Článek
Meda Mládková, rozená Marie Sokolová, přišla na svět 8. září 1919 v malém městečku Zákupy nedaleko České Lípy. Narodila se do česko-německé rodiny; tatínek František byl český sládek pivovaru, maminka Ida pocházela ze sudetoněmeckého rodu a byla hluboce věřící.
Domovem zněly obě jazyky, ale idyla to nebyla. Otec byl autoritativní, výbušný muž. „Nebylo to šťastné dětství. Tatínek byl hrozně přísný a zlý,“ vzpomínala po letech Meda. Drobné prohřešky trestal karabáčem a fackami – bil nejen manželku, ale i děti.
Malá Meda, tehdy ještě Maruška, plakala strachy a v dětském deníku si přála jediné: aby se otec odstěhoval a dovolil rodině nadechnout. K lásce k němu už nikdy nenašla cestu. Později, když měla možnost matce a bratrovi pomoci utéct z komunistického Československa, nechala otce doma.
Když daleko od nich zemřel, Meda neuronila slzu a dodnes netuší, kde je jeho hrob. „Ztratila jsem k němu lásku,“ přiznala otevřeně.
Silnou oporou jí naopak byla laskavá teta Anna, u které našla útočiště v Praze během studií. Otec totiž odmítal dívčiny umělecké sklony – Meda toužila tančit a studovat na obchodní akademii, zatímco on prosazoval „praktickou“ rodinnou školu.
Až přestěhování k tetě a volnější poměry v hlavním městě jí dovolily zapsat se do vysněných tanečních kurzů Marty Aubrechtové. Už v osmnácti letech stála Meda na prknech pražské Velké operety jako šantánová tanečnice.
Byla očarovaná světem divadelních světel a nočním životem. „Propadla jsem víru noci,“ psala o té době později ve svém životopise. Tehdy poprvé zakusila svobodu – stála na vlastních nohách a vydělávala si tím, co milovala. Jenže do osudu mladé ženy krutě zasáhla válka.
Za druhé světové války totiž Praha nebyla bezpečným místem ani pro tanečnice. Meda nechtěla bavit okupanty – „pro nacisty tančit nemohu, radši se půjdu utopit,“ prohlašovala odhodlaně. Aby se vyhnula vystupování před nacistickými pohlaváry, nechala se raději přeložit na vzdálenou scénu v Klaipėdě (tehdejší Memel, dnes Litva).
Netušila ani, kam přesně jede – jen kývla na nabídku ředitele divadla a druhý den už letěla na sever Evropy, prý tam bude „hezky u moře“. V Klaipėdě strávila rok jako sólová tanečnice. Její sudetoněmecký původ ovšem neunikl pozornosti gestapa – pokusili se mladou umělkyni poněmčit, a když se bránila, skončila dokonce na čas ve vězení.
Gestapo ji opakovaně vyslýchalo, jednou i v potupných podmínkách, když před nimi musela stát docela nahá. „Nikdy nezapomenu, jak jsem tam stála, celá nahá před gestapákem, který si mě prohlížel,“ vybavovala si ten traumatizující zážitek. Ředitel divadla ji nakonec dostal z vězení a poradil jí, ať raději odjede – jakmile má někdo opletačky s gestapem, už mu nedají pokoj.
Poslal ji do Vídně, kde měla další známé. Meda tedy do konce války tančila v nočním kabaretu Femina ve Vídni. Když jaro 1945 přineslo mír, vrátila se zpět do Prahy s nadějí, že konečně bude volně dýchat. Brzy však měla poznat, že svoboda v poválečném Československu má hořkou pachuť.
„Už tady nemůžu žít“
Mladá Meda byla svědkem drsné kapitoly poválečných dějin – takzvaného divokého odsunu sudetských Němců z Československa. Jako dcera Němky a Čecha vnímala obě strany bolestně osobně. Když jednou vyrazila navštívit sestřenici, stala se na Václavském náměstí očitým svědkem otřesného výjevu.
Viděla skupinu asi deseti německých žen, unavených a zbědovaných, které pochodovaly Prahou v parném létě roku 1945. „Ty ženy už nemohly, padaly,“ vzpomínala Mládková.
