Článek
Pepík se narodil roku 1931 ve vesničce Střimice u Mostu jako první z šesti dětí horníka. Jeho dětství rámují stíny: chudoba, válka a okupace. Mnichov 1938 odřízne Střimice od vlasti. Malý Pepa musí do školy v německé říši, zatímco otec fárá v mosteckých dolech.
Válka bere iluze, ale nebere sny. Každou volnou chvilku bere táta syna ven a hrají si s hadrákem nebo opravdovým míčem, když se poštěstí. Hřiště jim nahrazují louky a ulice – stačí dvě brašny jako branky a kluci ze Střimic roztáčejí vlastní ligu. Pepík je tichý a nenápadný, ale s míčem u nohy ožívá. Učí se od otce finty, přihrávky levou i pravou, nártem i placírkou.
Ve škole sedí jako jeden z mála českých žáčků, doma pomáhá, ale myšlenkami je na plácku – tam je svobodný. Fotbal je pro něj únik i sebevyjádření. Pod dohledem přísného, ale laskavého táty do něj od mala vstřebává nejen techniku a strategii, ale i zásady fair play. Otec mu opakuje, že čest a úcta k soupeři jsou stejně důležité jako góly. Tahle lekce se mu v životě ještě mnohokrát vrátí.
Po válce Střimice mizí z mapy – obec musí ustoupit těžbě uhlí, domov je pryč. Rodina se stěhuje do Mostu. Tam, krátce po válce, začíná Masopustův skutečný fotbalový příběh. Čtrnáctiletý Pepa nastupuje za místní dorost, poprvé v roce 1945. Nesmělý kluk zjišťuje, že roky hraní na loukách z něj udělaly výjimečný talent.
Míč jako by ho poslouchal na slovo. Brzy se dostává do základní sestavy dorostu a v 16 letech debutuje za dospělý tým Mostu. Je neokoukanou senzací – hraje na levém křídle, nebojí se jít do soubojů ani kličkovat proti starším chlapům. Diváci ho milují.
Po jednom vyhraném utkání za Most sedí Pepa ve vlaku, když tu náhle fanoušci vysypou jeho klín plný drobných. Mladík rozpačitě kroutí hlavou a chce peníze vrátit. Trenér ho s úsměvem zastaví: „Jen si to nech, to je takový zvyk, přilepši mámě.“
Tak Pepa přinese domů první výdělek – pár stovek v drobných mincích, které s nesmělým úsměvem nasype překvapené mamince do dlaní. Je to symbolické – fotbal začíná živit syna horníka. A cesta toho kluka začne nabírat směr, jaký si nikdo neuměl představit.
Vstup do armádního týmu
Ve čtyřicátých letech se sport v Československu profesionalizuje zvláštním způsobem – stát sice oficiálně odmítá profesionalismus, ale zakládá armádní kluby, kde nejlepší atleti a fotbalisté mají výborné podmínky. Mladý Masopust o tom zatím nepřemýšlí. Hraje v Mostu srdcem a po válce se vyučí soustružníkem.
V roce 1950 dostane životní nabídku: prvoligové Teplice chtějí toho šikovného kluka z Mostu. Pepa váhá – nerad by opustil rodinu a domov, ale otec ho povzbudí: je to šance, jaká se neodmítá. A tak osmnáctiletý Masopust přestupuje do Teplic.
První ligový zápas odehraje proti pražské Slavii, a hned vítězně 3:2. Premiéra jako z pohádky – talentovaný záložník se v lize neztratí. Dva roky v Teplicích utečou rychle; Pepa dospěje v odolného hráče. Tuší ale, že brzy přijde povolávací rozkaz na vojnu.
A taky že ano – vojáci se přihlásí roku 1952. Nečeká ho obyčejná služba – míří do vojenského sportovního oddílu ATK Praha, budoucí Dukly. Armáda shromažďuje nejtalentovanější hráče z celé země, aby pozvedla prestiž svého klubu. Důstojníci slibují mladíkům skvělé platy, práci u sportu, snadnější cestu do reprezentace.
Z Pepy je voják z povolání, má hodnost i členství v KSČ, jak tehdy bylo u armádních sportovců běžné. Politika ho ale nezajímá - chce hlavně hrát fotbal. A hraje výtečně. Když se armádní klub přejmenuje na Duklu Praha, Masopust už je jeho ústřední postavou.
Levý záložník s nevšedním talentem – neuvěřitelný driblink, strategický mozek týmu, jistá přihrávka. Nebyl nejrychlejší sprinter ani nejlepší hlavičkář, ale s míčem dokázal věci, nad kterými tribunám přechází zrak. Stal se tvůrcem hry, elegantním dirigentem zálohy.
