Článek
František Truhlář se narodil 19. listopadu 1917 v podkrkonošské Lomnici nad Popelkou do rodiny dělníka Josefa Truhláře a švadleny Marie rozené Hůlkové jako nejmladší ze čtyř dětí.
V rodném městě vychodil obecnou a měšťanskou školu a v roce 1936 úspěšně odmaturoval na učitelském ústavu v Jičíně. Podle vzpomínek sestry Boženy patřil k premiantům třídy, ale povahou byl spíše samotář.
Učitelské místo po absolutoriu nesehnal, a tak ještě roku 1936 nastoupil základní vojenskou službu – nejprve do Školy pro důstojníky pěchoty v záloze, následně pokračoval na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě.
V srpnu 1938 byl vyřazen v hodnosti poručíka letectva a přidělen k leteckému pluku č. 1 T. G. Masaryka v Hradci Králové; na podzim téhož roku ještě absolvoval specializovaný kurz pro letecké pozorovatele v Prostějově.
Odchod do exilu
Mnichovská krize a následná nacistická okupace Československa zásadně ovlivnily Truhlářův osud. Po 15. březnu 1939 musel opustit rozpuštěné československé letectvo a vrátil se do Lomnice nad Popelkou, kde našel zaměstnání v nedaleké Jilemnici.
Místo pohodlného života v protektorátu se však rozhodl odejít za hranice a bojovat za svobodu své vlasti se zbraní v ruce. Dne 25. ledna 1940 ve svých 22 letech ilegálně překročil hranice Slovenska a vydal se na strastiplnou cestu přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Libanon do Francie.
Stejně jako mnoho jiných prchajících vlastenců okusil během útěku „pohostinnost maďarských věznic“ a surové zacházení tamních četníků, než se mu podařilo dostat do cíle. Ve Francii se přihlásil do zahraniční čs. armády. Po pádu Francie odplul koncem června 1940 evakuační lodí do Velké Británie, odhodlán pokračovat v boji proti nacistům až do konečného vítězství.
Služba u 311. perutě RAF a první ohnivé peklo
V Británii byl Truhlář přijat do Královského letectva RAF v důstojnické hodnosti Pilot Officer. Druhého srpna 1940 byl zařazen k nově vzniklé 311. československé bombardovací peruti se základnou v Honingtonu.
Původně se předpokládalo jeho nasazení jako leteckého navigátora, vzhledem k předchozímu pozorovatelskému výcviku, avšak akutní nedostatek palubních střelců vedl k přeškolení Truhláře na pozici zadního střelce bombarderu Vickers Wellington.
Zařazen byl do osádky zkušeného velitele Jana Veselého jako nejmladší člen posádky. Již 8. října 1940 podnikl s osádkou svůj první bojový let – nálet na Brémy – a o několik dní později dokonce bombardovali Berlín.
Při třetí bojové akci 16. října 1940 však jejich Wellington KX-H stihla katastrofa: při návratu z útoku na Brémy se letoun v mlze srazil s lanem britské balónové baráže u Londýna a zřítil se k zemi. Wellington dopadl poblíž stanoviště Fighter Command v Bentley Priory a po nárazu začal hořet.
Z šestičlenné posádky katastrofu zázračně přežil pouze František Truhlář – jeho tělo sice utrpělo zdrcující popáleniny, avšak zadní část trupu letounu s bezvládným střelcem se od zbytku vraku oddělila a neponořila se do plamenů. Mladý letec byl nalezen těžce zraněný, na pokraji smrti, se strženou kůží na tváři i končetinách.
Následoval dlouhý boj o život v péči věhlasného plastického chirurga Sira Archibalda McIndoe v nemocnici QVH v East Grinsteadu. Truhlář musel podstoupit nesčetné bolestivé procedury – opakované převazy, koupele v léčivých roztocích, a zejména sérii pionýrských plastických operací obličeje a rukou, které mu postupně navrátily lidskou podobu.
Stal se jedním ze zakládajících členů proslulého Guinea Pig Clubu (tzv. Klubu pokusných morčat), sdružujícího popálené letce spojeneckých armád a jejich lékaře. Z československých letců RAF vyžadovali tak náročnou léčbu jen dva – František Truhlář a stíhač Josef Koukal, který utrpěl podobné popáleniny při bitvě o Británii.
Právě Josef Koukal se stal Truhlářovi blízkým přítelem a oporou: v nemocnici se potkali už koncem roku 1940 a prožili spolu většinu dlouhé týdny rekonvalescence. Po více než roce útrap se František Truhlář skutečně dokázal vrátit do služby – navzdory trvalým jizvám a změněné tváři se duševně vzchopil a znovu oblékl uniformu. Koncem roku 1941 nastoupil k obnovovacímu výcviku u 311. perutě a připravoval se na další nasazení.
