Článek
Christopher McCandless byl mladý muž z dobré rodiny, který po promoci na univerzitě odhodil všechny jistoty civilizace. Rozdal veškeré své úspory na charitu, přerušil kontakt s rodinou a vydal se jako stopař na dvouletou osamělou pouť napříč Amerikou.
Jeho cesta za absolutní svobodou však skončila tragicky v odlehlé aljašské divočině, kde byl roku 1992 nalezen vyhladovělý k smrti – bylo mu 24 let a vážil pouhých 30 kg.
Příběh idealistického „poutníka do divočiny“ vzbudil obrovský ohlas. Pro jedny se stal inspirativním symbolem odmítnutí materialismu, pro jiné lehkomyslným bláhovým mladíkem.
6. září 1992, hluboko v aljašské divočině. Dvojice lovců losů klopýtá podmáčeným terénem po opuštěné stezce Stampede Trail, až dorazí na malou mýtinu. Uprostřed ní stojí rezavějící vrak autobusu s vybitými okny – staré dopravní vozidlo č. 142 někdejší fairbankské městské linky, které sem kdysi dávno zatáhli silničáři jako nouzový přístřešek.
Na zablácených dveřích autobusu visí lístek popsaný roztřeseným rukopisem. „S.O.S. Potřebuji pomoc. Jsem zraněný, blízko smrti a příliš slabý dostat se odtud… Jsem tu sám. Prosím, zůstaňte a zachraňte mě.“ stojí na zoufalém vzkazu, pod kterým je roztřeseně podepsáno jméno Chris McCandless.
Lovci si vymění vyděšené pohledy. Jeden z nich opatrně nakoukne dovnitř otevřenými dveřmi. Ucítí nasládlý zápach rozkladu. Pak spatří tělo mladého muže, stočené ve spacáku na zadní plošině autobusu. Je kostnaté a propadlé, jako tělo starce či nemocného dítěte. Vyděšení lovci spěchají pryč, aby uvědomili úřady.
Teprve o několik hodin později, když na místo dorazí policie, začíná vycházet najevo, co se stalo. Mladík v autobuse už je 19 dnů mrtev – zemřel hlady uprostřed léta. V okolí naleznou vyšetřovatelé jeho fotoaparát a deník. Mezi osobními věcmi je i řidičský průkaz vystavený jen pár měsíců před smrtí: podle něj se zesnulý jmenuje Christopher Johnson McCandless, je mu 24 let a v době vydání průkazu vážil kolem 65 kg.
Jenže tělo, které vyšetřovatelé vynesou z autobusu, váží sotva 30 kg. Nemá téměř žádný tuk. Nápadně to připomíná smrt hladem – a přesně tu také posléze potvrdí soudní pitva jako oficiální příčinu skonu. Kdo ale byl tento vzdělaný mladík z předměstí a proč zemřel o samotě v odlehlé divočině, daleko od lidí? Co ho přimělo vydat se na cestu, která skončila v opuštěném autobuse, 30 kilometrů od nejbližší silnice?
Útěk do divočiny
O dva roky dříve, na jaře 1990, stál Chris McCandless jako čerstvý absolvent na promoci prestižní Emoryho univerzity v Atlantě. Byl pohledný, inteligentní, pocházel z majetné rodiny z Virginie. Rodiče Walt a Billie pro něj plánovali úspěšnou kariéru – otec byl letecký inženýr pracující pro NASA a rozjel výnosné podnikání, matka byla úspěšná konzultantka.
Chris však působil zamyšleně a nepřítomně. Uvnitř něj zrálo odhodlání, o kterém jeho nejbližší neměli tušení. Už nějakou dobu v hloubi duše zavrhoval komfort a pokrytectví „civilizovaného“ života. Obdivoval spisovatele a filozofy, kteří kázali prostotu a duchovní čistotu – Jacka Londona, Lva Tolstého či Henryho Thoreaua. Teď, s diplomem v ruce, se rozhodl proměnit své ideály v realitu.
Krátce po promoci způsobil rodičům šok: daroval veškeré své úspory na charitu. Bylo to bezmála 24 tisíc dolarů – částka, kterou měl původně využít na další studia nebo start do života. McCandless se těch peněz s klidem vzdal a ani cent si nenechal.
V červnu 1990 naložil základní věci do auta a vydal se na západ. Brzy však jeho Datsun uvázl v nečekané bleskové povodni v poušti nedaleko Lake Mead. Mladík to přijal jako znamení: auto nechal osudu a pokračoval pěšky. Přijal pro sebe nové jméno – začal si říkat Alexander Supertramp, „svobodný tulák“.
