Článek
Moskva, srpen 1946. V přísně střežené věznici na Tagance končí život generála Andreje Vlasova na šibenici. Sovětský vojenský soud ho v tajném procesu odsoudil k smrti za vlastizradu – stejně jako dalších jedenáct důstojníků z vedení jeho protisovětského vojska. Poprava proběhla bez publicity a beze svědků. Bývalému hrdinovi Rudé armády nepomohlo, že ještě před rokem ho v ulicích Prahy vítali jako nečekaného osvoboditele.
Vlasovci proti nacistům
Druhý den Pražského povstání, 6. května 1945, se boje v české metropoli vyostřují. Místní ozbrojení povstalci čelí přesile ustupujících německých jednotek. Od západu se však zničehonic objevují tanky se sovětskými znaky a derou se pražskými ulicemi vpřed. Mnozí obyvatelé propukají v jásot – domnívají se, že dorazily předvoje Rudé armády.
Ve skutečnosti se do bojů vložili vojáci 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA) pod vedením generálmajora Sergeje Buňačenka, tedy jednotky složené z bývalých sovětských vojáků bojujících na německé straně. Generál Vlasov tímto krokem fakticky obrátil zbraň proti svému někdejšímu spojenci Hitlerovi.
Ještě před příchodem regulérních sovětských sil tak Praze podá pomocnou ruku právě Vlasovova armáda. Povstalecké velení navazuje s těmito jednotkami kontakt a naléhavě žádá zásah proti Němcům. Vlasovci souhlasí – dobře vědí, že jinou šanci, jak se vojensky i morálně rehabilitovat, už nemají.
Odpoledne 6. května proto jejich tanky a pěchota zahajují útok na německé pozice na západních předměstích Prahy. V boji proti jednotkám SS dosahují úspěchů: na několika místech odrazí německé protiútoky a zabrání nacistickým posilám proniknout do centra města.
Během 6. a 7. května se díky nim daří udržet klíčové body povstalců, zatímco německým jednotkám nezbývá než ustupovat. Vlasovci při tom sami utrpí citelné ztráty – v pouličních bojích v Praze padlo kolem tří set z nich.
Během 7. května se však situace na bojišti mění. Americké jednotky, postupující od Plzně, zůstávají stát na spojenecké demarkační linii a do Prahy už nepostoupí. Na východě se rychle blíží sovětská Rudá armáda. Vlasov a Buňačenko chápou, že pokud ve městě zůstanou, padnou do rukou Sovětů, pro které jsou zapřisáhlými zrádci.
Česká Národní rada – povstalecký orgán vyjednávající s německým velením kapitulaci – jim navíc nemůže zaručit ochranu. Ještě před definitivním osvobozením Prahy proto jednotky ROA město opouštějí a zamíří na západ vstříc Američanům. Za několik dní se tisíce těchto vojáků skutečně vzdávají jednotkám 3. americké armády u Plzně. Jejich příběh ale zdaleka nekončí.
Hrdina od Moskvy, zajatec u Leningradu
Aby se ruský generál mohl ocitnout v tak paradoxní roli – být vítán Čechy a zároveň prchat před Rusy – musel urazit mimořádnou životní cestu. Andrej Andrejevič Vlasov se narodil roku 1901 v chudé vesnické rodině a už v osmnácti letech vstoupil dobrovolně do Rudé armády.
Bojoval v ruské občanské válce a v meziválečných letech se vypracoval mezi elitní důstojníky sovětských ozbrojených sil. Krátce před druhou světovou válkou velel divizi a později celému armádnímu sboru. Začátkem roku 1941 dokonce navštívil jako vojenský poradce Čínu – v té době nic nenasvědčovalo tomu, že o pár let později skončí na popravišti.
Do velké války vstoupil Vlasov jako schopný a energický velitel. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v létě 1941 se účastnil těžkých bojů na jižní frontě a unikl z obklíčení u Kyjeva. Získal si důvěru Kremlu a brzy byl povolán k obraně ohrožené metropole.
V zimě 1941 velel 20. armádě při obraně Moskvy a vedl úspěšný protiútok proti Wehrmachtu. Jeho jednotky osvobodily několik okolních měst (například Solněčnogorsk) a dostaly Němce dál od hlavního města. Na jaře 1942 byl generál Vlasov vyznamenán a patřil k prominentním postavám sovětské propagandy – v novinách vycházel jako jeden z „hrdinů od Moskvy“.
Další nasazení už ale Vlasovovi přineslo drtivý nezdar. V lednu 1942 ho Stalin pověřil, aby na severu pomohl prolomit obklíčení Leningradu. Vlasov převzal velení nově zformované 2. úderné armády a vrhl se s ní do ofenzivy proti německým liniím. Útok však neuspěl – chyběla koordinace s dalšími sovětskými sbory a Vlasovova armáda se sama ocitla obklíčená v bažinatém terénu.
