Článek
Edmond Konrád se narodil 30. května 1889 v Praze do rodiny advokáta Gustava Konráda a klavíristky Heleny Konrádové, rozené Röslerové. V letech 1899 až 1907 studoval na gymnáziu v Křemencově ulici a poté historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium završil doktorátem v roce 1912.
Nebyl člověkem jediné profese. Pracoval jako knihovník, divadelní kritik, historik, dramatik, publicista i překladatel z francouzštiny. Jeho život se ale nejvíc pojí s divadlem, literaturou a okruhem lidí, kteří se scházeli kolem Karla Čapka.
Krátce pracoval v knihovně Národního muzea a po návratu z vojenské služby nastoupil roku 1919 do tiskového odboru Československého červeného kříže. Ještě téhož roku přešel do Univerzitní knihovny v Praze, kde jako knihovník působil až do roku 1925.
Debutoval už v roce 1912 v České revui, kam do roku 1923 přispíval divadelními referáty. Postupně publikoval také v Květech, Lípě, Kmeni, Jevišti, Zvonu, Tribuně, Cestě, Kritice, Národním osvobození, Přítomnosti, Rozpravách Aventina i Lidových novinách.
Své texty občas podepisoval pseudonymy Adam Zima, Beneš Musil, Emil Kolda nebo Iček. Používal také šifry Delta a kd.. V meziválečném Československu patřil k lidem, kteří divadlo nejen sledovali, ale snažili se mu rozumět a veřejně o něm debatovat.
Pátečníci u Čapků
Konrád patřil mezi takzvané pátečníky, skupinu kulturních a politických osobností první republiky, která se pravidelně scházela u Karla Čapka. Od roku 1925 se setkání konala ve vile bratří Čapků na pražských Vinohradech.
Přicházeli tam novináři, spisovatelé, filozofové, politici, lékaři i umělci. Mezi účastníky patřili T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Ferdinand Peroutka, Eduard Bass, Karel Poláček, Jan Masaryk, František Langer, Josef Hora, Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister a řada dalších osobností.
Nebyl to uzavřený klub s členskými průkazy. Byl to prostor, kde se mluvilo o literatuře, politice, vědě i obyčejném životě. Právě proto se pátečníci později stali symbolem demokratické, intelektuálně otevřené první republiky.
Konrád byl také funkcionářem českého PEN klubu, pracoval v Dramatickém svazu a od roku 1939 v Kruhu spisovatelů. Jako zástupce československého centra PEN klubu cestoval do zahraničí. V roce 1937 přednášel o českém divadle v Nizozemsku a účastnil se kongresů v Římě, Varšavě i Budapešti.
Jako příslušník takzvané čapkovské generace se Konrád výrazně věnoval dramatické tvorbě. Jeho hry uváděla profesionální divadla a některé se dostaly i na filmové plátno.
Patřily k nim například Javor čili Děti a smrt, Širočina, Komedie v kostce, Rodinná záležitost, Nahý v trní, Kvočna, Čaroděj z Menla neboli Edison, Ráj srdce a Kde se žebrá.
Kvočnu roku 1937 zfilmoval Hugo Haas. Hra Kde se žebrá se o rok později stala předlohou filmu Miroslava Cikána. Konrád nebyl experimentátorem ve stylu avantgardních tvůrců, ale dokázal psát společenské a rodinné komedie, které divadla považovala za životaschopné a divácky srozumitelné. Pak ale přišel rok 1938 a svět, v němž se pohyboval, se začal rozpadat.
Poslední cesta Karla Čapka
Karel Čapek zemřel 25. prosince 1938, necelý měsíc před svými devětačtyřicátými narozeninami. Trpěl zápalem plic a zemřel ve chvíli, kdy Československo po mnichovské dohodě prožívalo jeden z nejtemnějších okamžiků své historie.
Národní divadlo ani Národní muzeum se tehdy neujaly vypravení pohřbu. Nakonec jej zorganizoval opat strahovských premonstrátů Metoděj Zavoral, Čapkův přítel. Pohřeb se konal 29. prosince 1938 v bazilice svatého Petra a Pavla na Vyšehradě.
Dorazili představitelé kulturního i veřejného života. Rakev k hrobu nesli Julius Fürth, Jan Stránský, Rudolf Jílovský, Edmond Konrád, Karel Steinbach a Ferdinand Peroutka.
