Laura Antonelli: prožila 8 let lásky s Belmondem, pak jí život zničily injekce kolagenu a kokain

Laura Antonelli, rodným jménem Laura Antonaz, se narodila 28. listopadu 1941 v Pule na Istrii. Byla válečné dítě: několik let po jejím narození připadlo místo rodiště Jugoslávii a její italská rodina musela odejít. Dětství strávila v uprchlickém táboře nedaleko Neapole, kde její otec získal práci administrátora v nemocnici.

Vyrůstala obklopená provizorními baráky a vzpomínkami na ztracený domov. Pro malou Lauru byly podmínky v táboře tvrdé – brzy si zvykla na skromnost a disciplínu, a stesk po ztraceném domově se stal věrným společníkem jejích dětských let. Nic v jejím raném životě nenasvědčovalo tomu, že by ji čekala zářivá budoucnost filmové hvězdy.

Rodiče v ní příliš krásy neviděli. Jako dospívající dívka slýchala, že je „ošklivá, neohrabaná a bezvýznamná“. Matka s otcem ji nutili trávit hodiny v tělocvičně s nadějí, že si cvičením vypracuje aspoň špetku ladnosti. Malá Laura cvičila a zatínala zuby, v hloubi duše ale cítila palčivou nejistotu. Toužila po uznání – a po lásce k sobě samé.

Byla chytrá a pilná studentka. Milovala čísla a snila o tom, že jednou vystuduje matematiku. Osud ji však zavál jinam. Po maturitě vystudovala v Neapoli tělesnou výchovu a stala se učitelkou tělocviku. Za katedrou ale dlouho nezůstala. Mladou pohlednou ženu to táhlo do velkého světa.

Přestěhovala se do Říma a přivydělávala si jako modelka. Objevila se v reklamách – třeba na Coca-Colu – a na jeden měsíc se dokonce stala hlasatelkou v televizi. Brzy však následoval vyhazov. Lauru označili za příliš strnulou a neokouzlující pro televizní obrazovku. Jedno jí to ale přece přineslo: v jedné z reklam si režiséři povšimli jejích hlubokých očí a půvabných křivek. Filmové nabídky na sebe nenechaly dlouho čekat.

V polovině 60. let získala Laura Antonelli první menší filmové role. Začínala bez velkých fanfár – objevila se v několika snímcích jen jako kompars či vedlejší postava beze jména. Roku 1966 se poprvé mihla i v Hollywoodu: zahrála si ve špionážní komedii Dr. Goldfoot and the Girl Bombs po boku Vincenta Price.

Nebyl to velký úspěch, ale mladé herečce dodal odvahu. V dalších letech se objevovala v odvážných italských filmech balancujících na hraně erotiky. Některé scény ještě ze studu odmítala – například svlékat se před kamerou zprvu nechtěla. Brzy však zjistila, že právě svůdnost jí otevírá dveře k větším rolím.

Průlom přišel v roce 1973. Režisér Salvatore Samperi ji obsadil do hlavní role ve filmu Malizia (Zlomyslnost, 1973). Mladá Laura zde ztvárnila svůdnou služebnou v domě čerstvě ovdovělého muže a jeho tří synů. Ve slavné scéně stoupá po žebříku v krátké sukni, zatímco jí zvědavý čtrnáctiletý chlapec dychtivě nahlíží pod lem. Snímek svou směsí nevinnosti a erotického jiskření šokoval i fascinoval publikum.

Malizia trhala kasovní rekordy a z Laury Antonelli udělala přes noc hvězdu první velikosti. Za svůj výkon získala prestižní cenu Nastro d’Argento a národní Zlatý glóbus pro objev roku. Její honoráře vzrostly z pár miliónů lir na stovky miliónů. Z nesmělé dívky z uprchlického tábora se rázem stala sebevědomá filmová diva – alespoň navenek.

Úspěch Malizie otevřel Antonelli dveře do světa velkého filmu. V následujících letech zářila v dalších významných rolích. Slavný režisér Luchino Visconti ji obsadil do svého posledního díla Nevinný (1976), kde Laura překvapila kritiku i publikum vážnou dramatickou rolí podváděné manželky.

Ettore Scola ji zase svěřil part v romantickém dramatu Passione d’Amore (1981), kde ztvárnila noblesní milenku důstojníka. Kromě smyslných komedií tak dokázala, že je všestrannou herečkou s hlubokým talentem.

