Článek
17. října 1980, Paříž. Živě vysílaná rozhlasová show Le Tribunal des flagrants délires připomíná absurdní soudní proces. V roli obžalovaného stojí u mikrofonu třiatřicetiletý herec Patrick Dewaere.
Když má „soudu“ sdělit svou totožnost, pronese klidně: „Patrick Dewaere, 33 let, to je Kristův věk.“ Publikum se směje. Improvizovaný žalobce – populární komik Pierre Desproges – pohotově reaguje: „To dopadlo špatně. Dlouho nevydržel.“
Dewaere se pousměje spolu s publikem. Hořký vtip o Ježíšově osudu ale míří i na něj. V té době se herec sám ocitá na symbolické lavici obžalovaných: francouzská média proti němu vedou tichou válku a jeho jméno je v tisku tabu.
Ve fiktivním rozhlasovém procesu zazní řada narážek na Dewaerovy skandály. „Obvinění“ zní například „podněcování k násilí“ – narážka na drsné postavy, které hrával, i na incident, jímž pobouřil novinářskou obec. Jen několik měsíců před rozhlasovým pořadem totiž Patrick Dewaere udeřil do obličeje známého novináře.
Byl to Patrice de Nussac z listu Journal du Dimanche a zároveň rodinný přítel. Herec mu v dobré víře svěřil, že se chystá oženit se svou partnerkou Elsou, a požádal ho o diskrétnost. O pár dnů později vyšlo překvapení na titulní straně časopisu. Zaskočený Dewaere se cítil podvedený – v návalu vzteku dal reportérovi pěstí.
Jenže zatímco ve studiu vládne smích, venku v reálném světě Dewaereho těžkosti neutichají. Novináři se totiž rozhodli dát herci tvrdou lekci. Krátce po incidentu se moderátor hlavních zpráv Daniel Bilalian nechal v televizi slyšet, že Dewaere spáchal „skandální čin namířený proti celé novinářské profesi“. Francouzská média vzápětí zavedla nepsaný bojkot.
Herec už nebyl zván do rozhovorů a tisk jeho jméno záměrně vypouštěl z článků – dokonce i v recenzích filmu, kde hrál hlavní roli. V článcích se objevovaly jen iniciály „P. D.“, nebo vůbec nic. Šlo o bezprecedentní postup. Dewaere, v té době na vrcholu popularity, náhle jako by oficiálně neexistoval. Ačkoli nadále točil filmy, v médiích byl neviditelný.
Incident se sice po pár měsících podařilo urovnat mimosoudně – herec zaplatil odškodné 75 tisíc franků a veřejně se omluvil – soud mu však i tak vyměřil roční podmínku a pokutu. Horší trest ale přišel od veřejnosti. Z ostrého konfliktu s tiskem vyšel Dewaere s pověstí výbušného potížisty.
Otec, o kterém neměl tušení
Patrick Dewaere se narodil 26. ledna 1947 v Saint-Brieuc v Bretani jako Patrick Jean-Marie Bourdeaux. Pocházel z herecké rodiny. Jeho matka, herečka Mado Maurinová, vychovávala šest dětí a malý Patrick se odmalička objevoval v divadle i před kamerou. Domácí zázemí však měl neklidné.
Matka prožila několik manželství a románků, rodinné vztahy byly spletité a plné tajemství. Dewaere vyrostl v domnění, že jeho otcem je jeden z matčiných partnerů, Georges Collignon. Až jako dospělý se dozvěděl pravdu: biologickým otcem byl jiný muž – hudebník Michel Têtard, s nímž měla jeho matka mimomanželský poměr.
Zároveň vyšlo najevo, že právě Collignon, který v rodině sehrával roli nevlastního otce, Patricka v dětství sexuálně zneužíval. O mnoho let později Dewaereho nejmladší dcera Lola v rozhovoru prozradila, že to byl právě toto dětské trauma a komplikovaný vztah s matkou, co jejího otce ve výsledku dohnalo k sebevraždě.