Nad hrobem zazněly projevy Josefa Hory, Miroslava Rutteho, Vincence Lesného, Eduarda Basse, Ferdinanda Peroutky i dalších řečníků. Pohřeb se stal tichou veřejnou manifestací úcty k muži, proti němuž ještě krátce před smrtí vedla část tisku nenávistnou kampaň.
Pro Konráda to nebyl jen pohřeb slavného spisovatele. Nesl rakev přítele, člověka, s nímž sdílel intelektuální prostředí pátečníků, důvěru v demokratickou republiku i víru, že slovo má v životě společnosti váhu.
Už v říjnu 1938, ještě před německou okupací zbytku Československa, zasáhla cenzura proti Konrádově hře Císař dětí. Po generální zkoušce v Národním divadle bylo její uvedení zakázáno.
Za okupace pak Konrád jako představitel demokratické kultury a člověk, kterého nacistická rasová klasifikace označila hanlivým termínem „neárijský míšenec“, nesměl publikovat ani veřejně vystupovat.
Další jeho hry, Bohatec Kramerius aneb Vlastenec má mít existenci, Každý své peklíčko a Figaro napálený, zůstaly v rukopise. Knihu o vynálezci Františku Křižíkovi musel vydat pod jménem Václava Gutwirtha, který k ní doplnil další materiál. Pod vlastním jménem ji Konrád vydat nemohl.
Pomocný dělník v Libni
Za okupace byl Konrád pracovně nasazen jako pomocný dělník v pražské Libni, tehdy jedné z velkých průmyslových oblastí hlavního města. Po čase byl ze zdravotních důvodů z nucené práce uvolněn.
Je to osud, který se v protektorátu opakoval v mnoha podobách. Intelektuál, dramatik a knihovník se stal bezejmennou pracovní silou v továrně. Nešlo jen o změnu zaměstnání. Šlo o cílené vyřazení člověka z kulturního života, jehož součástí byl po desítky let.
Muž, který ještě před pár lety nesl rakev Karla Čapka a pohyboval se mezi nejvýraznějšími osobnostmi české kultury, musel přežít okupaci v tichu a bez možnosti svobodně psát.
Po osvobození v roce 1945 se Konrád vrátil jako divadelní referent do Lidových novin. Pokusil se navázat na práci, kterou mu nacisté přerušili.
Téhož roku se oženil s Boženou Scheinpflugovou, dcerou spisovatele a novináře Karla Scheinpfluga a starší sestrou herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové, vdovy po Karlu Čapkovi.
Muž, který nesl Čapkovu rakev, se tak po válce stal švagrem jeho vdovy. V prostředí české kulturní společnosti, kterou okupace rozbila, to byl zároveň velmi osobní návrat k lidem a vztahům, jež zůstaly po válce.
Poválečná svoboda však netrvala dlouho. Brzy po únorovém převratu roku 1948 napsal Konrád kritický referát o inscenaci Gogolova Revizora v režii Jindřicha Honzla v Národním divadle.
Text měl následky. Další činnost divadelního referenta mu byla znemožněna. V nakladatelství Československý spisovatel mohl pracovat už jen jako knihovník a od roku 1949 jako korektor.
K jeho odsunutí na okraj přispívaly také předválečné postoje, demokratické vazby a původ. Muže, kterého nejprve umlčel nacistický režim, tak podruhé umlčela nová komunistická moc.
Konrád se však psaní nevzdal. Řada jeho prací vyšla až posmrtně nebo zůstala nedokončená v rukopisech. V letech 1956 a 1957 vycházely na pokračování v Lidové demokracii jeho paměti Nač vzpomenu.
Roku 1957 je pak vydalo knižně nakladatelství Československý spisovatel. Bylo to pozdní svědectví člověka, který zažil první republiku, svět pátečníků, smrt Karla Čapka, nacistickou okupaci i první léta komunistického režimu.
Edmond Konrád zemřel 9. května 1957 v Praze, necelý měsíc před osmašedesátými narozeninami. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.
https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=459
https://cs.wikipedia.org/wiki/Edmond_Konr%C3%A1d
https://theses.cz/id/nmyeq6/upov_bakalsk_prce_2017.pdf
https://is.muni.cz/th/dcy2d/Smrt_jako_symbol._Umrti_a_pohreb_Karla_Capka_-_Bakalarska_prace__Hana_Muzova_.pdf
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/34667-edmond-konrad.html
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/edmond-konrad-58244
