Článek
Scénář k Světákům napsal známý autor filmových veseloher Vratislav Blažek. Psal ho v uvolněné atmosféře roku 1968, kdy cenzura polevila, a tak si dovolil vložit do příběhu i překvapivě ostré a provokativní repliky.
Jenže než padlo rozhodnutí ke vzniku filmu, režim se změnil – a Blažek sám v srpnu 1968 Československo narychlo opustil. Usadil se v západním Německu a práce na filmu se vůbec nezúčastnil. Emigroval dřív, než kamera začala snímat první záběr, a hotový snímek prý už nikdy nespatřil.
Bez přímé účasti scenáristy tak připadl nelehký úkol oprášit takzvaný ležák. A paradoxně to nebyl žádný scenárista z Barrandova, nýbrž sám představitel jedné z hlavních rolí. Produkční Josef Ouzký navštívil Jiřího Sováka na jeho venkovské chatě a vtiskl mu do ruky text Světáků spolu s odměnou 9 000 Kčs se slovy: „Jiříku, snad by to nemuselo bejt marný, podívej se na to.“
Sovák si scénář přečetl – a souhlasil. Okamžitě rozpoznal potenciál situační komedie o třech fasádnících, kteří se v Praze vydávají za uhlazené gentlemany. S režisérem Podskalským se pak pustili do horečných úprav.
Sovák do filmu dokonce propašoval jednu svou vlastní dávnou příhodu. Kdo by dnes neznal jeho legendární rozhořčený monolog, jímž ve Světácích častuje dotěrného hlídače: „Ty nejseš náš, soudruhu, ty seš rakouskej! Ty bys měl správně nosit fedrpuš a šavli!“ Tohle konkrétní vzepětí hrdosti si Sovák skutečně prožil po válce na vlastní kůži a nyní je s chutí vložil do úst své postavě.
Jestli Sovák přinesl do Světáků kus pravdivé životní zkušenosti, pak původní autor Vratislav Blažek jim vtiskl ducha své doby. Sám pocházel z venkova a dobře si pamatoval své první krůčky v pražské velké společnosti.
Jedna z nejbláznivějších scén filmu – když fasádníci pod stolem omylem rozlijí láhev slivovice a při hledání ohněm podpálí celý stůl – vychází právě z Blažkovy vlastní zkušenosti z mládí.
Scénář musel projít schvalovacími kolečky v době, kdy se poměry lámaly – a každá dvojsmyslná narážka mohla vadit. Podskalský však projevil notnou dávku diplomacie a odhodlání, takže nakonec prosadil Světáky do výroby i přes výhrady barrandovských dramaturgů.
Ostrá satira a všelijaké narážky na „poměry po Únoru 1948“ sice cenzoři v textu zpozorovali, ale režisér je dokázal uklidnit. Projekt tedy dostal zelenou – ovšem s vědomím, že při natáčení bude třeba našlapovat opatrně.
Improvizace jako únik z reality
Barrandovské ateliéry číslo 4 a 5 se proměnily v luxusní prvorepublikový bar a módní byt, hlavní dějiště Světáků. Exteriéry se točily přímo v Praze – kamery zabraly Staroměstské náměstí, proslulou pivnici U Fleků i neonový nápis hotelu Jalta na Václavském náměstí.
Ale ať už štáb pracoval venku v pražských ulicích nebo uvnitř ateliéru, nad produkcí se vznášel tíživý stín okupace. Byla to doba poznamenaná nedávnou invazí, lidé chodili po ulicích zdrcení – a právě v té chvíli se Zdeněk Podskalský rozhodl vytvořit při natáčení Světáků maximálně uvolněnou atmosféru.
Místo aby herce držel zkrátka, povzbuzoval je k improvizaci. Chtěl, aby se oprostili od tíhy reality a filmování si naplno užili. Jako by tušil, že právě společná radost z práce je nejlepší obranou proti všudypřítomnému strachu.