Vojenská disciplína a špičkové podmínky v Dukle z něj vybrousily fotbalového génia. Spoluhráči v armádě – Pluskal, Novák, Borovička a další – vytvoří sehraný celek. Dukla v 50. a 60. letech kraluje lize – Masopust s ní získá celkem osm mistrovských titulů. Sbírá jednu trofej za druhou, ale popularitu u publika to nepřináší.
Domácí fanoušci mimo Julisku pořád vnímají Duklu jako papalášský klub. Masopust někdy slyší urážky, ale odpovídá nejlépe na hřišti – poctivou a skvělou hrou. A taky noblesou: nikdy neopětuje zášť, místo toho neúnavně rozdává radost fair play fotbalem.
Cesta vzhůru a překážky doby
V Dukle Masopust rychle zakotví. Patnáct let neopustí armádní dres. Po celé 50. roky roste jeho věhlas – stává se oporou i československé reprezentace. Už roku 1954 poprvé oblékne národní dres. Přichází úspěchy: 1960 – bronz na mistrovství Evropy ve Francii.
To ještě nikdo netuší, že mnohem větší jízda čeká tým o dva roky později. Jenže do toho vstupuje paradoxní zvrat: byrokraté v Dukle usoudí koncem 50. let, že generace Masopusta, Pluskala a Nováka „zestárla“.
Je jim kolem třiceti a v očích plánovačů už nejsou perspektivní. Padne rozhodnutí: vyměnit mazáky za mladé, tým omladit. Zdá se, že slavná trojice má pomalu dohráno – vedení je vyšle v roce 1959 na zájezd do Střední Ameriky tak trochu na rozloučenou.
Jenže v Mexiku se stane něco nečekaného. Dukla nastoupí proti slavnému brazilskému Santosu, nejlepšímu klubu světa s Pelém v sestavě. A českoslovenští „neperspektivní“ veteráni předvedou životní výkon. Santos je poražen 4:3, Masopust dává dva góly – jeden po slalomu přes půl hřiště, až tribuny šílí úžasem.
Mexické noviny druhý den píšou, že králem zápasu nebyl Pelé, ale Masopust. Vojenským funkcionářům padá brada. Mazáci zůstávají! Žádná výměna stráží se nekoná. A dobře, protože o necelé tři roky později dotáhnou tihle zkušení hráči Československo až na fotbalový Olymp – do finále mistrovství světa.
Sláva a pád
Je červen 1962 a nad napěchovaným stadionem v chilském Santiagu září ostré andské slunce. Finále mistrovství světa – Československo proti Brazílii. Nikdo tomu před turnajem nevěřil. Experti se smáli, fanoušci doma ani nedrželi palce. Ale parta kolem kapitána Masopusta všechny šokovala: vyřadili Maďary, Jugoslávce, ve skupině remizovali s mocnou Brazílií.
Teď stojí krůček od poháru. Masopust na trávníku dýchá zhluboka – uvědomuje si tíhu chvíle. Ale před nimi stojí obhájci titulu Brazílie, i když bez zraněného Pelého, zato s geniálním Garrinchou.
Nastupuje se před zraky sedmdesáti tisíc diváků. Masopust jako vůdce týmu cítí zodpovědnost – za celou malou zemi v srdci Evropy. Sudí foukne do píšťalky a finále začne. Brazilci jsou favorité a tlačí, ale československá obrana odolává. A pak přijde 15. minuta. Masopust si naběhne do uličky, dostane přihrávku za obránce a z prvního doteku uklidí míč placírkou k tyči.
Gól! Neuvěřitelné, Československo vede ve finále 1:0. Masopust běží s rozpaženýma rukama, spoluhráči ho objímají, v hlavě omamný pocit štěstí. V Praze u rozhlasů a televizí lidé křičí nadšením – David vede nad Goliášem.
Radost však trvá jen dvě minuty. Brazilci vzápětí vyrovnávají – Amarildo, náhradník za Pelého, využije zaváhání a prostřelí brankáře Schrojfa. Do šaten se jde za stavu 1:1 a favorité se uklidňují. V druhé půli už Brazílie ukáže svou sílu: československý brankář nemá svůj den, padají další dva góly.
Sen se rozplývá, Brazílie vítězí 3:1. Když sudí pískne konec, Masopust padne vyčerpáním na trávník. Stříbro na světě je ohromný úspěch, ale teď cítí hlavně prázdnotu. Byl tak blízko zlatu! Možná mu hlavou běží, že stejná smůla potkala národní tým už v roce 1934, kdy prohráli finále s Italy. Osud. Přesto, když si přebírá stříbrnou medaili, v očích má dojetí a hrdost. Jako kapitán přivedl svou zemi téměř na vrchol.
