Článek
3. června 1940, Paříž. Nebe hučelo motory a páchlo spáleným olejem. František Peřina kličkoval mezi mraky a kulkami, pronásledovaný rojícími se Messerschmitty. Šest desítek nepřátelských letadel zatím kroužilo kolem jako supi. Všude kolem něj prolétaly střely a nebe křižovaly černé siluety.
Co se mu honilo hlavou v onom osudovém okamžiku? Možná vzpomínka na vlast a na vše, co opustil. A také na Annu – ženu, kterou si vzal za manželku sotva před rokem a kterou nechal doma s nadějí, že se jí jednou vrátí.
Ještě před rokem byl František Peřina obyčejným mladým pilotem z jižní Moravy. Pocházel z vesničky Morkůvky a létání miloval od dětství. Když 15. března 1939 nacisté obsadili jeho vlast, neváhal: oženil se se svou snoubenkou Annou a druhý den po svatbě tajně prchl za hranice.
Odešel bojovat, aby jednou domov osvobodil. Přes Polsko se dostal do Francie, kde byl přijat do cizinecké legie a následně přeškolen na moderní stíhačku Curtiss H-75. Jméno Peřina však ve Francii nesměl používat – pro případ zajetí si zvolil krycí jméno „Rinope“.
Pod tímto pseudonymem se brzo stal slavným hrdinou. Hned od počátku bojů psal francouzský tisk o neznámém esu Rinopovi. Vycházely desítky článků oslavujících jeho odvahu. V očích Francouzů se zrodil nový hrdina. František Peřina bojoval ve slavné jednotce „Les Cigognes“ (Čápi) a velmi brzy se zařadil mezi nejlepší stíhače v řadách spojenců.
Už 11. května 1940 – pouhý den po zahájení německé invaze do Francie – se stal prvním československým leteckým esem druhé světové války. Během několika horečných dnů jara 1940 dosáhl řady vítězství. Například 10. května 1940 sestřelil čtyři nepřátelské bombardéry Dornier Do 17, o den později poslal k zemi Heinkel He 111 a 12. května přidal další dva Ju 87 Stuka.
Francouzi mu svěřili nejnebezpečnější mise a Peřina je zvládal s mistrovstvím ostříleného válečníka. Než nadešel červen, měl na kontě téměř dvacítku sestřelů – německé letectvo připravil o devatenáct strojů.
Toho dne ale nad Paříží čelil situaci, ze které zdánlivě nešlo uniknout živý. Peřinova letka se ocitla pod drtivým útokem a jeho kamarádi v bombardérech byli v ohrožení. Nikdo jiný už nezůstal, aby je kryl. Sám jediný se vrhl proti šedesáti stíhačkám.
Palba ho okamžitě zasáhla – ostrá bolest projela jeho levou paží, kterou střela prostřelila skrz na skrz. Další exploze otřásla trupem letadla a ostré střepiny se mu zaryly do pravé nohy. Kabinu vyplnil štiplavý kouř. Stroj se třásl zásahem a neovladatelně se řítil k zemi. Byl konec?
Nepřítel státu
Probral se v nemocnici, obklopen raněnými. Šok vystřídala ostrá bolest v paži a noze. Kulky a střepiny zanechaly v jeho těle krvácející rány. Venku zatím Paříž padla a hákové kříže zavlály nad městem. Bylo začátkem června 1940 a Francie umírala.
Nemocnice brzy zaplavili zranění vojáci prchající před Wehrmachtem. Peřina věděl, že pokud zůstane, čeká ho zajetí – nebo smrt. Riskoval znovu: v noci tajně opustil lůžko, obvázal si krvácející předloktí a uprchl z nemocnice těsně předtím, než dorazili Němci.
Zraněný a kulhající se proplížil z obsazené Paříže, a nakonec se mu podařilo dostat na pobřeží. Odtud byl evakuován do Afriky spolu s dalšími letci, kteří nechtěli složit zbraně. Ještě v létě 1940 zamířil do Británie – další země, která hodlala vzdorovat nacistům. V RAF nastoupil k 312. československé peruti a čekal ho boj o Británii.
Osud však znovu zasáhl krutě: v září 1940, právě když nálety Luftwaffe vrcholily, prodělal akutní zánět slepého střeva a musel na operaci. Zbytek bitvy proležel v bolestech v nemocnici – tentokrát bezpečné, britské. Když se uzdravil, hlavní nebezpečí už pominulo.
Peřina cítil hořkost: jeho druhové mezitím umírali v kokpitech nad Anglií a on nemohl nic dělat. K bojovým letům se vrátil až roku 1942 a ještě si připsal několik vítězství, ale na konci roku 1942 byl stažen z fronty jako válečná legenda. Díky svým skvělým střeleckým schopnostem začal cvičit nové piloty.
