Článek
Miroslav Sládek se narodil 24. října 1950 v Hradci Králové do obyčejné rodiny. Vyrůstal v poklidném prostředí východočeského maloměsta Kostelce nad Orlicí, kde by nikdo nehádal, jak bouřlivou cestu jednou započne. V mládí nijak nevyčníval – po maturitě zamířil do Prahy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, vystudoval obor knihovnictví a informační vědy.
Dokonce získal titul PhDr., a poté nastoupil do Českého úřadu pro tisk a informace – ironií osudu do instituce dohlížející na cenzuru komunistického tisku. Až do konce 80. let nepatřil k otevřeným kritikům režimu; žil spíše v ústraní, plnil úkoly ve státní správě a navenek se politicky neprojevoval.
Teprve sametová revoluce v listopadu 1989 v něm probudila spalující ambice. Jako by v tomto tichém, vzdělaném muži najednou něco explodovalo. Hned po pádu totality se vrhá do politiky – zpočátku koketuje s Demokratickou iniciativou, ale brzy jde vlastní cestou.
Už v prosinci 1989 kolem sebe formuje skupinku, jež si začíná říkat Republikánská strana. V lednu 1990 se Sládkovi „republikáni“ na chvíli spojí s jinou nacionalistickou formací, ale ambiciózní čtyřicátník Sládek chce vést po svém. 24. února 1990 svolává do Prahy ustavující sjezd nové strany s dlouhým názvem Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ).
Přítomné ohromí radikálním programem: strana má být důsledně pravicová, nacionalistická a odmítat jakoukoli spolupráci s komunisty. Sládek je zvolen předsedou – post, který pak bude držet dlouhá léta. Z nenápadného knihovníka se zrodil bouřlivák české politiky.
První volby v červnu 1990 pro něj ještě končí zklamáním, SPR-RSČ získá necelé procento hlasů. Sládek se však nevzdává. Objíždí republiku, zakládá další stranické buňky a neúnavně řeční. Dokonce vyráží do Podkarpatské Rusi – někdejší součásti první republiky – kde symbolicky vztyčuje československou vlajku na hradě v Mukačevu, jakoby chtěl „návrat země koruny“.
Vznešené ideály o znovupřipojení Zakarpatí sice zní fantaskně, ale Sládkovi získávají pozornost vlastenecky naladěných voličů. Rok 1992 se stává jeho průlomem: republikáni se s téměř 6 % hlasů poprvé dostávají do Federálního shromáždění. Miroslav Sládek, spolu se svou pravou rukou Janem Vikem, usedá v poslaneckých lavicích a okamžitě víří poklidné vody polistopadové politiky.
Vystupuje ostře proti rozdělení Československa a dokonce se uchází o prezidentský úřad – v červnu 1992 na federální úrovni vyzývá Václava Havla. Neuspěje, ale drzost jeho kandidatury šokuje i imponuje: malá část veřejnosti v něm vidí odvážného rebela, jiní nebezpečného extremistu.
Hlas hněvu
Po vzniku samostatné České republiky Sládkova hvězda dál stoupá. V parlamentních volbách 1996 získá SPR-RSČ přes 8 % hlasů a téměř dvacet poslanců. Miroslav Sládek se tak stává jedním z nejvýraznějších politických lídrů porevoluční doby. Je charismatický svým svérázným způsobem – drobnější muž s uhrančivým pohledem, jehož emotivní projevy často přecházejí ve křik.
Svými ohnivými tirádami proti „nepřátelům národa“ si vyslouží přezdívku „český Mr. Bean“ – nejen pro jistou fyzickou podobu s britským komikem Rowanem Atkinsonem, ale i pro jistou klauniádu svých veřejných vystoupení. Karikaturisté ho kreslí s přihlouplým úsměvem a motýlkem, v televizi jeho figuru paroduje satirický pořad Gumáci. Zdánlivě směšný zjev – přesto však pro mnohé zosobnění nejtemnějších vášní porevoluční společnosti.