Stíhací pilot a druhá katastrofa
Touha aktivně bojovat vedla Truhláře k další změně kariéry – požádal o přeřazení k stíhacímu letectvu. Velitel 311. perutě Wing Commander Ocelka jeho žádosti vyhověl a nadřízení brzy zjistili, že Truhlář má značné pilotní nadání.
Už v březnu 1942 byl povýšen do hodnosti Flight Lieutenant (nadporučík) a po intenzivním výcviku (první samostatný let absolvoval na cvičném stroji Tiger Moth 31. srpna 1942) byl jako výtečný frekventant zařazen k 312. československé stíhací peruti RAF.
Od září 1943 létal na slavných stíhačkách Supermarine Spitfire a během několika málo dní se úspěšně zapojil do operační činnosti proti nepříteli. Podnikal riskantní ofenzivní lety nad okupovanou Evropu, doprovázel spojenecké bombardéry a účastnil se útoků na cíle v hloubce nepřátelského území.
Svou odvahou i leteckým mistrovstvím si brzy vydobyl uznání a respekt jak mezi československými spolubojovníky, tak u britských kolegů a v očích britské veřejnosti.
Dne 11. června 1944 však osud znovu krutě zasáhl. Truhlář měl za sebou už 59 bojových letů a při návratu ze šedesáté mise nad Evropou (podnikané krátce po spojenecké invazi do Francie) jej čekala další katastrofa.
Při návratu na základnu v anglickém Portsmouthu se jeho Spitfiru za špatného počasí porouchal motor – pravděpodobně vinou nedostatku paliva. Truhlář se pokusil o nouzové přistání na improvizovaném letišti u Portsmouthu, avšak jeho letoun v husté mlze zavadil o překážku na zemi, převrátil se a začal hořet.
Statečný pilot tak podruhé během čtyř let uvízl v hořícím vraku letadla – a podruhé utrpěl četné popáleniny po celém těle. Následovaly znovu kruté muky a boj o život: Truhlář byl dlouhé dny a týdny na hranici smrti a podle svědků už ani jeho duše nechtěla dál žít, přesto se tělo opět nevzdalo a vydrželo nejhorší bolesti.
Za vydatné podpory přítele Koukala a obětavé sestry Pamely, která o něj pečovala už po prvním úrazu, podstoupil Truhlář další sérii operací ve specialistické péči dr. McIndoea. Trvalo rok a půl, než se znovu naučil chodit a základně fungovat.
Konec druhé světové války ho zastihl stále ještě v nemocnici – do bojů už nezasáhl a ani nemohl vítězně defilovat s ostatními letci při slavnostní přehlídce v osvobozené Praze.
Návrat domů a vnitřní boje
Do vlasti se František Truhlář vrátil až v prosinci 1945. Přiletěl nad rodnou zemi ve svém spitfiru s opraveným trupem i duší – jako válečný hrdina ověnčený britskými i československými vyznamenáními, povýšený do hodnosti štábního kapitána (majora).
Zůstal u armády a po poslední doléčovací operaci v Anglii nastoupil v roce 1946 jako zástupce velitele Leteckého pluku 12 v Praze-Kbelích. Přestože v Británii byl Truhlář oslavován jako hrdina, doma se setkal s nepochopením a někdy i krutostí – mnozí spoluobčané nedokázali ocenit jeho oběť a naopak reagovali na jeho zjizvený obličej s necitlivým posměchem.
Obzvlášť potupný zážitek si odnesl z obyčejné cesty vlakem: jedna spolucestující matka se zděsila vzhledu válečného veterána v uniformě a hrubě ho okřikla, ať odejde, protože děsí její dítě.
Šokovaný Truhlář v tichosti opustil kupé a na chodbičce se rozplakal – a svému kamarádovi majoru Nezbedovi se s hořkostí svěřil: „Vidíš, jsem tady už jen proto, abych strašil děti. Bylo by lepší, kdybych se zastřelil…“. Tato hluboce ponižující zkušenost, kdy místo úcty zakusil opovržení, zanechala na jeho psychice těžké jizvy.
Po válce si Truhlář našel i vážnou známost, ale ani v osobním životě ho štěstí nečekalo. Podle pamětníků byla jeho mladá partnerka spíše vypočítavá zlatokopka než milující opora – i přes znetvořenou tvář byl totiž Truhlář válečným hrdinou s prestižní společenskou pozic.
Když si tuto trpkou pravdu uvědomil, byla to další rána pro jeho už beztak nalomenou psychiku. Nebeský jezdec – jak býval někdy nazýván – tak musel po návratu domů svádět nečekaně těžký vnitřní boj. Z odvážného letce, jenž dvakrát unikl plamenům, se stal muž sužovaný pochybnostmi o sobě samém.
