Článek
Čtyřletý Jan Merta sedí sám nad tlustou knihou o malířství. Na stránce ho pozorují pronikavé oči starého mistra. Dítě se zachvěje – ten pohled ho děsí i fascinuje zároveň. Vezme hřebík a pomalu jím vyškrábe oči portrétu Rembrandta, jako by tím chtěl zrušit jeho magickou moc.
„Byly mi asi čtyři roky. Jeho oči mě natolik zneklidnily, že jsem udělal takové zásahy,“ vzpomínal později Jan Merta na svůj neobvyklý dětský čin. Netušil, že po letech se k tomuto motivu vrátí i ve své dospělé tvorbě.
Narodil se v prosinci 1952 v Šumperku, ale jako nemluvně se s rodiči přestěhoval do Liberce. Jeho otec tam nastoupil jako evangelický farář a rodina získala prostornou faru se zahradou. Malý Jan prožíval bezstarostné dětství obklopený zelení a uměleckými knihami svého otce. Brzy se ukázalo, že má výtvarné nadání – celé hodiny si kreslil a se zaujetím listoval těmi knihami plnými obrazů.
„Mé dětství bylo neúměrně šťastné oproti různým jiným bytostem,“ říká malíř. Fara v Liberci totiž sídlila ve vile zabavené odsunutým Němcům s kouzelnou zahradou, která sousedila s lesem. „Nacházel jsem se v té době v trošku absurdní situaci,“ vzpomíná Jan na idylické dětství prožité v místě, kde ještě doznívaly poválečné křivdy.
Janův otec podporoval synovu zálibu v malování a nenápadně ho zasvěcoval do světa umění. Když bylo chlapci deset, zahlédl ve výloze knihkupectví reprodukci van Goghových obilných klasů a fascinovaně se zastavil. Otec mu začal vyprávět tragický příběh Vincenta a něco se v Janovi pohnulo.
„Byl to zasvěcující moment, jeden z momentů, které mě skutečně ovlivnily… Bylo mi deset let a neměl jsem žádný přehled, ale byl to jeden úder,“ vzpomíná Jan Merta na intenzivní zážitek s Van Goghovým obrazem ve výloze. Netušil tehdy nic o moderním umění, ale ten prchavý moment jej prudce zasáhl a nasměroval k malířství.
Roku 1966 se rodina přestěhovala do Ústí nad Labem. Tam Jan potkal svůj první velký vzor: malíře a pedagoga Jana Daniela Smetanu. Tento charismatický učitel mladého výtvarníka uvedl do světa moderního umění i starých mistrů.
Seznámil ho s díly českých klasiků – od poetických vizí Jana Zrzavého po expresivní malby Bohumila Kubišty – a nadchl ho pro hlubší smysl výtvarné práce. Brával ho na výpravy za uměním – společně jeli obdivovat obrazy do Vídně i leningradské Ermitáže. Tváří v tvář se tehdy dospívající Merta poprvé setkal s originály Rembrandta, které ho zasáhly stejně silně jako reprodukce z otcových knih.
V září 1968, pouhých pár týdnů po invazi vojsk Varšavské smlouvy, odjel šestnáctiletý Jan studovat do Prahy na výtvarnou školu Václava Hollara. Místo euforie Pražského jara ho přivítaly tanky a mrazivá atmosféra nastupující normalizace.
Pro citlivého studenta to byla drsná lekce: naději vystřídal strach a do školních ateliérů se vrátila cenzura. Navzdory poměrům si však Jan uchoval touhu tvořit po svém a v roce 1972 na Hollarce odmaturoval.
Euforie ze studií však netrvala dlouho. Na vysněnou Akademii výtvarných umění ho na počátku normalizace kvůli kádrovému posudku nepřijali a neuspěl ani na pedagogické fakultě – syn evangelického faráře byl pro režim nepřijatelný.
Ocitl se tak mimo oficiální umělecké kruhy. Nastoupil jako správce budov a později jako noční hlídač v Národní galerii – v tichých sálech mezi obrazy nacházel útěchu i inspiraci. Ve volných chvílích dál kreslil pro sebe a tiše doufal, že jeho čas ještě přijde.
Roku 1981 to zkusil potřetí a uspěl – ve svých osmadvaceti letech se Jan Merta stal posluchačem Akademie výtvarných umění v Praze. Byl starší než jeho spolužáci a do školy nastupoval s životní zkušeností uklízeče i hlídače.
„Akademie mi nikdy moc neimponovala, ale zjistil jsem, že to byla přece jen cestička. Hlavně kontakt s kolegy, soustavná práce a slušně vybavená knihovna,“ hodnotil s odstupem své akademické roky Jan Merta. Školní systém ho sice nelákal, přesto využil příležitosti ponořit se do malby a poznat budoucí kolegy.
