Článek
Na solných pláních Danakilu na severu Etiopie dodnes putují karavany, jako by se tu zastavil čas. Lidé z kmene Afar tu ručně lámou „bílé zlato“ v krajině plné jedovatých pramenů a žhavé lávy. Teploty dosahují padesáti stupňů, půda občas puká zemětřesením – a přesto v tomto nehostinném pekle žijí a pracují tisíce lidí.
Východní Afrika ukrývá místo, které geology fascinuje a cestovatele děsí. Danakilská proláklina leží hluboko pod mořem, téměř tu neprší a průměrná roční teplota patří k nejvyšším na planetě.
Právě tady, v jednom z nejdrsnějších podnebí světa, vyrývají Afarové ze země solné bloky a naložení na velbloudy je vozí napříč pouští. Staletý obchod se solí však naráží na proměny moderní doby – do vyprahlé pustiny míří nové silnice, stroje a také vědci a turisté zvědaví na tento bizarní kousek světa.
Nejteplejší obydlené místo na Zemi
Slunce vychází nad solnou plání a vzduch se rychle ohřívá na čtyřicítky. Danakilská proláklina, rozkládající se na pomezí Etiopie a Eritrey, je jedním z nejnižších míst světa – dno pouště leží místy více než sto metrů pod hladinou moře. Horký vzduch tu nemá kam stoupat a drží se při zemi jako v obrovské peci.
Roční průměrná teplota tu činí přes 34 °C a odpoledne šplhá nad padesát stupňů ve stínu. Déšť sem téměř nezabloudí; říčka Awaš sem sice přináší vodu z vysočiny, ale končí v řetězci slaných jezer a většina vody se okamžitě vypaří.
Krajina Danakilu připomíná fantastický svět z jiných planet. Bezodtoké mělké jezero Karum na severu prolákliny se v období sucha mění v nekonečnou lesklou dlažbu z čisté soli. V dálce se z prázdného obzoru zvedají kužely sopek.
Nejznámější z nich, Erta Ale, je činná sopka s rozžhaveným jezerem lávy – proudy rudé taveniny osvětlují v noci okolní pustinu. Další hora Dallol není na první pohled sopkou v klasickém slova smyslu; jde spíše o hydrotermální pole plné vývěrů horkých pramenů.
Země je tu zářivě žlutá, zelená a oranžová díky usazeninám síry a oxidů železa. Jezírka kyseliny syčí, hlasitě probublávají a do ovzduší unikají sirné plyny s pachem zkažených vajec. Tahle bizarní mozaika vznikla při mohutné erupci Dallolu v roce 1926 – od té doby tu vyvěrají kyselé prameny s teplotou kolem 100 °C.
Na pohled lákavé tůňky klamou: jejich voda má extrémně kyselé pH blízké nule a obsahuje tolik toxických solí, že v ní nepřežijí skoro žádné bakterie. Někdy se prý stává, že ptáci v letu spatří zrcadlení vody, slétnou se napít a zůstanou ležet na břehu mrtví.
Tohle místo si své přezdívky zaslouží. Britský cestovatel Wilfred Thesiger nazval Afarskou poušť „zemí smrti“ a magazín National Geographic ji před časem popsal jako „nejkrutější místo na Zemi“. Legendy kmene Afar dokonce věří, že v kráteru sopky Erta Ale leží jedna z bran do pekla.
Nikdo přesně nespočítá, kolik lidí tu v minulosti zahynulo vedrem nebo na výpravách v bludišti solných polí. Život v Danakilu se totiž odehrává na hraně fyzických možností – a platí to nejen pro lidi. Celá oblast je geologicky aktivní; země se tu neustále chvěje drobnými otřesy. V roce 2005 došlo k silnějšímu zemětřesení, které náhle roztrhlo zem a pohltilo několik velbloudů a koz z nedaleké karavany. Afarové tak žijí doslova na tekoucí sopce a nikdy nevědí, kdy se půda pod nohama otevře.
