Článek
Šestnáctiletý Adolf Pistorius patřil k velkým hokejovým nadějím tehdejší Prahy – každé ráno trénoval na stadionu Štvanice, a dokonce se uvažovalo o jeho nominaci do juniorské reprezentace.
Dne 2. května 1966 místo dalšího tréninku nastoupil spolu se spolužáky ze Střední průmyslové školy strojní na povinnou chmelovou brigádu. Domů už se nikdy nevrátil.
Odjezd na chmel býval pro studenty vítaným vytržením ze školní rutiny. Na korbě náklaďáku mířícího do chmelařské vesnice Deštnice panovala nejspíš dobrá nálada. Skoro padesátka středoškoláků namačkaných na dřevěných lavicích se těšila na dobrodružství a pár týdnů svobody mimo domov.
Kdo by tušil, že jejich radostný výlet skončí během pár sekund noční můrou? Krátce po šesté hodině večer se ozvala ohlušující rána. Rozjetá lokomotiva se právě u Deštnice srazila s nákladním autem plným dětí – a během jediného okamžiku se veselý smích na korbě proměnil v křik a zoufalství.
Železniční přejezd na kraji obce Deštnice měl být toho večera střežen, jenže vše zhatil banální spor. Dva zaměstnanci dráhy, kteří si právě měli předat službu, spolu kvůli osobním neshodám téměř nemluvili.
Závorář Josef Kostka proto 2. května odešel z hlídacího domku už v 17:30 zadním vchodem, aby se s kolegyní vůbec nepotkal. Kvůli uražené hrdosti jí však nepředal zásadní informaci: osobní vlak z Prahy směr Žatec měl zpoždění téměř půl hodiny. Kostka to nezapsal ani do provozní knihy a závorářka Marie Hajná po příchodu na stanoviště mylně předpokládala, že opožděný vlak už dávno projel.
Masivní dřevěné závory proto nechala nahoře. Silnice vypadala volná a řidič nákladního vozu plného studentů neměl důvod brzdit. Krátce po šesté hodině večer vjel náklaďák na přejezd – a v tu chvíli se zleva vyřítila zpožděná parní lokomotiva. Ozvala se obrovská rána. Lokomotiva narazila do přední části vozu a smetla jej ze silnice. Celý nákladní automobil se roztrhl a desítky studentů byly vymrštěny z korby na koleje a přilehlý svah.
Šest chlapců zemřelo na místě, další čtyři podlehli zraněním v nemocnici – celkem si nehoda vyžádala deset mrtvých, všichni to byli mladí studenti kolem sedmnácti let. Dalších 37 lidí utrpělo zranění. Byl to nejčernější den v historii československého školství – deset mladých životů, plných nadějí a plánů, vyhaslo v troskách na kolejích.
Na přejezdu zavládl chaos a ticho zároveň. Závorářka Hajná stála ve strážním domku v šoku – nedokázala ani zvednout telefon a přivolat pomoc. Prvních záchranných akcí se proto ujali místní obyvatelé a náhodní řidiči, kteří u nehody zastavili. Ne všichni ale zastavili; našel se i šofér, který odmítl zraněného studenta odvézt do nemocnice s tím, že si nechce zašpinit sedadla svého vozu.
Jiní projíždějící pouze nevěřícně přihlíželi. „Někteří řidiči (pomohli) ochotně, bez ohledu na to, jestli budou mít znečistěné potahy. Taky tam přijel jeden, který řekl: Já si prostě nebudu kvůli tomu špinit sedadla – a odjel,“ vzpomínal hořce ředitel školy Miroslav Marek.
Když na místo dorazil první příslušník Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie), nezajímal se prý o umírající ani zraněné – nejdříve si začal pečlivě zapisovat poznávací značku havarovaného náklaďáku. Teprve o několik minut později dorazila první sanitka.
Zranění byli rozváženi do okolních nemocnic vším, co bylo po ruce. „Bylo takové podezřelé, mrtvolné ticho, jenom sténání. Celá hromada těl až dolů do škarpy…,“ popsal děsivou scénu ředitel Marek, který k nehodě přijel mezi prvními.
I po desetiletích v něm vzpomínka na ten večer zůstala mrazivě živá: všude kolem ležela zkrvavená těla studentů a ozývaly se nářky zraněných v podvečerním šeru.
Lékař Jaroslav Hnuta, který zajišťoval ošetření obětí, přiznal, že obraz zmasakrovaných dětí ho pronásleduje dodnes. „Když mi někdo řekne Deštnice ’66, tak se mi vybaví ty postižený děti, kterým už nebylo pomoc,“ uvedl lékař po letech.
