Článek
Když jsem potkal Lucii, bylo mi třiašedesát. Ona měla čtyřicet a vedla malou kavárnu v Jihlavě, kam jsem chodil na kávu po rehabilitaci. Smála se, že jsem „její nejvěrnější zákazník“. Měl jsem po operaci kyčle, šedivé vlasy a chuť si poprvé v životě jen užívat nicnedělání. A pak přišla ona — usměvavá, rychlá, upovídaná. Znovu jsem se přistihl, že se těším na ráno.
Nejdřív jsem si to nechtěl připustit. Vždyť jsem byl čtyřicet let ženatý, vdovec, děti dospělé, vnoučata rostla. Ale Lucie mě vtáhla zpátky do života. Chodili jsme na procházky, ona mluvila o snech, já o minulosti. A z ničeho nic jsem jí jednoho večera řekl: „Víš, že tě mám rád?“
Zasmála se a odpověděla: „Já vím.“
Společný život nebyl snadný. Děti mi říkaly, že jsem se zbláznil. „Tati, vždyť jí bys mohl být dědeček!“ A možná měli pravdu. Ale když jsem se ráno probudil vedle ní, měl jsem pocit, že svět má znovu smysl.
Jenže Lucie chtěla ještě něco, co já považoval za dávno uzavřenou kapitolu. „Chtěla bych dítě,“ řekla jednou večer, když jsme seděli na balkoně. Myslel jsem, že žertuje.
„Lucie, já mám dva dospělé syny a tři vnoučata!“
„Já vím,“ odpověděla tiše. „Ale já chci svoje. S tebou.“
Následovaly týdny hádek a ticha. Já říkal, že to nejde, ona že bez dítěte nedokáže žít. Nakonec sbalila věci a odešla ke kamarádce. Bylo mi, jako by mi někdo vytrhl srdce.
Po měsíci jsem ji přemluvil, aby se vrátila. Slíbil jsem všechno. A opravdu — o rok později se nám narodil malý Matěj.
Dnes sedím v noci v kuchyni a slyším, jak Matěj křičí v ložnici. Lucie už sotva drží oči otevřené, já se zvedám, i když mi bolí záda a kolena praskají. Vezmu ho do náručí a pohupuju ho, jako kdysi své syny.
Je krásný. Voní mlékem a životem. A já si říkám, jestli jsem neudělal chybu. Měl bych být dědeček, ne otec v důchodu. Budu mít sílu ho učit jezdit na kole? Uvidím ho vyrůstat, až bude dospívat? Nebo budu jen vzpomínka z fotek?
Lucie mě miluje, vím to. I já ji. A Matěje taky — víc než cokoli na světě. Ale někdy, když sedím v tichu a slyším jejich dech, se mě zmocní tichý smutek.
Chtěl jsem klidné stáří, dostal jsem nový začátek. Krásný, ale vyčerpávající. Kamarádi se smějí: „Ty ses fakt zbláznil, Karle.“
A já se směju taky. Ale jen navenek. Protože někde uvnitř si přiznávám: možná měli pravdu. Možná jsem měl zůstat jen dědečkem.
