Článek
Bylo 24. července 1968, křižovatka Đồng Lộc na severu Vietnamu už čtrnáct dní zažívala nepředstavitelné peklo. Desítka mladičkých dobrovolnic se vrhala pod palbou vstříc rozježenému panoramatu kráterů – jen co utichl nálet, jejich úkolem bylo ručními nástroji srovnat terén pro další průjezd nákladních vozů.
Američané shodili na tuto jedinou křižovatku téměř 50 000 bomb, protože tudy procházela strategická tepna zásobování. V okolí zahynulo na 16 000 vojáků a pracovníků pověřených udržováním stezky.
Přesto ani jediný den nezůstala cesta neprůjezdná. Mládežnické brigády jako ta její pracovaly s odhodláním hraničícím se zoufalstvím: „Naše krev může přestat téct… doprava se nesmí zastavit!“
Opakovaly to samy sobě stále dokola, aby potlačily děs. To poledne, patnáctý den nepřetržitého bombardování, dopadla puma příliš blízko. Vchod do jeskyně, kde dívky hledaly úkryt před dalším náletem, se v mžiku zřítil a změnil v jejich společný hrob.
Deset děvčat ve věku 17–24 let – jejichž krev před chvílí nasákla zemi – se stalo nesmrtelným symbolem vietnamského hrdinství. Jména všech deseti dnes stojí vyrytá do památníku na kopci mezi borovicemi, přímo nad tou prokletou křižovatkou. Jejich tragický osud byl jen jedním z tisíců příběhů odvahy a oběti, jež provázely Ho Či Minovu stezku.
Ho Či Minova stezka – síť tajných cest džunglí – tehdy propojovala komunistický Sever s bojujícím Jihem. Začala vznikat v roce 1959 na přímý rozkaz vůdce Ho Či Mina, pouhých pět let po porážce Francouzů v Indočíně. Zpočátku šlo o nenápadný průsek pralesem, jímž k partyzánům pronikaly první jednotky.
Z této tenké stezky však postupně vyrostl „neviditelný dálniční systém“ o délce přes 12 000 mil (19 000 kilometrů), jenž nakonec dokázal porazit i supervelmoc. Ironií zůstává, že jméno Ho Či Minova stezka jí dali až samotní Američané – pro Hanoj to byla prostě Đường Trường Sơn, cesta napříč pohořím Trường Sơn na laoské hranici.
Nebyla to jediná silnice, ale komplex rozvětvených tras: klikaté pěšiny, provizorní dálnice pro nákladní auta, úzké stezky pro kola a pěší, a dokonce vodní cesty po řekách. V pozdějších letech přibyl i polní ropovod vedoucí palivo hluboko do týlu nepřítele.
Materiálu zpočátku putovalo jen okolo dvou tun denně, ale po roce 1965 se objem vyšplhal na 250 tun denně. Vrcholem kapacity bylo přes 20 000 tun zásob měsíčně, které proudily na jih v závěru dekády. Za celou válku prošly stezkou na dvě miliony lidí – vojáků, nosičů, řidičů, techniků, lékařů i obyčejných vesničanů, kteří se rozhodli pomoci.
Náklad převážely mohutné šestikolové náklaďáky, ale stejně tak dvoukolé bicykly opatřené silnými nosiči a dokonce i sloni. Tím hlavním transportním prostředkem však zůstávaly lidské nohy. Nekonečné řetězy odhodlaných mužů a žen nesly na zádech až metrákové vaky s municí, jídlem a léky, den za dnem, stovky kilometrů džunglí.
Začátky byly skromné a improvizované. Bojovníci i bezejmenní nosiči zásob se plížili po údajných kozích stezkách, které vedly neprostupným terénem. Někdy museli šplhat po provizorních žebřících na svazích tak strmých, že je boty těch před nimi kopaly do obličeje. Bahnitá lepkavá půda svírala nohy i kola vozíků; za období dešťů vězely nákladní vozy po nápravy v blátě nebo nekontrolovaně klouzaly do roklin.
