Článek
Bernard Moitessier měl po obeplutí mysu Horn zamířit na sever. Čekal ho Atlantik, návrat do Anglie, novináři a možná vítězství v prvním sólovém nonstop závodě kolem světa. Neudělal to. Na lodi Joshua pokračoval na východ. Znovu do jižních moří, znovu k mysu Dobré naděje, znovu do Indického oceánu. Závod pořád běžel, ale on už se z něj odpojil.
Dne 18. března 1969 se u Kapského Města přiblížil k jiné lodi. Neměl telefon. Vzal prak, vložil do něj plechovku se vzkazem a vystřelil ji na palubu. Ve vzkazu pro Sunday Times oznámil, že pokračuje do Pacifiku, protože je na moři šťastný a chce si zachránit duši. V redakci čekali závodníka, který měl bojovat o vítězství. Moitessier jim poslal zprávu, že do cíle nepřijede.
Hanoj
Bernard Moitessier se narodil 10. dubna 1925 ve francouzské Indočíně, v Hanoji, na území dnešního Vietnamu. Vyrůstal u moře, mezi loděmi, rybáři a obchodními džunkami. Nebyl to jachtař z evropského klubu. Základy plavby se učil v Asii, v přístavech a na vodě, kde si vlastní loď musíte opravovat sami.
Po letech války a nepokojů v Indočíně odešel. V roce 1952 si v Indonésii pořídil starou loď Marie-Thérèse. Chtěl s ní doplout do Francie. Do lodě teklo. Uprostřed Indického oceánu se musel potápět pod trup a ucpat průsak. Po 85 dnech v monzunovém počasí najel na útes u Diega Garcii. Cesta Marie-Thérèse tak skončila.
Moitessier se dostal na Mauricius. Zůstal tam několik let, pracoval a postavil si další loď. Jmenovala se Marie-Thérèse II. Doplul s ní přes Jižní Afriku a Svatou Helenu do Karibiku.
Pak přišlo další loučení. Cestou z Trinidadu na Svatou Lucii ztroskotal znovu. Do Francie se nakonec nedoplavil jako pokořitel oceánů. Dostal se tam na nákladní lodi.
Ve Francii začal psát. Z dřívějších plaveb vznikla kniha Vagabond des mers du Sud. Peníze z knihy mu pomohly k nové lodi. Jmenovala se Joshua. Název vybral podle Joshuy Slocuma, prvního člověka, který sám obeplul svět.
Loď byla ocelová, zhruba dvanáct metrů dlouhá, s červeným trupem a dvěma stěžni. Nebyla to lehká závodní hračka na jednu sezonu. Měla vydržet nemilosrdná oceán, špatné počasí a opravy daleko od přístavu.
V roce 1963 vyplul s manželkou Françoise z Marseille. Pluli přes Kanárské ostrovy, Trinidad, Panamu, Galapágy a po dvou letech dopluli na Tahiti. Domů se ale potřebovali vrátit rychleji. Místo pomalé cesty zpět přes Suez zvolili jižní oceány a mys Horn. V roce 1966 dorazili do Francie po 126 dnech bez zastávky. Z plavby vznikla další kniha, Cap Horn à la voile.
Závod bez GPS
V roce 1968 vyhlásil list Sunday Times závod Golden Globe Race. Pravidla byla jednoduchá a tvrdá. Jeden člověk, jedna loď, žádná zastávka, obeplout svět přes velké mysy a vrátit se do výchozího přístavu.
Nebyla GPS. Nebyly satelitní telefony. Nebyl online tracker. Poloha se počítala podle sextantu, hodin, map, počasí a zkušenosti. Zprávy se dostávaly přes rádiové relace nebo přes lodě, které potkaly závodníka na oceánu.
Vyplulo devět mužů. Robin Knox-Johnston vyrazil z Falmouthu na lodi Suhaili. Donald Crowhurst se pustil do závodu s trimaranem Teignmouth Electron a později začal falšovat polohu. Nigel Tetley se dostal daleko, ale jeho trimaran se před koncem potopil. Chay Blyth vyplul skoro bez jachtařských zkušeností a skončil po obeplutí mysu Dobré naděje.
Moitessier vyplul z Plymouthu 22. srpna 1968. Na Joshuovi měl za sebou zkušenosti s dlouhými plavbami, několik ztroskotání i měsíce o samotě na moři.
Dne 20. října 1968 byl u mysu Dobré naděje. Předával film a zprávy na nákladní loď. Joshua se při předávání zpráv dostala příliš blízko k lodi a poškodila si čelen. Bez něj se loď nechová stejně.
Moitessier opravil, co šlo, s vybavením, které měl na palubě. Pak pokračoval do jižního oceánu. Další týdny se skládaly z hlídání plachet, drobných oprav, zápisů, spánku po krátkých úsecích a počasí, které se měnilo rychleji než rozhodnutí Donalda Trumpa.
