšího, čeho je člověk vůbec schopen,“ zaznamenaly dobové kroniky.
Celý případ byl objasněn s neobvyklou rychlostí, během pouhých pár dní. Na malém městě, kde se všichni znají, se pravda rozkryla jako prasklá skořápka. A s pravdou přišla i neovladatelná vlna emocí. Žalem zdrcení rodiče děvčátka se uzavřeli v němém zármutku. Ostatní obyvatelé Lednice – otřesení tím, že vrahem je „jeden z nich“ – volali po jediném možném trestu.
Ortel
Soud jednal rychle a bez milosti. Před soudci stanul vyhublý mladík s prázdným pohledem – Alois P., kterého znali z dřívějška jen jako tuctového kluka odvedle, nyní vystupoval v poutech a s nálepkou pedofilního vraha.
Nebylo pochyb o vině – sám obžalovaný detailně popsal, jak čtyřletou holčičku vylákal stranou, zneužil a posléze chladnokrevně zabil.
Při těch slovech mnozí přítomní nedokázali potlačit slzy vzteku ani znechucení. Některé matky vyběhly na chodbu, neschopné poslouchat líčení hrůz, jež musela Evička vytrpět. Alois stál bez pohnutí. Neprojevil lítost – či snad nebyl schopen emocí vůbec.
Ortel nemohl být jiný. Okresní soud vynesl nad devatenáctiletým vrahem trest smrti provazem. V tehdejším Československu šlo o krajní, leč zákonný trest, zejména za takto otřesné činy na dítěti. Rozsudek zněl jednoznačně: smrt oběšením.
Ač se Alois P. okamžitě odvolal ke Krajskému soudu v Brně, neuspěl. Odvolací instance verdikt potvrdila beze změny – stejně jako později Nejvyšší soud ČSSR, u něhož mladý vrah marně hledal sebemenší naději na záchranu.
Poslední jiskřičkou naděje mohla být žádost o milost – prosebný dopis k prezidentovi republiky. I ten Alois P. sepsal. Čekal na odpověď v cele smrti, zatímco pod okny věznice Pankrác pomalu padalo podzimní listí. Avšak marně. Žádné milosrdenství nepřišlo. „Jeho žádosti o milost nebylo vyhověno,“ napsalo stroze Rudé právo v listopadu 1966.
V pátek 4. listopadu 1966 časně ráno byl nad Aloisem P. vykonán trest smrti oběšením v pražské pankrácké věznici. Mladík, kterému bylo teprve 20 let, tak skončil svůj život na šibenici jako nenáviděný vrah dítěte.
https://www.ahaonline.cz/clanek/krimi-pribehy/175224/vrah-holcicky-dostal-provaz.html
https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1965/8/19/4.png
https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1966/11/5/4.png
https://www.policie.cz/soubor/sesit-02-prvni-vydani-pdf.aspx