Už jako teenager se Patrick (tehdy ještě pod rodným příjmením Bourdeaux) snažil z domova vymanit. Studoval herectví, hrál drobné role a brzy se vydal do Paříže za vlastní kariérou. Aby se odlišil od slavného příjmení své matky, zvolil si umělecký pseudonym Patrick Dewaere. Zpětně vysvětloval, že nové jméno našel náhodou v jedné staré knize, a ponechal si ho po zbytek života.
Koncem 60. let zapadl do svérázné bohémské party okolo pařížského kabaretu Café de la Gare. Divadlo, které založil v roce 1969 herec Romain Bouteille, se stalo centrem nastupující generace komiků. Mladý Dewaere zde našel pocit rodiny, který mu doma scházel. Na malém jevišti Café de la Gare hrával absurdní skeče i improvizované scénky.
Publikum tvořili vrstevníci nadšení neuctivým humorem a svobodomyslnou atmosférou konce 60. let. Mezi stálé členy souboru patřil svérázný bavič Coluche nebo herečka Miou-Miou. Právě s těmito dvěma si Dewaere nejvíc rozuměl. S Coluchem jej pojilo hluboké přátelství a recesistický pohled na svět. S Miou-Miou navíc navázal milostný vztah.
Miou-Miou a Dewaere se brzy stali známým hereckým párem. V roce 1973 společně zazářili ve filmu Les Valseuses (uvedeném v ČSSR pod názvem Buzíci), provokativní komedii o dvojici tuláků. Snímek otevřeně bořil tabu sexualitou i anarchií – a z obou mladých herců udělal přes noc vycházející hvězdy. Dewaere měl tehdy 27 let a filmová kritika ho začala řadit k největším talentům nové generace francouzského filmu.
Navzdory nonkonformní image byl precizní herec: role výtržníků či rebelů hrál s živočišnou energií, ale dokázal je prokreslit až nečekanou zranitelností. Režiséři ho proto brzy obsazovali i do vážných dramat. Během druhé poloviny 70. let účinkoval v řadě úspěšných filmů a sbíral jednu cenu za druhou.
Z osobních triumfů měl nejblíže k sošce Césara – francouzské obdobě Oscara. V letech 1976 až 1982 byl Dewaere na Césara nominován celkem šestkrát. Vítězství se však ani jednou nedočkal. Filmy, v nichž hrál, přitom slavily úspěchy doma i v zahraničí.
Tragikomedie Připravte si kapesníky (1978), kde vytvořil ústřední dvojici s Gérardem Depardieu, získala dokonce Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Dewaere byl na vrcholu kariéry – v kinech plnil sály a na plakátech jeho jméno zářilo vedle největších osobností francouzské kinematografie.
Dařilo se mu na plátně, ale méně v soukromí. Vztah s Miou-Miou, s níž žil několik let na hromádce, vzal za své krátce po úspěchu Valseuses. Hereččina kariéra se rovněž rozbíhala a jejich cesty se začaly rozcházet. V srpnu 1974 se jim narodila dcera Angèle, ale rodinné štěstí dlouho nevydrželo.
Ještě téhož roku Miou-Miou od Patricka odešla – a zakrátko navázala nový vztah se slavným zpěvákem Julienem Clercem. Pro Dewaereho to byl šok a rána jeho hrdosti. Podle kolegů nesl rozchod velmi těžce a zmítala jím žárlivost.
Drogy a izolace
Koncem 70. let se Dewaere snažil osobní zklamání překonat prací. Natáčel několik filmů ročně a naplno se ponořil do herectví. Uvnitř ho ale sžíraly pochybnosti. Pozoroval fenomenální vzestup kolegy Depardieua a trápil se pocitem, že zůstává v jeho stínu.
Podle režiséra Jean-Jacquesa Annauda si Dewaere tehdy připadal jako „herec druhé kategorie“ a úspěchy zlehčoval. Roku 1979 dokonce zkusil „utéct“ k jinému oboru – nazpíval vlastní šansonovou desku. Ani v hudbě však nenašel očekávané uznání; album propadlo a herec upadl do další sklíčenosti.