V jižních šířkách dostávala Joshua rány od vln. Loď se několikrát skoro položila na bok, uvnitř se věci uvolňovaly a vypadávaly, voda šla přes palubu a všechno se muselo znovu uvázat. Moitessier přes to vše pořád pokračoval v závodě.
Plechovka na palubě
Dne 5. února 1969 obeplul mys Horn. Za sebou měl Atlantik, Indický oceán a Tichý oceán. Před sebou už jen návrat na sever Atlantikem. Knox-Johnston vyplul dřív, ale Moitessier jeho náskok stáhl. V Evropě se začalo čekat, jestli Francouz na rychlejší ocelové lodi dokáže Brita dohnat.
Kdyby po Hornu zamířil k Anglii, mohl bojovat o vítězství nebo aspoň o nejrychlejší čas. Jenže po Hornu pokračoval jinak. Neodbočil na sever. Zamířil k jihovýchodu a znovu k mysu Dobré naděje.
V hlavě měl přístavy, novináře, recepce, fotografy, rozhovory a svět, který na něj čekal na konci závodu. Po měsících na moři se mu tam nechtělo. U Kapského Města se přiblížil k jiné lodi a vystřelil na ni vzkaz v plechovce. Byl adresovaný Sunday Times.
Napsal, že pokračuje dál do Pacifiku. Ne kvůli poruše. Ne kvůli počasí. Ne proto, že by už nemohl. Prostě nechtěl zpátky do závodu, který se mezitím změnil v komerční novinový příběh.
V té době už se Golden Globe rozpadal. Někteří to vzdali, jiní ztroskotali, Crowhurst posílal falešné polohy a později zmizel v Atlantiku. Do cíle nakonec doplul jen Robin Knox-Johnston. Dne 22. dubna 1969 dorazil do Falmouthu a stal se prvním člověkem, který sám a bez zastávky obeplul svět. Moitessier byl tou dobou znovu na dlouhé cestě.
Dne 21. června 1969 zakotvil v Papeete na Tahiti. Od Plymouthu uplul 37 455 námořních mil. Na moři strávil 303 dní. Skoro obeplul svět a potom pokračoval skoro ještě půl dalšího okruhu. Na Tahiti nepřijel jako oficiální vítěz. Podle pravidel závod opustil. Přesto se z jeho rozhodnutí stala jedna z nejslavnějších scén v dějinách sólového jachtingu.
O plavbě napsal knihu La Longue Route, anglicky vydávanou jako The Long Way. Volně by se dalo říct Dlouhá cesta. Po Tahiti žil nějaký čas na atolu Ahe. Potkal Ileanou Draghiciovou, měl syna Stephana a pokoušel se pěstovat ovoce a zeleninu.
V prosinci 1982 přišel o Joshuu. Byl u Cabo San Lucas v Mexiku. Německý herec Klaus Kinski si chtěl vyzkoušet jachting kvůli filmovému projektu a plul s Moitessierem ze San Franciska na jih.
U Cabo San Lucas přišla bouře. Lodě v kotvišti se začaly trhat z kotev. Joshua se dostala na pláž spolu s dalšími jachtami. Přišla o stěžeň, naplnila se pískem a ležela bokem na břehu. Moitessier a lidé kolem se ji pokoušeli dostat zpátky do vody. Kopali, tahali, zkoušeli najít řešení. Náklady byly příliš velké.
Nakonec ji prodal za symbolických dvacet dolarů dvojici mužů, kteří ji později zachránili. Joshua se nakonec vrátila do Francie. Dnes ji spravuje námořní muzeum v La Rochelle.
Po ztrátě Joshuy si pořídil další loď. Jmenovala se Tamata. Plul dál, psal a vracel se k tématům, která ho provázela od Tahiti: moře, jednoduchý život, ostrovy, ekologie a odpor k hluku moderního světa.
V Polynésii protestoval proti jaderným zkouškám v Pacifiku. Zajímal se o život ostrovů a o to, co s nimi dělají vojáci, úředníci a projekty zvenčí. Na konci života pracoval na autobiografii Tamata et l’Alliance. Zemřel 16. června 1994 u Paříže. Bylo mu devětašedesát let. Je pohřbený v Le Bono v Bretani.
https://goldengloberace.com/the-history/
https://goldengloberace.com/joshua-one-design-class-yacht/
https://www.latitude38.com/lectronic/the-interview-bernard-moitessier/
https://www.encyclopedia.com/history/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/moitessier-bernard
https://wavetrain.net/2013/12/05/bernard-moitessier-what-really-happened-to-joshua/
https://classic-yachts.com/en/sailing-on-joshua/
https://museemaritime.larochelle.fr/un-avant-gout/les-incontournables/joshua-1
https://www.independent.co.uk/news/people/obituary-bernard-moitessier-1424560.html