Karavany bílého zlata
Přes všechnu nehostinnost má Danakilská proláklina svůj poklad – ohromná ložiska soli. Od nepaměti tu sůl sloužila jako platidlo a dodnes je strategickou surovinou. Etiopie nemá moře a právě z Danakilu pochází většina soli, kterou vnitrozemská země potřebuje.
Po staletí ji těží a obchodují místní nomádi, příslušníci hrdého kmene Afarů. Už před sto lety si cestovatelé všímali jejich tvrdých rysů a odhodlaných pohledů. Afarové svého času prosluli bojovností a nelítostnou obranou svého území – cizincům, kteří se sem za starých časů opovážili vstoupit bez dovolení, prý uřezávali části mužství.
Dnes už nic takového novodobým návštěvníkům nehrozí, ale na nezvané vetřelce Afarové nikdy nehleděli vlídně. Dodnes uznávají hlavně autoritu svých klanových vůdců a žijí převážně podle vlastních zvyků. Život v poušti je naučil soběstačnosti i neústupnosti.
Na pláni Karum brzy po svítání začínají desítky mužů svou každodenní těžkou práci. K jejich výbavě patří primitivní sekery, dláta a krumpáče. Nejprve musí pomocí dřevěné tyče odlomit svrchní vrstvu křupavé solné krusty, pod níž se skrývají pevné desky soli. Následně tyto solné pláty sekají na menší kvádry o rozměrech asi 30 × 40 centimetrů.
Každý takový blok váží okolo 4 kilogramů a Afarové mu říkají ganfur. Vytěžené kvádry se ukládají na hromady a nechají se lehce proschnout. Během dopoledne se poblíž hromad začnou shromažďovat také velbloudi, osli a jejich vůdci – další členové karavany dorazili.
Jeden po druhém poklekají velbloudi k zemi a nechávají si naložit náklad: na každé zvíře přijde zhruba třicet kvádrů, tedy kolem 120 kilogramů soli. Zkušení handlaré pečlivě rozloží váhu, utáhnou řemení a pak dávají povel k cestě. Dromedáři se líně zvedají, řinčí obtěžkané postroje a dlouhá karavana se dává do pohybu.
Každý den vyrazí z Danakilu desítky takových karavan. Většina míří do vesnice Berahile na okraji vysočiny, asi 80 kilometrů od jezera Karum. Cesta po vyšlapaných pouštních stezkách trvá dvě až tři noci.
Karavanu vede vždy místní průvodce, který zná dobře terén – na solných pláních se snadno ztratí i zkušené oko, když se horizont stírá ve třpytivém horkém oparu. Afarové jsou na cestách s velbloudy doma; podobné výpravy podnikají i se zásobami vody, aby zásobovali vzdálené oázy. V Berahile se sůl přeloží na terénní náklaďáky a putuje dál do celé země.
Zásobuje trhy, kde lidé kupují sůl pro domácnost, ale i pastevce, pro něž je sůl důležitým minerálním doplňkem pro stáda dobytka. Tisíce lidí v regionu jsou na tomto „bílém zlatu“ existenčně závislé.
Těžba soli v Danakilu je však dřina s minimálním výdělkem. Většina dělníků jsou mladí muži z chudých rodin Afarů. Na solné pole vyrážejí ještě za tmy, často z vesnic vzdálených i dvě hodiny chůze. Musí stihnout odvést co nejvíc práce v chladnějším ránu – po poledni jim žár znemožní další práci.
Za jeden den dokáže zkušený lamač odseknout kolem dvou stovek solných cihel. Odměna je mizivá: za jeden čtyřkilový blok dostane těžař kolem jedné birr, tedy v přepočtu jen několik desetihaléřů. Vydělat si v přepočtu sto korun za den tak vyžaduje ohromnou fyzickou námahu od úsvitu do odpoledne. Přesto se na těžbu soli stojí pořadníky – je to jistý zdroj obživy v kraji, kde prakticky nic jiného dělat ani nelze.
