Článek
Malý František Eduard Kohout se narodil na jaře roku 1889 v Českých Budějovicích jako druhý ze čtyř sourozenců v rodině truhláře. Jeho dětství se však brzy přeneslo do Plzně, kam se rodina přestěhovala za lepším živobytím.
Právě tam poprvé okusil kouzlo divadla – maminka ho vodila na představení pro děti a malého chlapce naprosto uchvátily osvětlené jeviště a pohádkové světy odehrávající se na prknech, která pro něj znamenala celý svět. Jedno představení obzvlášť změnilo jeho život – baladická hra Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška.
Podle jeho pozdějších vzpomínek to byla právě chvíle, kdy se ve třináctiletém chlapci definitivně zrodilo rozhodnutí stát se hercem. S nedočkavou vášní utekl z domova za kočovným cirkusem, chtěl se okamžitě připojit k světu pod šapitó a prkennému pódiu. Po pouhých třech dnech ho však našli a vrátili zpět domů – tatínek jeho bláznivý útěk rázně překazil a chlapec se musel vrátit do školních lavic.
Cesta na jeviště
Chtěl studovat herectví na pražské konzervatoři, ale rodina na to neměla prostředky. Musel tedy zůstat na plzeňském reálném gymnáziu. Ve škole vynikal zejména v hodinách českého jazyka, ale jeho srdce stále patřilo divadlu.
Našel si cestu, jak zůstat blízko vysněnému cíli – domluvil si soukromé hodiny herectví u profesora Jaroslava Hurta, uznávaného režiséra a divadelníka, a dokonce se učil zpěvu u místního tenoristy. Každý takový krok ho utvrzoval v tom, že patří na jeviště, a nikoli do běžného zaměstnání, jak by si možná přáli jeho rodiče.
Sedmnáctiletý Eduard se rozhodl riskovat vše pro svůj sen: studia nedokončil a místo toho si roku 1906 podal do novin odvážný inzerát, že hledá divadelní angažmá. Zakrátko přišla odpověď a on se vydal na cestu s první kočovnou společností.
Otevřel se před ním toulavý život plný nejistoty, ale i vzrušení – každý den nové město, noví diváci a možnost stoupnout si na prkna, kde ožívala fantazie. Byl odhodlaný vybojovat si místo na slunci divadelního světa.
Byl odhodlaný vybojovat si místo na slunci divadelního světa. V následujících letech vystřídal hned několik divadelních společností, s nimiž projel křížem krážem Čechy. Hrál všechno možné – od činohry po operetu – podle toho, co putovní soubory právě nabízely.
Nejednou spal v provizorních podmínkách a ve spěchu se učil nové role, ale tahle kočovná škola života mu dávala hereckou průpravu k nezaplacení. Během jedné štace se seznámil s charismatickým hercem Vendelín Budil a s úctou stál na jevišti vedle legendárního Eduarda Vojana, když hostoval v jejich představení.
Taková setkání mladého Kohouta utvrzovala, že jde správnou cestou – dokonce si na počest Vojana začal dávat jméno Eduard místo rodného Františka. Budil v něm rozpoznal talent a stal se jeho přítelem i rádcem na dálku.
Tento herecký matador neváhal a roku 1909 devatenáctiletého Eduarda angažoval do Městského divadla v Plzni. Pro mladíka to znamenalo konec nejistého kočování a začátek opravdové profesionální kariéry na stálé scéně.
Osvojil si velkolepé romantické gesto, naučil se pracovat s mohutným hlasem a dramatickým výrazem – Budil ho vedl pevnou rukou, ale také s otcovskou péčí. Dokonce si do svých poznámek o tomto nováčkovi napsal, že je „velice nadaný, nadějný a všestranný herec“. Kohout v Plzni zářil ve stovkách představení čtyři sezóny a Budilova důvěra v něj rostla s každou rolí.