Sládek totiž řekl nahlas to, co si někteří jiní jen troufali šeptat. Od počátku 90. let systematicky využívá rostoucí frustrace části obyvatel. Jeho terčem jsou Romové, Němci, „protistátní“ elity. Na mítincích hřímá o „rozkradené republice“ a slibuje pořádek. 10. června 1991 stojí v čele demonstrace před budovou Československé televize na pražských Kavčích horách.
Dav republikánů požaduje odstoupení ředitele ČT a skanduje vulgarity na adresu prezidenta Havla. Sládek sám do kamer křičí: „Havel prodal republiku cizákům a zaprodancům, my ji vrátíme Čechům!“ – větu, která obletí druhý den titulní strany novin.
Mnozí diváci nevěří vlastním očím: kultivovaného Václava Havla nazývá zrádcem jakýsi zuřivý muž přirovnávaný ke komické postavičce. Česká politika ztrácí nevinnost, slovník se hrubne. Sládkův úsměv, s jakým tato slova pronáší, je mrazivý.
Ještě větší pobouření vzbuzují jeho opakované útoky na romskou menšinu. „Cikáni by měli být trestně odpovědní již od narození, neboť to je jejich největší zločin,“ pronese Sládek s ledovým klidem jednou na veřejném mítinku. Šokuje tím nejen slušné občany, ale i ostřílené politiky – tak otevřený rasismus v polistopadové éře dosud nezazněl.
Republika zjihlá revoluční euforií se učí nová slova: extrémismus, populismus, xenofobie. A jméno Miroslava Sládka je s nimi skloňováno na prvním místě. Ve svých projevech a článcích šíří obraz Romů jako příživníků a zločinců, volá po „pořádku“ a tvrdých trestech.
Dokonce navrhuje snížit obecnou hranici trestní odpovědnosti na 14 let – a pro Romy snad už na 10 let věku. Jeho slova jsou pro část společnosti naprosto nepřijatelná, pro jinou ovšem vítaná jako „pravda, kterou se jiní bojí říct nahlas“. Sládek se stává hrdinou hospodských štamgastů i postrachem humanistů.
Kontroverze se mu lepí na paty na každém kroku. Rok 1993: Sládek napadne ženu v kadeřnictví – ukáže se, že šlo o Martu Petrovovou, matku mluvčího vlády Vadima Petrova. Důvod útoku je banální spor, ale agresivita politika šokuje. Soud mu později uloží pokutu, Sládek se odvolává a případ se táhne roky.
Rok 1995: Česká televize si ho pozve do diskusního pořadu proti romskému poslanci Ladislavu Bodovi. Sládek se v přímém přenosu Bodovi představí slovy: „Pane poslanče, vy jste jediný zástupce cikánů v parlamentu.“ Celý národ zírá, jak otevřeně dokáže urazit kolegu zákonodárce na základě jeho původu.
Není to přeřeknutí ani zkrat – Sládek se ani nehne, stojí si za svým postojem a ještě přitvrdí statistikami o kriminalitě Romů.
„Pan Sládek říká jen nahlas to, co si mnozí myslí,“ tvrdí jeho příznivci. A opravdu – na mítincích mu nadšeně naslouchají davy, zejména v průmyslových regionech se silnou frustrací ze změn po revoluci. Sládek využívá sociální nejistoty, strachu z cizinců i obecné naštvanosti na polistopadové „havlovské“ elity.
Vysmívá se humanismu a intelektuálům, místo toho nabízí viníky a jednoduchá řešení: „Paraziti“ musí pryč, pořádek musí nastolit tvrdá ruka. V polovině 90. let tak Sládkova rétorika přebírá štafetu dávné totalitní propagandy – jen terče nenávisti se proměnily. Komunisty v roli nepřítele nahradili Romové, Němci, liberální demokraté. Přesto (nebo právě proto) Sládkovy projevy mnohým připadají absurdní až směšné.