Kolem nich postával mladík s páskou národní gardy a křičel: „Teď vám ukážeme, jaké to bylo v koncentráku!“ Pak Meda viděla, jak těm vyčerpaným ženám strhávají šaty, řezají je do krve a sypou do ran sůl. Na vlastní oči potkala během cesty městem ještě další dva takové hloučky násilníků a jejich obětí.
Když dorazila k domu sestřenice, spatřila u vchodu hromadu něčeho, co se hýbalo – v šoku poznala, že je to hromada ženských těl. „Když už ty ženy nemohly, hodili je na hromadu,“ popsala hrůzný obraz. Vyběhla k příbuzné a v slzách ze sebe vypravila: „Já už tady nemůžu žít.“
Ten den se v ní něco zlomilo. V jediné chvíli se z vlastenky stala exulantka. „Nikdy na to nezapomenu. Bylo to příšerné,“ dodala. Meda a její sestřenice brzy nato odešly do Rakouska. Domov, který se proměnil v peklo, opustila Mládková bez váhání.
Po krátké epizodě v Rakousku získala Mládková možnost studia ve Švýcarsku – vymohla si stipendium a roku 1946 odešla do Ženevy. Přes den studovala na univerzitě jazyky a později ekonomii s politologií, v noci si přivydělávala stepováním v kabaretech.
Byla ctižádostivá a nesmírně pilná. Své dřívější trauma proměnila v odhodlání něco dokázat. Když v únoru 1948 komunisté převzali moc v Československu, přišla i pro ni oficiální výzva: všichni českoslovenští studenti v zahraničí se mají neprodleně vrátit do vlasti.
Meda se však vracet nehodlala. Už poznala, jak chutná svobodný svět, a nechtěla se ho vzdát. „Žila jsem v otevřeném světě, vše jsem měla před sebou, nechtěla jsem se toho najednou vzdávat,“ vysvětlila rozhodnutí zůstat v exilu. Po válce viděla, kam může vést nenávist a bezpráví.
Nesouzněla s komunistickou ideologií a místo uzavřeného státu snila o propojené Evropě. Švýcarské úřady jí ale poskytly jen dočasný azyl. Mládková proto brzy řešila dilema: jak si trvale zajistit volnost pohybu a zůstat na Západě? Nakonec zvolila neobvyklé řešení – sňatek z rozumu.
Sňatek bez lásky
V roce 1949 se Meda Sokolová provdala za belgického šlechtice jménem Remi Antoine Joseph de Mûelenaer. „Byla to krásná žena, která milovala krásu, a vdala se cíleně a bez lásky,“ píše Ondřej Kundra v její biografii. Toto manželství Medě otevřelo dveře do světa – získala belgické občanství a pas, s nímž mohla svobodně cestovat.
Novomanžel, velmi vzdělaný a bohatý muž, jí zároveň umožnil dostudovat vysněnou školu a bral ji s sebou na cesty po Evropě. Mladá žena tak navštěvovala slavné galerie a muzea v Římě, Londýně či Madridu. A při těchto cestách se zamilovala. Ne však do svého chotě – jejich vztah zůstal formální a ji brzy více než manžel fascinovalo umění. Stávalo se její životní vášní, zatím však čekalo na opravdový impulz.
Krátce po svatbě Meda začala podnikat své vlastní projekty. Už roku 1949 se zapojila do exilového časopisu Skutečnost, který založil politolog Petr Hrubý. Časopis ostře kritizoval komunistický režim i poválečný odsun Němců a snažil se formulovat vize sjednocené Evropy. Do okruhu autorů přispívali Ferdinand Peroutka nebo Pavel Tigrid – tedy elita demokratického exilu.
Mládková nezůstala jen redaktorkou - brzy sháněla také finance na vydávání a dokonce zorganizovala sbírku, aby mohli mladí čeští utečenci platit školné na západních univerzitách. Energická a dobrodružná žena se tak během pár let stala duší malé exilové komunity intelektuálů.
V roce 1952 založila Meda vlastní nakladatelství, nazvala ho Edition Sokolova – vlastním dívčím jménem se hrdě přihlásila k jeho kořenům. Vydávala v něm kvalitní tvorbu českých autorů: například exilové texty Ferdinanda Peroutky či poezii Ivana Blatného. Také publikovala první monografii malířky Toyen, surrealistické malířky českého původu.
