Článek
Vratislav Ebr přišel na svět v roce 1942 jako syn Františky a Františka Sívkových. Přesné datum ani místo jeho narození nejsou zcela jisté. Sám Ebr později uváděl, že se pravděpodobně narodil 20. října 1942 v pankrácké věznici, ale ani on to nemohl s jistotou potvrdit.
Jeho matka Františka Sívková byla sestrou Josefa Valčíka, příslušníka výsadkové skupiny Silver A a spolupracovníka Jana Kubiše a Josefa Gabčíka při atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Po odhalení totožnosti atentátníků gestapo zatklo celé Valčíkovo příbuzenstvo. Čtrnáct dospělých příbuzných skončilo v Mauthausenu, další členové rodiny byli uvězněni a patnáct dětí se dostalo do dětských domovů nebo k příbuzným.
Františka byla v době zatčení těhotná. Právě těhotenství jí život o několik měsíců prodloužilo. Po porodu jí nacisté dovolili zůstat se synem jen krátce. Pak ji od novorozeněte odtrhli a převezli do Mauthausenu. Její manžel František Sívek byl zavražděn v Mauthausenu 24. října 1942, jen několik dní po narození syna. Františku Sívkovou nacisté popravili 26. ledna 1943.
Chlapec bez jména
Malý Vratislav se dostal do kojeneckého ústavu v Praze-Krči. Právě tam prožil první čtyři roky života. Neměl běžné dětství, rodinu ani jistotu, co s ním bude po válce.
„Neměl jsem tehdy jméno, jen číslo. Z té doby mám jen jednu fotku z ústavu, byly mi na ní asi čtyři měsíce. Dodnes nevím, zda jsem se narodil na Pankráci, nebo někde jinde,“ vzpomínal po letech.
V Krči skončily také další děti, jejichž rodiče se stali oběťmi nacistické perzekuce. Ebrův další osud byl dlouho nejistý. Hrozilo, že by mohl být umístěn do německé rodiny, ale konec války jeho život obrátil jiným směrem.
Po osvobození si válečné sirotky braly do péče české rodiny. Mezi nimi byli i Stanislav a Vlasta Ebrovi, bezdětní chemici z pražské Hanspaulky.
Vratislava si přivedli domů 9. prosince 1945. Podle pozdějšího vyprávění dostal nové jméno podle kalendáře, protože právě na tento den připadal svátek Vratislava. Z bezejmenného dítěte z kojeneckého ústavu se tak stal Vratislav Ebr.
Vyrůstal jako jedináček ve vilové čtvrti, v prostředí naprosto odlišném od prvních let života. Adoptivní rodiče ho vedli ke kultuře, umění a literatuře. Od dětství měl blízko k loutkovému divadlu, později navštěvoval Dismanův rozhlasový recitační soubor a zahrál si i v Realistickém divadle.
Ebrovi ho nejprve chtěli nasměrovat k vědě a technice, ale brzy poznali, že ho přitahují knihy, příběhy a divadlo. Sám později opakoval, že lepší rodiče si nemohl přát.
Tajemství, které se dozvěděl až v šestnácti
O svém skutečném původu dlouho nevěděl nic. Adoptivní rodiče se obávali, že by ho poznání tragického rodinného příběhu mohlo odcizit. Pravdu mu proto řekli až ve chvíli, kdy jako šestnáctiletý absolvent knihkupecké školy podával přihlášku na DAMU a potřeboval napsat podrobný životopis.
„Když mi ten příběh maminka vyprávěla, plakala. Přijal jsem to s naprostou vážností, nezlehčoval jsem to a ani to více nerozebíral, zůstalo to v mé paměti,“ popsal Ebr.
Odhalení jeho původu ho zasáhlo, ale nezměnilo vztah k lidem, kteří ho vychovali. Za své skutečné rodiče stále považoval Ebrovy. Zároveň ale začal přemýšlet o biologické matce, která věděla, že po porodu nejspíš zemře.
Později se dozvěděl, že má tři starší biologické sourozence: Stanislava, Miroslava a Martu Sívkovy. I oni po válce vyrůstali v náhradních rodinách a dlouhé roky nevěděli, že jejich nejmladší bratr přežil.
Se sourozenci se setkal až na počátku šedesátých let. Sestra Marta Matějková pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici na Bulovce a vyrůstala u pěstounů Navrátilových. Bratr Miroslav se věnoval sportovní střelbě, Stanislav žil později v Semilech. Sourozenci se sblížili, ale ztracené dětství už nemohli dohnat. Rodina, kterou nacisté rozdělili, se po dvaceti letech aspoň částečně znovu spojila.