Když v parlamentu pronáší plamenné invektivy, poslanci ODS a ČSSD opouštějí na protest sál – nechtějí mu dělat publikum. V novinách se objevují kreslené vtipy, v nichž Sládek coby vzteklý trpaslík kope do shnilé demokracie. Je to klaun, nebo hrozba?
Na vrcholu
Miroslav Sládek cítí, že má moc. Strana je na vrcholu, on sám přitahuje pozornost kamer. A tak se rozhodne znovu zaútočit na metu nejvyšší – kandidovat na prezidenta republiky. Už jednou Havla vyzval, v roce 1992 ve Federálním shromáždění, a neuspěl. Teď, v lednu 1998, se volba prezidenta opět blíží a Sládek neváhá.
Havel je po operaci nemocný, Sládek cítí příležitost. Ještě v prosinci 1997 ostře odsuzuje Česko-německou deklaraci – dokument, kterým se Havelova vláda snaží symbolicky usmířit s Německem za křivdy války.
Na republikánské demonstraci v Praze Sládek burcuje národ proti „ponižování před Němci“ a vypouští z úst výroky, které se mu záhy stanou osudnými: „Mrtvých Němců bylo ve válce málo!“ a „Němce je nutné znovu podrobit převýchově.“. Tahle slova už nejsou jen politická prohlášení – státní zastupitelství je vyhodnotí jako podněcování k národnostní nenávisti.
Krátce poté žádá policie Poslaneckou sněmovnu o zbavení Sládkovy poslanecké imunity, aby ho mohla stíhat. Poslanci vyhoví a justiční mašinerie se roztáčí. Sládek však hraje s úřady svou vlastní hru: předvolání k soudu ignoruje, před policisty se skrývá, stává se fakticky nedostižným.
Věří, že jako předsedu parlamentní strany a prezidentského kandidáta si netroufnou ho zavřít. Mýlí se. Několik dnů před prezidentskou volbou 1998 je Miroslav Sládek zadržen a umístěn do vazební věznice Pankrác. Důvod? Opakované maření soudních jednání – úřady se obávají, že by mohl uprchnout před spravedlností.
A tak 20. ledna 1998, kdy se ve Španělském sále Pražského hradu scházejí poslanci a senátoři k volbě prezidenta, sedí Sládek v cele. Jeho jméno sice na hlasovacích lístcích figuruje jako protestní kandidát republikánů, ale on sám se volby účastnit nemůže.
Poslanecký Klub SPR-RSČ dokonce požádá, aby Sládek směl hlasovat z vězení – ostatní zákonodárci to však rezolutně odmítnou. Václav Havel je zvolen prezidentem, byť těsně.
Sládek stráví ve vazbě několik týdnů. Mezitím v Praze jeho věrní křičí o spiknutí: „Václav Havel není legitimně zvolený prezident!“ hřímají z parlamentní tribuny poslanec Jan Vik a další Sládkovci. V sále to vře.
Dagmar Havlová, nová první dáma, nevydrží napětí a během projevu republikánů prudce zapíská prsty na protest. Tento emotivní výjev – dáma v publiku pískající na poslance – vejde do dějin etikety i politiky. Sládek je ve vězení, ale jeho aura na okamžik rozechvívá i Hradčany.
Po neúspěšné volbě je Miroslav Sládek propuštěn – soud rozhodne, že vazba už není nutná, a poslanec nakonec vyvázne z obvinění z nenávisti osvobozujícím rozsudkem. Jenže vítězství to pro něj není. Čas strávený za mřížemi se stal pro mnohé stoupence důkazem, že režim Sládka „umlčel schválně“.
On sám tu teorii okamžitě přebírá: „Vládnoucí garnitura mě tehdy schválně zavřela, abych nemohl porazit Havla,“ prohlašuje s hořkostí dodnes. Pravda je prozaičtější – do vězení ho dostalo především vlastní ignorování soudů. Ať tak či tak, prezidentem se nestal. Namísto toho sleduje, jak se nad jeho kariérou stahují temná mračna.