V té době se vrátil do jeho života citový partner. Po rozchodu s Miou-Miou navázal Dewaere vztah s mladou ženou jménem Elsa Chalierová. Vášnivá láska pomohla zahojit staré rány – zároveň ho ale stáhla do ještě větších problémů. Elsa, s níž se nakonec oženil, nebyla herečkou ani celebritou. Žili spolu spíše v ústraní. V roce 1979 se jim narodila dcera Lola a zpočátku se zdálo, že Patrick našel vytoužené rodinné štěstí.
Ve skutečnosti však domácí život provázely bouře. Dewaere i Elsa začali brát tvrdé drogy a postupně se propadali do závislosti na heroinu a kokainu. Herec, který donedávna sršel energií, začal hubnout a měnit se před očima. Blízcí přátelé si všímali i změn v jeho povaze. Chalierová ho odřízla od většiny kamarádů a kolegů.
Dewaere trávil čas takřka výhradně s ní a několika známými, kteří drogovému životnímu stylu propadli také. Režisér Bertrand Blier, dlouholetý přítel, tehdy bezmocně doufal, že se Patrick s Elsou rozejde. „Byl jí naprosto zotročený,“ řekl později o jejich vztahu. „Ona mu přitom ubližovala a opakovaně ho podváděla.“ Významný producent dokonce Dewaerovi nabídl, že mu zaplatí odvykačku. Herec ale odmítl s tím, že žádný problém nemá.
Navzdory excesům dokázal Dewaere v té době stále spolehlivě hrát před kamerou – aspoň většinu času. Režisér Jean-Jacques Annaud, který ho obsadil do sportovního dramatu Držte mi palce (1979, orig. Coup de tête), vzpomínal, že na place byl Dewaere zprvu profesionální a plný sil. Ke konci natáčení už ale působil vyčerpaně a byl nevyzpytatelný.
Během posledního filmového dne došlo k mrazivému incidentu, který Annaud i štáb dodnes popisují jako předzvěst tragédie. Dewaere tehdy po probdělé noci usnul přímo na scéně. Když ho rekvizitář opatrně budil, Patrick se zničehonic vylekal a v pološeru reflexivně vrazil technikovi pěstí. Nešťastnému muži vyrazil zub.
Jakmile si uvědomil, co udělal, zhroutil se Dewaere prý v pláči a zasypával zraněného omluvami. Kolegové ho uklidňovali, že se nic neděje. Patrick přesto nepracoval, dokud situaci nenapravil: kolegovi pořídil nové brýle, jako bolestné mu věnoval dárek a pozval ho na večeři. Celý štáb však viděl, že se s výbušným hercem něco děje. „Patrick nebyl ve svém normálním stavu. Jeho chování se změnilo.
Manželka a nejlepší přítel
V prvních měsících roku 1980 byl Dewaere na pohled stále vytíženým hercem – uvnitř však dospěl na samou hranu sil. K psychickému tlaku z nevydařeného osobního života se brzy přidal i tlak veřejný. V dubnu 1980 se provalila zpráva o jeho chystané svatbě s Elsou, již neopatrně zveřejnil novinář Patrice de Nussac. Následovala Dewaereho prudká reakce a poté mediální bojkot, jaký Francie dosud nezažila.
Veškerá špína z hercova soukromí teď ležela na stole a tisk nevynechal jedinou příležitost ji připomenout. Zveřejňovaly se zmínky o jeho drogových úletech i konfliktech na place. Dewaere najednou vystupoval v očích veřejnosti jako problémová celebrita, jejíž talent začíná ničit vlastní temperament.
Profesionálně přitom dál odváděl skvělé výkony. Ještě v roce 1980 vytvořil působivou roli v psychologickém dramatu Špatný syn (Un mauvais fils) po boku herečky Brigitte Fosseyové. Stylově to byla úloha jako stvořená pro něj: Dewaere v ní ztvárnil mladého muže, který se po návratu z vězení léčí ze závislosti a snaží se znovu sblížit se svým otcem. Nad promítáním filmu ale visel stín bojkotu.