V roce 1945 se František Peřina vrátil domů jako hrdina. Doma ho však čekala trpká příchuť vítězství. Jeho milovaná Anna, se kterou se po šesti letech shledal, měla za sebou vlastní peklo. Za války ji zatklo gestapo pro spolupráci s odbojem – německý soud ji roku 1943 odsoudil k trestu smrti.
Dva roky strávila v ženské věznici v bavorském Aichachu, denně čekala na popravu, která naštěstí nikdy nepřišla. Když se manželé Peřinovi v létě 1945 opět setkali, byli to zocelení lidé s jizvami na těle i na duši. Válku přežili. Věřili, že teď už bude lépe.
František zůstal u letectva nové poválečné armády, předával zkušenosti a konečně si mohl užívat života ve vlasti. Jenže další rána na sebe nenechala dlouho čekat. Únor 1948 přinesl komunistický převrat a z válečného hrdiny se přes noc stal nežádoucí člověk.
Nový režim pohlížel na letce z RAF jako na potenciální zrádce a „imperialistické agenty“. Nejtěžší období Františka Peřiny nastalo právě nyní, v době míru. Za vše, co pro vlast vykonal, se mu odměnili nedůvěrou a šikanou. 1. března 1949 byl z politických důvodů propuštěn z armády.
Bylo mu pouhých 37 let. Namísto vděčnosti ho čekalo ponižující sledování tajnou policií a obavy o vlastní život. Co teď? Měl čekat, až si pro něj přijdou? Ne. František Peřina se rozhodl bojovat i tentokrát: zvolil útěk.
Dne 12. dubna 1949 na malém sportovním letounu M-1C Sokol tajně vzlétl z letiště v Chocni. V kokpitu s ním seděla jeho žena Anna a také přítel, pilot Karel Rada. Tříčlenná posádka vsadila vše na jedinou kartu. Pod nimi ubíhala noční krajina Československa – jejich domov, který opouštěli s těžkým srdcem a nejistotou, zda ho ještě kdy uvidí.
Lehké sportovní letadlo přelétlo hranice a bezpečně přistálo v americké okupační zóně Německa. Komunisté zuřili, ale Peřinovi byli pryč z jejich dosahu. Z válečného hrdiny se stal exulant bez vlasti.
Návrat generála
Následovala dlouhá léta v exilu. František Peřina znovu vstoupil do služeb RAF ve Velké Británii, ale svět se posunul dál – válka skončila, staré eso už nemělo příležitost bojovat. V roce 1955 z armády definitivně odešel a začal nový život v Kanadě a později ve Spojených státech.
Usadil se s Annou daleko v cizině, kde se živil jako konstruktér. Dokonce se podílel na vývoji sedadel pro vesmírný program Gemini a obří dopravní letoun Boeing 747.
František a Anna drželi spolu a překonali společně dlouhé odloučení od vlasti. Psali si s přáteli, sledovali z dálky, jak Československo zápasí s totalitou. Doufali, že jednou přijde den, kdy se budou moci vrátit.
Dočkali se po téměř půl století. Když v roce 1989 padla železná opona, bylo Františku Peřinovi bezmála osmdesát let. Přesto nelenil – hned v roce 1993 se s manželkou vrátil do rodné země.
Praha ho přivítala jako válečného hrdinu. Konečně se dočkal oficiálních poct, které mu náležely: prezident Václav Havel mu udělil Řád Bílého lva a označil ho za symbol statečnosti.
Pro Františka však možná byla největší odměnou jiná chvíle – když viděl, že jméno František Peřina nese nová škola v pražských Řepích. Do té školy pak rád docházel besedovat. Stařičký voják, s šedinami a jiskrou „klukovských ohníčků“ v očích, vyprávěl dětem své příběhy. S pokorou a úsměvem stál před mladou generací, jež svobodu brala jako samozřejmost, a popisoval, jak křehká a draze vykoupená tato svoboda byla.
Dne 6. května 2006 František Peřina zemřel ve věku 95 let. Do posledních chvil po jeho boku stála Anna – žena, se kterou sdílel všechny strasti i triumfy. Odešla o několik týdnů dříve než on, snad aby mu připravila místo v nebeské formaci, kam on vzápětí zamířil za ní.
Ve své rodné vsi Morkůvkách mají dnes manželé Peřinovi společný hrob. Na náhrobku stojí vyrytý titul Generál nebe.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Pe%C5%99ina
https://www.pametnaroda.cz/cs/perina-frantisek-1911
https://www.zs-perina.cz/stranka-pribeh-genpor-fr-periny-68
https://www.valka.cz/Perina-Frantisek-t9334
https://afbcaslav.mo.gov.cz/generalporucik-v-v-frantisek-perina-patron-212-takticke-letky
https://www.morkuvky.cz/frantisek-perina/d-1030
