Článek
Jmenoval se Pavel Wonka a bylo mu pouhých 35 let. Do vězení ho přivedla neobyčejná odvaha i zarputilost, s jakou vzdoroval bezpráví. Wonka nebyl žádný prominentní intelektuál z pražských disidentských kruhů, ale obyčejný chlap z podhorského města Vrchlabí – tvrdohlavý, spravedlivě rozhořčený a odhodlaný nepodlehnout útlaku.
Narodil se roku 1953 české matce a německému otci, což se v komunistickém režimu ukázalo jako přitěžující stigma. Měl silný smysl pro spravedlnost a toužil stát se právníkem. Třikrát se hlásil na právnickou fakultu, ale nikdy ho nepřijali – kádrový posudek od zaměstnavatele byl negativní a zřejmě sehrál roli i jeho „napůl německý“ původ.
Wonka se však nevzdal a právo studoval sám. Brzy ho lidé z okolí začali vyhledávat jako neoficiálního poradce: zdarma pomáhal v občanskoprávních sporech, sepisoval stížnosti, radil a zastupoval slabé a chudé. Ve Vrchlabí se stal známou a váženou osobností, na kterou se obracely desítky obyčejných lidí – a tím začal být na obtíž komunistické justici.
Místní prokuratura se snažila jeho činnost zarazit všemi prostředky. Nechala ho dokonce poslat na psychiatrické vyšetření, v naději že ho označí za duševně chorého. Z toho ale sešlo: znalecký posudek konstatoval, že Wonka je duševně naprosto zdráv, a dokonce ho označil za vysoce inteligentního.
Perzekuce tedy nabrala jinou podobu. Wonkovi ani jeho manželce nikdo nechtěl dát stálé zaměstnání. Ocitli se bez příjmů, odkázáni na pomoc přátel. Wonka se dokonce bál mít děti – tušil, že právě skrze rodinu by ho režim mohl nejlépe vydírat. Manželství ten trvalý tlak nevydrželo a skončilo rozvodem.
Po rozvodu se tlak úřadů ještě vystupňoval. Když si šel Wonka do společného bytu pro své věci, musel vylomit zámek u dveří. Úřady toho obratem využily: nařkly ho, že se nevloupal do svého bývalého domova, ale do bytu ex-tchyně, a obvinily ho z porušování domovní svobody.
U soudu Wonka předložil důkaz z evidence obyvatel, že jeho tchyně v daném bytě už šest let nežije. Překvapený soudce jednání odročil. Při dalším líčení však byla připravena „oprava“ – v evidenci prý byla chyba a bývalá manželka i její matka dosvědčily, že tchyně tam ve skutečnosti bydlela. Wonka byl odsouzen k tříměsíčnímu podmíněnému trestu.
Trest si odpykal srážkami ze mzdy, ale rozsudek považoval za křivdu a roky vytrvale bojoval o obnovu procesu. Trvalo to až do roku 1986 – spis případu nakonec nabobtnal na pět kilogramů – než soud původní verdikt zrušil. Mezitím však komunistická justice vykonstruovala další obvinění.
Tvrdila, že Wonka ve svém posledním zaměstnání rozkrádal benzín – prý to dokládal pokles spotřeby po jeho odchodu. Za údajné „rozkrádání socialistického majetku“ byl odsouzen a nepodmíněný trest strávil ve věznici Bory. Vězení ho ale nezlomilo – naopak ho utvrdilo v odhodlání bránit se režimu ještě otevřeněji.
Po propuštění se rozhodl k odvážnému kroku, ze kterého úředníci šíleli: v roce 1986 oznámil, že hodlá jako nezávislý občan kandidovat ve volbách do Federálního shromáždění ČSSR. Teoreticky to umožňovala stále platná ústava z roku 1968, prakticky však šlo o bezprecedentní vzdor proti monopolu komunistické moci.
Ve svém volebním programu dokonce použil samotná hesla režimu – sliboval, že jako poslanec bude chránit „společenské a hospodářské zřízení a ochranu občanských práv, jak by odpovídalo žádoucímu stavu v rozvinuté socialistické společnosti“.
Funkcionáři Národní fronty jeho kandidaturu zprvu považovali za pomatený žert – přihlášku jednoduše odložili ad acta jako nesmyslnou. Jenže „uvědomělý“ redaktor okresních novin viděl ve Wonkovi nepřítele státu a vše nahlásil Státní bezpečnosti.
