Mark Felt dceři 17 let tajil, jak zemřela její matka. Novinářům ale pomohl odhalit aféru Watergate

Sedmnáctého června 1972 zatkla policie pět mužů, kteří se vloupali do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu. Na první pohled šlo o noční vloupání. Jenže muži měli odposlouchávací techniku, fotoaparáty, velké množství hotovosti a vazby na bývalé pracovníky CIA i na lidi kolem prezidenta Richarda Nixona. Uvnitř FBI bylo od začátku jasné, že tohle nebude obyčejná krádež.

Jedním z lidí, kteří měli k vyšetřování nejširší přístup, byl William Mark Felt. Po smrti dlouholetého ředitele J. Edgara Hoovera se stal zastupujícím přidruženým ředitelem FBI a prakticky mužem číslo dvě v celém úřadu. Na jeho stole končily důležité zprávy z terénu, výsledky výslechů i informace, které se teprve měly dostat k úřadujícímu řediteli L. Patricku Grayovi.

O dva dny později zavolal mladý reportér Bob Woodward Feltovi do kanceláře. Woodward potřeboval ověřit jméno E. Howarda Hunta, bývalého pracovníka CIA a člověka napojeného na Bílý dům. Felt mu potvrdil, že Hunt patří mezi významné podezřelé. Nebyla to informace, která by sama o sobě svrhla prezidenta. Byla však prvním jasným znamením, že nitky vedou mnohem výš než k pětici zadržených zlodějů.

Woodward pochopil, že na druhém konci telefonu má člověka, který vidí do útrob vyšetřování a je ochotný ho vést správným směrem. V redakci deníku The Washington Post získal zdroj přezdívku Deep Throat. Vymyslel ji redaktor Howard Simons jako slovní hříčku odkazující na novinářský termín deep background i na tehdy známý film stejného jména. Trvalo téměř třiatřicet let, než svět dostal definitivní potvrzení, že tajemným mužem byl právě Mark Felt.

William Mark Felt se narodil 17. srpna 1913 v Twin Falls ve státě Idaho. Jeho otec pracoval jako tesař a stavební podnikatel. Felt vystudoval Univerzitu v Idahu a poté se přestěhoval do Washingtonu. Přes den pracoval na Kapitolu pro senátory ze svého rodného státu, večer studoval práva na George Washington University.

Právnické vzdělání dokončil v roce 1940 a o rok později byl přijat do advokátní komory District of Columbia. Krátce pracoval u Federální obchodní komise, ale život civilního právníka ho příliš dlouho neudržel. V roce 1942, krátce po vstupu Spojených států do druhé světové války, nastoupil k FBI.

Prošel pobočkami v Seattlu, New Orleans, Salt Lake City a Kansas City. Postupně si získal pověst disciplinovaného, inteligentního a mimořádně loajálního muže, který přesně rozuměl vnitřnímu chodu úřadu. Nebyl výrazným řečníkem ani okázalým politikem. Jeho silou byla kontrola informací, znalost hierarchie a schopnost působit nenápadně i ve chvíli, kdy rozhodoval o důležitých věcech.

Na centrále ve Washingtonu vedl inspekční divizi a stal se jedním z nejbližších spolupracovníků J. Edgara Hoovera. Znal pravidla, nepsané zvyklosti i tajemství instituce, kterou Hoover vedl téměř půl století jako vlastní říši. Po Hooverově smrti v květnu 1972 Felt očekával, že by se mohl stát jeho nástupcem. Měl zkušenosti, autoritu mezi agenty i hlubokou znalost úřadu.

Prezident Nixon však do čela FBI dosadil L. Patricka Graye, právníka, bývalého námořního důstojníka a úředníka ministerstva spravedlnosti, který neměl zkušenost s prací uvnitř FBI. Gray byl jmenován pouze úřadujícím ředitelem. Jeho pozdější nominace na řádného šéfa úřadu nikdy neprošla.

Pro Felta to byla rána. Nejen proto, že místo nedostal, ale také proto, že nový ředitel měl blízko k Bílému domu právě ve chvíli, kdy FBI začala vyšetřovat případ vedoucí k Nixonovým lidem. Felt se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny: poslušností vedení a přesvědčením, že Bílý dům nesmí vyšetřování ovládnout.

Felt byl celý profesní život cvičený v oddělování informací. Věděl, co může říct agentovi v terénu, co smí dostat vedoucí pobočky a co musí zůstat zavřené v kanceláři vedení. Stejnou schopnost použil také ve vztahu s budoucím novinářem Woodwardem.

Jejich první setkání se odehrálo přibližně v letech 1969 nebo 1970, ještě před Watergate. Woodward tehdy sloužil jako mladý námořní poručík a nosil dokumenty do Bílého domu. V jedné z čekáren narazil na Felta. Dali se do řeči a Woodwarda zaujal vysoce postavený muž FBI, který se k němu nechoval povýšeně.

Po odchodu z námořnictva mu Woodward telefonoval a žádal ho o rady ohledně další kariéry. Felt se pro něj stal mentorem a později také zdrojem. Pomáhal mu ještě před Watergate, například při reportování o atentátníkovi Arthuru Bremerovi. Když tedy policie zatkla muže ve Watergate, Woodward nemusel neznámého úředníka teprve hledat. Už věděl, komu zavolat.