Asfaltka do pouště
Tradiční obchod se solí funguje v Danakilu v podstatě nezměněně po mnoho generací. Již prapradědové dnešních Afarů sekali sůl ručně a nakládali ji na velbloudy, stejně jako to dělají jejich vnuci. Jenže okolní svět se neptá a pokrok si našel cestu i sem.
Etiopská vláda v posledních dekádách investuje do infrastruktury a snaží se hospodářsky dohnat sousedy. V roce 2017 byla dokončena asfaltová silnice vedoucí z regionální metropole Mekele až k okraji Danakilské prolákliny. Tam, kde ještě před deseti lety šlapaly velbloudí karavany, se dnes zvedají oblaka prachu za nákladními auty.
Cesta, která terénním vozům dříve trvala pět nebo šest hodin drncání po kamenech, je nyní za tři hodiny pohodlně sjízdná po asfaltu. Nová silnice přinesla do odlehlé oblasti některé výhody.
Do pouštních osad lze dovézt čerstvé potraviny a léky, které dříve došly často pozdě. Místním lidem se také otevřela snazší cesta k případné lékařské pomoci v nemocnici na vysočině. Napojení na zbytek Etiopie však znamená i narušení dlouholeté izolace Afarského trojúhelníku.
Odlehlý solný byznys, jenž byl doménou nomádů, začal lákat investory a podnikatele z jiných částí země. Objevily se první pokusy zavést do Danakilu mechanizovanou těžbu a vytěžit sůl ve velkém moderními stroji. Místním se to nelíbilo: obávají se, že pokud by nastoupily bagry a buldozery, tisíce zdejších lidí přijdou o obživu. Když v roce 2011 přijela k jezeru Karum průzkumná skupina jedné etiopské těžařské společnosti, narazila na tvrdý odpor.
Rada starších z blízkých osad svolala schůzi a jednoznačně deklarovala, že jakákoliv těžba musí zůstat v rukou místní komunity. Místní náčelníci obvinili zahraniční firmu, že nemá na solných pláních co dělat bez svolení kmene.
Vypjatá situace se obešla bez krveprolití, ale nakonec nebylo o čem jednat – nákladní vozidla i se stroji se musela stáhnout zpět. Jak poté shrnul jeden z afarských představitelů: „Většina lidí, kteří tu žijí, je závislá na solných karavanách. Nestojíme o to, aby sem přišla firma s bagry a připravila nás o práci.“
Moderní svět však nakonec našel s Afary kompromis. Silnice byla dokončena a sůl se dnes z některých dolů odváží náklaďáky, což zvyšuje objem prodeje. Těžba samotná ale zůstává tradiční – stroje by v měkkých solných polích zapadly a klimatizovaná kabina bagru zatím nemůže nahradit šikovné ruce místních sekáčů. Vláda ani investoři se nevzdávají myšlenky otevřít v Danakilu velké průmyslové solné doly, ale musejí postupovat opatrně.
Afarové sice formálně podléhají etiopským zákonům, zároveň si ale svou odlehlou zemi spravují po svém a nepotřebují mnoho z výdobytků civilizace. Na svém území netrpí žádné zásahy zvenčí a vláda v Addis Abebě to dobře ví. I proto raději vyčkává a sází na to, že si místní komunita nakonec najde vlastní způsob, jak tradiční práce spojit s výhodami moderní dopravy.
Krajina vědců a dobrodruhů
Danakilská proláklina dlouho ležela stranou zájmu světa. V dobách studené války byla oblast nepřístupná kvůli pohraničnímu konfliktu Etiopie s Eritreou. Od konce 90. let tu de facto nefungovala státní správa a Afarové žili mnoho let mezi dvěma znepřátelenými armádami.
Situace se zklidnila teprve nedávno – v roce 2018 uzavřely Etiopie a Eritrea mírovou dohodu a otevřely hraniční přechody. Do Danakilu se následně začali ve větším počtu vydávat nejen obchodníci, ale i první turisté a vědecké expedice.
Pro geology a biology je tahle proláklina učiněný zázrak. Kombinuje se tu hned několik extrémních podmínek – nesnesitelné horko, téměř absolutní sucho, vysoká salinita půdy a extrémní kyselost některých pramenů. Nic podobného nikde jinde na Zemi nenajdeme.