Po úspěších v Plzni zatoužil dobýt i metropoli. Roku 1913 zamířil do Prahy, nejprve na krátké angažmá v menším Intimním divadle na Smíchově. Brzy však přešel do honosného Městského divadla na Vinohradech.
Talentovaného Kohouta si v královských Vinohradech všiml vizionářský režisér Karel Hugo Hilar. Pod jeho taktovkou se mladý herec poprvé setkal s moderním expresionistickým divadlem plným vášnivých gest, silných emocí a odvážných experimentů.
Hilar rozvíjel nejen Kohoutův dramatický patos, ale také jeho smysl pro komiku a pohyb – občas ho nechal dokonce tančit v operách nebo hrát v pantomimě, aby zdokonalil jeho všestrannost. Už tehdy tušil, že v tomto mladém muži dřímá hvězda první velikosti.
Na vrcholu slávy
Legendární Eduard Vojan dříve nastavil laťku shakespearovské postavy Hamleta tak vysoko, že převzít po něm štafetu budilo posvátný respekt. Kohout však výzvu přijal. Když jako dánský princ poprvé vstoupil na jeviště Národního divadla s lebkou v ruce, sál ani nedýchal.
Místo abychom viděli okázalého tragického hrdinu, ztvárnil Hamleta jako mladého citlivého muže, váhajícího a bezradného, dokonce se slzami na krajíčku. Jeho slavný monolog „Být či nebýt“ nezněl pateticky osudově, ale spíše jako tichá, bolestná meditace nad smyslem života.
Eduard Kohout se přes noc proměnil v legendární postavu českého divadla. Během své kariéry vytvořil na prknech Národního divadla přes sto různých rolí z českého i světového repertoáru – od shakespearovských hrdinů přes romantické snílky až po komediální figury. Postupem času své herectví kultivoval a ztišil.
Jeho hlas, sytý a nezaměnitelně zabarvený, se stal nástrojem, kterým kouzlil: dokázal jedinou intonací sdělit nevyslovitelné. Byl také vyhledávaným recitátorem – s nadšením přednášel verše moderních básníků i starofrancouzské písně a jeho přednes uchvacoval publikum v divadelních sálech i útulné poetické vinárně Viola.
Kohout se neustále učil novým výrazům a jeho umění nestárlo, stejně jako on sám, který si pečlivě udržoval tělesnou kondici každodenním cvičením až do pozdního věku.
Zatímco na divadelních prknech byl králem, filmové kamery mu tolik štěstí nepřinesly. Poprvé stanul před filmovým objektivem v roce 1913 v němém snímku Pan profesor.
O několik let později hrál ve filmu Děvče z tabákové továrny svůdce Anatola. Tahle role mu však byla protivná – připadala mu povrchní a laciná. Když pak spatřil hotový film, cítil zklamání a rozhodl se, že u filmu dál hrát nechce.
Ve třicátých letech zářili v kinech noví miláčci publika jako Hugo Haas či Oldřich Nový, zatímco Eduard Kohout zůstával věrný divadlu a filmového světa se stranil.
Teprve roku 1937 se k filmu vrátil, ale dostával už jen vedlejší úlohy – hrál podivíny, blázny, ztroskotané existence i okouzlující barony v pozadí příběhů. Každou takovou malou roli ovšem ztvárnil s mistrovskou péčí a precizností.
Přesto ho filmaři neobsazovali do hlavních úloh a jeho velký talent tak na plátně zůstal nedoceněn. Snad v něm občas zahlodal stín lítosti, když viděl jiné sklízet slávu filmových premiér, ale jeho srdce zůstávalo patřit především divadelnímu publiku.
Tajný soukromý život
Eduard Kohout se nikdy neoženil a neobjevoval se po boku žádné dámy, což vyvolávalo dohady v kuloárech. Zástupy fanynek mu posílaly dopisy a toužily po jeho náklonnosti, jenže jejich idol se zdvořile usmíval a držel si odstup.