Herci si tu nevídanou volnost pochvalovali. „Zdeněk si nás svolal a řekl: Abyste se v tom všichni cítili dobře, tak cokoliv vás napadne, tak udělejte. Dal prostě prostor naší improvizaci,“ vzpomínala s vděčností herečka Jiřina Jirásková. Mnoho dnes legendárních hlášek tak vzniklo přímo na place.
Repliky se pilovaly a vtipy rodily často až ve chvíli, kdy běžela kamera. Podskalský vlastně dovolil hercům vtisknout postavám kus sebe sama a oživit je způsobem, který původní scénář daleko překonal. Výsledek? Komedie sršela autentickou energií a spontánností.
Na plátně je z té tvůrčí svobody dodnes leccos patrné. Například slavná scénka tří dam u stolku („Sedni si.“ – „Já sedím.“ – „Ona sedí.“ – „Ty sedíš?“ – „Já sedím.“ – „No, my sedíme.“) vznikla z velké části až díky brilantní improvizaci trojice Jiřina Bohdalová – Iva Janžurová – Jiřina Jirásková. Herečky se během opakovaných záběrů tak dokonale doplňovaly, že z původně nenápadné scény udělaly komediální klenot.
A podobných momentů bylo víc. Když například ve filmu dobromyslný opilec Jaroušek šplhá oknem na lešení, improvizátor par excellence Vladimír Menšík zničehonic vypálí: „Hele, Božka, že je támhleto múzeum!“ – a rozesměje tím Jiřinu Bohdalovou natolik, že měla co dělat, aby zůstala v roli vážné „dámy“.
Legendární Oldřich Nový – téměř sedmdesátiletý elegán, kterého si režisér vysnil pro roli emeritního učitele tance – zpočátku zíral, co si mladší kolegové dovolují. Právě Nový měl za úkol vtisknout filmu punc noúkrytéesy a šarmu první republiky. Paradoxně tahle role stařičkého profesora Dvorského byla jeho posledním filmovým výstupem (později se objevil už jen v televizi).
A málem by k ní ani nedošlo: Nový po přečtení prvotní verze scénáře vážně zvažoval, že roli odmítne – scénář ho zklamal. Podskalský se však své vysněné hvězdy nechtěl vzdát. Osobně Nového přemlouval a slíbil mu, že role bude „šitá na míru“ a styl natáčení se přizpůsobí tak, aby se v něm cítil dobře. Co přesně režisér veteránovi slíbil, není známo – snad větší důraz na eleganci, snad možnost zasahovat do podoby scény.
Jisté je, že příslib neobvyklého režijního přístupu nakonec Nového přesvědčil a rozptýlil jeho počáteční rozpaky.
Ideologie kontra komedie
Improvizovaná legrace však nebyla všemocná. Za branami ateliéru se neodvratně blížila doba, která se na humor dívala podezíravě. Světáci se sice tvářili jako neškodná taškařice o venkovských chasnících v Praze, jenže pod povrchem čeřili vody sžíravou satirou.
A cenzorský dohled, probouzející se s nástupem normalizace, zbystřil. Už během schvalování scénáře na Barrandově padaly všetečné otázky: Nevysmívá se film příliš společenským rozdílům? Nezesměšňuje tím pracující třídu? Neobsahuje „ideologicky nevhodné“ narážky?
Barrandovští dramaturgové měli zejména obavy, že ostrý satirický tón Světáků a různé ukryté narážky na poměry po roce 1948 narazí u normalizátorů – Světáky proto zkoumali velmi bedlivě. Režisér Podskalský musel v jednáních projevit diplomatický talent.
Některé sporné dialogy raději dopředu lehce upravil či vypustil, jindy trpělivě vysvětloval, že film zdaleka není míněn jako politická alegorie, ale jako „pouhá“ společenská komedie o snobismu. A vyplatilo se: Světáci prošli sítem cenzury relativně hladce. Mnohé jiné filmy téže sezóny dopadly mnohem hůř – putovaly rovnou do trezoru a na dlouhá léta zmizely z očí veřejnosti.