Vědci proto Danakil studují jako analogii mimozemských světů. Například oblast Dallolu s barevnými minerálními prameny považují za model pro pochopení prostředí na Marsu nebo Jupiterově měsíci Io.
Zjišťují také, jaké formy života dokážou v takových extrémech přežít. V roce 2019 odebrali mikrobiologové z evropských univerzit vzorky vody z nejvíce kyselých jezírek a hledali v nich stopy mikroorganismů.
Ukázalo se, že většina běžných extrémofilních bakterií tady nepřežije – Danakil možná představuje jednu z mála oblastí na planetě, která je přirozeně téměř sterilní. Na druhou stranu, hned o pár kilometrů dál jsou jezírka jen o něco méně kyselá a slaná, a v nich už mikroby bují v nevídané rozmanitosti.
Tento ostrý kontrast pomáhá lépe pochopit, kde leží absolutní limity života v pozemských podmínkách. Danakil ovšem neláká jen vědce, ale i milovníky neobvyklých míst. Už před desetiletími se sem v malých skupinkách vydávali dobrodruzi, cestopisní fotografové nebo filmaři.
V posledních letech pronikl Danakil i do nabídky cestovních kanceláří pro odvážné klienty. Cestovatelé tu mohou podniknout několikadenní off-road expedici – navštíví surrealistické prameny Dallolu a vyšplhají se k lávovému jezírku Erta Ale, většinou pod vedením místního průvodce.
Taková výprava ovšem vyžaduje velkou fyzickou i psychickou odolnost; vedro, pronikavý zápach síry a naprostá izolace na poušti dokážou člověka vyčerpat. Bezpečnost je navíc kapitola sama pro sebe.
V roce 2012 došlo na úpatí Erta Ale k ozbrojenému útoku na skupinu turistů, při němž zahynulo pět lidí a několik dalších bylo uneseno. Jednalo se patrně o akci rebelů bojujících proti etiopské vládě – Afarové se od ní distancovali, přesto právě oni museli posílit ochranu návštěvníků na svém území.
Od té doby doprovází turistické výpravy ozbrojená stráž složená často z místních nomádů. Za úplatu bedlivě střeží tábořiště i samotné turisty na pochodu a jejich přítomnost je nezbytnou podmínkou pro vstup do této divočiny. Danakilská proláklina se v posledních letech stala jakousi přírodní laboratoří i extrémním parkem zároveň.
Zatímco vědci tu v ochranných oblecích sbírají vzorky mikroorganismů v jedovatých pramenech, opodál může beduín na velbloudu vést skupinku Evropanů nadšených, že si sáhnou na pořádný kus žhavé lávy.
Budoucnost této krajiny bude vypadat úplně jinak než její přítomnost. Danakilská proláklina je totiž místo, kde se přímo před očima geologů rodí nové moře. Stýkají se tu okraje tří tektonických desek a v zemské kůře zejí hluboké praskliny.
Každým rokem se Afrika v této oblasti rozestupuje o několik milimetrů. Jednoho dne – v horizontu statisíců až milionů let – se Rudé moře prolije do afarské nížiny a vytvoří nové mořské pobřeží. Z dnešní vyprahlé pánve se stane záliv Indického oceánu a východní Afrika se oddělí jako samostatný kontinent.
Zdroje:
https://www.denik.cz/cestujeme-do-sveta/nejteplejsi-misto-planety-i-brana-do-pekel-to-je-danakil-v-etiopii-21221111.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Danakil_Depression?oldid=736697097
https://www.bbc.com/news/world-africa-16602942
https://www.reuters.com/article/lifestyle/change-looms-for-ethiopias-ancient-salt-trade-idUSBRE94G0B9/
https://www.fairplanet.org/story/the-hottest-place-on-earth-the-salt-mines-of-danakil-depression/
https://www.atlasobscura.com/articles/supervolcano-ethiopia-danakil-depression-dallol