Nikdo tehdy netušil skutečný důvod. Ve skutečnosti Kohout miloval muže – byl to cit, který ve své době musel skrývat hluboko pod maskou. Homosexualita byla ve společnosti první republiky nepřijatelná, a za komunistického režimu dokonce trestná, proto se herec naučil žít ve stínu.
Svou pravou orientaci pečlivě tajil dlouhé desítky let, svěřil se jen pár nejbližším přátelům, kterým důvěřoval. Navenek vystupoval jako elegantní starý mládenec, ale v nitru nesl tíhu tajemství a osamělost člověka, který nemůže otevřeně projevovat lásku.
Přesto ani jemu se láska nevyhýbala, byť musela zůstat v ústraní. Eduard navazoval opatrné známosti s mladšími muži, v nichž nacházel spřízněné duše i odraz vlastní mladosti, které se vnitřně nikdy docela nevzdal.
V nitru byl Kohout přes všechnu svou noblesu trochu naivním romantikem, možná i proto, že nemohl žít svou pravdu otevřeně. Uchoval si dětskou zvědavost a hravost, která se projevovala v drobných radostech – třeba když doma na terase vyvěšoval velkou vlajku s emblémem kohouta, pokaždé když byl doma, jako by tím dával světu znamení o své přítomnosti s jemným humorem.
Zkouška odvahy
Roku 1939 se nad českými zeměmi zatáhla temná mračna okupace. Národní divadlo však dál hrálo, ač pod dohledem cenzury – lidé potřebovali útěchu a symboly naděje.
Eduard Kohout v těch časech ztvárnil několik postav, které pro publikum získaly hlubší vlastenecký význam. Na jevišti ožívali slavní čeští světci a panovníci a Kohout do nich vtiskoval nezdolnou hrdost.
Jednou stál před publikem jako svatý Václav, jindy jako moudrý král Karel IV. či jeho syn Václav IV. V jeho podání tito národní hrdinové jakoby promlouvali k současnosti: připomínali divákům českou hrdost a tradici v době, kdy národ trpěl pod jhem hákového kříže.
Za oponou však i hercům samotným šel někdy mráz po zádech – stačil jeden chybný krok a mohli upadnout v nemilost okupační moci.
Pak přišla chvíle, kdy se musel projevit i v reálném životě. Jednoho dne byl Eduard Kohout předvolán k nepříjemnému úkolu: nacistické úřady po něm žádaly, aby veřejně – a dokonce za přítomnosti nechvalně proslulého kolaboranta Emanuela Moravce – přečetl projev slibující věrnost německé říši.
Byla to ponižující představa, že by hlas národem ctěného herce měl sloužit okupantské propagandě. Kohout cítil, jak se v něm mísí strach s odporem.
Dobře věděl, že odmítnutí by ho mohlo stát svobodu nebo i život. Přesto, když stanul tváří v tvář této zhoubné výzvě, odmítl zradit své principy.
Připomněl, že pro české diváky je představitelem svatého Václava, Karla IV. i Václava IV., a že tuhle čest nehodlá pošpinit žádným ponížením.
Nacistický pohlavár mu měl zlověstně pohrozil vězením, ale Eduard sebral všechnu svou vnitřní sílu a klidně odpověděl, že pak bude alespoň o jednu hereckou zkušenost bohatší. To německé důstojníky zarazilo.
Nakonec mu kupodivu dali pokoj – možná pochopili, že zlomením tak oblíbeného umělce by vzbudili nežádoucí pozdvižení. Tato historka, ať už pravdivá či lety zveličená, jen potvrzuje silný morální kompas, který Eduard celý život měl.
Pod dohledem totality
On sám se však k hrdinství nehlásil – stále tvrdil, že „je jen herec“. Pokračoval tedy tam, kde před válkou skončil: opět stanul na prknech Národního divadla a znovu okouzloval jako přední člen souboru.