Mládková tím vším sledovala jediný cíl: „Chtěla jsem ukázat, jakou máme v Československu kulturu a že jsme vzdělaný národ,“ vzpomínala později. Věřila, že pokud přežije kultura, přežije i národ. Její životní motto – „Přežije-li kultura, přežije národ“ – se jako nit táhne vším, co dělala. Na dálku se snažila uchovat svobodnou českou kulturu alespoň v exilu.
Nakladatelství jí paradoxně přivedlo do cesty muže jejího života. Jan Viktor Mládek byl československý ekonom a vysoký funkcionář Mezinárodního měnového fondu (MMF) ve Washingtonu. Poprvé se potkali v Paříži roku 1955. Meda za ním přišla do honosné kanceláře s nečekanou výčitkou: „Pane Mládku, slyšela jsem, jaký jste český patriot a máte takovou pozici – a přitom nám na knihy posíláte jen dva dolary!“ vyčetla mu nebojácně.
Jan Mládek, uhlazený čtyřiačtyřicetiletý starý mládenec, se tehdy jen usmál a okamžitě chybu napravil: „Pardon, to mi ušlo, odpusťte,“ reagoval a přislíbil větší podporu. Bylo zřejmé, že ho tahle krásná, energická a trochu drzá Češka zaujala. Ještě tentýž večer ji pozval na večeři a setkání dvou silných osobností odstartovalo vztah plný jiskření.
„Na jedné straně uhlazený, diplomatický Mládek, na druhé temperamentní, neukázněná Meda,“ popisovala kontrast jejich povah Slávka Peroutková, manželka spisovatele Ferdinanda Peroutky. Meda tehdy stále byla vdaná za belgického šlechtice, žila však už odděleně a první manželství brzy nato definitivně ukončila rozvodem.
Jan Mládek byl pro ni ideální partie – renomovaný ekonom, světoběžník a velký vlastenec. Ovšem měl jednu podmínku: ženit se nechtěl. Léta byl zvyklý na svobodu a představě manželství se bránil. Jenže narazil na rovnocennou partnerku, která se odmítla vzdát. Meda byla o deset let mladší a rodinu založit chtěla. Trpělivě a neoblomně si razila cestu k jeho srdci.
„Tři roky mi trvalo, než jsem ho přesvědčila, že jsem pro něj nejlepší žena,“ prozradila s úsměvem. Když se Jan zdráhal, dokázala mu to napsat i přímo: „Nebudeš šťastnější s jinou ženou, stejně jako já bych nemohla být šťastnější s jiným mužem – ale my dva budeme šťastní spolu. Uvidíš, že mám pravdu,“ adresovala mu v dopise po jedné z jejich hádek.
Její urputnost osud nakonec odměnil i krásným trápením. Roku 1960, kdy už byla Meda rozvedená a žila s Janem v Paříži, přišla do jiného stavu. Zdálo se, že k úplnému štěstí chybí už jen dítě – Jan se však stále nechtěl ženit. Mládková bohužel děťátko nakonec na svět nepřivedla. Proč, není jasné, píše se v její biografii.
Snad potrat, snad zamlčené rozhodnutí. Bolestná ztráta ji zasáhla hluboko. „Chodím jako v mdlobách. Bolí mě tělo a duše, nevím sama, která bolest je větší… Bože, pomoz nám!“ zapsala si zoufale do deníku, když se vrátila z nemocnice bez miminka.
Tato tragédie však paradoxně přiměla Jana přehodnotit priority. Už nechtěl dál odkládat společnou budoucnost. „Bránil se statečně, do posledního momentu,“ psala Meda příbuzným o jeho odporu k sňatku. Nakonec ale ustoupil. Vzali se pár měsíců poté ve Washingtonu, kam byl Jan povolán zpět do centrály MMF.
Meda tím vykročila do nové životní etapy – stala se paní Mládkovou. „A od té chvíle žijeme šťastně,“ glosovala s nadsázkou svůj sňatek, „bezmála tři desítky krásných let.“ Vůbec nepřeháněla. Jan a Meda Mládkovi vytvořili v 60. letech mimořádně harmonický pár.