Přesto konvoje postupovaly neochvějně vpřed. Řidiči se soupravami často jezdili v noci – sotva pět metrů za světlem slabé lucerny – a pomocník seděl na blatníku připraven kdykoli varovně zakřičet a sám skočit střemhlav do temnoty, když se z mlhy náhle vynořil nepřátelský vrtulník.
O životě na stezce rozhodovaly vteřiny. Kde trojitý baldachýn džungle vyrvaly bomby nebo chemické defolianty, tam už kamufláž z větví nedokázala kolony ukrýt – lidé umírali, náklaďáky hořely, a přesto se po chvíli znovu ze severu ozvalo mručení motorů a další vůz plný rýže či střeliva se vydal na cestu na jih.
Každý takový průjezd smrti byl malým vítězstvím. Vietnamské velení nasadilo na udržení stezky obrovské lidské síly – a nápady. Prvním nepsaným zákonem bylo naprosté utajení: „Pohybovat se bez cest, žít bez střechy, vařit bez kouře.“
Nikde se neusazovat, nezanechat stopu, neprozradit polohu stoupajícím dýmem. Skupiny vojáků a nosičů mizely v zeleném moři pralesa jako duchové. Kolony se přesouvaly pod přirozenou klenbou listoví nebo pod sítěmi z lián, aby je neodhalila americká letadla. A když nepřítel přece jen udeřil, obvykle v noci, zhasla se světla a celá jednotka jako mrknutím oka zmizela v okolní tmě.
Jakmile pumy rozryly trasu, nastupovaly pohotově ženijní čety a stezku během pár hodin přeložily nebo opravily. „Budovali jsme tu cestu v úzké spolupráci s Američany,“ směje se dnes sarkasticky plukovník Xuân Văn Tiên, který na stezce strávil deset let. „Oni bombardovali – a my uhnuli jinam. Pak bombardovali znovu – a my to opět obešli“. Tato partyzánská kreativita přiváděla americké stratégy k zoufalství.
Spojené státy se pokusily pralesní dálnici zničit všemi prostředky. Nad Laosem a Vietnamem začalo roku 1965 kroužit stále více průzkumných letounů, které se snažily odhalit skrytý tok zásob. Do terénu shazovaly elektronické čidla snímající hluk motorů či lidských kroků.
Na obří magnetofonové pásy uložila CIA zvuky náklaďáků, a pak je pouštěla z reproduktorů nainstalovaných v džungli – jen aby donutila Vietnamce vystřelit a prozradit své postavení. Dokonce se zvažovalo rozprašovat nad stezkou pivo Budweiser, aby se vojáci opili a přestali pracovat. Do praxe se však tento návrh nedostal.
Stezka jako by byla nekonečná, nepolapitelná, stále se větvící a obnovující síť.
Nakonec nezbylo než sáhnout k brutální síle. Na stezku se snesl ohnivý déšť, jaký dějiny do té doby nepoznaly.
Od listopadu 1968 zahájilo letectvo permanentní operaci Commando Hunt – po dlouhých pět let zaplavovaly severní Laos a Vietnam kobercové nálety strategických bombardérů, které celkem shodily přes 3 000 000 tun bomb.
Pro srovnání: je to třikrát více výbušnin, než kolik jich padlo na všechny bojující strany v druhé světové válce. Z někdejších provincií v Laosu a Kambodži se staly nejbombardovanější oblasti v dějinách. Napalm a trhaviny tam pokryly zem stovkami tisíc kráterů viditelných dodnes na satelitních mapách.
A přece – kýžený výsledek se nedostavil. Bombardování sice zabilo odhadem 30 000 lidí pohybujících se na stezce, ale stékající krev jako by jen dál promazávala stroj vietnamské odolnosti. V únoru 1971 Američané naposledy vsadili na pozemní invazi: vyslali 17 000 vojáků jihovietnamské armády vstříc kritickému uzlu stezky u laoského Tchepone. Ofenzíva skončila fiaskem – těla útočníků zůstala rozeseta v bahně džungle společně se zbytky zničených tanků.