Budovatelská dramata plná propagandy Kohoutovi příliš nevoněla. Přizpůsoboval se jim jen s obtížemi – trápilo ho, že namísto shakespearovských hloubek a básnických her má pronášet schematické fráze o údernicích a traktorech.
Přesto v divadle vytrval a snažil se i do těchto rolí vnést kousek poctivého citu. Byl za svou dlouholetou práci odměněn oficiálním uznáním: obdržel státní ceny a v roce 1953 titul zasloužilého umělce.
Později ho režim poctil i řádem a jmenoval národním umělcem – což byla paradoxně pocta, již mu udělili ti samí mocní, kterým se on nikdy plně nepodvolil.
Začátkem šedesátých let si ho našla Státní bezpečnost – obávaná tajná policie komunistického režimu. Přišli za ním agenti s chladnou nabídkou: chtěli, aby jako důvěryhodná tvář Národního divadla donášel na své kolegy, hlásil jejich „nespolehlivé“ řeči a postoje.
Dobře věděl, jak fungují vyděrači – a oni věděli o jeho bolestivém tajemství. Naznačili, že pokud odmítne spolupráci, rozhlásí o něm, že je homosexuál, a zničí mu tak pověst i kariéru.
Nakonec v něm ale převládla stejná neústupnost jako tenkrát před okupanty.
S rovnou páteří a klidným hlasem StBákům řekl, že nic ohavného dělat nebude. Odmítl je – a k překvapení všech z toho vyšel vítězně.
Moc dobře totiž věděli, že skandál by poškodil i je samotné: Kohout nebyl ledaskdo, byl nositelem řádů a národním umělcem, a veřejností by otřáslo, kdyby ho najednou vláda sama zostudila. Zlovolní agenti tedy odtáhli s nepořízenou.
Eduard Kohout si tak uhájil čisté svědomí i za cenu, že dál zůstane v úzkosti ze svého dvojího života. Jeho statečnost však opět zvítězila nad hrozící nespravedlností.
Ve formě zůstával Kohout až do vysokého věku. Po čtyřiačtyřiceti letech na prknech Národního divadla sice v roce 1960 oficiálně odešel do penze, ale divadlo nedokázal opustit nadobro.
Ještě i v následujícím desetiletí se několikrát vrátil jako host na svou milovanou scénu, kdykoli cítil, že by mohl nějaké postavě něco předat. Mladší generace herců ho respektovala jako žijící legendu – byl pro ně vzorem oddanosti kumštu.
On sám však někdy těžce nesl, že doba pokročila a o něj už není takový zájem jako dřív. Na filmovém plátně se objevil už jen výjimečně v drobných rolích. Přijal například roličku u Karla Zemana, nebo se mihl v kriminálce a pohádce, ale velké příležitosti se mu vyhýbaly.
Svět se měnil a on zůstával trochu osamocený, uzavřený ve svých vzpomínkách na slavné časy. Závěr života Eduarda Kohouta byl osamělý. Zemřel 25. října 1976 v Praze, ve věku nedožitých osmaosmdesáti let. Jeho ostatky byly uloženy na vyšehradském Slavíně – čestném pohřebišti českých velikánů, kam bezpochyby patřil.
Ještě rok před smrtí stihl vydat své paměti nazvané příznačně Divadlo aneb Snář. V této knize vzpomínek se mísí skutečnost a sny stejně jako v jeho životě, který byl sám o sobě jedním velkým divadelním příběhem.
Zdroje
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Kohout
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=4106:kohout-eduard&Itemid=108&lang=cs
https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/2416
https://www.kinotip2.cz/clanky/dvakrat-se-ozenil-sexualni-orientace-vlastimil-harapes-tajemstvi-20250718-13859.html
https://www.csfd.cz/tvurce/1600-eduard-kohout/prehled/
https://zivotopis.osobnosti.cz/eduard-kohout.php
