Článek
Petr se narodil v dubnu 1933 v Brně do rodiny Blahoslava Pokorného. Od malička vnímal pevnou víru svých blízkých – a také zrádnost doby. První školní den nastoupil 1. září 1939, právě když vypukla druhá světová válka. Jako dítě slyšel ve sklepení dunění bomb a modlitby dospělých.
Vzpomíná, jak starý prastrýc Hugo učil malého Petra každý den číst noviny a podtrhávat zprávy – tak spolu sledovali pohyb fronty už od bitvy u Moskvy. „Ten svět je nádherný, ale zrádně nebezpečný,“ říkával strýc. Malý Petr nechápal všechno, ale cítil to: víra a pevné hodnoty jsou v životě kotvou na rozbouřeném moři.
Po válce mír nevydržel dlouho. V únoru 1948 uchvátili moc komunisté a pro církev nastaly těžké časy. Petrův starší bratr Jan – také teolog – musel během nacistické okupace studovat tajně doma. Teď noví vládci slibovali „vědecký ateismus“ a likvidaci náboženství.
Přesto se Petr po maturitě roku 1951 rozhodl pro studium teologie v Praze. Váhal, nechtěl, aby si lidé mysleli, že jen „opakuje po starším bratrovi“, ale láska k Bibli a rodinná tradice ho nasměrovaly na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Když jako devatenáctiletý přijel do Prahy, zuřila zrovna proti-církevní kampaň.
Procesy s kněžími, zavírání klášterů, posměšné články v novinách – to byla atmosféra, v níž se ocitl. Hned v prvních dnech k nim na fakultu promlouval charismatický profesor Josef Lukl Hromádka. Varoval studenty, že je čeká dějinný úkol: udržet církev naživu navzdory režimu. Petr seděl v lavici a cítil mrazení. Slova profesora Hromádky mu zněla jako výzva i zaslíbení.
Studium nebylo jednoduché. Do poslucháren občas docházeli „soudruzi“ dohlédnout, co se učí, a mladý bohoslovec cítil tlak přizpůsobit se. Přesto patřil k nejlepším studentům. Psal nadšené seminární práce o Novém zákoně a učil se řečtinu.
Ve volných chvílích rád diskutoval s přáteli nad filosofií a vírou v kavárně Slavii, kde to hučelo mnoha názory. V Praze těch let však svoboda slova prakticky neexistovala. Spolužákům občas „zmizel“ kamarád – někdo byl zatčen pro pár neuvážených vět.
Petr si dával pozor. Naučil se mlčet, když bylo třeba. Ale uvnitř něj hořely otázky: Jak dlouho ještě? Má cenu vzdorovat, nebo raději v tichosti konat dobro? Byla to těžká léta nejistoty, a právě v nich se v mladém studentovi utvářel pevný charakter.
Navzdory překážkám školu úspěšně dokončil v roce 1955. Vysokoškolský diplom pro něj nebyl samozřejmostí – mnoho jeho vrstevníků bylo režimem vytlačeno dřív, než dostudovali. Pokornému pomohla i souhra šťastných náhod a ochranná ruka profesorů jako Hromádka.
Evangelická fakulta navíc tehdy stála mimo Karlovu univerzitu a možná pod mírně menším dohledem strany. Přesto promoval s pocitem vítězství. Měl za sebou roky dřiny i strachu, ale stal se teologem. Záhy však nastal čas splatit „dluh vlasti“. Čekala ho vojenská služba.
Jako absolvent teologie nedostal do ruky samopal. Prodělal kurz Červeného kříže a stal se zdravotníkem. V roce 1956 narukoval na Slovensko k jednotce v Ružomberku a později sloužil u strážní roty v Hostašovicích. Měl štěstí – s ním sloužil i jeho dobrý přítel Karel Trusina, také evangelický teolog.
Společně ošetřovali vojáky, vedli dlouhé hovory o Bibli a sdíleli víru jako tichý vzdor vůči drilu kasáren. V armádě se Pokorný setkal s drsným sekulárním prostředím: důstojníci příliš nefandili „farářům v uniformě“. Občas ho soudruzi provokovali – chtěli, aby se zřekl „bludů“ a vstoupil do strany.
Rok 1958 přinesl Petru Pokornému dvě zásadní události: vysvěcení a svatbu. V lednu byl ordinován jako kazatel Českobratrské církve evangelické. Splnil si tak sen stát se duchovním. Zároveň už nějakou dobu tvořil pár s Věrou, nadanou studentkou psychologie. Byla to tichá a přemýšlivá dívka, která do jeho života vnášela porozumění a laskavost.
