Článek
Ten muž nebyl jen tak někdo. Patřil k nejúspěšnějším architektům své doby. Ještě toho roku dohlížel na dokončení monumentální Dvorní opery ve Vídni – stavby tak náročné, že jejímu hlavnímu architektovi zlomila vaz, doslova i přeneseně.
Josef Hlávka ji však dokončil se ctí a od císaře za to obdržel uznání. Nebylo divu – Hlávka byl dítě štěstěny, kam vstoupil, tam triumfoval. Pocházel z malého městečka Přeštice a nikdy neměl bohatství ani vlivné jméno, přesto si svým talentem a pracovitostí vydobyl pověst zázračného stavitele.
Od mládí vynikal výjimečnou pílí. Jako student si v létě přivydělával na stavbách – míchal maltu a nosil cihly, aby mohl zaplatit svá studia architektury. Díky stipendiu procestoval Evropu a vstřebal to nejlepší z tehdejší architektury.
Po návratu ho však doma nečekaly otevřené dveře – monarchie neměla o mladého architekta zpočátku zájem. Josef Hlávka se nevzdal a našel uplatnění jako stavební podnikatel. A byl v tom opravdu dobrý.
Dobové portréty zachycují Hlávku v té době jako vážného muže s plnovousem a lehce zachmuřeným čelem, avšak s vlídnýma očima. Za klidným vnějškem se skrývalo odhodlání a pracovní nasazení, které udivovalo jeho okolí.
Kolem roku 1860 převzal prosperující stavební kancelář od svého vídeňského mentora a okamžitě se pustil do práce. Jeho firma postavila přes sto staveb – kostely, školy, paláce i obyčejné měšťanské domy. Když se naskytla příležitost budovat novou vídeňskou operu, vyhrál konkurs.
Osm let dohlížel na každý kámen této reprezentativní budovy za šest milionů zlatých. Současně navrhl a postavil rezidenci v Černovicích – komplex tak rozsáhlý, že mu říkali „polovina Versailles“. Za tento projekt získal Hlávka ocenění na světové výstavě v Paříži 1867.
V Praze podle jeho plánu vyrostla moderní Zemská porodnice U Apolináře, která slouží veřejnosti dodnes. Ve svých třiceti osmi letech měl Josef Hlávka vše, o čem kdy snil: jméno respektované i u císařského dvora, milovanou ženu Marii po boku a vize dalších projektů před sebou. Pracoval neúnavně. Až do jednoho sychravého dne, kdy jeho vlastní tělo řeklo dost.
Následující týdny a měsíce byly pro Hlávku peklem zoufalství. Ze slavného stavitele se najednou stal pacient upoutaný na vozík. Lékaři nedokázali určit přesnou příčinu – hovořili o vyčerpání, možná o neurologické poruše způsobené stresem. Pro muže v nejlepších letech to byla krutá rána.
Jeho život do té doby připomínal honosnou stavbu – teď se zhroutil jako dům z karet. Každé ráno se budil v naději, že nohy znovu rozhýbe, ale marně. Zkoušel koupele v Karlových Varech, slunce na azurovém pobřeží Mentonu, nejrůznější procedury – nic nepomáhalo. Dny na vozíku se táhly jeden za druhým v tiché komnatě zámku v Lužanech, kam se uchýlil stranou světa.
Ten zámek kdysi koupil jako dárek pro svou matku. Teď byl jeho útočištěm i vězením. Po Hlávkově boku po celou dobu stála oddaná manželka Marie. Kdysi energická a veselá žena teď sama churavěla starostmi a nekonečnou péčí o nemohoucího muže. Každý její něžný úsměv mu dával sílu vydržet další den. Oba dva tiše doufali v zázrak.
A skutečně – po bezmála deseti letech utrpení se zdravotní stav Josefa Hlávky začal lepšit. Pomalu znovu rozchodil ochablé nohy. Zázrak? Spíš nezlomná vůle a roky léčby. Ve chvíli, kdy konečně definitivně odložil vozík, však přišla jiná rána osudu: Marie v roce 1882 podlehla tuberkulóze.
Za sychravého podzimního dne stojí Josef u čerstvého hrobu své ženy. Mokrá hlína se lepí na kola invalidního vozíku, který dosud neopustil. Hlávka hledí na chvějící se plamen svíčky a jeho mysl je prázdná. Zůstal sám. Tělo se uzdravilo, ale duše jako by se propadla zpátky na dno temnoty.