Přesto pro většinu diváků zůstávala především oslňujícím sexsymbolem. Na plátnech bývala často spoře oděná, muži na ni toužebně hleděli – a ona, ač role plné odvážných scén přijímala, v sobě uchovávala i určitou plachost.

„Jsem malá, trochu při těle a mám poměrně krátké nohy. Kdo ví, proč se líbím?“ prohodila skromně v jednom z rozhovorů, když se jí novináři ptali na tajemství jejího půvabu. Právě jedinečné spojení andělské nevinnosti a smyslné vyzývavosti učinilo z Laury Antonelli fenomén své éry.

Ještě než se Laura stala mezinárodní hvězdou, prožila osudové setkání. V roce 1971 odjela do Francie natáčet historickou komedii Les Mariés de l’An II (Sňatky roku II). Po boku charismatického Jeana-Paula Belmonda v ní hrála mladou venkovanku. Před kamerou mezi nimi přeskočila jiskra – a ta brzy přesáhla filmové plátno. Antonelli a Belmondo spolu začali bouřlivý románek, který vydržel celých osm let.

V 70. letech nebylo moc slavnějších párů: jejich tváře plnily obálky magazínů, fanoušci hltali každý detail jejich románku. Společně se objevili i v několika filmech, například v Chabrolově thrilleru Docteur Popaul (1972). Laura prožívala pohádku – našla lásku svého života a vedle ní i novou rodinu, protože Belmondo ji zahrnoval pozorností a představil ji svým dětem z předchozího manželství.

Jenže pod pozlátkem pohádky bujela realita, která už tak laskavá nebyla. Belmondo byl světák obklopený obdivovatelkami a jeho okouzlení Laurou postupně vyprchalo. Koncem dekády se objevily první nevěry a hádky, které nezůstaly jen za zavřenými dveřmi – jejich neshody stále častěji plnily i bulvární plátky.

Každý jejich krok sledovala média. Tlak slávy a milostné zrady nakonec vztah udolaly. Když se roku 1980 Jean-Paul s Laurou definitivně rozešel, zhroutil se jí svět. Veřejnost viděla jen konec slavné romance, ale za zavřenými dveřmi prožívala Laura hlubokou osobní krizi. Po rozchodu na čas zmizela z filmového plátna i veřejného života. Poprvé naplno okusila hořkost ztráty a osamělosti.

Na počátku 90. let se Laura Antonelli pokusila vrátit ke kariéře a nalézt ztracenou rovnováhu. Bohužel, osud pro ni měl připravený další krutý úder – ve skutečnosti hned dva. Roku 1991 kývla na nabídku znovu si zahrát roli, která ji kdysi proslavila, v projektu Malizia 2000. Herečka, vědomá si svého věku, se během natáčení rozhodla podstoupit kosmetický zákrok, aby omladila svou tvář. Jenže série injekcí kolagenu vyústila v alergickou reakci, jež Lauru poznamenala.

Rysy, které tolik obdivovatelů milovalo, se změnily k nepoznání. Zoufalá Antonelli obvinila z pochybení lékaře a v návalu hořkosti i producenty filmu, že ji do omlazení nutili. Rozběhla se právní bitva o obří odškodné. Táhla se třináct let a nakonec soud rozhodl, že hereččiny zdravotní potíže způsobil vzácný syndrom (tzv. Quinckeho edém) – nikoli konkrétní lékař ani nikdo z filmařů. Laura tak nezískala nic, pouze další šrámy na duši.

Ještě než stačila dobojovat svůj předchozí právní boj, přišla rána z další strany. V dubnu 1991 vtrhla do její vily v Cerveteri policie. Při domovní prohlídce objevili strážci zákona 36 gramů kokainu.

Laura Antonelli byla zatčena a italská veřejnost jen nevěřícně zírala: milovaný filmový idol s nadobro zlomeným obočím míří v poutech do vazby. Herečku obvinili z distribuce drog – množství kokainu v domě podle soudu přesahovalo osobní spotřebu. Verdikt zněl tvrdě: tři a půl roku vězení nepodmíněně.

Laura zůstala v šoku. Popírala, že by byla dealerka; přiznávala pouze, že křehký klid hledala v drogách pro vlastní potřebu. Soud však neměl slitování a její pád sledoval celý národ. Z filmového plátna se jméno Laura Antonelli naráz přesunulo na přední strany novin v neslavné roli obžalované.