Toto alter ego používal v dalších měsících na cestách. V deníku a dopisech psal o sobě jako o „Alexovi“ a sepisoval i jakýsi vlastní manifest. V něm se popsal jako „extrémista, estetický poutník, jehož domovem je cesta“. Byla to vědomá vzpoura proti jeho dosavadní identitě vzorného syna a studenta. Teď chtěl být naprosto nezávislý na své rodině i konzumní společnosti.
Po celých dvacet dva měsíců putoval křížem krážem Amerikou. Stopoval podél silnic, brodil pěšky pouště i hory, sám a po svém. Protloukal se jako moderní tramp: když docházely peníze, našel si na chvíli brigádu, aby vydělal pár dolarů na jídlo, a zase se vydal dál. Živil se skromně, jedl, co se dalo – často rýži, konzervy, občas si obstaral jídlo drobnými pracemi.
Nějakou dobu například pracoval v obilném sile v městečku Carthage v Jižní Dakotě, kde se spřátelil s farmářem Waynem Westerbergem. Žil také mezi kočovníky – na čas zakotvil v komunitě hippies u Slab City v Kalifornii. Tam se sblížil s veteránem Ronaldem „Ronem“ Franzem, osmdesátiletým vdovcem, který v mladém „Alexovi“ našel zalíbení jako v synovi, kterého kdysi ztratil.
Franz dokonce nabídl, že ho adoptuje jako vnuka – tak moc si ho oblíbil. Chris se laskavě vyhnul jednoznačné odpovědi. Řekl starému pánovi, že si o tom promluví, až se vrátí z Aljašky. Právě o svém velkém plánu na cestu na Aljašku totiž Chris svěřil několika blízkým známým. Posílal jim dopisy a pohledy z cesty.
Wayneovi Westerbergovi doručil pohlednici, kde psal: „Zdravím z víru života! Chystám se na velké dobrodružství – mířím do divočiny.“ Tato slova – Into the Wild, „do divočiny“ – později dala název slavné knize i filmu o jeho osudu.
Proč právě Aljaška? McCandless už od dětství miloval knihy o divočině a romantiku severu. Obdivoval drsné příběhy londýnských zlatokopů i volání divočiny v dílech Jacka Londona. V roce 1989 podnikl roadtrip na Aljašku a drsná krása tamní přírody mu učarovala.
Před svými známými líčil Aljašku jako ultimátní zkoušku: místo, kde může definitivně opustit všechen komfort a prověřit sám sebe v boji o holé přežití. Zároveň jej k tomu možná vedly i osobní důvody – potřeba utéct před vlastní minulostí. Jeho sestra Carine McCandlessová později odhalila, že jejich zdánlivě úspěšní rodiče nebyli tak idyličtí, jak se zdálo.
Domácnost McCandlessových byla totiž plná napětí a hádek. Otec Walt vedl dvojí život a cholerické scény někdy přerůstaly až v násilí. Chris v sobě nosil hluboké zranění z rodinných poměrů a zlobil se na rodiče za jejich pokrytectví. Carine je přesvědčena, že staré křivdy se podepsaly na bratrově rozhodnutí „zmizet“ – odvrhnout svůj dosavadní život a hledat očistu někde daleko.
V dubnu 1992 se Christopher McCandless – či spíše Alexander Supertramp – konečně vydal na sever splnit svůj sen. Stopem a nákladními vlaky se dostal z Jižní Dakoty až na Aljašku. Na sobě měl jen lehké oblečení do jara, na nohou obyčejné pracovní boty.
Místní řidič náklaďáku, Jim Gallien, který ho vezl posledních pár desítek kilometrů, se zděsil nad jeho výbavou: Chris neměl skoro žádné zásoby. S sebou nesl pouze půl pytle rýže (asi 4,5 kg), malou pušku ráže .22 a hrst nábojů, pár knih o přírodě, levný spací pytel a základní potřeby. Gallien mu narychlo vnutil své gumové holínky a trochu jídla navíc, ale mladík jeho obavy odmával s úsměvem.
Věřil si. Netajil se tím, že se chystá zažít něco přelomového – jak napsal v deníku, čeká ho „vrcholná bitva, v níž zabije falešné Já a završí svou duchovní revoluci“. Těmito patetickými slovy popsal svůj plán: vžít se do kůže prvního člověka, žít jen z přírody, sám a bez technických vymožeností, a tím očistit svou duši od nánosů civilizace.