Trvalo dlouhé měsíce, než se v něm opět zažehla jiskra života. Koncem osmdesátých let 19. století se z Josefa Hlávky stal nový člověk. Stále vážný a uzavřený do sebe, ale odhodlaný neztratit to, co mu ještě zbývalo. Namísto litování se upřel svůj zrak na práci pro druhé.
Po letech izolace se vrátil do veřejného života. Přijíždí do Prahy, kde zasedá v poslaneckých lavicích zemského sněmu a snaží se prosazovat podporu vědy a kultury. Zpočátku působí nenápadně, ale jakmile jde o princip, dokáže svá stanoviska bránit s neústupnou vervou.
„Hlávka, zdánlivě muž křehoučký, dovedl své přesvědčení hájit s takovou neústupnou pevností, že člověk nemohl si odepříti své největší úcty,“ vzpomínal na jeho razanci politik Albín Brá. V Hlávkově hlavě se rodí velkolepý plán: založit instituci, která by trvale pečovala o rozvoj českého umění a vzdělanosti.
Na zámku v Lužanech svolává přátele – přední osobnosti české společnosti – a společně spřádají obrysy České akademie věd a umění. Když nadejde čas, Hlávka neváhá ze svého jmění anonymně věnovat obrovskou částku 200 000 zlatých, aby projekt mohl vzniknout. Roku 1890 je císařským výnosem skutečně zřízena Česká akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění a Josef Hlávka se stává jejím prvním prezidentem. Ve funkci bude působit až do své smrti.
Hlávkův život však nebyl naplněn jen prací a institucemi – dočkal se ještě i osobního štěstí. V roce 1886 se znovu oženil. Jeho druhou manželkou se stala o třináct let mladší Zdeňka, talentovaná klavíristka a pěvkyně.
s manželkou Zdeňkou
Díky ní zámek v Lužanech znovu ožil. Zdeňka rozeznívala prázdné sály hudbou a smíchem hostů. Hlávka po letech smutku našel v její laskavé náruči novou útěchu a chuť do života. Josef, kdysi tak osamělý ve svém utrpení, teď sedává v salonu mezi přáteli a s pohárem vína naslouchá vášnivým debatám o umění.
V zámecké kapli dirigoval Antonín Dvořák svou novou Lužanskou mši, kterou pro Hlávkovu kapli složil. U dlouhého stolu v knihovně rozprávějí malíři Mikoláš Aleš a Vojtěch Hynais, básník Jaroslav Vrchlický předčítá nové verše.
Píše se konec 19. století a Lužany se stávají pojmem – místem, kde se česká elita potkává pod laskavou záštitou Josefa Hlávky.
Kromě společenského života nezapomíná Hlávka ani na mladé nadané lidi, kteří neměli tolik štěstí jako on. Pamatuje na své vlastní krušné studentské začátky, a proto financuje výstavbu studentských kolejí v Praze – útulného domova pro chudé české studenty.
Když v roce 1890 rozbouřená Vltava strhla část Karlova mostu, byl to právě Hlávka, kdo prosadil, aby vzácná památka byla opravena přesně podle původní podoby. Ještě na přelomu století se zdá, že má po svém boku vše, co potřebuje.
Ale ani toto štěstí netrvá věčně. V roce 1902 Hlávka podruhé ovdoví – Zdeňka náhle umírá po krátké nemoci. Zámek v Lužanech se znovu ponoří do ticha.
Na sklonku života odkázal celý svůj majetek českému národu – v dnešních cenách šlo zhruba o dvě miliardy korun. Učinil tak prostřednictvím nadace, která nese jméno jeho, Marie a Zdenky – dvou žen, jež v jeho srdci zůstaly navždy.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Hl%C3%A1vka
https://www.archiweb.cz/n/domaci/josef-hlavka-slavny-architekt-stavitel-i-mecenas
https://www.obec-luzany.cz/obec/slavni-rodaci-a-osobnosti/josef-hlavka-75cs.html
https://ekonom.cz/c1-67071040-josef-hlavka-pohadkove-zbohatl-a-pak-podporoval-ceskou-vedu-a-umeni
https://cesky.radio.cz/pred-190-lety-se-narodil-architekt-a-mecenas-josef-hlavka-8707910
