Článek
Psal se listopad 1989 a jednadvacetiletý student medicíny patřil mezi organizátory studentské stávky, jež nakonec přerostla v celonárodní revoluci. Už 17. listopadu večer, bezprostředně po brutálním policejním zásahu na Národní třídě, pomáhal odvážet zraněné kolegy do nemocnice v Motole.
Tehdy poprvé veřejně promluvil – v improvizovaném vstupu do vysílání Československé televize informoval z nemocnice o tom, co se v centru Prahy stalo. Tvrdý střet na Národní třídě se pro Jana stal budíčkem. Místo aby se s ostatními vyděšeně stáhl, vrhl se rovnou do víru událostí.
Zakrátko se ocitl v čele stávkového výboru na své fakultě. Bylo jasné, že druhý den už se nepůjde normálně do školy – místo toho svolali studenti shromáždění do největší motolské posluchárny. Právě tam padlo rozhodnutí: musí se pokračovat ve stávce, dokud se něco nezmění.
Bubeník stál na pódiu a četl první prohlášení stávkujících studentů. V tu chvíli mu problesklo hlavou, že si tím možná navždy zavírá dveře ke kariéře lékaře, kdyby revoluce selhala. Mnozí spolužáci ostatně nebyli tak odvážní – podle pamětníků si prý víc než polovina z nich raději nechala od rodičů (lékařů) vystavit neschopenku, „kdyby náhodou“ a režim se udržel. Jan Bubeník to ale risknul. Už nebylo cesty zpět.
Během následujících dní Bubeník a další studenti rozjeli naplno informační kampaň – objížděli školy, fabriky i venkov, vyprávěli o násilí na Národní třídě a získávali pro stávku podporu široké veřejnosti. Na jedné takové schůzi, na půdě socialistického svazu mládeže v Praze 5, zažil Jan moment, který ho poznamenal na celý život.
Zaplněný sál tiše poslouchal, když líčil, jak „na Národní tekla krev studentů“. Náhle do místnosti vrazil šéf tamní komunistické organizace a začal rozhořčeně vykřikovat propagandistická hesla. Mladému Janu se prý strachy „sevřely půlky“, jak byl celý život veden k úctě z autorit.
Přesto sebral všechnu odvahu a rázně na vetřelce zakřičel, že tohle není jeho schůze a že slovo teprve dostane. Komunistický předák ohromeně ztichl a skutečně si sedl. Když Bubeník dokončil svůj projev a demokraticky mu umožnil promluvit, funkcionář začal sbírat body ohranou mantrou: studenti prý studují za peníze pracujících, nikoho nezajímá nějaká stávka, lidé chtějí klid na práci a maximálně si „pod stromeček koupit rozinky a oříšky“.
Atmosféra v místnosti ztuhla, hlavy mnohých přítomných sklesly – starý strach se vrátil. Vtom si ale jeden muž v montérkách náhle stoupl. „Já už vás nemůžu poslouchat,“ houkl směrem k papalášovi. „Mně je úplně jedno, jestli budu mít o Vánocích rozinky nebo oříšky. Já chci, aby moje děti měly víc svobody a měly se líp než já!“ V sále to zašumělo.
Obyčejný dělník právě nahlas řekl, že císař je nahý – a nebál se to říct jasně. Pro Jana Bubeníka to byl jeden ze zlomových momentů. Dodalo nám to všem ohromnou odvahu, vzpomínal. Lidé v publiku najednou zvedli hlavy, začali po sobě pokukovat a ve tvářích se jim zračilo odhodlání. Strach se vytrácel; semínko svobody začalo klíčit.
Během necelých dvou týdnů od 17. listopadu padl v Československu komunistický režim. Jan Bubeník se stal jedním ze symbolů vítězné sametové revoluce. V pouhých 21 letech ho nové pořádky vynesly až do vrcholné politiky – v prosinci 1989 byl jako nejmladší poslanec vybrán do Federálního shromáždění.
Zasedl dokonce v parlamentní komisi vyšetřující zásah na Národní třídě, který revoluci zažehl. Představa, že by ještě pár týdnů předtím obyčejného medika z Motola jmenovali poslancem, by byla absurdní. Ale revolucionáři jeho generace byli najednou potřeba i „tam nahoře“.
Bubeník na první porevoluční měsíce vzpomíná jako na opojnou, ale těžkou dobu – přirovnal to k jízdě ve vlaku, který se nekontrolovatelně řítí vpřed. Každý něco chtěl, každému se nedalo vyhovět. Kolem mladého poslance začali kroužit podivní lidé s lákavými nabídkami. Aby jim pomohl zprivatizovat ten či onen podnik. Naštěstí odolal.