Jejich komunikace se postupně změnila v promyšlený systém. Podle Woodwardova vyprávění dával reportér znamení k setkání tím, že přesunul květináč s červenou vlaječkou na balkoně svého bytu. Felt zase mohl Woodwardovi zanechat značku na výtisku novin.

Když se měli sejít, Woodward v noci střídal taxíky a část cesty šel pěšky, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Schůzky se odehrávaly v podzemní garáži v Rosslynu ve Virginii. Felt se objevoval z temnoty a mluvil tiše, stručně a opatrně. Nepředával Woodwardovi vždy hotová odhalení. Častěji potvrzoval, zda informace získaná jinde odpovídá skutečnosti, upozorňoval na chyby a naznačoval, která jména nebo finanční toky stojí za další pozornost.

Deep Throat nebyl kouzelník, který by Woodwardovi a Carlu Bernsteinovi předložil celý skandál na stříbrném podnose. Byl jeho kompasem. Neukazoval celou cestu, ale zabránil jim, aby zabloudili. Woodward byl jeho jediným přímým novinářským kontaktem. Ostatní informace dostávali skrze něj.

Felt novinářům pomáhal od léta 1972 a jejich tajné kontakty pokračovaly i během roku 1973. Jeho motivace zůstává dodnes předmětem sporů. Jednou částí mohla být snaha chránit nezávislost FBI. Felt viděl, jak lidé z Bílého domu tlačí na vedení úřadu a snaží se omezovat vyšetřování.

Další částí bylo zklamání z Graye a z toho, že post ředitele získal člověk přivedený zvenčí. Někteří historici v jeho jednání vidí také osobní ambici a snahu oslabit muže, který obsadil místo, po němž Felt toužil. Jeho rodina po zveřejnění identity zdůrazňovala především vlastenecké motivy. Felt podle ní chtěl zabránit tomu, aby prezidentská moc rozdrtila práci vyšetřovatelů.

Pravda nejspíš nebyla úplně čistá ani jednoduchá. Mohl jednat z přesvědčení a současně cítit uraženou hrdost. Jedno nevylučovalo druhé.

Feltova role nebyla bez rozporů. Ve stejné době, kdy předával informace o zneužívání moci Bílým domem, sám schvaloval tajné operace FBI proti lidem napojeným na radikální levicovou organizaci Weather Underground. Agenti bez soudních příkazů vnikali do domovů příbuzných a známých hledaných radikálů. Prohledávali jejich věci a pokoušeli se získat informace o lidech podezřelých z bombových útoků.

Felt tyto zásahy považoval za součást boje proti domácímu terorismu. Z právního hlediska ale šlo o nezákonná vloupání.

Podezření, že informace unikají právě od Felta, se objevilo už během roku 1972. Nixon a jeho spolupracovníci o něm mluvili jako o možném zdroji. Bílý dům si ale uvědomoval, že Felt zná obrovské množství citlivých informací, a přímý útok proti němu mohl vyvolat ještě větší úniky.

Úřadující ředitel Gray jej kvůli únikům konfrontoval. Felt všechno popřel. V červnu 1973 odešel z FBI. Jeho odchod souvisel nejen s podezřením kolem Watergate, ale také s měnícím se vedením úřadu a konflikty s novými nadřízenými. Identitu Deep Throat pak popíral dalších více než třicet let.

V roce 1979 vydal paměti The FBI Pyramid: From the Inside. Napsal v nich: „Nikdy jsem nevynesl informace Woodwardovi a Bernsteinovi ani nikomu jinému!“

Jeho jméno přitom kolovalo mezi podezřelými už od sedmdesátých let. Nixonovi lidé ho podezírali během samotné aféry a novináři i badatelé jej opakovaně zařazovali mezi nejpravděpodobnější kandidáty. Felt však pokaždé odmítal, že by s úniky měl cokoli společného.

V roce 1980 byl Felt spolu s dalším bývalým představitelem FBI Edwardem Millerem odsouzen za porušování občanských práv lidí spojených s Weather Underground. Felt dostal pokutu pět tisíc dolarů. Do vězení neposlali ani jeho, ani Millera.

Během procesu v jeho prospěch vystoupil také Richard Nixon. Bývalý prezident hájil tehdejší postup bezpečnostních složek a tvrdil, že mimořádná hrozba vyžadovala mimořádná opatření. V březnu 1981 udělil prezident Ronald Reagan Feltovi a Millerovi plnou milost. Prohlásil, že oba jednali s přesvědčením, že chrání bezpečnost země.

Zatímco veřejnost spekulovala o informátoriv, ve Feltově rodině rostla jiná krize. Mark se v roce 1938 oženil s Audrey Robinsonovou, kterou znal ještě ze studií v Idahu. Během jeho kariéry se rodina opakovaně stěhovala mezi pobočkami FBI a Audrey musela svůj život přizpůsobovat manželově práci.