Následovalo vyšetřování. V den voleb v květnu 1986 proběhla u Wonky domovní prohlídka a téhož dne byl spolu s bratrem Jiřím zatčen. Zprvu je obvinili z pobuřování, vzápětí obvinění překvalifikovali na těžší zločin – podvracení republiky. Oba bratři skončili ve vazbě, kde je čekalo kruté zacházení.
Dozorci se zvlášť surově zaměřili na staršího Jiřího: dvakrát mu hodili do cely oprátku se vzkazem, „ať se jako Němčour oběsí“, a brutálním bitím z něj udělali doživotního invalidu. K soudu pak Jiří vlekl za sebou ochrnutou nohu; v soudní síni ho museli podpírat.
Soudce dokonce vykázal veřejnost i novináře ze síně, když padla zmínka o sadistických praktikách ve vazbě. Pavel Wonka u soudu pečlivě vyvrátil lživá svědectví falešných spoluvězňů a pronesl rozsáhlou závěrečnou řeč. Zdůraznil v ní, že jeho jednání bylo zákonné a v souladu s politikou přestavby (perestrojky), kterou tehdy hlásal i sovětský vůdce Michail Gorbačov.
Komunistická justice nakonec musela uznat, že Wonka formálně právo kandidovat měl. Obvinění mu „změkčili“ z podvracení republiky na mírnější pobuřování – tohoto trestného činu se údajně dopustil tím, že mezi lidmi šířil svůj volební program. Jiří Wonka odešel od soudu s dvanáctiměsíčním trestem, který si fakticky odseděl už během vazby.
Pavel dostal 21 měsíců odnětí svobody a tříletý ochranný dohled navrch. Odvolání, která bratři podali kvůli četným podivným okolnostem případu, Nejvyšší soud zamítl. Po odsouzení putoval Pavel Wonka do nechvalně proslulé věznice Minkovice. Tam ho dozorci hned po příjezdu krutě zbili – zřejmě utrpěl otřes mozku – a ošetření mu odmítli poskytnout.
Wonka na protest odmítl ve vězení pracovat, čímž podle úřadů „mařil výkon úředního rozhodnutí“ – i za to ho formálně obvinili. Týrání pokračovalo. Stráže ho mlátily tak surově a systematicky, až ho nakonec musely převézt do vězeňské nemocnice na pražské Pankráci. Po několika týdnech léčby se jeho stav o něco zlepšil a byl přemístěn zpět do věznice Bory.
To už ale o jeho případ začali projevovat zájem zahraniční diplomaté, novináři i organizace na obranu lidských práv. I díky jejich tlaku byl Pavel Wonka koncem února 1988 propuštěn na svobodu. Následovala však tvrdá podmínka: v rámci ochranného dohledu se měl po návratu domů denně hlásit na stanici Veřejné bezpečnosti ve Vrchlabí.
Domů do Vrchlabí se však vůbec nedostal – byl natolik zmučený a zesláblý, že sotva chodil a stěží mluvil. Každodenní docházení na policejní stanici nepřicházelo v úvahu. Tělo měl na pokraji zhroucení, ale duševně zůstával kupodivu při síle – okamžitě se pustil do sepisování stížností a žalob, jimiž chtěl očistit své jméno a poukázat na křivá obvinění.
Zároveň se doslechl, že pod mezinárodním tlakem je režim ochoten umožnit mu odchod do Západního Německa. Vzhledem ke svému stavu se rozhodl tu možnost využít. Jakmile mu bylo o trochu lépe, začal vyřizovat potřebné papíry. Do svobodného světa už ale odjet nestihl.
5. dubna 1988, když si šel v Trutnově pro poslední chybějící dokument, byl znovu zatčen příslušníky StB – a při zatýkání opět surově zbit. Jeho zdravotní stav byl tak vážný, že k soudnímu jednání ho dozorci museli přinést na nosítkách. Mluvit dokázal jen šeptem, takže se v soudní síni vyjadřoval jeho obhájce.
Oficiální obžaloba zněla na „maření výkonu úředního rozhodnutí“, protože se nehlásil na VB, což Wonka hájil tím, že kvůli svému zdraví nemohl tuto povinnost plnit. Předvolaný vězeňský lékař jej však označil za simulanta, „komedianta“.
Soudkyně JUDr. Marcela Horváthová Wonkovo vysvětlení odmítla a odsoudila ho k pěti měsícům vězení. Wonka se na místě odvolal, takže rozsudek zatím nebyl pravomocný. Přesto putoval rovnou do vazební věznice v Hradci Králové – a to mezi běžné kriminální vězně.