Lišili se povahou, avšak spojovalo je mnohé: láska k umění, vlastenectví, záliba v cestování i ve sportu. Společně lyžovali na horách, obdivovali architekturu v cizině a domov sdíleli s celou zoo chlupatých mazlíčků. „Dům paní Medy byl domovem šesti koček a čtyř psů a hovorů jen a jen o českém výtvarném umění,“ vzpomínal spisovatel Bohumil Hrabal po návštěvě u Mládkových ve Washingtonu.
Dveře jejich domu se vůbec netrhly – mířila tam jak československá exilová smetánka (manželé Peroutkovi, herec Jiří Voskovec, básník Jiří Kolář), tak osobnosti světové politiky (Zbigniew a Emilie Brzezińští, Henry Kissinger).
V salonu Mládkových se scházeli intelektuálové a umělci ze Západu i východního bloku. Nechyběly ani budoucí legendy: mladá Madeleine Albrightová tu zkraje 70. let poznávala krajany, stejně jako třeba pozdější prezident Václav Havel. „Manžel mě naučil vlastenectví. Chtěli jsme pomáhat výtvarníkům, my jsme nechtěli dělat sbírku. My jsme jen kupovali, abychom jim mohli pomáhat,“ popsala Meda později filozofii, s jakou s Janem přistupovali ke koupi uměleckých děl.
Jejich sběratelství nebylo snobským rozmařilým koníčkem – brali ho jako poslání. Každý obraz, který zakoupili, mohl finančně podpořit autora v nesvobodné zemi, dodat mu energii tvořit dál. „Umělci jako Stanislav Kolíbal nebo Adriena Šimotová by tvořili z velké části do šuplíku… Ona jejich věci vykupovala a dávala jim tak energii dál tvořit,“ říká historik Ondřej Kundra. Mládkovi tak postupně zachránili před zatracením díla desítek československých malířů a sochařů, kteří doma nesměli vystavovat.
Malíř, kterého proslavila
Washingtonské období 60. let bylo pro Medu naplněným snem – měla po boku milovaného Jana a obklopovala se uměním i inspirativními lidmi. Ještě před odjezdem do USA se ale odehrálo jedno setkání, které její život ovlivnilo podobně jako sňatek s Janem. V roce 1956, kdy studovala dějiny umění na pařížské Sorbonně, narazila Mládková poprvé na dílo Františka Kupky.
Kupka – Čech žijící ve Francii – byl jedním ze zakladatelů abstraktního malířství, avšak v polovině 50. let upadal v zapomnění. Doma v Československu jeho moderní obrazy komunistický režim odmítal, ve Francii byl považován za podivína z Puteaux na periferii Paříže.
Meda upřímně přiznávala, že moderní umění té doby nechápala: „Kubismus jsem strávit nemohla. Říkali mi – tady je mandolína, ale já tam nic neviděla,“ líčila svoje začátky se smíchem. Její profesor jí radil jen trpělivost: „Dívejte se, dívejte se,“ opakoval.
Ale Meda se dívala marně – až do osudného dne, kdy manželův známý, slavný pařížský antikvář Jacques Kugel, přinesl do jejich bytu jeden obraz. „Není to nic zvláštního,“ povídá, „koupil jsem ho na aukci za padesát dolarů. Ale je to váš krajan a věřím, že jednou bude slavný.“
Mládkovou ta slova zaujala. Okamžitě se vydala kamsi za Paříž, do malého domku v Puteaux, kde onen zapomenutý malíř žil. Když zazvonila, otevřel jí starý pán v bílém plášti – sám František Kupka. Když na něj promluvila rodnou češtinou, rozzářil se. Krásná česká studentka umění ho okouzlila a on ji pozval dál do ateliéru.
V Kupkovi objevila něco, co jí chybělo – emoce, ducha, nový svět. A v ní Kupka objevil zanícenou obdivovatelku. Meda ho od té chvíle navštěvovala pravidelně až do malířovy smrti v roce 1957. Slib, který mu na smrtelné posteli dala, pak plnila po zbytek života: zaslíbit své síly tomu, aby Kupka nebyl zapomenut.