To už však Ho Či Minova stezka dávno nebyla jen úzkou pěšinou v lese. Vyrostla v ohyzdné monstrum z betonu a oceli, poháněné krví a potem. V jejích útrobách fungovaly polní nemocnice pro raněné i dílny na opravy techniky.
Hlouběji v džungli vedly podzemní tunely a skladiště munice. Za frontovou linií se vinulo potrubí, kterým proudilo palivo téměř až k Saigonu. Americké letectvo jedno prosincové ráno roku 1970 napočítalo na stezce neuvěřitelných 15 000 pohybujících se vozidel. Nešlo to zastavit.
„Bezpochyby to byl naprosto zásadní faktor. Tu stezku jsme nikdy nedokázali přetnout,“ povzdechl si později William Bundy, někdejší náměstek ministra obrany USA. Legendární vietnamský generál Võ Nguyên Giáp výstižně označil stezku Trường Sơn za „rozhodující bod našeho boje“ a „klíč k naší budoucí prosperitě“.
Zásobovací tepna udržela vietnamskou revoluci naživu, dokud se na jejím konci neroztáhla rudá vlajka vítězství. „Pro mě to bylo jednoduché,“ prohlásil generál Trần Văn Trà, jeden z velitelů osvobození Saigonu. „Žádná moderní zbraň nemůže porazit lidskou vůli. Odhodlaní lidé dokáží přelstít cokoli, co člověk vymyslí.“
Válka skončila, stezka zůstala. Co s ní? Příroda si brzy vzala zpět úseky vinoucí se cizinou: prales v Laosu a Kambodži pohltil většinu opuštěných tras, zbyly jen rezavějící vraky techniky a tlející kosti. Ve Vietnamu však příchod míru otevřel novou kapitolu.
Z rozbombardované Trường Sơn se stala výzva pro budovatele – bylo třeba obnovit zemi a neosídlené horské oblasti nabízely prostor. Kubánští inženýři pomohli postavit první asfaltovou silnici po někdejší stezce a brzy vyrostla celá magistrála č. 14, kopírující slavnou válečnou trasu napříč centrální vrchovinou.
Na místech, kde americké bomby a látky jako Agent Orange vypálily džungli, zůstaly jen moře vysokých trav. Domorodci jim neřeknou jinak než „americká tráva“ – agresivní plevel, který dodnes dusí každý náznak nového lesa.
Ornice prostoupená krátery se změnila v rýžová pole, plantáže kaučukovníků a kávovníků. Dříve opuštěná údolí se zaplnila přistěhovalci ze severu a původní obyvatelé hor, Montagnardi, se ocitli na ústupu.
Ho Či Minova stezka vstoupila do nového milénia jako silnice smíření a rozvoje – ale duchové minulosti na ní zůstávají. Místy je dodnes nebezpečné kopat studnu nebo stavět základy domu: hluboko v zemi čekají nevybuchlé bomby a miny. Farmář Nguyễn Văn Xuân si ve svých polích podél někdejší fronty zvykl na vše.
Když v roce 1994 upozornil zahraniční reportér na zrezivělý fosforový granát ležící opodál, muž se jen usmál: „Těchhle věcí tu vídám tisíce,“ prohodil lhostejně, granát holýma rukama zvedl a odhodil za drátěný plot. Potom se vrátil k okopávání burských oříšků, jako by se nechumelilo.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ho_%C4%8Ci_Minova_stezka
https://www.tracesofwar.com/sights/86781/Dong-Loc-Junction.htm
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1994-11-27-mn-1854-story.html
https://www.rigad.cz/magazin-valka-vietnam-prubeh-vysledek-nasledky
https://www.britannica.com/topic/Ho-Chi-Minh-Trail
https://www.youtube.com/watch?v=SkzNqLO-nxM
https://special.vietnamplus.vn/2025/04/14/truong-son-trail-ho-chi-minh-trail-a-legendary-pathway-to-national-reunification-and-progress/