Knihkupcem navzdory minulosti
Vratislav Ebr toužil po herectví, ale na DAMU se nedostal. Rozhodl se proto pro druhou velkou lásku, knihy. Vyučil se knihkupcem a později absolvoval i Střední knihovnickou školu.
V letech 1961 až 1967 vedl Knihkupectví mladých Na Příkopě. Šlo o nízkonákladovou prodejnu, v níž byly k dostání i běžně nedostatkové knihy. Poté přešel do nakladatelství Československý spisovatel.
V srpnu 1968 tam zažil okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Budovu obsadili vojáci a Ebr se do kanceláře dostal jen pod dozorem, aby si vyzvedl osobní věci. Tehdy zjistil, že mu z otevřených zásuvek zmizely hodinky, památka od adoptivního otce.
Dne 16. ledna 1969 se stal očitým svědkem upálení Jana Palacha na horní části Václavského náměstí.
„Šel jsem po Václavském náměstí nahoru a u Muzea vidím člověka, jak běží a jdou z něj plameny. Říkal jsem si, že tam asi něco filmují,“ vzpomínal.
Zpočátku netušil, co se děje. Přiběhl až ke křižovatce u tehdejšího Domu potravin. Stál vedle těžce popáleného Palacha a později popsal pohled, na který nikdy nezapomněl.
„Když jsem mu koukal do tváře, je to nezapomenutelná chvíle. Černovlasý, hezký člověk. A najednou v tom žáru mu šla kůže nahoru, jak praskala. Oči mu vystoupily. Byl to hrozný pohled.“
Ebr následně reagoval na článek Viléma Nového v Rudém právu, který šířil verzi o takzvaném studeném ohni. Povolali ho kvůli tomu k výslechu do Bartolomějské ulice.
Arbesovo knihkupectví
V roce 1969 se vrátil ke knihkupecké práci. Začal vést malou prodejnu na Smíchově ve Štefánikově ulici u Arbesova náměstí. Oficiální název zněl úřednicky: Kniha, národní podnik 11 0502, hlavního města Prahy.
Ebr v osmdesátých letech navrhl, aby knihkupectví neslo jméno smíchovského rodáka Jakuba Arbese. Se souhlasem vedení tak vzniklo Arbesovo knihkupectví.
Z malé prodejny udělal živé kulturní místo. Pořádal autogramiády s hudbou, knihkupecké zábavy na Arbesově náměstí, čtenářské plesy, besedy a happeningy. Se spisovatelem a historikem Jaroslavem Čvančarou připravil také výlohu věnovanou heydrichiádě, tématu, které se v normalizačním Československu dlouho obcházelo nebo zkreslovalo. „Jedna výloha jako by trochu prolomila to tabuizované téma,“ říkal Ebr.
V letech 1997 až 2004 vedl Arbesovo knihkupectví už jako soukromník. Pro mnoho čtenářů nebyl jen prodavačem knih. Uměl z rozhovoru u pultu udělat malé představení a učil i své zaměstnance, že zákazník nemá odcházet s prázdnou.
Po odchodu z knihkupectví zůstal věrný literatuře. Byl autorem nebo spoluautorem několika desítek knih o Praze, citátech, bonmotech a slovních hříčkách. Mezi jeho tituly patří Všechny krásy Prahy, Zorničky z Prahy, Sranda po životě, a především Narozen na popravišti, kterou napsal s Marií Formáčkovou.
Právě v této knize popsal vlastní životní příběh, od narození v době heydrichiády přes adopci až po práci knihkupce. Sám sebe s nadsázkou označoval za „sepisovatele“ a humor považoval za jeden ze způsobů, jak se vyrovnat i s těžkými věcmi.
Po rozvodu prodal rodinnou vilu na Hanspaulce, několikrát se stěhoval, a nakonec žil v jednopokojovém bytě v pražských Radlicích. I ve vyšším věku pořádal literární večery a rád se setkával s přáteli, čtenáři a lidmi z kulturního prostředí. Vratislav Ebr zemřel 13. listopadu 2023 ve věku jednaosmdesáti let.
https://www.pametnaroda.cz/cs/ebr-vratislav-20180521-0
https://www.pametnaroda.cz/cs/ebr-vratislav-1942
https://regiony.rozhlas.cz/vratislav-ebr-byvaly-knihkupec-a-spisovatel-7422626
https://www.nasepraha.cz/musel-jsem-gottwalda-polevat-vodou-vzpomina-knihkupec-vratislav-ebr/
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-knihkupec-a-spisovatel-vratislav-ebr-40450660
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/ve-veku-81-let-dnes-zemrel-knihkupec-a-spisovatel-vratislav-ebr.A231113_161832_literatura_ijan
https://www.mlp.cz/katalog/osoba/ebr-vratislav/1168603
