Článek
Bylo mu patnáct, když mu okupanti zavřeli školu. Místo do školy teď bude chodit do továrny. Mladý Miloš se musel naučit žít ze dne na den. Každé ráno stejná dřina. Parní siréna zahouká za úsvitu a mladík s umouněnou tváří nastoupí k pásu. Když konečně v květnu 1945 utichne válka a nucené práce končí, devatenáctiletý Macourek vychází ven.
Osvobozená země nabízí Miloši Macourkovi druhou šanci. V euforii poválečných měsíců zkouší dohnat ztracený čas: znovu otevírá učebnice a pokračuje ve studiu. Rychle však zjišťuje, že svoboda chutná jinak. V roce 1946 školu definitivně opouští a odjíždí do Prahy hledat své místo.
V hlavním městě nejprve jen přežívá – střídá jedno zaměstnání za druhým. Je tiskárenským dělníkem, kulisákem v divadle, skladníkem i úředníkem, prodává reklamy a rediguje knihy. Každá z těch prací ho živí, ale žádná z nich ho nenaplňuje.
Po večerech, unavený a sám ve skromném pokoji, sahá opět po peru. Píše básně – tiché, absurdní, plné obrazů, kterým rozumí jen on. Verše jako by byly jeho způsobem modlitby, způsobem, jak si uchovat vnitřní svět.
Koncem 50. let se kolem něj začínají stahovat podobné duše. Praha v té době pulsuje uměním; rodí se malé avantgardní scény hladové po nových nápadech. Macourek nachází útočiště v legendárním Divadle Na zábradlí.
V zakouřeném klubu mezi mladými herci a literáty poprvé zažívá pocit, že někam patří. Jeho absurdní miniatury a hříčky zapadají do nálady doby, která přeje experimentům.
Jednou z hereček je i drobná, plachá dívka Jiřina – za pár let se stane jeho ženou a matkou jejich dvou synů. Ale teď, v roce 1959, je Miloš především básník a dramatik, který se osmělil vystrčit hlavu z ulity.
Na Zábradlí uvedou jeho hravou grotesku o papouškovi nebo vánoční hru se smutným podtónem, a mladý Miloš cítí radost z tvorby, jakou nepoznal od dětství. Dokonce spolupracuje s dalšími autory – jedné inscenaci propůjčí talent jistý Václav Havel, tehdy rovněž začínající autor.
Macourek tak stojí bok po boku s lidmi, kteří jednou změní českou kulturu. Zatím nikdo netuší, co z něj bude, ale v literárních kruzích už jeho jméno něco znamená. Roku 1958 vydává první sbírku poezie Člověk by nevěřil svým očím. V básních hledá prostotu a bezprostřednost po vzoru Jacquese Préverta, kterého překládá a obdivuje.
Stále je však jakoby na okraji – básníkem a dramatikem na volné noze, trochu bohémským outsiderem. Život v komunistickém Československu běží podle jiných hodnot než jeho vnitřní svět. Možná i proto ho to stále táhne k výstřednímu humoru a karikatuře, jako k tajnému ventilu.
Setkání ve vlaku
Jednoho parného odpoledne počátkem 60. let sedí Macourek u okna ve vlaku na Zlínský filmový festival. Naproti němu si přisedá mladý muž s černými brýlemi – Václav Vorlíček. Dávají se do řeči a zjistí, že mají společný cíl: chtějí bavit lidi jako ještě nikdo před nimi.
To náhodné setkání ve vlaku se později ukáže jako osudové. Macourek nastupuje roku 1960 do barrandovských ateliérů jako dramaturg a brzy se stává kmenovým scenáristou studia. S Vorlíčkem tvoří dokonale se doplňující dvojici: režisér s vizuální fantazií a scenárista se zálibou v absurdních nápadech.
V roce 1966 dokončí svůj první společný film – Kdo chce zabít Jessii?, bláznivou sci-fi komedii o komiksových hrdinech v pražských ulicích. Na plátně se prohánějí kreslené onomatopoické bubliny „BUM!“ a „CRASH!“, hrdinku Jessii ztvárňuje půvabná Olga Schoberová a publikum je v šoku: nic podobného dosud neviděli.
Film je parodií na komiksy a zároveň smělou vizí – směje se vědě, technice i lidským snům. Diváci v kinech řičí smíchy a o filmeček projeví zájem i zahraničí. Snímek okouzlí festivalové publikum v italské Pise a putuje i na Západ.
Miloš Macourek, nenápadný muž s ironickým úsměvem, najednou stojí na prahu světového úspěchu. Mluví se dokonce o tom, že se Jessie dočká americké verze – Hollywoodští producenti už si podávají ruce a chtějí české tvůrce do hry.
