Článek
Miloš Frýba se narodil na samém sklonku druhé světové války, 18. března 1945, v malé vesničce Libáň nedaleko Jičína. Dětství prožil v poklidném rytmu venkova – nic nenasvědčovalo tomu, že by ho jednou měla znát celá republika. Po základní škole šel studovat obor elektromechanik. Vyučil se, ale s pouhým výučním listem se nespokojil.
Cítil, že má navíc. Večer co večer se u nich doma poslouchal rozhlas a sledovala televize – a on potají obdivoval kultivované hlasatele a hlasatelky, kteří provázeli diváky programem. Možná právě tehdy se v něm zrodil tajný sen zkusit to jednou taky. Mladý Frýba pokračoval ve studiu na gymnáziu a po maturitě jej čekala ještě povinná dvouletá vojenská služba.
Když ji v roce 1968 ukončil, otevřely se před ním poprvé brány Československé televize – ovšem zatím jen v technické roli. Televizní studio na pražské Měšťanské besedě ho okamžitě očarovalo. Byl to úplně nový svět: kamery, světla, napjaté minuty před živým vysíláním.
Miloš s úžasem pozoroval hlasatele ve studiu a uvědomil si, že tahle práce ho přitahuje víc než cokoliv jiného. Když proto televize o rok později vyhlásila konkurz na nového hlasatele večerních zpráv, osmělil se a přihlásil se. Uspěl.
Nadšení však nemělo dlouhého trvání – doma narazil. Rodiče, kteří právě prožili sovětskou invazi a nástup tvrdé normalizace, nechtěli ani slyšet, že by jejich syn spojil kariéru s komunistickou televizí.
Nátlaku rodiny Miloš ustoupil a nabídnutou pozici v televizi se slzou v oku vzdal. Jenže s tím rozhodnutím se vnitřně nikdy nesmířil. Když se v roce 1970 objevila další šance – konkurz na hlasatele tehdy méně prestižního druhého programu ČST – Frýba ji už nepustil.
Toužil naplnit svůj sen, i kdyby to mělo být „o patro níž“. Druhý program měl pověst televize v televizi, místa, kam se odsouvaly kvalitní pořady nepohodlné režimu. To Milošovi vyhovovalo. Cítil, že nebude muset tolik lhát. A také uspěl – tentokrát už práci přijal a v roce 1972 se dokonce stal stálým zaměstnancem televize.
Psal se začátek 70. let a na obrazovkách se právě objevila nová tvář. Nenápadný, pečlivě učesaný mladý muž s jemným hlasem a nesmělým úsměvem.
Hlas, který dodával klid
Na televizní obrazovce působil Miloš Frýba zpočátku trochu nejistě – nikdy nestudoval herectví ani žurnalistiku. Byl elektrotechnik a samouk, mezi hlasatelskými kolegy unikát. Zakrátko se však otrkal a jeho projev získal profesionální jistotu.
Stal se historicky prvním československým mužským programovým hlasatelem – do té doby tuto roli zastávaly téměř výhradně ženy. Každý jeho vstup šel živě, bez možnosti opravy. Teleprompter (čtecí zařízení) ještě neexistoval, takže všechny texty musel zvládat zpaměti.
Celé dny trávil přípravou – pečlivě si sepisoval vlastní průvodní slova k filmovým večerům i nedělním pohádkám. Stovky diváků ani netušily, kolik úsilí stojí za těmi pár větami, které uhlazený hlasatel pronese s kamennou tváří do kamery.
Právě kamenný výraz, hluboký uklidňující hlas, vždy dokonale ulíznutá pěšinka a stejné sako byly Frýbovou vizitkou. Vypadalo to, jako by se nikdy neměnil – den co den, rok co rok byl na obrazovce přítomen jako neochvějný bod, který přečká všechny společenské bouře.
Z televizní obrazovky se za normalizace valila propaganda a oficiální optimismus, jemuž sám Frýba nevěřil. Přesto se naučil působit nehnutě a klidně, ať text před ním obsahoval sebevětší fráze. Jeho úvodní „Dobrý večer, vážení přátelé…“ znělo upřímně lidsky i ve chvílích, kdy po něm následovaly tisíckrát opakované ideologické floskule.
Pro mnoho diváků se tak Frýbův klidný hlas stal zárukou, že svět se ještě docela nezbláznil – že když on s jistotou a rutinou uvádí známé pořady, život jde dál. Dvacet let, každý den, provázel Miloš Frýba národ televizním programem. Ohlašoval večerníčky a seriály, v pátek posílal děti spát po večerníčku a zval dospělé k filmovému programu.
A také on se rozloučil s diváky z historické budovy na Vinohradech jako poslední, než se televize přestěhovala do moderního areálu na Kavčích horách. Jeho precizní projev i přísně slušná vizáž se staly jedním ze symbolů televizní éry 70. a 80. let.
„Frýba byl klasik,“ vzpomínala později kolegyně Marie Retková. Přiznala, že ji mnohému naučil a že navzdory upjatému dojmu s ním zažila spoustu legrace. Podobně na něj pamatoval i kapelník Václav Hybš, v jehož orchestru Frýba roky vystupoval jako konferenciér. Navenek suchar, uvnitř veselý a moudrý společník.
Jen málokdo z diváků tušil, jak citlivou duši se Miloš Frýba snaží za profesionální maskou skrýt. Desetiletí četl úvodní hlášení, ve kterých musel s kamennou tváří opakovat propagandistické fráze – ačkoliv ho to uvnitř trápilo. Dlouho se také stranil jakékoliv přímé politické angažovanosti. Nebyl členem strany, snažil se dělat svou práci, aniž by se zapletl víc, než je nutné.