Prestižní deník Le Monde vydal obsáhlou recenzi Špatného syna, v níž překvapivě ani jednou nepadlo jméno hlavního představitele. Oporou se mu snažili být alespoň přátelé. Mnozí z branže sice dávali od „průšviháře“ ruce pryč, ale kolegové z Café de la Gare na něj nezapomněli. Coluche, který si mezitím sám vybudoval obrovskou slávu jako komik, zůstal Dewaereovi nablízku.
Znal jeho citlivou povahu líp než kdokoli: věděl, čím si Patrick prošel v dětství, i jak ho srazilo, když od něj kdysi odešla Miou-Miou. O to více Coluche sledoval se znepokojením, co se s přítelem děje nyní. Dewaere působil zlomeně a mnozí tušili, že by mohl sáhnout ke krajnímu řešení. V onom říjnovém rozhlasovém pořadu sice dokázal dělat legraci i ze svého bídného rozpoložení, ale za cynickými bonmoty se skrývala skutečná bolest.
Na jaře 1982 vyšlo najevo, že Dewaere přišel i o své druhé rodinné zázemí. Manželka Elsa ho opustila – a tentokrát mu ji nepřebral nikdo menší než jeho nejlepší přítel Coluche. Dvojice, která jej držela nad vodou, jej zradila. Pár měsíců poté, co Elsa s malou Lolou odešla ke Coluchovi, se Dewaere zhroutil.
Rozchod s Elsou a přátelství Colucheho, které se změnilo v poměr, ho definitivně zbavily naděje. Jako by se znovu opakoval starý vzorec: podruhé v životě ztratil ženu a dceru, jež přešly k jinému muži. Tentokrát to však byl muž, kterému důvěřoval nejvíce. Podle známých v té době upadal do hlubokých depresí a odřízl se od okolí.
Naposledy stál před kamerou v květnu 1982 při natáčení hořké sci-fi komedie Ráj pro všechny (Paradis pour tous). Ve filmu hrál muže, který se po pokusu o sebevraždu podrobí experimentální léčbě proti depresi – a později s úsměvem tvrdí, že je „naprosto šťastný“. Pro Patricka to byla poslední role.
Dne 16. července 1982 našel Dewaere své vlastní konečné „řešení“. Ve svém pařížském domě spáchal sebevraždu. Zastřelil se brokovnicí, kterou kdysi dostal darem od Coluche. Bylo mu pouhých 35 let.
Tragická zpráva otřásla francouzskou veřejností. Filmové hvězdy Gérard Depardieu a Jeanne Moreau v slzách nesly jeho rakev, tisíce fanoušků posílaly do novin kondolence. Nejhůře ale nesl Dewaereovu smrt samotný Coluche. Ztratil přítele a sám se cítil spoluvinen. Podle lidí z jejich okolí se Coluche nikdy zcela nevzpamatoval.
Uzavřel se do sebe a trpěl pocity viny. O čtyři roky později, v červnu 1986, zahynul ve věku 41 let při motocyklové nehodě. Oficiálně šlo o nešťastnou náhodu, dodnes se však objevují spekulace, že o svůj život možná vědomě riskoval.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Patrick_Dewaere
https://www.lefigaro.fr/cinema/2017/07/16/03002-20170716ARTFIG00003–patrick-dewaere-l-ecorche-chronique-d-une-enfance-bafouee.php
https://www.allocine.fr/article/fichearticle_gen_carticle=18689557.html
https://www.filmcomment.com/blog/finest-hour-patrick-deaware-in-serie-noire/
https://filmstarpostcards.blogspot.com/2012/11/patrick-dewaere.html
https://francouzskyfilm.cz/komunikace/forum/topic/patrick-dewaere/
https://www.festival-cannes.com/en/f/patrick-dewaere-mon-heros/