Začala sbírat jeho obrazy všude, kde mohla. Kupkova plátna tehdy neměla vysokou tržní cenu, a dokonce i přátelé malíře jí je prodávali levně – „za snesitelné ceny, jednou za vysavač, někdy i zadarmo,“ smála se Mládková. Za kresbu, kterou kdosi v Paříži koupil za pouhých padesát franků, dnes sběratelé zaplatí statisíce. „To, co mě tehdy stálo padesát dolarů, bych dnes nedostala ani za šestnáct tisíc,“ poznamenala v té souvislosti.
Mládkovi postupně nashromáždili přes dvě stovky Kupkových děl – nejucelenější soukromou sbírku tohoto průkopníka abstrakce na světě. „Co jsem udělala pro Kupku, myslím, ani on nedoufal. Říkal mi: ‚Děkuju, jste můj život,‘ ale nedokázal si představit, co já jsem pro Kupku udělala. To se musím pochlubit,“ řekla Meda s hřejivou pýchou.
Není přehnané tvrdit, že nebýt Mládkové, jméno Františka Kupky by dnes nestálo po boku Kandinského či Picassa v učebnicích umění. „Uvedla ho ve světovou známost – nebýt jí, svět by možná jeho dílo dosud neznal,“ shrnuje historik Radim Kopáč.
Sbírka Mládkových však nebyla jen o Kupkovi. Už od poloviny 60. let Meda pravidelně jezdila do Československa navštěvovat ateliéry dalších umělců. Vnímala, jak jsou tvořivé talenty doma dusivé atmosférou normalizace a zákazy.
Často proto neváhala a díla progresivních malířů přímo vykupovala – věděla, že tak jim poskytne obživu i naději. Nakoupená plátna pak odvážela na Západ, kde je ukazovala odborníkům a galeriím, nebo je sama vystavovala v Americe. Roku 1967 dokonce v Praze spolupracovala s legendárním teoretikem Jindřichem Chalupeckým na přípravě výstavy českého moderního umění pro prestižní Corcoran Gallery ve Washingtonu.
Jak už víme, o rok později všechny plány zhatila sovětská okupace. Mládková se po potlačení Pražského jara stala pro režim persona non grata. Komunistická Státní bezpečnost si na ni vedla dokonce svazek s krycím názvem „Múza“.
Špiclové sice žádnou „protistátní“ činnost neodhalili – Meda nepůsobila pro CIA ani nikoho podobného – přesto jí roku 1984 úřady definitivně zakázaly další cesty do vlasti. Do Prahy tak mohla Mládková znovu přijet až po dlouhých pěti letech, za zcela změněných poměrů.
Návrat do Prahy: boj o museum
Život Medy Mládkové na Západě ubíhal dál bohatě a smysluplně. V 70. a 80. letech spolupořádala v New Yorku velkou výstavu Františka Kupky v Guggenheimově muzeu (1975), pomáhala prosadit českého sochaře Stanislava Kolíbala na světové výtvarné scéně a bedlivě sledovala situaci doma. Její milovaný Jan se mezitím odhodlal k jedné cestě do Československa: v roce 1975 poprvé od emigrace navštívil rodnou zemi, Meda ho doprovázela.
Jako by tušili, že je to symbolické zakončení jedné epochy. Jan Mládek totiž bohužel zemřel v srpnu 1989, pouhé čtyři měsíce před pádem komunismu. Do poslední chvíle se do Československa chtěl natrvalo vrátit a Meda s ním – to přání už společně nestihli naplnit. Ještě na smrtelné posteli ale Jan požádal Medu, aby celý jejich umělecký poklad věnovala Praze, pokud se země osvobodí.
„Nevím, kde bych řekla, že mám domov… já jsem nebyla emigrant, byla jsem exulant. Nikdy jsem nechtěla zůstat v Americe, vždycky jsem se chtěla vrátit, jako můj manžel,“ svěřila se Meda o svých pocitech osamění v cizině. Po Janově smrti zůstala sama, bezdětná, ale nezlomená. Stále s ním však vedla tiché rozmluvy – „každý večer si s Janem povídám…“ prozradila, jak zvládá samotu.