Následující desetiletí se pro Lauru stalo noční můrou na pokračování. Proti rozsudku se odvolala a začal zdlouhavý právní boj o očištění jejího jména. Odvolací soud v Římě nakonec roku 2000 uznal, že nebyla drogovou dealerkou. Trest byl zrušen a spravedlnost jakoby zvítězila. Trvalo ovšem další roky, než se dočkala skutečné satisfakce – v roce 2006 ji stát odškodnil částkou 108 000 eur za neoprávněné stíhání.

Jenže vítězství přišlo pozdě. Média ji mezitím roky vláčela jako odstrašující případ hvězdy semleté vlastními neřestmi. Bulvární titulky nevynechaly jedinou příležitost k připomenutí jejího selhání a producenti se od ní ze strachu odvrátili.

Film, který ji měl vrátit na výsluní (Malizia 2000), u kritiků i diváků propadl. A Laura? Ta po všech skandálech zůstala zlomená, s pošramocenou tváří a pošpiněnou pověstí. Její kariéru neukončil věk ani ztráta talentu – zničily ji stigma a nekonečné soudní aféry.

Po roce 2000 zmizela Laura Antonelli z veřejného života nadobro. Z někdejší oslnivé hvězdy se stal stín skrývající se před zraky světa. Bojovala s těžkými depresemi, několikrát musela být hospitalizována na psychiatrické klinice v Civitavecchii.

Její dříve bohatý život se scvrkl na holé přežívání. Usadila se v nenápadném bytě ve městečku Ladispoli nedaleko Říma. Žila z malé penze a spoléhala na pomoc několika věrných přátel. Herec Lino Banfi nakonec napsal v roce 2010 otevřený dopis premiérovi Silviu Berlusconimu s prosbou o finanční pomoc pro bývalou filmovou hvězdu.

Italská vláda zvažovala mimořádnou podporu ze zvláštního fondu pro umělce ve finanční tísni, tzv. zákona Bacchelli, který v Itálii umožňuje finančně pomoci zasloužilým umělcům v nouzi. Laura ale pomoc odmítla. „Svět showbyznysu považuji za povrchní a bez hodnot,“ prohlásila hořce.

Sláva pro ni ztratila lesk, bohatství smysl. Zbyla jen pachuť deziluze a úzkostlivé obrácení se do sebe. „Možná to zní paradoxně, ale jednoho dne se podíváte do zrcadla, vidíte, že jste krásná, bohatá a slavná, a přitom si uvědomíte, že máte uvnitř prázdno,“ svěřila se v jednom z posledních rozhovorů v roce 2012. V jejím hlase nebyla zatrpklost, spíš smutné smíření. Chápala, že pomíjivá sláva jí nedokázala přinést skutečné štěstí.

Poslední roky života trávila Laura Antonelli v dobrovolném ústraní. Každý den prý začínala modlitbou. Hluboká víra se jí stala oporou, když všechno ostatní selhalo. Čas plynul pomalu a tiše, v jednotvárné prázdnotě dní.

Někdejší filmová diva chodila na procházky jen za svítání, kdy ulice ještě zívaly prázdnotou. Jakoby se bála zvědavých pohledů, skrývala svou zestárlou tvář pod širokým kloboukem. Věrnou společností jí byly vzpomínky – na dobu, kdy bývala krásná, milovaná a oslavovaná.

Dveře do jejího skromného bytu odemykala pravidelně už jen paní, která Laurě pomáhala s úklidem. Bylo tomu tak i jedno červnové pondělí roku 2015. Uklízečka vešla dovnitř a už na prahu prý ucítila tísnivý klid. Laura neodpovídala na volání. Ležela na pohovce nehybně, s pokojnou tváří. Lékař později konstatoval infarkt. Bylo jí 73 let.

https://en.wikipedia.org/wiki/Laura_Antonelli

https://www.theguardian.com/film/2015/jul/15/laura-antonelli

https://www.nytimes.com/2015/06/23/movies/laura-antonelli-leading-italian-actress-dies-at-73.html

https://variety.com/2015/film/obituaries-people-news/italian-actress-and-sex-symbol-laura-antonelli-dead-at-73-1201525932/

https://www.ilfattoquotidiano.it/2015/06/22/laura-antonelli-morta-lattrice-aveva-74-anni/1801998/

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/laura-antonelliova-zemrela.A150622_142822_filmvideo_ts