Ještě týž rok ji požádal o ruku a vzali se. Začali společně budovat rodinu v nelehké době. Postupně se jim narodily čtyři děti. Každý večer před usnutím chodil kontrolovat postýlky svých dětí, vděčný, že jsou v bezpečí doma. Uvědomoval si, že ne všichni mají takové štěstí.
Koncem 50. let se politické poměry v zemi mírně uvolnily. Vzpomínka na stalinské běsnění bledla a nový režim vedený Antonínem Novotným vsadil na trochu klidnější komunismus – alespoň navenek. Církve však zůstávaly pod dozorem. Petr Pokorný nastoupil jako vikář do evangelického sboru v Praze na Vinohradech.
Mladý kazatel se ocitl přímo v centru velkoměsta, v elegantní čtvrti, kde se ale za zavřenými dveřmi far rozvíjelo něco pozoruhodného. Na vinohradskou faru se každý týden sjížděli intelektuálové, kněží různých církví i zvědaví marxisté k neoficiálním diskusím.
Petr tam nadšeně docházel. Seznámil se s filosofií Jana Patočky, naslouchal dominikánu Silvestru M. Braitoj i dalším duchovním různých vyznání. A co víc – u jednoho stolu seděli křesťané i členové komunistické strany. Byly to doby tání a hledání dialogu. Profesor Hromádka, Petrův někdejší učitel, inicioval od roku 1964 oficiální dialogy marxistů a křesťanů na půdě Univerzity Karlovy. Mladý farář Pokorný se do nich zapojil s elánem. Věřil, že víra a marxistická filosofie si mohou porozumět, nebo alespoň spolu vést slušný spor.
Na jedné takové debatě v roce 1965 stál Pokorný před zaplněnou aulou. Na tribuně vedle něj seděl profesor filozofie z univerzity a funkcionář ateistické komise. Diskuse byla vášnivá. Petr hovořil o lidské důstojnosti a mravním řádu, zatímco marxista argumentoval vědeckým světovým názorem.
Ke konci debaty ale onen komunistický ideolog veřejně přiznal, že křesťanské církve mají právo na existenci a na svobodu. Sál ztichl úžasem – a pak propukl potlesk. Ten muž a jeho kolegové byli sice brzy poté vyloučeni ze strany, ale taková slova už nešlo vzít zpět. Petr cítil euforii: „Možná se blýská na lepší časy!“
Dialog křesťanů s marxisty měl nečekané plody. Dokonce se říkalo, že přispěl k atmosféře Pražského jara 1968. V polovině 60. let tak Pokorný prožil malý zázrak – ideoví protivníci si začali naslouchat. Naděje, že komunistický režim projde demokratizací, se zdála reálná.
V osobním životě se mu také otvíraly nové obzory. Jako jeden z mála českých teologů dostal možnost vycestovat na Západ. V roce 1962 objevil v odborném časopise inzerát: stipendium do švýcarského ústavu klasických studií. Neváhal, přihlásil se a – uspěl. Úřady jej však napoprvé nepustily. Byl příliš bezvýznamný, aby mu dovolili „studijní cestu“. Ale Petr se nevzdal.
Získal renomovaná doporučení od profesorů a dokonce podporu Světové rady církví. Vytrvale žádal znovu a znovu. „Jako blázen jsem chodil na ministerstvo školství,“ vzpomínal s úsměvem. Trvalo to tři roky, než komunisté povolili: prý to ukáže světu náboženskou svobodu v ČSSR. A tak se v roce 1964 Petr Pokorný poprvé v životě ocitl na Západě – v Ženevě.
Setkal se tam s věhlasným oxfordským biblistou Georgem Kilpatrickem, který mu zařídil stáž v Anglii. V létě 1967 pak Petr odjel jako hostující docent do Greifswaldu ve Východním Německu. Odtud to měl blízko do svobodného Západního Berlína - tam zažil první závan svobody.
Rok 1968 začal pro Petra Pokorného slibně. Po návratu do Prahy byl konečně přijat jako pedagog na své alma mater – stal se učitelem novozákonní teologie. Připadal si jako vymodlený nástupce svého strýce a učitele J. B. Součka, který téhož roku zemřel. Ve vzduchu byla cítit svoboda. V zemi probíhaly reformy Pražského jara. Petr v těch měsících rozdával úsměvy: po letech mlčení mohl kázat a učit skoro beze strachu.
V posluchárnách se otevřeně diskutovalo. S přáteli plánovali, co všechno v církvi zmodernizují – chtěli vydávat teologický sborník, založit bratrstvo inspirované ekumenickou komunitou v Taizé. Nová orientace, neformální sdružení mladých evangelických teologů, získávala jasné obrysy.