Následující tři roky jsou pro Macourka a Vorlíčka opojným letem vzhůru. Točí jednu crazy komedii za druhou a jejich nápady neznají hranic. Happy End (1967) je černý humor naruby – film začíná popravou a končí narozením, celý běží pozpátku. Zabil jsem Einsteina, pánové! (1969) si utahuje z vědy – kvůli jaderným pokusům v budoucnosti začnou ženám růst vousy, a tak se vědci vrací časem zabít autora teorie relativity.
Pane, vy jste vdova! (1970) je bláznivý mix sci-fi a detektivky. Macourek se rychle stává mistrem bláznivé filmové grotesky, jaké tu do té doby nebyly. Jeho scénáře překypují hravostí, nadsázkou a paradoxem – za neuspořádanou fasádou gagů se často skrývá inteligentní satira a hluboká fantazie.
Československé publikum si ty filmy zamilovalo. V šedivé realitě 60. let působí Vorlíčkova a Macourkova díla jako zjevení: barevný svět humoru, triků a svobody. A přitom oficiální místa nemohou nic namítat – vždyť jsou to „jen“ komedie. Smích je nepolapitelný a nebezpečný živel, a Miloš Macourek ho právě vypustil z láhve.
Když smích utichl
Je srpen 1968. V ulicích Prahy rachotí pásy tanků, lidé stojí oněměle na chodnících a hlavami jim probleskuje stejná hořká myšlenka: Miloš Macourek sleduje příjezd sovětských okupačních vojsk se skelným pohledem. Všechna ta euforie a otevřenost Pražského jara bere během jediné noci za své.
Ještě před pár týdny seděl s Václavem Vorlíčkem nad scénářem a plánovali spolupráci s Američany – Jessii měla dobýt svět ve velkém stylu. Teď vidí, jak zahraniční partneři narychlo prchají z Československa spolu s dalšími tisíci uprchlíků. Hollywoodská šance se rozplynula v oblacích prachu za kolony tanků.
Macourek nebyl politik. Nebyl zvyklý veřejně vystupovat ani se hrdinsky bít za svobodu slova – jeho zbraní byl humor, ne manifesty. Po dvaceti letech znovu cizí vojáci obsadili jeho zemi a on moc dobře ví, co bude následovat. Okupace v srpnu 1968 ho připravila o slávu i o iluzi, že umění může být apolitické.
Najednou je tu nový strach. Kamarádi a kolegové mizí – někteří emigrují, jiní jsou propuštěni z práce do kotelen. Co bude s ním? Bude dál smět psát ty své potrhlé historky?
V září 1969 sedí Macourek nad úplně jiným “scénářem”: sepisuje vysvětlující elaborát k novému filmovému námětu pro schvalovací komisi. S režisérem Vorlíčkem vymysleli moderní pohádku Dívka na koštěti o malé čarodějnici Saxaně, která uteče z říše kouzel do světa lidí. Jenže noví cenzoři zuří.
Scenárista proto sedí a datluje zdůvodnění, že příběh nese hluboce humanistické poslání o kráse skutečné lidské práce a citů, které zvítězí nad sobeckostí a cynismem. Taková úlitba bohům normalizace. Teprve když Saxana dostane oficiální morální ponaučení, smí film vzniknout.
Miloš Macourek se učí novému jazyku kompromisu: pokud chce točit bláznivé komedie dál, musí být navrch vždy kapka „správné“ ideologie.
Útěk do světa fantazie
Sedmdesátá léta jsou pro mnohé zlaté okovy – český film nesmí překročit čáru, ale pokud netropí výstřelky, může publikum dál bavit. Macourek s Vorlíčkem balancují na ostří nože a nespouštějí nohu z plynu. Jejich komedie teď dostávají pevnější mantinely, ale fantazie se nevzdávají.
Dívka na koštěti (1971) se stává hitem – Saxana raději žije mezi normálními lidmi, i když přijde o kouzla. V tom rozhodnutí čarodějky je nenápadná paralela k Macourkově vlastní volbě: zůstává ve své zemi, mezi „normálními“ lidmi, a vzdává se pokušení odejít do exilu.
Za cenu kompromisů dál točí filmy pro domácí publikum. Následují komedie, které nejspíš všechny znáte: Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) – bláznivý příběh o vodnících bojujících s novou výstavbou, Což takhle dát si špenát (1977) – sci-fi taškařice s omlazovacím strojem a zloději, Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) – groteska o cestování časem a neúspěšném atentátu na Hitlera.
Všechny ty filmy spojuje jediné: chtějí publikum rozesmát a odvést jeho mysl daleko od dusivé reality tehdejší doby. Macourek dobře ví, proč to dělá. Humor je jeho zbraní i štítem. Skrze smích může říct, co by vážně říct nemohl – a publikum to podvědomě chápe.
Jeho příběhy zůstávají hravé, absurdní, s notnou dávkou nadsázky, často v nich probleskne skrytá satira či jemné poučení. Režim nad nimi občas kroutí hlavou, ale toleruje je jako zábavu.