Tam ho čekalo pokračování pekla. Dozorci ho dál bili, odpírali mu lékařské ošetření a Wonka nebyl schopen přijímat ani jídlo. Ze svědectví spoluvězňů později vyplynulo, že byl patrně i sexuálně zneužíván – noc co noc ostatní slyšeli jeho křik a nářek. V polovině dubna 1988 se Pavlu Wonkovi podařilo sepsat zoufalý dopis obhájci.
Líčil v něm svůj kritický stav – nekonečné zvracení, mžitky před očima, ochrnutí celého těla, naprostou dehydrataci. „Nevím, jak dlouho vydržím… Spolknout nic nemohu… Bylo proti mně použito mnohé mučení a násilí,“ psal zoufale. Žádal o okamžitý zásah a naléhal, aby se nevěřilo oficiálním výmluvám.
Dne 26. dubna 1988, několik hodin před koncem, ještě šeptem prosil dozorce: „Nenechte mě tady umřít.“ Marně. Téhož večera kolem osmnácté hodiny Pavel Wonka v cele zemřel. Jeho rodině to úřady oznámily až o několik dní později.
Oficiální zpráva o příčině smrti tvrdila, že zemřel na plicní embolii vzniklou kdesi v prostatě. Po silném mezinárodním tlaku však režim dovolil provést nezávislou pitvu za účasti dvou amerických odborníků.
Profesory Robertem C. Lawrencem a Robertem H. Kirschnerem vedená druhá pitva potvrdila, že krevní sraženina v plicích skutečně Wonkovi přivodila smrt, ale podle všeho vznikla v nohou následkem surového bití – nikoli v prostatě.
Oba experti také konstatovali, že kdyby Pavel Wonka dostal včas adekvátní lékařskou péči, či kdyby vůbec nebyl vězněn v tak kritickém zdravotním stavu, nemusel by zemřít.
6. května 1988 se do Vrchlabí na pohřeb Pavla Wonky sjelo okolo dvou tisíc lidí. Nechyběli ani zahraniční novináři a diplomaté – do malého podkrkonošského města dorazili zástupci ambasád Austrálie, Británie, Francie, Itálie, Kanady, Německa, Nizozemska a USA. Německá televize ARD přenášela pohřeb živě.
Ve smutečním průvodu kráčeli známí disidenti, členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) i představitelé organizací jako Helsinki Watch, Amnesty International, Charta 77 či Jazzová sekce. Naopak pokus o souběžnou pietní akci v Praze byl zmařen – tajná policie jakékoli shromáždění hned rozehnala.
Po sametové revoluci se případem Pavla Wonky zabývala parlamentní vyšetřovací komise. Dospěla k závěru, že za Wonkovu smrt nesou hlavní odpovědnost vězeňský lékař MUDr. Radim Pek a soudkyně JUDr. Marcela Horváthová, spolu s dozorci, kteří se na týrání podíleli. Prokuratura však na základě zjištění komise nikoho neobžalovala a věc odložila.
Doktor Pek bez následků pokračoval v kariéře praktického lékaře. Soudkyně Horváthová zůstala na svém místě u trutnovského soudu a dodnes se dušuje, že prý nic špatného neudělala. V rozhovoru pro místní noviny dokonce tvrdila, že ji vyšetřovací komise ve skutečnosti očistila, a zlehčovala Wonkův stav – prohlásila například, že u soudu „si klidně přehodil nohu přes nohu“ a že to byl jen „komediant“ simulující nemoc.
Až dlouho po převratu se Pavel Wonka dočkal určitého zadostiučinění. Prezident Miloš Zeman ho v roce 2013 vyznamenal in memoriam medailí Za zásluhy a v roce 2018 obdržel osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Jeho bratr Jiří mezitím vybojoval soudní rehabilitace – všechny rozsudky nad Pavlem Wonkou byly prohlášeny za nezákonné a vymazány, protože nikdy neměl být vězněn.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Wonka
https://www.ustrcr.cz/kalendar-vyroci/leden/23-ledna/
https://web.archive.org/web/20180314043258/http://archiv.trutnovinky.cz/index.php?gid=31231
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pavel-wonka-jeden-z-poslednich-politickych-veznu-komunistickeho-rezimu-147578
https://www.respekt.cz/fokus/pred-dvaceti-lety-zemrel-ve-vezeni-pavel-wonka
https://www.youtube.com/watch?v=UPu4bO-JxqA
https://web.archive.org/web/20180314043258/http://archiv.trutnovinky.cz/index.php?gid=31231