Po několik měsíců vzdorovala sovětskému vrchnímu velení, které odmítalo vydat rozkaz k ústupu. Teprve v květnu 1942 dostal Vlasov povolení probít se zpět, to už ale bylo pozdě. Zdecimované zbytky jeho jednotek byly při ústupových bojích zničeny a rozprášeny. Vlasov se s malou skupinou vojáků snažil unikat pěšky v přestrojení za sedláka. V červenci 1942 byl ale dopaden německou patrolou a padl do zajetí.
Ruská osvobozenecká armáda
Nacisté velmi dobře věděli, jak cenného zajatce získali. Generála Vlasova převezli do zvláštního zajateckého tábora pro vysoké důstojníky, kde s ním zacházeli lépe než s řadovými sovětskými zajatci. Zprávy o jeho kapitulaci přitom v Sovětském svazu okamžitě znamenaly pád do nemilosti: Stalin považoval důstojníky, kteří se vzdali, za zbabělé zrádce.
Vlasov si nedělal iluze – pokud by se i sám nějak vrátil do vlasti, čekal by ho nevyhnutelně soud a pravděpodobně poprava. V německém zajetí tak stál před osudovým rozhodnutím. Již v srpnu 1942 ho navštívili emisaři německé armády, kteří mu nabídli možnost vést protisovětské hnutí složené z bývalých sovětských občanů. Po několikatýdenním váhání Vlasov na spolupráci kývl.
Koncem roku 1942 zveřejnili Němci první propagandistická prohlášení pod Vlasovovým jménem – apeloval v nich na důstojníky a vojáky Rudé armády, aby se postavili proti stalinistickému režimu. Brzy nato začal objíždět zajatecké tábory a verbovat do takzvané Ruské osvobozenecké armády dobrovolníky z řad zajatých sovětských vojáků.
Vlasov přitom neusiloval stát se pouhou loutkou nacistů. Tvrdil, že bojuje proti Stalinovi, nikoli proti obyčejným Rusům. Německou ideologii ani vyhlazovací válku na Východě nepropagoval – naopak se netajil výhradami k arogantnímu zacházení Němců s okupovaným sovětským obyvatelstvem.
Takové odbojné postoje mu ovšem vynesly podezření ze strany Hitlerových věrných. V roce 1943 nad ním převzal záštitu Heinrich Himmler. Vlasov nesměl samostatně vystupovat na veřejnosti a byl držen spíše v ústraní. Adolf Hitler jím hluboce pohrdal a dlouho odmítal připustit vznik samostatných ruských jednotek pod Vlasovovým velením.
Teprve závěr války přinesl zvrat. V listopadu 1944 bylo v Praze oficiálně ustaveno politické vedení nazvané Výbor pro osvobození národů Ruska (KONR) v čele s Vlasovem, z jehož podnětu se formovala Ruská osvobozenecká armáda. Německé velení nakonec povolilo zřízení dvou divizí ROA, složených převážně ze sovětských válečných zajatců, v menší míře také z bělogvardějských emigrantů a dalších dobrovolníků.
Celkem měla mít Vlasovova armáda na jaře 1945 k dispozici desítky tisíc mužů (odhady historiků se různí – uvádí se 50 až 130 tisíc). Tyto jednotky nosily vlastní ruské označení a nášivky ROA, formálně však stále podléhaly německému vrchnímu velení. Do přímých bojů s postupující Rudou armádou zasáhly jen okrajově.
V únoru a březnu 1945 nasadili Němci 1. divizi ROA do obrany předmostí na Odře a ve východním Polsku, její velitelé se ale větším střetům vyhýbali. Vlasov chtěl své vojáky uchovat pro potenciální další konflikt se Stalinem – mnozí totiž věřili, že po porážce Německa brzy vypukne nová válka mezi západními Spojenci a Sovětským svazem.
Jaro 1945 zastihlo Vlasova a jeho armádu v chaotickém ústupu přes české území. Ze Slovenska a Moravy prchaly na západ desetitisíce německých vojáků i kolaborantských jednotek, které se chtěly vzdát Američanům. Vlasov stáhl obě své divize do prostoru mezi Prahou a Plzní.
Před klešťovým útokem sovětských frontů už nehodlal nasazovat své jednotky do ztracených bitev na straně Německa – naopak hledal cestu, jak převést co nejvíce mužů do amerického zajetí. Na počátku května 1945 se však naskytla ještě jiná příležitost zasáhnout do dění.
Když Prahou otřáslo protiněmecké povstání, přišli čeští povstalci požádat Vlasovovce o pomoc. Generál Buňačenko se rozhodl vyhovět. Vlasov osobně váhal, ale akci nebránil. Byla to poslední šance, jak na sebe strhnout kus vítězné slávy – třeba i jen na pár dnů.