Na akademii navázal Jan blízká přátelství se stejně zapálenými vrstevníky. Mezi jeho kolegy byli i o pár let mladší talenti, jako Tomáš Císařovský či Jiří David, s nimiž ho spojovala touha posunout české malířství k upřímnosti a novým možnostem. Generace 80. let držela při sobě a Merta byl její respektovanou součástí.
Uprostřed 80. let našel Merta na akademii svůj vlastní hlas. Přestal se držet školních pouček o věrném zobrazování reality a místo toho se soustředil na osobní výpověď v obraze. Jeho malba se zjednodušila do výrazných symbolů a piktogramů – tento odklon od doslovnosti vyvolal i první konflikty s profesory.
Někteří pedagogové kroutili hlavou nad jeho úhybem od realismu, ale Jan se nenechal zviklat. Uvědomoval si, že musí malovat po svém, i kdyby tím popudil autority.
Merta od počátku věřil v sílu náznaku a osobní symboliky. Popisnost ho nelákala a v rozhovoru v roce 2006 dokonce prohlásil: „Malovat polopaticky je sprosté.“ Divák má podle něj dostat prostor, aby si význam obrazu domyslel sám.
V roce 1987 Jan akademii dokončil – a ve stejném roce se oženil s Lenkou, svou životní láskou. S Lenkou po boku získal oporu a klidné zázemí pro další tvůrčí práci. Brzy se jim narodily děti: syn Tomáš (1988) a o rok později Jonatan (1989). V pozadí už vřela společenská změna a Jan byl připraven se do ní zapojit.
Listopad 1989 zastihl Jana Mertu v plné tvůrčí i lidské aktivitě. Neváhal a zapojil se do hnutí Občanského fóra, protože stejně jako tisíce dalších toužil po svobodě. Ve stejném roce získal svůj první vlastní ateliér – symbolicky právě ve chvíli, kdy celá země konečně vykročila ke svobodné tvorbě.
V svobodných 90. letech se Jan Merta rychle zařadil mezi respektované osobnosti české výtvarné scény. Stal se kmenovým autorem progresivní pražské galerie MXM a začal pravidelně vystavovat. Jeho obrazy z přelomu 80. a 90. let zkoumají vztah vnitřního a vnějšího světa člověka a věcí.
Maloval například prázdné schránky, části oděvů nebo cyklus „Nákupy“, kde dokázal obyčejnou igelitovou tašku proměnit v „abstraktní znak plný neurčitého vnitřního chvění“. Redukované tvary všedních předmětů pro něj fungovaly jako symboly, v nichž se střetává vzpomínka a přítomnost.
Kolem poloviny 90. let se Mertův rejstřík motivů výrazně rozšířil. Některé náměty zpracovával opakovaně v nových variantách, zároveň ale jako by pokaždé znovu vynalézal svůj vztah k malbě. Programově se bránil ustrnutí v jedné stylové poloze – neváhal čerpat inspiraci z pohledu do krajiny, staré fotografie nebo náhodné hry světla na zdi hotelu.
„Nemám to jako program… nechci se spokojit s něčím, co už bylo uzavřené… Myslím, že v malování je možné víc, než si člověk myslí,“ vysvětlil Merta svůj neustálý vývoj a touhu posouvat hranice tvorby.
Jako divák vstupujeme do Mertových obrazů tiše, často bez zjevné přítomnosti lidí. Lidská bytost je v nich jen neviditelně zastoupena skrze své stopy – obrys kabátu pověšeného na stěně, prázdný spacák čekající na nocležníka nebo temný stín, který zůstal po postavě v krajině.
Tělesnou přítomnost nahrazuje paměť dotyku a stopa času. Monumentálně jednoduché tvary a tlumené barvy jeho obrazů fungují jako vizuální otisky vzpomínek – vyvolávají silné, i když mnohdy nejasně definovatelné emoce.
Na přelomu tisíciletí se Mertovy obrazy začaly prosazovat i za hranicemi. Roku 2003 si jeho tvorby všiml renomovaný berlínský galerista Jörg Johnen a nabídl mu zastoupení. Zanedlouho Mertu prezentovaly špičkové galerie v Mnichově či Vídni a jeho díla se objevila na prestižních veletrzích umění.
Pro Jana, který do té doby znal západní umění jen zprostředkovaně, to byla nová zkušenost – o to víc ho těšilo, s jakým zaujetím a respektem zahraniční publikum jeho obrazy přijalo. Ještě nikdy předtím nezažil takový zájem o svou práci z ciziny.
Domácí scéna nezůstala pozadu – v roce 2005 uspořádala Moravská galerie v Brně rozsáhlou retrospektivu dvaceti let Mertovy tvorby. Klasický mechanismus, kdy renomé autora roste podle prestiže institucí, v Česku sice vždy neplatí, ale tato výstava nemohla zůstat nepovšimnuta. Jan Merta byl vůbec prvním malířem své generace, jemuž se takové pocty dostalo.