Když v listopadu 1989 padla totalita, Meda Mládková neváhala ani den. Ve svých sedmdesáti letech sedla na letadlo a přiletěla do Prahy, aby se zapojila do euforie znovunabyté svobody. Pohybovala se mezi lidmi z Občanského fóra a dodávala revoluci šarm i praktickou pomoc.
Bývalý diplomat Jaroslav Šedivý vzpomíná, jak Mládková kritizovala zanedbaný vzhled disidentů: „Řekla mi: Poslyšte, vy všichni chodíte nemožně oblečeni. Pořád ve svetrech, to nemáte ani pořádné kravaty?“ Načež tato energická dáma poslala ze svého bytu na Kampě plný kufr pánských obleků a košil – šatů po zesnulém manželovi.
„Když vám to nebude, dejte to Dienstbierovi,“ připsala vzkaz s typickým vtipem. Obleky po Janu Mládkovi pak nosili na jednáních i Václav Havel s Václavem Klausem. Meda se zkrátka vrátila v plné síle. Přijela jako Čechoameričanka, která říká, co si myslí – s charakteristickou směsicí nonšalance a ráznosti.
Hlavou už jí mezitím zrál plán, jak naplnit Janovo přání a svůj sen. Od roku 1990 neúnavně hledala v Praze vhodnou budovu, kde by mohla trvale vystavit svoji rozsáhlou sbírku moderního středoevropského umění. Nabídky byly různé, ale Mládková měla jasnou představu.
Její volba padla na Sovovy mlýny – zchátralý historický objekt na Kampě, kdysi renesanční vodní mlýn, v roce 2000 ovšem ruina na spadnutí. Kdekdo tehdy kroutil hlavou: proč si bohatá mecenáška vybrala právě tohle zdevastované stavení? Jenže Meda měla v mysli živý obraz – viděla v něm budoucí Museum Kampa.
Začal dlouhý byrokratický boj. „Ten boj byl tvrdý a dlouhý, byly různé názory na to, jak by muzeum mělo vypadat,“ popisuje Ondřej Kundra. Praha jí mlýny sice pronajala na 99 let, ale památkáři a úředníci kladli neustálé překážky. Nelíbila se jim například skleněná moderní věž, takzvaná krychle na schodišti, kterou architekti podle Mládkové navrhli – prý narušuje panorama Malé Strany.
Meda však neustoupila ani o krok. Trvalo téměř deset let vyjednávání a rekonstrukcí, než se její sen stal skutečností. „Myslím, že ten zápas zároveň prodlužoval její život, protože měla další velký cíl,“ míní Kundra. Sama Mládková to cítila podobně: „Když procházím muzeem, říkám si, jak se mi to mohlo podařit, když mi házeli klacky pod nohy. Přesto jsem to vybojovala,“ prohlásila hrdě.
Museum Kampa nakonec slavnostně otevřelo své brány na podzim roku 2003. A otevřelo je díky zarputilé staré dámě, která se nenechala zastrašit „dinosauřím“ myšlením některých úředníků. V kuloárech se tehdy mluvilo o závisti, nenávisti i korupci – vleklý spor málem zastínil samotný význam velkorysého daru, který Mládková Praze přivezla.
Naštěstí se tak nestalo. Museum Kampa, spravované Nadací Jana a Medy Mládkových, se stalo novou kulturní ikonou hlavního města. Ve třech patrech moderně zrekonstruovaných mlýnů našly domov poklady nevyčíslitelné hodnoty: přes 220 obrazů a kreseb Františka Kupky, 16 soch kubistického sochaře Otto Gutfreunda, na tisíc dalších děl českých a slovenských avantgardních tvůrců z let 1965–85.
Sám básník a kolážista Jiří Kolář, kterého Meda kdysi v exilu podporovala, stihl těsně před svou smrtí v roce 2002 věnovat nadaci i svá díla.
Založení Musea Kampa ovšem neukončilo aktivní dráhu Mládkové. Nepolevila ani po osmdesátce. Vymýšlela další projekty, jak obohatit českou kulturu. Navrhla například v parku na Kampě umístit open-air galerii soch pod širým nebem.
