Článek
Stanislav Fišer se narodil v roce 1931 v Hořicích. Od mládí ho přitahovalo herectví a už jako teenager odešel do Prahy sbírat první divadelní zkušenosti. Koncem 50. let získal angažmá v Divadle ABC pod vedením Jana Wericha, kde pak hrál nepřetržitě až do 90. let. Na jevišti ztvárňoval zejména menší role – často komické figurky nebo naopak záporné postavy – a hostoval i v televizi a filmu.
Ve filmu si poprvé zahrál už jako sedmnáctiletý (drobnou roli ve snímku Až se vrátíš z roku 1947) a v následujících dekádách nasbíral bezmála sto dvacet menších rolí ve filmu i seriálech. Z tváře byl režisérům povědomý spíše jako představitel vedlejších postav, třeba různých podvodníčků či strážmistrů. Jeho největší a nejznámější devízou se ale stal hlas.
Do českého dabingu začal Fišer výrazněji přispívat od 60. let a brzy patřil k nejobsazovanějším hlasovým hercům. Díky výrazné barvě hlasu a herecké intuici dostával pestrou paletu úkolů. Jeho znělý baryton si oblíbil režisér českých verzí legendárních mayovek, a tak právě Stanislav Fišer namluvil náčelníka Vinnetoua ve všech populárních filmech podle románů Karla Maye.
Indiánského hrdinu na plátně ztvárnil francouzský herec Pierre Brice, ovšem pro české publikum k Vinnetouovi neoddělitelně patřil Fišerův hlas – klidný, sebejistý, s nádechem hlubšího citu, který postavě dodával duchovní rozměr. Dabing těchto dobrodružných filmů se zařadil k nejklasičtějším v české popkultuře a Fišerovo podání náčelníka Apačů zlidovělo. O to větším paradoxem se později stalo, že právě on sám ztratil možnost takovým hlasem promluvit.
K Fišerovým ikonickým dabingovým rolím patřil i komediální inspektor Clouseau v britsko–americké sérii Růžový panter. Postavu potrhlého detektiva, ztělesněnou Peterem Sellersem, namluvil Fišer se smyslem pro rytmus i drobnou jazykovou nadsázku.
Také díky němu zdomácněly hlášky inspektora Clouseaua mezi českými diváky. Dětem zase Fišerův hlas utkvěl jako energický Gal Asterix ve francouzských animovaných filmech Asterix a Galové či Asterix a Kleopatra.
Jeho rejstřík byl široký: v italských komediích o smolaři Fantozzim dokázal vykouzlit věčně trpitelský tón, zatímco v americkém animovaném seriálu Animáci se proměnil v otrlého pana doktora Scratchansniffa. Rozsah rolí, kterým dokázal vdechnout osobitý projev, byl obdivuhodný. Svou pílí a talentem si vydobyl respekt kolegů a v roce 1999 obdržel Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
Rakovina hrtanu
V roce 2004 se Fišerovi obrátil život zásadně naruby. Při běžné činnosti si jednoho dne nahmatal na krku nevítaný nález – malou bulku v oblasti hrtanu. Lékaři u něj následně diagnostikovali rakovinu hrtanu a bylo zřejmé, že bez radikálního zákroku mu jde o život. Fišerovi tehdy bylo 72 let a dabování stále považoval za svou druhou kariéru i zdroj obživy v důchodu.
Verdikt odborníků zněl tvrdě: zhoubný nádor je nutné odoperovat, což však obnáší odstranění hlasivek a trvalou ztrátu hlasu. Herec se nejprve zděsil a takovému řešení se bránil. „Byla to pro mě strašná rána. Ta představa, že už nikdy nebudu hrát ani dabovat, pro mě byla nepředstavitelná,“ vzpomínal později. Zákrok ale byl jedinou šancí, jak mu zachránit život. V nemocnici mu lékaři hrtan operovali a hlasivky nakonec opravdu odebrali.
Ještě před nástupem do nemocnice se Stanislav Fišer rozloučil s několika blízkými kolegy. Sešel se například s herečkou Stellou Zázvorkovou, členkou někdejšího souboru Divadla ABC, a zašli spolu „na jedno malé pivo“. Zázvorková byla posledním kolegou, který slyšel Fišera mluvit jeho přirozeným hlasem.
Krátce nato podstoupil herec operaci. Lékaři dokázali odstranit veškerou nádorovou tkáň a Fišerovi zachránili život. Zároveň ovšem přišel o hlas – nešlo ani mluvit šeptem, protože zákrokem ztratil zdroj hlasového tónu. Pro uznávaného dabéra a herce to byla fatální změna života.