Jejich manželství trvalo šestačtyřicet let. Nelze říct, že bylo celé nešťastné. Postupně ho však zatížil stres, Feltova uzavřenost, trestní stíhání, rodinné konflikty i Audreyiny problémy s alkoholem a psychickým zdravím. Velkou bolestí se stal vztah s dcerou Joan.

Joan svého otce v dětství milovala. Vnímala ho jako vřelého a pozorného muže. Jak však Felt stoupal ve vedení FBI, byl stále častěji mimo domov a méně ochotný mluvit o svém životě. Po studiích na Stanfordu odjela Joan na stipendium do Chile. Dostala se tam do prostředí levicových studentů a poznala také příbuzného budoucího chilského prezidenta Salvadora Allendeho.

Do Spojených států se vrátila s názory, které byly téměř přesným opakem otcova konzervativního pohledu na svět. Felt její prostředí spojoval s radikální levicí, proti které FBI bojovala. Obával se, kam až ji nový životní směr zavede, a její bohémský způsob života ho děsil.

Kontakt mezi Joan a rodiči postupně zeslábl. Audrey ztrátu blízkého vztahu s dcerou nesla těžce. Přidávaly se další problémy a její psychický stav se zhoršoval. V roce 1984 si ve věku osmašedesáti let vzala život. Zastřelila se v koupelně pro hosty v jejich bytě nedaleko Washingtonu Feltovým revolverem ráže .38, který kdysi používal jako služební zbraň.

Mark seděl se synem, tehdejším důstojníkem letectva, dlouhé hodiny u stolu. Společně se rozhodli, že pravdu před Joan zatají. Řekli jí, že matka zemřela na náhlý infarkt. Joan se skutečnou příčinu Audreyiny smrti dozvěděla až v roce 2001 – po sedmnácti letech.

Po Audreyině smrti se vztah Marka a Joan začal zlepšovat. Felt ji pravidelněji navštěvoval a v roce 1990 se přestěhoval do Santa Rosy v Kalifornii, aby žil blíž k ní a vnukům.

S přibývajícím věkem se Feltův zdravotní stav zhoršoval. Prodělal mrtvici a jeho paměť i schopnost soustředit se postupně slábly. Není jasné, nakolik šlo o přesně diagnostikovanou demenci a nakolik o kombinaci stáří, následků mrtvice a kognitivního úpadku. Rodina však věděla, že času zbývá málo.

Právník John O’Connor, přítel Feltovy dcery, začal s bývalým mužem FBI o jeho roli mluvit. Felt nejdříve váhal. Bál se, že ho bývalí kolegové označí za zrádce a že zničí obraz loajálního agenta, který si budoval celý život. Rodina ho přesvědčovala, že pravda může naopak jeho pověst obnovit. Joan a její děti v něm viděly vlastence, který se postavil zneužití prezidentské moci.

Roli hrály také peníze. Kniha nebo filmová práva mohla pomoci rodině a přispět na vzdělání vnuků. Nebyl to však jediný důvod. Felt měl naposledy možnost rozhodnout, jak si ho svět zapamatuje. V květnu 2005 vyšel ve Vanity Fair článek Johna O’Connora. Obsahoval Feltovu větu: „Jsem ten chlap, kterému říkali Deep Throat.“

Woodwarda, Bernsteina i někdejšího šéfredaktora The Washington Post Bena Bradleeho zpráva zaskočila. Slíbili, že zdroj neodhalí před jeho smrtí, a najednou promluvil on sám. Po krátkém váhání potvrdili, že Mark Felt byl skutečně Deep Throat. Jedno z největších tajemství moderní americké žurnalistiky skončilo.

Mark Felt zemřel 18. prosince 2008 ve věku pětadevadesáti let doma v Santa Rose, kde žil s dcerou Joan. Trpěl vážnými zdravotními problémy. Právě srdeční selhání se běžně uvádí jako příčina jeho smrti. Zanechal po sobě rozporuplný odkaz.

Pro jedny je hrdinou žurnalistiky a člověkem, který pomohl ochránit americké instituce před zneužitím prezidentské moci. Pro druhé byl neloajálním úředníkem, který zradil vlastní organizaci, aby poškodil nadřízeného a pomstil se za ztracenou funkci.

https://www.vanityfair.com/news/politics/2005/07/deepthroat200507

https://www.washingtonpost.com/politics/fbis-no-2-was-deep-throat-mark-felt-ends-30-year-mystery-of-the-posts-watergate-source/2012/06/04/gJQAwseRIV_story.html

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/2005/06/02/how-mark-felt-became-deep-throat/55223f37-3297-4084-acc7-f1555cb2d105/

https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/2006/04/22/deep-throats-other-secret-span-classbankheadwatergate-sources-new-book-reveals-his-wife-committed-suicidespan/2e256a7d-cfd9-4ca6-9a9a-80eddc0fd3da/

https://vault.fbi.gov/mark-felt

https://www.fbi.gov/history/history-of-the-fbi/crime-and-corruption-across-america

https://www.history.com/articles/watergate-deep-throat-fbi-informant-nixon

https://archive.org/details/gmanslifefbibein00mark