Mezi oběťmi nehody byl i syn náměstka tehdejšího ministra dopravy. Zoufalý otec se večer telefonicky dotazoval na pohotovosti, ale doktor Hnuta neměl sílu mu do sluchátka oznámit, že jeho syn už nežije.
Rodiče ostatních chlapců se o smrti svých dětí dozvídali s bolestným zpožděním – například rodina Adolfa Pistoriuse až druhý den ráno z rozhlasových zpráv.
Následné vyšetřování určilo viníky tragédie rychle – ale jen ty nejviditelnější. Za trestný čin obecného ohrožení bylo obviněno pět lidí: oba železniční závoráři, řidič náklaďáku, strojvedoucí vlaku a topič parní lokomotivy.
Soud nakonec uznal vinnými čtyři z nich. Strojvedoucí Vladimír Halaburd byl zproštěn obžaloby, protože prokazatelně dodržel všechny předpisy (před přejezdem troubil a snažil se brzdit). Ostatní obžalovaní odešli od soudu s nepodmíněnými tresty v rozmezí od 18 měsíců do 5 let vězení.
Zdaleka nejpřísnější pohled veřejnosti i soudu směřoval k železničnímu závoráři Kostkovi, jenž službu předal špatně – tíhu viny však nakonec neunesl a ještě před nástupem do vězení spáchal sebevraždu. Jeho kolegyně Hajná, která zůstala strnule stát s nezavřenými závorami a musela se dívat na blížící se katastrofu, skončila v péči psychiatrů.
Při rekonstrukci nehody se představitelé drah pokusili svalit díl odpovědnosti na řidiče náklaďáku. Krátce předtím totiž železničáři nechali vysekat křoví kolem přejezdu, aby při vyšetřovacím pokusu vypadalo, že měl řidič dobrý výhled na trať.
Pravdou je, že podle tehdejších předpisů měl náklaďák převážející lidi na přejezdu vždy zastavit, i když byly závory nahoře – šofér to neudělal. Jeho zaměstnavatel, místní JZD, se u soudu za řidiče zaručil s tím, že mladý muž živí nemocnou matku a sestru. Rodiče zemřelých studentů se však hořce ptali, kdo jednou bude živit je.
Krátce po tragédii se odpovědní činitelé snažili zmenšit svůj podíl viny. Na následné schůzce ve škole například jeden z učitelů prohlásil, že chmelová brigáda byla dobrovolná – jako by škola nenesla odpovědnost za vyslání dětí na korbu náklaďáku.
To vyvolalo ostrou reakci rodičů. „Můj muž vyskočil a chtěl mu dát přes hubu, že to nebyla pravda,“ vzpomínala Marie Pistoriusová, maminka jednoho ze studentů.
Tehdejší student Arnošt Sládek k tomu dodnes dodává: „To souviselo bohužel trošku i s tím minulým režimem, že opravdu my jsme tam byli jak dobyčata. Osmačtyřicet lidí na jednom náklaďáku – to si normální člověk nedovede představit.“
Sládkova slova trefně poukazují na širší problém: v 60. letech byly podobné studentské brigády prezentované jako romantické dobrodružství, ale bezpečnost a důstojnost studentů při nich často stály až na vedlejší koleji.
Oficiální místa nechtěla připustit vlastní selhání. Tehdejší tisk o nehodě referoval jen stručně a s patetickým důrazem na bezchybný průběh záchranných prací, nikoli na příčiny tragédie. V okresních novinách se týden po události dokonce objevila oslavná reportáž o „ukázkově zvládnuté“ záchraně – přestože ve skutečnosti měli na záchraně zraněných největší podíl náhodní svědci.
„Byl jsem znechucen, když jsem po týdnu v novinách četl velké tirády o tom, jak perfektně všechno fungovalo. A přitom ti lidé, kteří tam přišli první na pomoc… o těch tam nebyla ani zmínka,“ popsal ředitel Marek své pocity z tehdejší propagandy.
Tragédie navždy poznamenala jednu celou generaci a bolestnou zkušeností připomněla, jak krutě mohou skončit i zdánlivě nevinné školní výpravy.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezni%C4%8Dn%C3%AD_nehoda_v_De%C5%A1tnici
https://noviny-zblizka.cz/zatec/zapomenuta-dramata-deset-mladych-lidi-zahynulo-na-prejezdu-v-destnici-na-pocatku-tragedie-byl-spor-na-pracovisti/
https://www.youtube.com/watch?v=yZ1mOsCAXYM
https://zatecky.denik.cz/nehody/nehoda_destnice_historie_20160502.html