Na kraji aljašské divočiny se s ním Gallien rozloučil a nabídl mu, že ho po pár dnech zkontroluje. Chris to odmítl – nechtěl žádné pojistky ani snadnou možnost návratu. 28. dubna 1992 se tedy pustil sám po Stampede Trail směrem k odlehlým horám na území NP Denali. Po pár dnech narazil na opuštěný polorozpadlý autobus č. 142, který kdysi sloužil jako zálesácký srub pro lovce zvěře.
Uvnitř byly železná kamna a matrace – ideální improvizovaný tábor. Chris zajásal. Do deníku si poznamenal přezdívku, kterou vehiklu dal: „Magický autobus“. Usadil se tam s radostí – měl střechu nad hlavou a kolem nekonečnou divočinu, svůj vytoužený ráj.
Prvních několik týdnů prožíval euforii. Lovil a sbíral všechno, co se dalo jíst. Podařilo se mu zastřelit několik veverek, ptáků a dokonce i jedno větší zvíře – v deníku nadšeně zaznamenal úlovek, o němž se domníval, že to byl los. Nasolil a udil maso, ale většina se mu zkazila, než ji stihl zužitkovat.
Zpočátku sršel optimismem. Svoboda a samota ho naplňovaly. Skládal si vlastní filozofické sentence a citoval oblíbené autory. V knize Doktor Živago si podtrhl pasáž o tom, že opravdový život pozná člověk jen ve spojení s druhými – vedle ní naškrábal památnou větu: „Štěstí je skutečné jen tehdy, když je sdílené.“.
Po dvou měsících se však nadšení začalo vytrácet. McCandless poznal odvrácenou stránku divočiny: nezvyklé letní vedro, všudypřítomný hmyz, únavu a bolest. Byl úplně sám. I drobné úspěchy střídala zklamání. Navíc si uvědomoval, že fyzicky slábne.
Ulovit potravu v tak nehostinném kraji bylo den ode dne obtížnější. Denně chodil kilometry s puškou, ale často se vrátil jen s pár veverkami nebo ptáčky. Jedl také lesní plody a kořínky. Kaloricky ale jeho strava nestačila – každý den vydal více energie, než přijmul. Přesto vše pořád považoval za součást „zkoušky“, kterou chtěl projít.
Koncem června 1992 se McCandless rozhodl, že ukončí své aljašské dobrodružství a vrátí se k civilizaci. Jeho deník naznačuje, že plánoval vyrazit zpět kolem prvního července. Zabalil si skromné věci, oholil zarostlou tvář a vydal se pěšky stejnou cestou, kudy na jaře přišel. Jenže během těch dvou měsíců se situace změnila: jarní ledovce roztály a řeky se rozvodnily.
Když Chris došel k proudu Teklanika, který zpočátku jen přeskákal po kamenech, zjistil, že z malého potůčku je teď divoká řeka o šíři desítek metrů. Burácející proud ledové vody byl nebezpečný i pro zkušeného horala. McCandless neuměl dobře plavat a neměl lano ani pořádné vybavení.
Pokusil se brodit, ale málem ho smetla silná voda. Teklanika ho uvěznila v pusté oblasti – nemohl vpřed ani zpátky k lidem. Netušil, že jen pár kilometrů po proudu dolů existuje přes řeku provizorní ruční lanovka, kterou by se dostal na druhou stranu. Vyčerpaný a frustrovaný se tedy vrátil zpátky k autobusu.
Následující týdny se jeho stav rychle zhoršoval. Zápisy v deníku z července a srpna jsou čím dál útržkovitější a zoufalejší. Jednoho dne – 30. července 1992 – si Chris poznamenal: „JSEM NESMÍRNĚ SLABÝ. MŮŽE ZA TO SEMENO BRAMBOR. MÁM PROBLÉM SE VŮBEC POSTAVIT. HLADOVÍM. JSEM VE VÁŽNÉM NEBEZPEČÍ.“ Tento alarmující záznam naznačuje, že McCandless možná snědl něco, co mu způsobilo otravu či podvýživu.
Hrdina, nebo blázen?
Jakmile byl McCandless identifikován a zprávy o jeho nezvyklém osudu se rozšířily, rozpoutala se neobvyklá mediální bouře. Příběh mladého vzdělaného Američana, který zahodil slibnou budoucnost a zahynul hlady v divočině, zaujal novináře i širokou veřejnost. Už v lednu 1993 – jen pár měsíců po nálezu těla – vyšel v časopise Outside dlouhý článek investigativního novináře Jona Krakauera, který se pokusil McCandlessovu motivaci i tragický konec důkladně zmapovat.
