Článek
Nehoda přišla, když ji nejméně čekal - spal. Bylo léto roku 1977, cesta autem s dalšími lidmi, jaká měla být obyčejnou, nudnou částí cestování, ne osudovým momentem, který mu na dlouhé měsíce změní život. Auto vjelo do protisměru, narazilo do protijedoucího vozidla, a Jiřího Líra to vymrštilo skrz přední sklo.
Ve svých memoárech Ve vedlejší roli později popsal, jak dlouho po opuštění vozu ještě brzdil obličejem po mokré vozovce, než ho spánek nahradil bezvědomím - věta, jaká i s odstupem desítek let mrazí svou téměř básnickou, černě humornou přesností. Diagnóza byla vážná - prasklá lebeční kost, zásah do mozkového centra, zranění, jaké by u méně odolného člověka mohlo znamenat trvalé následky, nebo rovnou konec.
Do nemocnice za ním pravidelně chodil kamarád Vladimír Menšík, tehdy jeden z nejoblíbenějších a nejvytíženějších českých herců a bavičů, jehož energie a humor byly v tehdejším Československu takřka legendární. Přátelství mezi dvěma muži, kteří se oba živili tím, že rozesmávali celý národ, muselo v nemocničním pokoji nabírat úplně jiný rozměr.
Menšík, zvyklý bavit tisícihlavá publika, se najednou soustředil jen na jednoho jediného diváka, který ho v tu chvíli potřeboval víc než kdy jindy. Sám Lír o tom později napsal, že škoda, že Vláďovy návštěvy nemohly být pro všechny na lékařský předpis - spousta lidí by se prý uzdravila za mnohem kratší dobu.
K uzdravení mu podle svědků pomohla i jeho vlastní bodrá povaha, stejná povaha, díky které dokázal z každé, byť sebemenší role udělat postavu, kterou si divák zapamatoval. Poprvé se mu podařilo utéct hrobníkovi z lopaty - obrat, který sám později v souvislosti s vlastním osudem rád používal, jako by smrt vnímal jako protivníka, kterého lze na chvíli přelstít vtipem a odhodláním, přesně tak, jak to dělal na jevišti celý svůj profesní život.
Chlapec z Pelhřimova, který maloval kulisy
Narodil se devatenáctého června 1923 v Pelhřimově. Herecká dráha začala už na reálném gymnáziu, kde maloval kulisy a hrál v divadelním kroužku - typická cesta mladíka, jehož vášeň pro divadlo se probouzela dřív, než si sám dokázal uvědomit, že se z toho jednou stane celoživotní povolání.
Právě tam se poznal se svými budoucími kolegy, bratry Lubomírem a Oldřichem Lipskými, přátelství, jaké mělo o pár let později rozhodnout o celém směřování jeho profesní dráhy. Úspěšně složil přijímací zkoušky na konzervatoř, jenže studium mu přerušila válka - osud, jaký sdílela celá jedna generace mladých lidí, kteří měli namísto studia a uměleckého rozvoje čelit okupaci a nejistotě, jestli se vůbec dožijí konce konfliktu.
Vysokou školu za okupace studovat nemohl, a tak bez jakékoliv teoretické průpravy zahájil hereckou dráhu rovnou v divadlech - ve spolku Urania, kde tehdy působili i Miloš Nesvadba a Rudolf Deyl, muži, kteří mu poskytli praktickou školu herectví, jakou by mu jinak dala jen konzervatoř.
Po válce založili bratři Lipští Divadlo satiry, které si rychle vydobylo respekt jako moderní mladá scéna, otevřená novým hereckým i dramaturgickým přístupům, jaké tehdejší, ještě nezkostnatělé poválečné divadelní prostředí umožňovalo. Lír se k nim okamžitě přidal, spolu s dalšími budoucími velikány - Stellou Zázvorkovou, Vlastimilem Brodským, Karlem Effou, Miroslavem Horníčkem, Milošem Kopeckým.
Souborem, jaký by dnes patrně považovali za jednu z nejsilnějších hereckých sestav v dějinách českého divadla. Na divadelních prknech ztvárnil řadu významných, velkých rolí, prostor, kde mohl naplno rozvinout svůj komediální talent, aniž by ho svazovala nutnost okamžitého efektu. Ve filmu to bylo přesně naopak.
Zahrál si v necelých dvou stovkách filmů - od Dobrého vojáka Švejka přes Limonádového Joea, Čtyři vraždy stačí, drahoušku!, Marečku, podejte mi pero!, až po Světáky a Vrchní, prchni!, Příště budeme chytřejší, staroušku! nebo Já to tedy beru, šéfe. Skoro vždycky ale ve vedlejších, malých rolích, přestože na jevišti dokazoval, že by zvládl i mnohem náročnější, rozsáhlejší postavy.