Bezprostředně po operaci Fišer komunikoval jen písemně a gesty. Lékaři mu zavedli tzv. slavíka – otvor v krku umožňující dýchání – a doporučili trénovat náhradní způsob řeči. Herec se s notnou dávkou úsilí naučil zvláštní techniku břišního mluvení, při níž vycházejí zvuky pomocí vzduchu v jícnu. Bylo to však mimořádně namáhavé a výsledek daleko od jeho dřívějšího hlasu.
Nakonec dal přednost jednoduššímu řešení a pořídil si elektronický hlasový přístroj. Malou „mašinku“, kterou stačilo přiložit z vnějšku ke krku a která dokázala vytvářet mechanický zvuk nahrazující hlas. Zařízení vydávalo monotónní zastřený tón a slova zněla jako robotický chrapot, ale Fišer díky němu mohl opět promluvit. Poprvé po dlouhých měsících tak slyšel sám sebe, byť naprosto jinak než předtím.
Psychicky však nesl ztrátu hlasu velmi těžce. Herectví pro něj bylo celoživotní vášní a hlas jeho základním nástrojem. Teď o něj ze dne na den přišel. „Když uříznete klavíristovi obě ruce, už nikdy nic nezahraje… A herec bez hlasu už není herec,“ posteskl si Fišer několik let po operaci. Přiznal také, že se s touto realitou dlouho nemohl smířit a v nejhorším období dokonce pomýšlel na sebevraždu.
Herec bez hlasu
Stanislav Fišer se nakonec s novým režimem života naučil žít, i když snadné to nebylo. Zákrok ho připravil nejen o hereckou práci, ale ovlivnil i jeho každodenní pohodlí. Kvůli chybějícímu hrtanu měl potíže s polykáním a prudce zhubnul. Jídlo se pro něj stalo bojem – musel mít vše nakrájené nadrobno a zapíjet sousty vodou. Přesto neupadal do sebelítosti.
„Tyhle problémy s jídlem, to jsou prkotiny. Důležité je, že žiju,“ prohlašoval. Vášeň pro herectví ho neopustila a jen co to zdravotní stav dovolil, začal znovu chodit mezi kolegy. Ani s elektronickým hlasovým strojkem na krku se nebál ukázat na veřejnosti. Naopak, s typickým humorem svou situaci zlehčoval.
Už dva roky po operaci se Fišer objevil zpátky před kamerou. Režisér Tomáš Magnusek ho v roce 2009 obsadil do menší role ve svém filmu Pamětnice, kde se setkala celá plejáda hereckých legend seniorského věku. Pro Fišera znamenalo natáčení návrat mezi kolegy – a jeho elektronický hláskový strojek si ve snímku symbolicky „zahrál“ s ním. Podobných příležitostí bylo víc.
Fišer přijal několik nabídek z divadel, aby vystoupil v drobných rolích, které nevyžadovaly mluvené slovo. V pražských Městských divadlech se tak i po ztrátě hlasu dál objevoval na jevišti – například ve vzpomínkových inscenacích, kde stačila přítomnost jeho postavy beze slov. „Není to o žádných proslovech, hraju němé,“ žertoval s nadhledem. Kolegové ho brali jako plnohodnotného člena ansámblu a publikum ho vždy ocenilo potleskem, i když tentokrát mlčel.
Mimo dosah kamer a divadelních reflektorů si nacházel nové koníčky. Trávil hodně času malováním obrazů – štětec se pro něj stal náhradním prostředkem sebevyjádření. Výtvarné tvoření ho těšilo a dávalo mu pocit užitečně stráveného času. Když vzpomínal na dobu bezprostředně po operaci, zdůrazňoval, že vůbec nemusel být naživu a všechny další roky bere jako dar.
Občas zašel na pivo s přáteli nebo se nechal pozvat na dabingová setkání, kde mu mladší kolegové vyjadřovali úctu. Veřejně vystupoval poskrovnu, ale úplně nezmizel. V roce 2012 ho například diváci mohli vidět v televizním pořadu Zdeňka Svěráka Kde pane Božský?, kam přišel zavzpomínat na éru Divadla ABC – s hlasovým přístrojem v ruce, ale stále s přítomností a humorem sobě vlastním.
Omylem mezi zesnulými
Většinu času po roce 2004 trávil Stanislav Fišer v ústraní. O svém zdraví a živobytí mluvil otevřeně, a tak se obecně vědělo, že už nedabuje a svoje dřívější role předává nástupcům. Média i fanoušci mu občas projevili podporu, ale s ubíhajícími lety se jméno kdysi slavného dabéra skloňovalo čím dál méně.