Gesto fair play a přátelství
Na chilském šampionátu ale Masopust nevstoupil do dějin jen skvělou hrou, nýbrž i nevídaným gestem gentlemanství. Už v prvním zápase skupiny proti Brazílii se Pelé zranil – natáhl si sval a protože tehdy se nesmělo střídat, musel se zbytek zápasu na hřišti jen belhat. Brazilci dohrávali oslabení a československý tým mohl snadno využít, že jejich největší hvězda je prakticky mimo hru.
Tehdy Masopust jako kapitán zavelí spoluhráčům: „Neatakovat!“ Zraněného Pelého nechali Čechoslováci na pokoji. Hrál se smyslem pro fair play, který v té vypjaté době vyrážel dech. Československo i bez toho uhrálo s Brazilci remízu 0:0 a postoupilo.
Pelé byl v šoku. Po zápase soupeři nechápali: Proč jste neútočili na našeho oslabeného hráče? Masopust pokrčil rameny – vyhrát podlým způsobem by pro něj nebylo vítězství. Slavný Pelé později vzpomínal, jak ho to gesto dojalo: „Celý fotbalový život do mě ostatní kopali jako do pytle, a najednou… to bylo nad mé chápání,“ líčil Pelé.
„Tohle gesto nikdy nezapomenu,“ prohlásil brazilský král. Tam, v Chilské Viña del Mar, se zrodilo velké přátelství dvou rivalů. Masopust a Pelé si po zápase potřásli rukama a stali se z nich přátelé na celý život. Jejich cesty se pak potkaly ještě mnohokrát – v exhibičních zápasech, při oslavách jubileí. Brazilci nikdy nezapomněli na rytířský čin československého kapitána. A v očích Josefa Masopusta bylo přátelství s Pelém jednou z nejcennějších odměn kariéry.
Masopustovo jméno si získalo obdiv po celém světě. Úcta k soupeři a čestnost ho provázely celou kariéru, díky tomu měl přátele mezi největšími fotbalisty planety. Pelé o něm s uznáním říkal, že hrál jako Brazilec, jako by se v Brazílii narodil. Eusébio, portugalská „Černá perla“, ho objal v březnu 1963 přímo na hřišti, když Masopust v Poháru mistrů před čtvrtfinále proti Benfice přebíral z rukou France Footballu Zlatý míč. Ano, Zlatý míč 1962 – to byla další kapitola.
Zlatý míč a zahraniční nabídky
Na sklonku roku 1962 přichází životní pocta: Josef Masopust se stává fotbalistou roku v Evropě. Jako vůbec první hráč zpoza „železné opony“ získává Zlatý míč časopisu France Football. Když mu kamarád novinář přečte tu novinu, prý tomu ani nechtěl věřit. Doma v Československu mnozí kroutí hlavou – vždyť na Západě je tolik hvězd, lepších než náš Pepík? Ale jak napsal jeden komentátor: v té elitní společnosti jmen jako Di Stéfano, Kopa, Sivori se ocitl Masopust – to znamená, že musel něco umět. A on uměl.
Masopust v té době reprezentuje vrchol československého sportu. Západní kluby o něj projevují zájem – mluví se o Itálii, Realu Madrid, možná Francii. Jenže železná opona je nepropustná: komunistický režim své klenoty do ciziny nepouští. Pokud někdo emigruje, odskáče to rodina doma. Masopust je loajální a na útěk nepomýšlí.
Čeká ho však nečekaná odměna. Píše se rok 1968, v Praze vanou svěží reformní větry, režim povoluje otěže. Sedmatřicetiletému Masopustovi dovolí to, co před ním žádnému aktivnímu fotbalistovi – zahraniční angažmá. Po patnácti letech v Dukle se loučí s domovem a odchází do Belgie. Stává se hrajícím trenérem průměrného bruselského klubu Royal Crossing Molenbeek.
Kdoví, možná v tom byla i zákulisní hra – tajná policie si slibovala, že slavný fotbalista na Západě poslouží jako špion. Pokud ano, čekalo je zklamání. Masopust se špionem nestal. Na hřišti však rozhodně nezklamal. I ve 37 letech stále exceluje, pomůže týmu k postupu do první ligy.
Bruselské publikum žasne nad veteránem z Východu, který hraje s elegancí sobě vlastní. Ve světě zanechá skvělý dojem – byť do velkoklubu se už v pokročilém věku nedostal, otevře dveře dalším generacím českých hráčů.