Krakauer byl osobním příběhem natolik fascinován, že mu věnoval i celou knihu Into the Wild (Útěk do divočiny), vydanou roku 1996. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem a v roce 2007 ji režisér Sean Penn převedl do úspěšného stejnojmenného filmu Útěk do divočiny.
Osud „Alexandra Supertrampa“ se tak dostal do povědomí milionů lidí a McCandless se nečekaně proměnil v jakýsi moderní mýtus. Stal se symbolem volnosti a vzpoury proti konvencím pro celou generaci mladých snílků. Někteří viděli v jeho příběhu inspiraci k tomu, aby opustili pohodlí a hledali hlubší smysl života.
Každý rok se desítky nadšenců vydávaly pěšky k onomu „magickému“ autobusu 142 v aljašské divočině, aby si na vlastní kůži prožili kousek Chrisovy cesty. Tito poutníci – často označovaní jako „McCandlessovi poutníci“ – tam nocovali, psali vzkazy do návštěvní knihy a rozjímali o antimaterialistickém étosu, který mladý dobrodruh hlásal.
Jenže stejně silně, ne-li silněji, zazněly také kritické hlasy. Zejména na samotné Aljašce vzbudil McCandlessův případ značnou nevoli a posměch. Mnozí místní totiž neviděli hrdinu, ale naivního „zelenáče“, který neměl v divočině co pohledávat. „Co přiměje člověka následovat stopy někoho, kdo zemřel, protože byl nepřipravený?“ divil se nejeden aljašský záchranář.
V diskusích a článcích zaznívalo, že Chris byl lehkomyslný idealista, který ignoroval základní pravidla přežití v přírodě. Nezkušený kluk, který si myslel, že všechno zvládne sám, a krutě na to doplatil – tak ho líčili někteří aljašští lovci a rangeři. Jeden profesionální průvodce vyčítavě vyjmenoval série přešlapů, jichž se Chris dopustil: „Nechápu, proč nezůstal u řeky, dokud voda neklesla. Nebo nešel proti proudu, kde se tekoucí tok větví na mělké odnože. Proč nezapaloval signalizační oheň na břehu…?“ podivoval se nad McCandlessovým počínáním.
Někteří ho dokonce měli za “zloděje a vandala”: ukázalo se, že v nouzi vykrádal opuštěné chaty, aby se najedl, což mu místní zálesáci nemohli odpustit. Obyvatelé Aljašky nemají rádi, když někdo glorifikuje tragédie, jimž šlo předejít. A tak se pro část veřejnosti stal McCandless spíš odstrašujícím příkladem naivity než hoden obdivu.
Mezitím se z Christophera McCandlesse stala kulturní ikona – jakkoli nechtěná. Sám nestál o žádnou slávu. Jeho motivací nebylo zaujmout svět, ale spíše najít sebe sama. Po smrti už se ovšem nemohl bránit tomu, jak si jeho příběh přivlastnili druzí. Někdo v něm vidí extrémní případ romantického hrdiny, někdo zas pošetilého blázna.
Na samotném místě Chrisovy smrti se jeho odkaz projevoval roky velmi hmatatelně – a kontroverzně. Autobus č. 142 se stal poutním místem, svatyní pro jeho příznivce, ale i magnetem na průšvihy. Desítky lidí, mnohdy nepřipravených stejně jako on, riskovaly cestu přes rozvodněnou řeku, jen aby stanuly u „magického“ autobusu.
Nejméně dva lidé tam zahynuli při nehodách a mnoho dalších muselo být zachráněno před utonutím či podchlazením. Místní úřady tomu nakonec v roce 2020 učinily přítrž – ve spolupráci s armádou nechaly slavný rezavý autobus odvézt vrtulníkem pryč z divočiny.
Chrisův provizorní domov a zároveň hrob zmizel z místa, kde stál přes 60 let, a bude vystaven v muzeu na univerzitě v Fairbanks. Aljaška tak dala najevo, že o nebezpečnou legendu v lese nestojí.
https://en.wikipedia.org/wiki/Chris_McCandless
https://www.newyorker.com/books/page-turner/how-chris-mccandless-died
https://www.nomore.org/learn-family-struggles-sparked-epic-wild-adventure/
https://www.outsideonline.com/adventure-travel/destinations/north-america/chris-mccandless-obsession-problem/?scope=anon
https://www.reuters.com/article/world/uk/into-the-wild-hunter-fatally-shot-by-police-in-alaska-idUSBREA2D06D/
https://www.grunge.com/436230/the-tragic-truth-about-chris-mccandless/