Dlouhé roky také usilovala o záchranu Werichovy vily, slavného domu, kde žil herec Jan Werich a básník Vladimír Holan. Meda chtěla ve vile zřídit muzeum Voskovce a Wericha, ale narazila na byrokratické tahanice – radnice Prahy 1 jí pronájem dvakrát zamítla.
Až napotřetí uspěla a v roce 2017 se zrekonstruovaná Werichova vila skutečně otevřela veřejnosti jako kulturní centrum. Mládková však v tom čase už sledovala dění spíše zpovzdálí. Po náročném desetiletém maratonu s Museem Kampa si její zdraví žádalo klid. V srpnu 2002 ještě zažila těžkou zkoušku – Prahu zasáhla stoletá voda a rozvodněná Vltava zatopila přízemí Musea Kampa až do třímetrové výše.
Meda tehdy s bolestí v srdci sledovala, jak její celoživotní dílo devastuje přírodní živel. Díky obětavé práci týmu muzea se podařilo včas zachránit všechna umělecká díla, ale budova musela projít náročnou opravou a rok byla uzavřena. O rok později se však za přítomnosti zářící Mládkové znovu otevřela – povodeň ji nezlomila, naopak.
Životní odkaz Medy Mládkové
V následujících letech se Meda Mládková dočkala mnoha ocenění. Prezident Václav Havel jí roku 1999 udělil Medaili Za zásluhy II. stupně. Francouzský prezident Sarkozy jí v roce 2012 propůjčil Řád čestné legie. Její jméno nese i planetka č. 29419 obíhající vesmírem. Pražští radní jí symbolicky k 100. narozeninám v roce 2019 udělili čestné občanství hlavního města.
Žádné vyznamenání ale nevystihne podstatu jejího odkazu: Meda Mládková zasvětila svůj dlouhý a dobrodružný život záchraně českého umění a podpoře umělců, kteří by bez ní možná upadli v zapomnění. „Byla ctižádostivá a dobrodružná žena, která se od kabaretního tance dostala do světa nakladatelství a galerií,“ napsal o ní Český rozhlas. Pro svou neústupnost a ráznost si vysloužila i přezdívku „buldozer“, ale jak trefně dodal historik umění Kopáč, „jela tím správným směrem“.
Až do pozdního věku zůstala neuvěřitelně činorodá. Ještě po roce 2000 organizovala stipendijní pobyty pro mladé umělce – například jim propůjčovala svou rezidenci na ostrově St. Thomas, aby tam mohli v zimě tvořit. Veřejně vystupovala do svých 99 let, teprve pak ji zdrávotní obtíže donutily stáhnout se do ústraní.
Zemřela 3. května 2022 v poklidu svého bytu na pražské Kampě, ve věku úctyhodných 102 let. Meda Mládková neměla vlastní děti – „nemám tendenci věci vlastnit, spíš je chci darovat. Co bych s tím dělala? Nemám děti,“ říkala upřímně.
Svůj život tedy beze zbytku věnovala „dítěti národa“: kultuře. „Přežije-li kultura, přežije národ,“ vzkazuje motto vytesané na zdi Musea Kampa všem návštěvníkům. Bez kultury by podle ní národ neměl duši – a proto bojovala za umění tak zarputile.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Meda_Ml%C3%A1dkov%C3%A1
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-stoleti-medy-mladkove-40298986
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/zemrela-mecenaska-meda-mladkova-obdivovala-kupku-a-pomahala-umelcum-za-zeleznou-oponou-21074
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-stoleti-medy-mladkove-40298986
https://foxgallery.cz/cs/47-fox-mag/rozhovory/249-fox-mag-rozhovory-meda-mladkova.html
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-stoleti-medy-mladkove-40298986
https://plus.rozhlas.cz/meda-mladkova-byla-buldozer-ale-jela-tim-spravnym-smerem-mysli-si-historik-umeni-9088877
https://www.museumkampa.cz/meda-mladkova/
https://www.respekt.cz/special/2015/ceska-cesta/cesta-pani-medy?srsltid=AfmBOooWG21YPFcpH4gJ3eeWbpTghHKmRaSjf74lzAdhSyyFzLn209VG