Jsou ale i sny, které si Macourek v těchto letech splnit nemůže. S kreslířem Kájou Saudkem vytvořil v roce 1969 revoluční komiks Muriel a andělé – sci-fi příběh plný krásných ideálů a odvážné obrazotvornosti. Jenže po nástupu normalizační cenzury je tenhle komiks označen za „nebezpečný“ a okamžitě zakázán.
Skoro 20 let zůstane Muriel zavřená v trezoru, nepublikovaná, ztracená. Macourek se o ní skoro bojí mluvit nahlas. Vždy, když jde kolem jeho knihovny a vidí tam pečlivě uschované náčrtky od Saudka, bodne ho u srdce. Připomínají mu, že jeho svoboda je jen zdánlivá. Že stačí jediný krok mimo povolenou zónu, a všechno může ztratit.
A tak raději nachází útočiště tam, kde cenzura přivírá oči – v pohádkách pro děti. Od počátku 70. let spolupracuje s výtvarníkem Adolfem Bornem a režisérem Jaroslavem Doubravou a vrhá se do světa animace. Výsledek?
Kreslený seriál večerníčků Mach a Šebestová. Dva malí školáci a kouzelné sluchátko plní dětské sny o tom, že všechno je možné – stačí si přát. První díl se vysílá roku 1976 a rázem se z Macha a Šebestové stávají hrdinové celé generace dětí. Macourek do těch příběhů vkládá svůj nezaměnitelný rukopis: hravost, humor a fantazii, ale také kousek vlastního dětství, o které byl kdysi oloupen.
Možná právě proto jeho dětské pohádky nejsou hloupoučké ani přeslazené – mají duši. Děti se smějí psímu klukovi Jonatánovi a kouzelnému utrženému sluchátku, dospělí v nich zase cítí jemnou nostalgii a lidskost.
V 80. letech se Macourek a Vorlíček setkávají znovu při práci na televizi. V roce 1979 vzniká seriál Arabela, moderní pohádková sága o princezně z Říše pohádek a o obyčejné pražské rodině Majerových. Fantazie proniká do všedního života a děti i rodiče u obrazovek žasnou.
Arabela se stane fenoménem – symbol úniku do světa, kde dobro vítězí a kouzelné zvonky plní přání. Právě v těch nejtěžších časech normalizační beznaděje dává Macourek českým rodinám dárek: víru, že zázraky jsou možné, i když jen na televizní obrazovce.
Macourek mezitím tiše stárne. V roce 1980, v necelých 54 letech, opouští Barrandov a stává se spisovatelem z povolání na volné noze. Už nepotřebuje zázemí instituce, jeho jméno je dostatečně zvučné. Pokračuje v psaní pro televizi – Létající Čestmír (1983), Rumburak (1984), Křeček v noční košili (1987) – jeden fantastický seriál za druhým. Pracuje s klidnou vytrvalostí, stranou od politických konfliktů. „Nikdy jsem neměl jinou ctižádost než bavit lidi,“ říkával režisér Vorlíček. Macourek by se pod to nejspíš podepsal.
Když se vrací ztracené příběhy
Listopad 1989 zastihl Miloše Macourka jako šedesátiletého pána s laskavýma očima, kterého znají miliony dětí i dospělých. Na jeho pohádkách vyrostla celá generace, jeho filmy zlidověly a některé hlášky přešly do běžné řeči. Když na podzim padne komunistický režim, Macourek se nehrne do veřejného dění.
Jeden z prvních pokladů, který vytahuje na světlo svobodná kultura, je jeho dávno zakázaný komiks Muriel a andělé. Po dvaadvaceti letech od svého vzniku vychází Muriel konečně tiskem. Komiks je v 90. letech oslavován jako mistrovské dílo české popkultury, kritikové oceňují jeho nadčasovost a hravost. Muriel a andělé dokazuje, jak daleko napřed Macourkova fantazie byla před svojí dobou.
Macourek ale neusíná na vavřínech. Ještě v devadesátých letech pomáhá mladším režisérům – spolupracuje s F. A. Brabcem na ztřeštěné filmové adaptaci Král Ubu (1996) a s Václavem Vorlíčkem dokončuje pokračování Arabely v roce 1993. Jeho srdce, zdá se, stále plane láskou k pohádkám a absurdnímu humoru, jako by v sobě měl nevyčerpatelnou studnici nápadů.
Dne 30. září 2002 svět Miloše Macourka končí. Po dlouhé nemoci umírá ve věku 75 let. Jeho filmy a pohádky tu zůstaly – a s nimi zůstal i smích.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Macourek
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/milos-macourek
https://zivotopis.spisovatele.cz/milos-macourek.php
https://dvojka.rozhlas.cz/kral-komedii-a-pohadek-vaclav-vorlicek-s-milosem-macourkem-se-seznamili-ve-vlaku-8504244
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/vaclav-vorlicek-milos-macourek-filmy-kdo-chce-zabit-jessii-usa-rusove.A171003_122715_lidicky_zar
https://www.extra.cz/tema/milos-macourek