Ve vysoké politice tedy Jan Bubeník zůstal jen do prvních svobodných voleb v červnu 1990. Rozhodl se neucházet se znovu o mandát a vrátil se ke studiu medicíny. Nakonec však medicínu nedokončil – lákala ho podnikatelská dráha v nových poměrech. Vypravil se do Spojených států, kde si doplnil vzdělání.
Vystudoval ekonomii na University of Colorado v Boulderu, vypiloval angličtinu a na vlastní oči poznal Západ, o kterém předtím jako kluk v Teplicích a Mariánských Lázních mohl leda potají snít. Koncem devadesátých let se doma uplatnil jako manažerský konzultant ve firmě McKinsey & Co.
Pořád v něm ale zůstávala i špetka občanského aktivismu: v roce 1999 byl hlavním organizátorem velké vzpomínkové akce „Deset let poté“ k 10. výročí sametové revoluce. Svoboda pro něj zkrátka nebyla jen prázdné slovo – stala se jeho osobní hodnotou, o kterou chtěl pečovat. I proto na přelomu tisíciletí kývl na nabídku zapojit se do odvážné mise, která ho nakonec zavedla do kubánského vězení.
Kubánské vězení
Koncem roku 2000 v Česku doznívala krize kolem nezávislosti veřejnoprávní televize a Jan Bubeník se zrovna chystal na neobvyklou cestu. Společně s bývalým ministrem financí Ivanem Pilipem měl vyrazit na Kubu pod hlavičkou americké nevládní organizace Freedom House.
Cíl byl jasný: navázat kontakty s místními odpůrci komunistického režimu a podpořit je v jejich boji za svobodu. Co by v demokratické zemi bylo běžným projevem občanské angažovanosti, stalo se však na Ostrově svobody hazardní misí – a nakonec záminkou k zatčení obou vyslanců změny.
Bubeník s Pilipem přistáli v Havaně 8. ledna 2001. První dny vystupovali jako nenápadní turisté. Dokonce si dopřáli krátký výlet na slavnou pláž ve Varaderu. Ve skutečnosti ale vezli v zavazadlech kromě obvyklých věcí i několik balíčků léků a informačních materiálů pro tamní disidenty.
Jakmile nastal vhodný čas, pokusili se nepozorovaně sejít s vybranými lidmi z opozičních kruhů. Schůzky proběhly v provinčním městě Ciego de Ávila ve střední části ostrova. 12. ledna se však jejich opatrný plán zhroutil – krátce po setkání se dvěma místními disidenty vtrhla do domu policie a oba Čechy zatkla. Kubánský režim v tom měl jasno: dvojice cizinců byla obviněna z „podvratné činnosti“ namířené proti státu a z „jednání v zájmu cizí mocnosti“.
Zkrátka špioni placení USA, psal komunistický deník Granma. Hrozilo jim až dvacet let vězení – a při libovůli diktatury to mohlo klidně být i na doživotí.
Zpočátku to vypadalo, že vše třeba skončí jen vyhoštěním. Po zatčení byli Bubeník s Pilipem převezeni do cely pro imigranty poblíž Havany a věřili, že za pár dní je jako nevítané hosty pošlou prvním letadlem domů. Jenže nestalo se. 15. ledna je úřady převezly do obávané věznice Villa Marista, vyhrazené pro politické vězně.
Tam šlo do tuhého. Zadržené Čechy čekaly dlouhé dny nejistoty, výslechů a nátlaku. „Pro mě to bylo, jako kdybych se po deseti letech svobody zase vrátil do totality,“ přiznal Jan Bubeník o svých pocitech v kubánském vězení.
Bez kontaktu s okolním světem, odkázáni na milost a nemilost komunistické tajné policie, museli čelit známým praktikám represivního aparátu – izolaci, nekonečným výslechům, psychickému týrání. „Bylo to těžké, první dny vůbec nebylo jasné, jestli venku někdo ví, co se s námi stalo. Netušíte, jestli vám někdo přijde na pomoc… a víte přitom moc dobře, čeho je totalita schopna,“ líčil Bubeník své tehdejší rozpoložení. Právě vědomí, čeho všeho je diktatura schopná, do něj občas zasévalo pochybnost, jestli tentokrát nepřestřelil.
Trvalo to necelý měsíc. Přesně 25 dní od zatčení do propuštění. Z malé cely ve Villa Marista ovšem čas plynul jinak – pomalu a úmorně. Bubeník s Pilipem netušili, že zpráva o jejich uvěznění už plní přední stránky novin po celém světě. Kubánský režim svým krokem rozpoutal mezinárodní skandál, a tak do hry vstoupila diplomacie. V Praze i v Bruselu zuřili politici napříč spektrem, v Havaně přistávali vyslanci z Evropské unie, Rady Evropy i Meziparlamentní unie.