Po dvou sezonách v Belgii končí hráčskou kariéru. Je rok 1970 a Masopust se ve 39 letech vrací domů. Ohlíží se za téměř dvaceti lety profesionálního fotbalu – a bilance je úžasná. Odehrál 386 zápasů v československé lize a dal 79 gólů. V reprezentaci nastoupil třiašedesátkrát a vstřelil deset branek.
Sehrál také desítky mezinárodních zápasů za Duklu proti světovým týmům. Byl vyhlášen československým Fotbalistou roku 1966. A teď, na prahu čtyřicítky, stojí před novou rolí – role trenéra.
Další zkoušky osudu
Josef Masopust po návratu z Belgie nezahálí. V roce 1973 se stává hlavním trenérem Dukly Praha, tedy klubu, s nímž spojil život. Předává zkušenosti mladším, ale brzy přijde výzva mimo armádu: přechází do Brna a ujímá se trénování tamní Zbrojovky.
A světe div se – v sezoně 1977/78 dovede Brno k historicky prvnímu (a dodnes jedinému) titulu mistra ligy. Masopust tak má mistrovský titul i jako trenér. V Brně se stává milovanou osobností, přesto po čase odchází zkusit opět cizinu. Trénuje v Belgii klub KSC Hasselt několik let.
Roku 1984 přichází možná nejtěžší trenérská meta: Masopust je jmenován trenérem československé reprezentace. Nároďák neprožívá nejslavnější éru a úkol je jasný – vybojovat postup na velký turnaj. Masopust vede reprezentaci čtyři roky a tým pod ním předvádí slušné výkony, poráží i silné soupeře.
Jenže dvakrát chybí kousek štěstí: kvalifikaci na MS 1986 ani ME 1988 se nepodaří dotáhnout do úspěšného konce. Je to pro něj hořké zklamání. V roce 1988 uvolní reprezentační lavičku a přijme ještě exotickou nabídku trénovat mládežnický výběr Indonésie. Ve vzdálené zemi šíří evropskou fotbalovou školu do roku 1991, poté už definitivně končí aktivní trenérskou dráhu.
Masopustovy poslední profesní roky poznamenají velké dějinné změny. V roce 1989 padá komunismus – režim, který ho stvořil i svazoval. Vítá svobodu, ale sleduje také, jak jeho milovaná Dukla ztrácí protekci armády a začíná upadat.
Po rozpadu federace 1993 zaniká i československá reprezentace, což nese těžce. Navíc jeho rodná Střimice už dávno neexistuje – obec musela ustoupit těžbě uhlí. Na sklonku života Masopust zažívá i rodinné ztráty, loučí se s bývalými spoluhráči… Život ho učí další pokoře.
Přesto se dočká také zadostiučinění a poct. V roce 2000 je oficiálně zvolen českým Fotbalistou století a osobností století – před legendami jako Plánička či Bican. Ani svět na něj nezapomněl. Pelé ho roku 2004 zařadí mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů světa.
UEFA jej tituluje za jednoho z největších evropských hráčů historie. Dukla Praha mezitím vstává z mrtvých: po letech v nižších soutěžích je zpět v lize. Masopust u toho samozřejmě nechybí – jako čestný předseda, rádce, ikona.
Vidí znovu svůj klub v květu a v očích má dojetí, když se setkává s někdejšími parťáky na obnovené Julisce. Lidé mu dávají najevo úctu a vděčnost, tleskají staré gardě a hlavně jemu – skromnému pánovi, kterého novináři kdysi poeticky nazvali „generálem fotbalových hřišť“.
Když Josef Masopust 29. června 2015 ve věku 84 let odešel z tohoto světa, zůstal po něm příběh kluka z vesnice, který se férovou hrou a dřinou vypracoval mezi největší fotbalisty všech dob.
https://en.wikipedia.org/wiki/Josef_Masopust
https://josefmasopust.cz/indexde47.html?page=300000&lang=cz
https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/64895/legendarni-fotbalista-masopust-se-skvelym-slalomem-dopracoval-az-ke-zlatemu-mici.html
https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/fotbal/mistrovstvi-sveta/1962-masopustovu-jizdu-za-zlatem-zastavili-az-brazilci-104530
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie_historie/s-pelem-jsme-opravdovi-pratele-rika-50-let-po-ms-v-chile-legendarni-josef-masopust_201206021514_spokorny
https://fkdukla.cz/article/2956
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sport-fotbal-kamarady-josefa-masopusta-a-eusebia-dusily-totalitni-rezimy-214508
https://apnews.com/c0db4c2363ca4e018b3d4011f20ef489