Přesto ani Světáci neunikli menším cenzurním zásahům. Z úvodní pasáže filmu musel být vystřižen záběr na svítící neonový nápis obchodu, kterému vypadlo jedno písmeno – místo „OVOCE ZELENINA“ totiž svítilo provokativní „OVOCE Z LENINA“.
Podskalský mohl být spokojen: svůj film obhájil. A dokonce do něj propašoval i drobný žert pro fajnšmekry, kterého si cenzoři ani nevšimli. V jedné scéně pronáší postava, kterou hraje Jan Libíček, zdánlivě učený citát, připisovaný malíři Salvadoru Dalímu.
„Kdo ví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátký.“
Ve skutečnosti však tahle zdánlivě hlubokomyslná věta pochází ze satirické divadelní hry Zahradní slavnost od Václava Havla. Havel, tehdy mladý dramatik, ještě nebyl na indexu – a tak mohl ve Světácích zaznít, byť inkognito. Ironií osudu se z něj později stal prezident, který by jistě ocenil, jaké anekdoty v této zdánlivě apolitické crazy komedii zůstaly ukryté.
Zatímco se Světáci na začátku roku 1970 dostali do kin, v kulturní sféře se mezitím roztočil kolotoč zákazů. Pro některé herce film znamenal na dlouhou dobu poslední roli. Herečka Jiřina Jirásková krátce po Světácích dostala od režimu stopku a na další výraznou filmovou úlohu čekala dlouhých třináct let.
Mladá a talentovaná herečka, která ve Světácích ztvárnila jednu z oněch „slečinek v nesnázích“, se pak musela uklidit do divadla – film a televize pro ni zůstaly uzavřené po celá 70. léta. Podobný osud potkal i několik dalších tváří, které se ve Světácích objevily. Na plátně zářily, ale jinde už nesměly.
Atmosféra se rychle měnila: co včera prošlo, dnes už být tolerováno nemohlo. A nejen jednotlivci, i filmy padaly pod stůl. Veřejnost si dlouho myslela, že i Světáci skončili v trezoru po boku svých odvážnějších souputníků.
Říkalo se, že normalizační mocipáni komedii shledali nepřijatelnou a okamžitě ji stáhli. Pravda to ovšem není – Světáci oficiální zákaz nikdy nedostali. Naopak, promítali se v kinech po celá sedmdesátá a osmdesátá léta a publikum je milovalo. Čím to? Jeden důvod byl prozaický: normalizační cenzory Světáci jednoduše nepobuřovali.
Ve srovnání s jinými filmy té doby neobsahovali žádné „západní“ experimenty či intelektuální hrátky, které by snad měly uvádět socialistického diváka do rozpaků. Byla to „jen“ lidová sranda – dělali si legraci z lidí, kteří se snaží být něčím, čím nejsou, a to vlastně socialistickému morálnímu dohledu vyhovovalo.
A pokud šlo o ten satirický osten: namířen byl přece proti směšným snobům a „pánům z lepších kruhů“, takže co by na tom komu vadilo? Světáci tak byli nakonec pro režim stravitelnější než mnoho jiných filmů své doby.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Bt%C3%A1ci
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-mff-kv-svetacky-na-karlovarskem-festivalu-97508
https://www.kinobox.cz/film/20019-svetaci/hlasky
https://radiozurnal.rozhlas.cz/uspech-svetaku-me-prekvapil-priznava-iva-janzurova-co-stalo-za-vznikem-7964886
https://www.irozhlas.cz/kultura/film/normalizace-1969-ceskoslovensky-film-svetaci-zabil-jsem-einsteina-panove_1906171103_haf
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/71492/film-svetaci-jak-mensik-svlekal-bohdalku-celou-dobu-nataceni-se-jen-improvizovalo.html
https://www.super.cz/clanek/celebrity-tohle-jste-o-svetacich-nevedeli-jak-vznikala-postelova-scena-mensika-s-bohdalovou-a-co-bylo-z-filmu-vystrizeno-625563
https://www.kafe.cz/celebrity/svetaci-film-30001030.html
https://www.csfd.cz/film/23443-svetaci/zajimavosti/