V roce 2015 se však nečekaně ocitl v centru pozornosti celé filmové obce – a to dosti nepříjemným způsobem. Na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech se ten rok během slavnostního zakončení jako obvykle promítaly záběry na počest filmových tvůrců a herců, kteří v uplynulých dvanácti měsících zemřeli.
K překvapení všech se mezi fotografiemi lidí, kteří již nebyli mezi živými, objevil i Stanislav Fišer. Tehdy herec ovšem v té době seděl doma u televize a nevěřil vlastním očím – právě viděl v přímém přenosu svůj vlastní nekrolog.
Následoval zmatek. Přátelé a známí, kteří Fišera znali, mu ihned začali telefonovat, zděšeni zprávou o jeho údajné smrti. Fišer s obtížemi, ale vytrvale všem vysvětloval, že je živ a v pořádku. Prezident festivalu Jiří Bartoška mu obratem zavolal a omluvil se za trapný omyl.
Chybou v databázi či komunikaci festival mylně zařadil Fišera mezi zesnulé: zřejmě někdo převzal nepodloženou informaci, že dabér už není naživu. Pro Stanislava Fišera to však byla malá útěcha. Újmu nenapravilo ani oficiální vyjádření lítosti, které do médií poslal festivalový štáb. Fišera situace citelně zasáhla a dával to najevo. „Sleduji závěr festivalu a najednou se vidím na seznamu mrtvých. Viděl jsem v televizi vlastní smrt.
Volaly mi desítky lidí, všem musím vysvětlovat, že žiju. Oni se tam snad zbláznili, pohřbít mě zaživa,“ kroutil hlavou herec veřejně poté, co se z nepříjemného zážitku vzpamatoval. Přiznal, že ho nechtěné „pohřbení zaživa“ velmi rozrušilo. Nakonec ale celou epizodu uzavřel s ironií sobě vlastní: prohlásil, že vidět svůj nekrolog v televizi má jednu výhodu – člověk se alespoň včas dozví, co hezkého o něm jednou po smrti řeknou.
Poslední rozhovory
Zdravotní komplikace provázely Stanislava Fišera i v dalších letech. Po sedmdesátce sice překonal rakovinu, ale objevil se u něj výrazný problém s rovnováhou a hybností. Už kolem roku 2017 se musel pohybovat převážně na invalidním vozíku. Postupně ztrácel síly, vinou cukrovky mu zeslábl zrak a nedokázal ani udržet štětec či pero v ruce. Malování obrazů musel zanechat.
Většinu dní tak trávil doma sám, obklopen vzpomínkami a televizí. Na televizní obrazovce viděl dávné filmy a pořady, v nichž kdysi účinkoval. Ty ostatní ho příliš nezajímaly – s nadhledem sobě vlastním říkal, že dnešní programy už dávno všechny viděl, a to dokonce několikrát. Ve stáří se snažil udržet si pozitivní mysl. V jednom z posledních interview pro rozhlasovou stanici Dvojka pronesl s úsměvem: „Já jsem tak rád starej. Ono to má spoustu výhod. Jezdíte zadarmo, všichni vás pouštěj sednout. Není to tak špatný.“
S pokorou ale vnímal i vážnost svého zdravotního stavu. V soukromých rozhovorech se netajil tím, že ho trápí velké zdravotní obtíže. „Jsem nemocný, ale moc. Jsem na vozíku. Málo vidím a psát rukou nemohu vůbec. Držte mi palce, možná jsem teď na řadě,“ napsal přátelům krátce po svých devětaosmdesátých narozeninách.
Věděl, že mnoho jeho vrstevníků a přátel už odešlo, a smířeně očekával, že se brzy připojí. V roce 2021 oslavil v úzkém kruhu devadesátiny – na svůj věk stále duchem čilý, ale tělo už mu vypovídalo službu. Dne 11. června 2022 Stanislav Fišer zemřel „po dlouhé nemoci“ ve věku 90 let.
https://cnn.iprima.cz/jsem-jako-klavirista-bez-rukou-rikal-fiser-o-ztrate-hlasu-kdo-ho-slysel-mluvit-naposled-35115
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Fi%C5%A1er
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/zemrel-herec-a-daber-stanislav-fiser-hlas-propujcil-vinnetouovi-19509
https://www.praha2.cz/stanislav-fiser/d-50877
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/175500/herec-fiser-o-rakovine-daboval-vinnetoua-ted-mluvi-jen-diky-masince.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/40512/stanislav-fiser-rakovinu-mi-zavinily-soudy.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/331017/omylem-pohrbeny-vinnetou-fiser-misto-bartosky-za-nim-prijel-jen-kuryr-s-psanim.html
https://dvojka.rozhlas.cz/ja-jsem-tak-rad-starej-nekolik-poslednich-slov-stanislava-fisera-na-dvojce-8765806