Jenže doba si žádala loajalitu. Nadřízení ho za „vlažnost“ kritizovali a nakonec, v roce 1982, Frýba přece jen vstoupil do Komunistické strany Československa. Snad chtěl mít klid a uchránit své místo, snad podlehl tlaku, kterému už nešlo vzdorovat. Byl to ústupek, který ho něco stál.
Konec jedné éry
Koncem osmdesátých let patřil Miloš Frýba k nejzkušenějším tvářím obrazovky – a také k těm, kdo vyšlapávali cestu mladším hlasatelům. V roce 1988 byl jmenován vedoucím hlasatelského týmu a pomáhal vybírat a školit nové posily. Jenže dějiny mířily k zásadní změně. Když přišel listopad 1989 a s ním pád komunistického režimu, Frýbova hvězdná kariéra se vlastně ze dne na den uzavřela.
Hlasatelé, kdysi nepostradatelná součást televize, byli postupně staženi z obrazovek – nový svobodný svět spěchal vpřed a staré „ikonické“ tváře normalizace budily rozpaky. Miloš Frýba, symbol profesionála spjatého s minulým režimem, se rozhodl zmizet z očí veřejnosti.
Po roce 1990 přestal vystupovat jako hlasatel a přesunul se do zákulisí. U České televize zůstal ještě dlouho – až do odchodu do důchodu v roce 2008 pracoval jako „režisér dne“, nenápadný koordinátor, který zajišťoval, že denní vysílací plán běží jako hodinky. Jeho hlas v té době už publikum neslýchalo.
Na sklonku života mu osud uštědřil ještě několik ran. Krátce před penzí ho postihla mozková mrtvice, která ho málem připravila o jeho proslulý sametový hlas. Po léčbě se zázračně zotavil a hlas se mu vrátil – jako by i tělo vědělo, že Frýbova identita je s hlasem nerozlučně spjatá.
Jenže záhy poté měl vážnou autonehodu. Zranil si nohu a zůstal upoután doma. „Už to není, co bývalo. Pomalu ani nevycházím z domu… Mám rád klid. Užívám si důchodu a vnoučat,“ svěřil se smířeně v jednom z posledních rozhovorů. Ve svém bytě v pražských Dejvicích hrával svým vnoučatům loutkové divadlo a vymýšlel pro ně pohádky.
Na někdejší slávu u obrazovky nevzpomínal se steskem – tu kapitolu považoval za uzavřenou. Krátce před Vánoci roku 2010 Miloše Frýbu zradilo srdce naposledy. Dostavila se druhá mrtvice. Legendární hlasatel upadl do kómatu a už se neprobral. Zemřel 30. prosince 2010, bylo mu pouhých 65 let.
Kult, který žije vlastním životem
Miloš Frýba by možná sám nevěřil, jak neobvyklý odkaz po sobě zanechal. Kromě seriózních vzpomínek televizních pamětníků se totiž kolem jeho jména zrodil i svérázný recesistický kult. Krátce po revoluci si parta pražských pankáčů zvolila Frýbu za svého „patrona“ – paradoxně právě pro jeho uhlazenou serióznost, která v jejich očích získala punc absurdní legendy.
Od roku 1990 začali každoročně 25. ledna (na Miloše) pořádat bujarou oslavu zvanou Frýbestr v dejvické nádražní restauraci, která je dodnes vyzdobena Frýbovými portréty. Říkají si Frýbovci a s úsměvem sobě vlastním si našli i nepřítele: Hemalovce, pojmenované po dalším hlasateli Alexandru Hemalovi.
Podle punkové legendy to byl právě Hemala, kdo údajně mohl za Frýbův odchod z obrazovky – a tak v jejich mytologii představuje padoucha, zatímco Frýba je hrdina. „Frýba a láska zvítězí nad Hemalou a nenávistí!“ znělo jedno z úsměvných hesel, jimiž recesisté parodovali někdejší propagandistické slogany.
Frýbovci dokonce založili hudební projekt FBH (Frýba bude hrdina či Frýba vs. Hemala), v rámci něhož přetextovali známé písně k obrazu svého idolu. Jedna z nich vzpomíná na doby, „když Frýba hlásil nádherné zprávy… a pak přišel Hemala a krize v televizi nastala“.
V podobném duchu vzniklo i album Miloš Frýba for President od známé skinheadské kapely Orlík (1990) – i to bylo míněno jako recese, ačkoliv Frýba sám se k těmto recesistickým hrátkám nikdy nevyjádřil. Možná mu lichotilo, že se z něj stal fenomén, který dokáže oslovit i generaci vyrůstající již ve svobodných poměrech.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Fr%C3%BDba
https://cnn.iprima.cz/show-time/milosi-frybovi-by-bylo-80-pred-smrti-prisel-o-svuj-sametovy-hlas-a-nevychazel-z-domu-469331
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/milos-fryba-se-definitivne-rozloucil-221396
https://www.teraz.sk/magazin/milos-fryba-bol-suchar-len-na-obrazov/864394-clanok.html
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/100283/milos-fryba-for-president-legendarni-hlasatel-ceskoslovenske-televize-se-stal-kultem-a-je-dodnes-oslavovan.html
https://www.sme.sk/svet/c/milos-fryba-prvy-hlasatel
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/marie-retkova-hlasatelka-televize-moderatorka-tenis-martina-navratilova-milos-fryba.A200817_111032_lidicky_zar