I proto se o Františku Truhlářovi začalo hovořit také jako o „muži tří tváří“ – člověku, jehož původní tvář změnily jizvy, a jehož poválečná životní role se dramaticky lišila od té hrdinské válečné.
Poslední let a tragická smrt
Ani po válce však František Truhlář nepřestal létat. V armádní službě pokračoval s nadšením – často usedal do kokpitu stíhačky Spitfire a pomáhal cvičit nové piloty pro obnovované československé letectvo.
Při služebních přeletech mezi Prahou a Brnem pravidelně odbočoval z trasy nad rodnou Lomnici, aby nízkým průletem pozdravil místní obyvatele. Dne 3. prosince 1946 podnikl právě takový let – bohužel se mu však stal osudným. Truhlář tehdy pilotoval stroj Spitfire LF Mk.IXE (ev. č. TE-562, kód CX-1) a krátce po poledni zamířil nízko nad Lomnici nad Popelkou.
Podle dochovaných svědectví chtěl přátelům na zemi předvést prvky letecké akrobacie – konkrétně výkrut (výrol) kolem podélné osy. V malé výšce však letoun zachytil křídlem o střechu domku u místní sokolovny, ztratil rychlost a zřítil se mezi okolní stavení.
Po dopadu následovala exploze a Spitfire v mžiku pohltily plameny, z nichž už František Truhlář potřetí uniknout nedokázal. Devětadvacetiletý válečný hrdina zahynul v rodném městě, přímo před zraky zděšených lomnických občanů.
Okolnosti tragédie nebyly nikdy zcela objasněny a dodnes vyvolávají nejasnosti a dohady. Na základě rozhovorů s Truhlářovými kamarády se ihned po nehodě zvažovalo, zda nešlo o záměrnou sebevraždu – zlomený hrdina mohl úmyslně zamířit vstříc jisté smrti, unaven životem s traumaty a bolestmi.
Úřední vyšetřování však dospělo k závěru, že šlo spíše o leteckou nekázeň, nešťastnou chybu zkušeného pilota, který riskantně předváděl akrobatický prvek v příliš malé výšce. Jisté je, že František Truhlář vyhasl v čase míru tak, jak žil ve válce – obklopen ohněm a v oblacích dýmu.
Truhlářův pohřeb proběhl s vojenskými poctami a jeho ostatky spočinuly v rodinné hrobce v Lomnici nad Popelkou. Svůj nesmírný obdiv mu prostí lomničtí občané vyjádřili navzdory nepřízni doby – v roce 1971 (v době vrcholící komunistické normalizace) mu odhalili důstojný památník poblíž náměstí.
Teprve po pádu komunistického režimu se ale dostalo válečným letcům RAF plné rehabilitace: František Truhlář byl 1. června 1991 in memoriam povýšen na plukovníka československého letectva.
Jeho dramatický příběh inspiroval řadu autorů – například režisér Ondřej Krejcar o něm v roce 2008 natočil dokument Nepřítelem osudu (v angl. překladu Against Fate), a v rodném městě proběhlo několik výstav (např. „František Truhlář – muž tří tváří“ k 100. výročí narození) připomínajících osud tohoto zapomenutého hrdiny.
V roce 2011 prošel lomnický památník rekonstrukcí – původní instalovaná část křídla sovětského MiGu byla nahrazena maketou křídla spitfiru, aby lépe symbolizovala Truhlářův příběh.
František Truhlář zůstává jednou z nejinspirativnějších postav československého letectva 2. světové války. Svou nezdolnou vůlí překonal dvě těžká zranění, která by jiného vyřadila navždy, a přesto znovu a znovu vzlétl do boje.
Jeho život sice skončil tragicky, ale odkaz statečnosti a odhodlání žije dál. Jak trefně prohlásil legendární stíhač gen. František Fajtl o svém spolubojovníkovi: „Jeho hrdinství a jeho láska k rodné zemi bude navždy příkladem k zamyšlení nad smyslem života a vzorem výjimečnosti v míře sebeobětování…“
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Truhl%C3%A1%C5%99
https://www.armyweb.cz/clanek/valecny-hrdina-unikl-dvakrat-z-horiciho-letadla-kvuli-popalene-tvari-se-mu-ale-po-navratu-do-vlasti-posmivali
https://sever.rozhlas.cz/frantisek-truhlar-letec-raf-a-valecny-hrdina-z-lomnice-nad-popelkou-9323120
https://fcafa.com/2017/02/06/frantisek-truhlar/
https://www.valecnemuzeum.cz/pribeh-letce-2-svetove-valky-frantiska-truhlare
https://pali.avalone.cz/news/51/50/Pop%C3%A1len%C3%BD-hrdina-plk.-Franti%C5%A1ek-Truhl%C3%A1%C5%99