Washington pohrozil přerušením postupného sbližování s Kubou. Fidel Castro však zatím nehodlal couvnout a vyjednávání nikam nevedla – dva vetřelci z Evropy zůstávali za mřížemi. A tak do kubánského dramatu musel osobně vstoupit až třetí nejvýše postavený muž České republiky: tehdejší předseda Senátu Petr Pithart.
Pithart se na konci ledna 2001 odhodlal k neobvyklému kroku – odletěl do Havany a pokusil se použít svůj diplomatický um (a nemalou osobní autoritu) přímo na místě. Několik dní jednal s kubánskými představiteli a dokonce směl opakovaně navštívit uvězněné Čechy ve vězení.
Právě díky jeho tlaku dostali Bubeník s Pilipem i drobnou vzpruhu: povolení ke krátké návštěvě od příbuzných. Z Prahy přicestovala Pilipova manželka Lucie a Bubeníkův starší bratr Martin – jejich přítomnost za vězeňským sklem byla pro oba muže psychickou oporou a dodala jim naději, že na ně doma nezapomněli.
Mezitím Pithart vytrvale hledal způsob, jak zlomit Castrovu zatvrzelost. První muž Kuby se k osobní schůzce dlouho neměl. Až když už to vypadalo, že Pithart odletí s nepořízenou, přišel průlom. 3. února 2001 byl český vyjednavač zničehonic pozván na oběd s Fidelem Castrem – a namísto zdvořilostní půlhodinky se jednání protáhlo na šest hodin.
Podrobnosti dodnes nebyly zveřejněny, ale výsledkem bylo, že Castro nakonec svolil k propuštění vězněných Evropanů. „Měli jsme obrovské štěstí, že do toho Petr Pithart šel s takovým nasazením,“ uznal Jan Bubeník. „Bez něj by to propuštění bylo asi velmi svízelné.“
Dvojice českých vězňů ovšem musela přistoupit na ponižující podmínku: ještě v Havaně před kamerami podepsat prohlášení, že porušili tamní zákony (byť nevědomky), a omluvit se kubánskému lidu. Režim z toho potřeboval propagandisticky vybruslit, a tak trval i na doznání, že pánové spolupracovali s americkou organizací Freedom House – což v očích komunistů stačilo k nálepce agent cizí mocnosti.
Paradoxní zločin, komentoval to s odstupem Ivan Pilip – být potrestán za spolupráci s proslulou lidskoprávní organizací. Jenže Castrovi šlo hlavně o zachování tváře. Před očima světové veřejnosti ustoupil, vězně pustil – ale potřeboval záminku, aby to nevypadalo, že prostě prohrál. A tak Jan Bubeník a Ivan Pilip podepsali, co bylo třeba. 6. února 2001 byli oficiálně propuštěni a nasedli na letadlo směr Evropa.
O den později – 7. února – přistálo letadlo s Bubeníkem a Pilipem na Ruzyni. Zimní sychravý vzduch je štípal do tváří, když vystupovali na letištní ploše, ale jim to připadalo jako ten nejkrásnější chlad na světě. Doma. Na uvítanou je čekal sám prezident Václav Havel na Pražském hradě. Muž, který stál v čele boje za svobodu v roce 1989, si teď potřásal rukou s Janem Bubeníkem – tehdy mladým studentským vůdcem revoluce, nyní navrátilcem z Castrova žaláře.
I po dvaceti letech ho trápí, že se na Kubě nezměnilo skoro nic – totalita v Karibiku přežívá, pouze vyměnila tváře. Přesto Jan Bubeník nelituje. „Souhlasím s Václavem Havlem, že naděje není jistota, že něco dobře dopadne, ale že má smysl se o to pokusit,“ říká přesvědčeně. Stejně jako pro československé disidenty v 80. letech bylo životně důležité vědět, že na ně svobodný svět nezapomněl, je i dnes potřeba dodávat naději lidem, kteří se vzepřeli bezpráví – třeba jen ujištěním, že nejsou blázni, když riskují pro svobodu.
https://www.pametnaroda.cz/cs/bubenik-jan-20111124-0
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kubanske-drama-po-20-letech-jak-se-dva-cesi-stali-castrovymi-vezni-132466
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ivan-pilip-a-jan-bubenik-se-vratili-do-ceske-republiky-_200102070100_mkopp
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Buben%C3%ADk
https://cesky.radio.cz/pilip-s-bubenikem-osvobozeni-8038608
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/kuba-oznacila-pilipa-a-bubenika-za-agenty-usa.A010114_162846_zahranicni_jpl