Pád do zapomnění
Ještě pár měsíců po vazební epizodě Miroslav Sládek burcuje své voliče k parlamentním volbám v červnu 1998. Věří, že teď „národ otevře oči“ a republikáni získají rekordní podporu. Opak se stane pravdou: SPR-RSČ propadá, získává jen 3,9 % a nedostane se do sněmovny. Šokovaný Sládek si musí přiznat porážku. Zlatá éra skončila. Začíná ho pronásledovat to, co tolik nenávidí – bezvýznamnost.
Porážka vyvolá ve straně chaos. Někteří dosavadní spojenci se proti předsedovi bouří a obviňují ho z chyb. Vzniká frakce „reformních republikánů“, kterou však Sládek nemilosrdně potlačí – odpadlíci typu Josefa Krejsy či Jana Vika jsou vyloučeni.
Pevná ruka někdejšího šéfa ale už nemá co vést: mimo parlament a bez státních příspěvků se strana potýká s vážnými finančními problémy. Koncem roku 2000 vrcholí dluhy SPR-RSČ – jsou tak závažné, že je na stranu vyhlášen konkurz.
Sládek se rozhodne pro zoufalý krok: původní zkrachovalou stranu opouští a zakládá nový subjekt Republikáni Miroslava Sládka. Většina věrných členů s ním přechází do nového projektu, staré SPR-RSČ zůstává jen prázdnou skořápkou.
Nová strana už ale nemá šťávu ani voliče. Ve volbách 2002 Sládek se svými Republikány zcela pohoří. Poprvé po více než deseti letech tak není ani poslancem, ani mediální hvězdou. Uchyluje se proto do ústraní – doslova.
S rodinou se stěhuje na Moravu do Brna a překvapivě kandiduje v komunální politice. Rok 2002: v městské části Brno-Útěchov získává křeslo zastupitele a dokonce je zvolen místostarostou obce. Z někdejšího vůdce celostátní strany se tak stává lokální politik.
I tady ale jeho působení provází podivný konec: po dvou letech se stěhuje do jiné brněnské čtvrti a tím automaticky ztrácí mandát, údajně úmyslně na protest proti poměrům.
Soukromý život mezitím urovnal – po letech vztahu si v roce 2003 bere svou stranickou kolegyni a předsedkyni ženské organizace SPR-RSČ Lauru. Je o generaci mladší, někdejší poslankyně a jeho oddaná stoupenkyně. Vychovávají spolu čtyři děti (Laura přivedla i nevlastní dceru) a usazují se v pěkné barokní vile v Brně. Z bouřliváka se zdánlivě stává starostlivý otec od rodiny. Ale jen zdánlivě – v nitru Miroslava Sládka pořád hoří touha po návratu na výsluní.
Kolem roku 2005 o sobě dává znovu vědět, bohužel v negativním smyslu. Staré dluhy ho dostihly: justice rozplétá případ předlužení původní strany SPR-RSČ. Sládek je obviněn, že jako předseda nezabránil úpadku a poškodil věřitele. V lednu 2010 soud uznává jeho vinu a dostává dvouletý trest podmíněně za finanční machinace.
Je to definitivní tečka za jeho parlamentní kariérou. „Jen šikana, politický proces!“ dušuje se sice Sládek a stále se svým typickým úsměvem zlehčuje i tuto potupu. Veřejnost ale stěží zaregistruje, že vůbec proběhl nějaký proces – Miroslav Sládek v té době už žije v dokonalém zapomnění.
Pokusy o návrat
Zdálo by se, že tím příběh končí – zapšklý „republikán“ dožívá na periferii zájmu. Jenže Miroslav Sládek se nevzdává. Znovu a znovu zkouší vstát z popela. „Zapomněli jste na mě? Já se vrátím!“ – jako by vzkazoval každých pár let. Počátkem druhé dekády 21. století si novináři všimnou zajímavého jevu: rétorika, jakou kdysi šokoval Sládek, se začíná ozývat z jiných úst.