Američané ho vydali Sovětům
Zatímco české hlavní město bylo 9. května 1945 definitivně osvobozeno Rudou armádou, generál Vlasov už seděl hluboko v americké okupační zóně. Spolu s částí svých důstojníků skončil v zajateckém táboře pod dohledem americké armády. V prvních poválečných měsících doufal, že Spojenci zohlední jejich příspěvek v boji proti nacistům.
Britové a Američané však nechtěli narušit křehké vztahy se Stalinovým režimem. Na základě dohody z Jalty navíc platilo, že všichni občané SSSR osvobození na spojeneckém území budou navráceni do vlasti – bez výjimek. Vlasov tak neměl výhled na politický azyl, spíše na vydání do Moskvy.
Americké výslechy odhalily, že generál neprojevuje lítost ani snahu popírat svou roli. Otevřeně označoval komunismus za nepřítele, proti kterému bojoval z přesvědčení. Tím spíše ho Sověti chtěli dostat.
Američané Andreje Vlasova i s dalšími zajatými členy vedení ROA oficiálně předali sovětským úřadům. Putoval do Moskvy, kde s ním bylo nakládáno v režii obávané tajné policie NKVD. Jeho osud zpečetil přísně utajený soudní proces před vojenským tribunálem. Začal 30. července 1946 a trval pouhé dva dny.
Vlasov ani další obžalovaní neměli veřejné obhájce. Verdikt soudu nepřekvapil: trest smrti provazem. Nezvyklý způsob popravy měl zdůraznit, že nejde o řádné vojenské zběhy, ale o vlastizrádce a zločince. Rozsudek byl vykonán okamžitě.
Začátkem rpna 1946 byl Andrej Vlasov oběšen. Spolu s ním skončilo na šibenici jedenáct jeho kolegů – včetně Sergeje Buňačenka.
Stalinův režim se vypořádal krutě i s řadovými „vlasovci“. Bezprostředně po osvobození Československa začaly jednotky NKVD vytěžovat zajaté příslušníky ROA.
Mnohé popravily sovětské jednotky přímo na místě bez soudu – například 10. května 1945 bylo na okraji Prahy v Jinonicích zastřeleno čtrnáct zajatých vojáků Vlasovovy armády. Další stovky a tisíce mužů byly transportovány do táborů GULAG v Sovětském svazu. Návrat čekal jen minimum z nich.
V komunistickém bloku se po desetiletí nesmělo otevřeně mluvit o tom, že Prahu v květnu 1945 pomáhali zachránit také vojáci, bojující po boku nacistů. Osobnost generála Vlasova zůstala oficiálně pevně spojena s nálepkou zrádce. Sovětská propaganda jeho jméno démonizovala a jakoukoliv vzpomínku na jeho čin v Praze potlačovala.
Teprve dlouho po válce – po rozpadu SSSR – se historici mohli k příběhu takzvaných vlasovců vrátit bez ideologických nánosů. V Rusku nicméně téma dodnes vyvolává silné emoce. Pro většinu tamní společnosti i státní moci zůstává Vlasov zločincem a symbolickým odpadlíkem.
Jiní, včetně například spisovatele Alexandra Solženicyna, ho vidí jako člověka, který „zradil Stalina, aby nezradil své vlastní přesvědčení“. V České republice je Vlasovovo jméno spojováno především s oněmi několika dny, kdy jeho vojáci bojovali proti hitlerovským jednotkám.
V pražské městské části Řeporyje byl v roce 2020 odhalen památník padlým vlasovcům – připomíná tři sta vojáků ROA, kteří při pražském povstání položili život. Na desce památníku je vyryt citát ze Solženicynova Souostroví Gulag: „Zdali všichni Češi pak pochopili, kteří Rusové zachránili jejich město?“
https://cs.wikipedia.org/wiki/Andrej_Andrejevi%C4%8D_Vlasov
https://www.britannica.com/biography/Andrey-Andreyevich-Vlasov
https://archive.org/details/vlasovrussianlib0000andr
https://ieres.elliott.gwu.edu/project/the-vlasov-case-history-of-a-betrayal/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/pred-75-lety-v-moskve-poslali-na-smrt-rozporuplneho-generala-vlasova-32086
https://www.respekt.cz/tydenik/2019/51/prokleti-vojaci
https://plus.rozhlas.cz/politicke-vrazdy-smrt-generala-vlasova-a-nezdareny-atentat-na-hitlera-9325304
https://www.vhu.cz/exhibit/prazskeho-povstani-z-kvetna-1945/
https://www.vhu.cz/wp-content/uploads/2020/05/Kv%C4%9Btnov%C3%A9-povst%C3%A1n%C3%AD-1945.pdf
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/securitas-imperii/no27/170-235.pdf
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/novotny-nechal-v-reporyjich-vytvorit-pamatnik-vlasovcum-rusko-se-uz-drive-ohradilo-50317