„Když se najdou lidé, kteří na vaše obrazy reagují, dává vám to pocit, že to má smysl i pro někoho jiného,“ řekl tehdy skromně Merta a s úsměvem dodal, že díky úspěchu si mohl dovolit koupit velké rámy místo toho, aby musel velká plátna skládat tak, aby se vešla na zadní plošinu tramvaje.
S rostoucím věhlasem se objevily i kritické hlasy. V roce 2008 například kunsthistorik Radek Horáček namítl, že Merta drží své obrazy „až příliš pod kontrolou“ a že by měl někdy zrychlit tempo, aby dostala prostor opravdová exprese. Jan s tím nesouhlasil: „Jako by mi úplně upřel intuici… spíš mívám pocit, že ty obrazy mají pod kontrolou mě než já je,“ oponoval kritikovi.
Jan Merta sám sebe dál překvapoval – a s ním i své publikum. K malému Rembrandtovi se nakonec symbolicky vrátil: v letech 2009–2011 vytvořil sérii Autoportrétů podle Rembrandta, na nichž starého mistra namaloval se zakrytýma či přímo vyškrábanýma očima. Jeho dávný dětský impulz tak po půlstoletí vyústil v osobitou uměleckou poctu.
Rok 2020 přinesl další zkoušku – pandemie nemoci Covid-19 nečekaně přerušila Mertovu novou výstavu v pražském Museuu Kampa. Symbolicky ji zahajoval obraz Sestřička III – portrét mladé ženy s rouškou na ústech, který Merta vytvořil už v letech 2016–2018. Tato tajemná Sestřička jako by osudově předznamenala dobu, kdy se svět zahalil do masek.
Jan Merta zůstává citlivý k dění ve světě a nebojí se vyjádřit svůj názor. Válečný konflikt v Jugoslávii v 90. letech v něm zanechal hlubokou stopu – s tamní hrůzou se vyrovnával skrze obrazy, v nichž se objevily motivy civilistů ohrožených válkou. Když v únoru 2022 vypukla ruská invaze na Ukrajinu, malíř reagoval bezprostředně a znovu promítl své obavy a hněv do výtvarné práce.
„Putine, jdi do háje!“ vykřikl emotivně v rozhlasovém rozhovoru na adresu agresora a energii svého hněvu přetavil do série obrazů. „Aktuální dění mi připomnělo, že i za věci, které se dějí daleko od nás, neseme odpovědnost,“ vysvětlil, proč se opět musel s válkou vypořádat štětcem. Nová plátna získala drásavější výraz – do dříve klidných barev vstoupily temnější tóny a naléhavá expresivita.
Krátce poté vytvořil cyklus obrazů s výrazným morálním poselstvím. Na výstavě Neboj se! (2023, Zlín) představil jedenáct moralit – maleb doplněných texty, v nichž vedle výtvarných prostředků pracoval i se slovem. Podobné propojování obrazu a jazyka dodalo dílům hlubší filozofický rozměr.
Jindy zase Merta obohatil své instalace drobnými objekty a netradičními prvky. Stále ho však v první řadě zajímala pravdivost výrazu a emocionální síla díla.
I jako zralý tvůrce se Jan často vrací k obrazům ze svého nitra. Opakovaně maluje krajinu dětství nebo rekonstruuje atmosféru zdánlivě zapomenutých chvil. „Liberec je pro mě brána ke světlu… Stál jsem na balkoně fary a najednou mě ze všech stran zalilo bílé světlo. Prožíval jsem při tom neuvěřitelný pocit blaha,“ vzpomíná na mystický moment malíř.
Tvorba Jana Merty zůstává neuspěchaná, založená na soustředění a intuici. V ateliéru tráví dlouhé hodiny rozjímáním nad plátnem. Někdy udělá jediný tah štětcem za dvě hodiny, a další třeba až po čtyřech hodinách čekání v tichu.
„Občas mám pocit, že ty obrazy mají pod kontrolou mě než já je,“ říká s nadsázkou o svém pomalém tvůrčím procesu. Do svých děl tak vtiskuje maximum energie a ponechává prostor i pro náhodu a nečekané momenty, které malbu obohacují.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Merta_(mal%C3%AD%C5%99)
https://vltava.rozhlas.cz/bojim-se-ze-se-lidi-budou-bat-strach-zkresluje-mysleni-i-pohled-na-skutecnost-8914191
https://www.pametnaroda.cz/cs/merta-jan-1952
https://www.artantiques.cz/priblizit-se-moznemu
https://artplus.cz/cs/auction-news/1/rembrandt-mertovyma-ocima
https://www.irozhlas.cz/kultura/vytvarne-umeni/rozhovor-jan-merta-koronavirus-vystava-museum-kampa-praha_2006191821_kro
https://artplus.cz/cs/auction-news/1/rembrandt-mertovyma-ocima
https://artlist.cz/umelci/jan-merta/
https://www.zdeneksklenar.cz/umelci/jan-merta-