Evropa řeší migrační krizi a v Česku sílí protiislámské nálady. Na scéně se objevují noví radikálové. Rok 2015: v Praze na demonstraci proti imigrantům vedle kontroverzního aktivisty vystupuje i Miroslav Sládek osobně. Z davu zaznívají překvapené výkřiky – ten pán s šedivými skráněmi a známým knírkem, není to…?
Ano, otec českého populismu je zpět na pódiu. Vypadá stejně sveřepě jako před lety, gesta má neméně energická. A slova? Téměř stejná: místo „cikáni“ teď říká „muslimští vetřelci“, místo Němců pranýřuje EU, ale styl zůstává. „Zůstali jsme montovnou a smetištěm Evropy. Pokud sem pustíme uprchlíky, zničí nás to!“ hřímal na náměstích.
Nic nového – a přece všechno jinak. Doba pokročila a Sládkův hlas už nezní tak výjimečně. To, co v 90. letech bylo za hranou, teď v jemnější formě pronášejí jiní, úspěšnější politici.
Sládek vycítí příležitost a roku 2016 znovu zakládá svou starou stranu – oživuje název SPR-RSČ a přidává své jméno, jako by chtěl světu připomenout, kdo byl původní ikonou české krajní pravice. Kandiduje do Senátu (získá 3,3 % hlasů a neuspěje), zkouší to v krajských volbách, kde s koalicí získá jen 0,44 %.
Založí si kanál na YouTube a Facebook – tam publikuje videa, v nichž opakuje své staré tirády. „Cikáni jsou cikáni, žádní Romové. Nepřepisujme dějiny!“ pronese umanutě v jednom z posledních záznamů. Jenže internetová éra mu nepřeje: jeho videa sleduje pár stovek lidí, sociální sítě mu nabízejí jen ozvěnu dřívější slávy.
Na Twitteru měl v roce 2021 pouhých 372 sledujících. Pro srovnání – nový vůdce české populistické pravice Tomio Okamura jich má stotisíce. Sládek je překonán vlastními následovníky.
Přesto se nevzdává. Rok 2018: koketuje s myšlenkou znovu kandidovat na prezidenta, sbírá podpisy, ale potřebných 50 tisíc nedá dohromady. Rok 2019: vede kandidátku své straničky do Evropského parlamentu – opět fiasko. Rok 2021: v době vrcholící pandemie covid-19 varuje na Facebooku před „čínským komunistickým spiknutím“ a šířením viru jako biologické zbraně.
Rok 2022–25: přidává se k méně známým protestním iniciativám, například po boku radikála Ladislava Vrabela kritizuje vládu a EU. Ve volbách 2025 ještě jednou kandiduje do sněmovny jako lídr obskurního hnutí „Česká republika na 1. místě!“, ale výsledek je zanedbatelný. Jako by běžel marný závod s časem, veterán ultrapravice odmítá opustit scénu, i když publikum už dávno odešlo.
https://www.dotyk.cz/magazin/miroslav-sladek-dnes-30000621.html
https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/103632/politik-a-havluv-vyzyvatel-slavi-sedmdesatiny-jake-preslapy-ma-za-sebou-republikansky-krikloun-sladek.html
https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/rasisticke-vyroky-v-politice-od-sladka-az-po-chaloupku_274452.html
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/zlata-devadesata-leta-populisty-sladka-lepe-nez-ted-oslovuje-lidi-okamura-mysli_1708101543_haf
https://www.info.cz/zpravodajstvi-a-komentare/sladek-vs-okamura-populisticka-ikona
https://www.echo24.cz/a/wyN5W/sladek-vysel-ze-zapomneni-vetri-u-protiislamistu-prilezitost
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Sl%C3%A1dek