Nejčastěji ho před kamerou obsazovali Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem a Václav Vorlíček, tvůrci, kteří v jeho typu herectví rozpoznali přesně to, co jejich filmům chybělo - schopnost okamžitě, bez zbytečného rozehrávání, dodat scéně přesně tu dávku komiky, jakou potřebovala. Sám k tomu měl jasnou filozofii - herec se v malé roli nemůže zdržovat rozehráváním, musí okamžitě vypálit, aby každý věděl, o co jde. Žádné „to ukážu pak“ v podobných rolích neexistuje, protože žádné pak už není.
Krematorium, které v Pelhřimově nikdy nebylo
Nejznámější roli mu přinesla Vesničko má středisková z roku 1985 - hostinský hypochondr, kterého doktor v podání Rudolfa Hrušínského pošle na prohlídku pelhřimovského krematoria, aby prý viděl, co ho čeká.
Scéna se stala jednou z nejcitovanějších z celého filmu, hláška, kterou si diváci pamatují dodnes, přestože trvala jen pár vteřin filmového času. Ironií bylo, že Pelhřimov, rodné město samotného Líra, žádné krematorium ve skutečnosti nikdy nemělo - diváci se po premiéře do města dokonce jezdili ptát, kde přesně budovu najdou, přesvědčení, že takové zařízení musí opravdu existovat, protože to přece ve filmu tak přesvědčivě zaznělo.
Svou pozici herce malých, ale nezapomenutelných rolí přijímal s humorem. Vlastní paměti nazval příznačně Ve vedlejší roli, název, který dokonale vystihoval jak jeho profesní osud, tak i způsob, jakým se s ním dokázal smířit - bez hořkosti, s nadhledem, jaký mu umožňoval dělat si legraci sám ze sebe stejně snadno, jako to dělal z postav, které hrál.
Po autonehodě se Lír vrátil zpátky k herectví a pokračoval v práci celá další desetiletí, jako by mu přežití vlastní smrtelně vážné nehody dodalo ještě větší chuť do práce, kterou celý život miloval. Na počátku devadesátých let ho ale začaly sužovat silné bolesti.
Navenek se zdálo, že je s ním vše v pořádku, potíže ale neustupovaly a postupně se stupňovaly, až se rozhodl vyhledat lékařskou pomoc, ve víře, že jde možná jen o následky stáří nebo dřívějšího zranění. Diagnóza byla tentokrát zdrcující - rakovina kostí, jedno z nejbolestivějších onemocnění vůbec, nemoc, proti které tentokrát nemohla pomoct žádná návštěva přítele, žádná bodrá povaha, žádný vtip.
Snažil se s nemocí bojovat, síly mu ale postupně docházely. Navzdory obrovským bolestem nesl podle svědků svůj osud velmi statečně, se stejnou vyrovnaností, jaká ho provázela po celou předchozí kariéru. Zemřel dvacátého srpna 1995, ve věku dvaasedmdesáti let, v Praze.
Životní láskou Jiřího Líra byla stejně stará herečka Drahomíra Fialková, se kterou měl dceru Kateřinu. Manželka ho přežila o patnáct let. Kateřina vystudovala DAMU, působila ve Studiu Ypsilon i v libereckém Naivním divadle, objevila se i ve filmech a seriálech - mimo jiné ztvárnila dceru postavy hrané Milošem Kopeckým v komedii Já už budu hodný, dědečku!.
Provdala se za herce a hudebníka Ondřeje Havelku, s nímž měla syna Vojtěcha, narozeného v roce 1986. Manželství ale skončilo rozvodem poté, co se Havelka, když bylo synovi deset let, zamiloval do režisérky Alice Kovácsové - ženy, která byla mimochodem i jednou z osudových lásek zpěváka Karla Gotta.
Havelka se rozvedl, Alici si vzal za manželku a založil s ní novou rodinu, zatímco Kateřina zůstala s dospívajícím synem sama, podobně jako kdysi její otec musel čelit vlastním životním zkouškám bez záruky šťastného konce.
https://www.lifee.cz/malir-i-mistr-malych-roli-jiri-lir-po-tezke-nehode-se-podruhe-narodil-s-rakovinou-kosti-ale-bojovat-neslo-0293d
https://www.extra.cz/jiri-lir-zemrel-pred-25-lety-velky-herec-malych-roli-zemrel-v-bolestech-na-rakovinu-kosti
https://cnn.iprima.cz/show-time/herec-lir-byl-hvezdou-malych-roli-dcera-se-provdala-za-havelku-manzelstvi-se-ale-rozpadlo-477266
https://www.dotyk.cz/magazin/herec-jiri-lir/
https://pelhrimovsky.denik.cz/zpravy_region/legendarni-hospodsky-z-vesnicky-rodak-z-pelhrimova-jiri-lir-zemrel-pred-30-lety.html
https://pelhrimovsky.denik.cz/zpravy_region/hospodsky-z-vesnicky-strediskove-jiri-lir-se-v-pelhrimove-narodil-pred-sto-lety.html
https://vysocina.rozhlas.cz/velky-herec-malych-roli-jiri-lir-oslavil-90-narozeniny-7145411