Petr Pokorný patřil mezi její hlavní iniciátory. Večer 20. srpna 1968 se vrátil z fakulty domů pozdě. Jeho žena už spala a děti té noci výjimečně neplakaly. K ránu ho probudil podivný vzdálený rachot. Otevřel okno – ulicí směrem do centra hřměly tanky. Začala sovětská invaze.
Okamžikem se všechno změnilo. Naděje Pražského jara rozdrtily pásy okupačních tanků. Petr Pokorný stál v šoku u okna. Po tváři mu stékaly slzy, ani nevěděl, jestli vzteku, nebo zoufalství. V následujících dnech pomáhal, kde se dalo – ošetřoval zraněné u Vinohradské nemocnice, modlil se s rodinami vyděšenými střelbou.
V roce 1969 stihl obhájit kandidátskou práci (CSc.), před kterou ho úřady pět let zdržovaly administrativními průtahy. Jenže brzy přišla normalizace – tvrdý kurz nového režimu. Na ministerstva a univerzity usedli opět dogmatičtí komunisté. Ze škol vyhazovali „nespolehlivé živly“.
Petr Pokorný tehdy patřil k uznávaným teologům střední generace, ale byl také na seznamech těch, co v 60. letech „vybočovali“. Nová orientace, kterou spoluvytvářel, se rázem ocitla v hledáčku StB. Začalo dlouhé období opatrnosti, vnitřních zápasů a tiché rezistence.
V první polovině 70. let byl Petr ještě plný sil a vědomí odpovědnosti. Vyučoval na teologické fakultě dál – profesorát získal v roce 1972 –, ale za cenu kompromisů. Když úřady tlačily na církev, aby „uklidila“ rebelující teology, ocitl se v ohrožení i on. V březnu 1972 jeho kolega Josef Smolík veřejně odvolal podporu hnutí Nová orientace pod tvrdým nátlakem režimu.
Ve stejnou dobu byl přinucen distancovat se i hlavní teologický vůdce hnutí Petr Pokorný. Zradil tím přátele, jako byli Milan Balabán či Božena Komárková – lidé, kteří s ním snili o otevřené církvi.
Sedmdesátá léta plynula v tempech drobné práce. Petr Pokorný učil, bádal a psal. Mnohé ze svých rukopisů však musel ukládat do šuplíku – oficiální povolení k vydání dostaly jen některé. Přesto se zapojil do velkého díla, které mělo trvalý význam: do nového českého ekumenického překladu Bible. Už od roku 1961 byl členem překladatelského týmu, a v letech 1977–1984 dokonce vedl skupinu pro Nový zákon.
Práce na překladu byla pro něj formou odporu – šancí, jak v době cenzury dostat Bibli k lidem v moderní češtině. Tým se scházel na dlouhých poradách. Překladatelé různých církví vášnivě debatovali nad každou větou Písma. Komunistickým úředníkům to nevadilo; možná si mysleli, že jde o neškodnou věc.
Občas přece jen zažehl plamínek naděje. V polovině 80. let začal režim ztrácet dech. Petr Pokorný překvapivě dostal povolení vycestovat na Západ na delší pobyt. V letech 1986–87 přednášel na univerzitě v Pittsburghu v USA – poprvé směl s celou rodinou za oceán. Poté strávil rok 1988–89 jako hostující profesor v Tübingenu v západním Německu.
Byl v cizině, když v listopadu 1989 padla železná opona. Zprávu o masových demonstracích a kolapsu komunismu v Československu ho zastihla v Německu.
Domů do Prahy se vrátil začátkem roku 1990. U Karlova mostu ho ovanul studený únorový vítr, ale jemu připadal svěží a slaný – jako závan nového začátku. Evangelická teologická fakulta se právě začlenila zpět do Karlovy univerzity. Petr Pokorný byl konečně svobodný vysokoškolský profesor. Vyučoval, co chtěl, a jak chtěl.
Přednáškové sály byly plné posluchačů dychtivých slyšet slova, která dříve zaznívat nemohla. V letech 1997–1999 byl zvolen děkanem fakulty, což bral jako čest i závazek – uvést školu do nové éry otevřenosti. Jeho zahraniční renomé rostlo: stál v čele mezinárodních společností pro studium Nového zákona, psal knihy, které vycházely v mnoha jazycích.
Po roce 2000 založil a vedl Centrum biblických studií Akademie věd, kde propojil katolické, evangelické i sekulární badatele – ekumenický skutek, o jakém snil již za totality.
Přesto se ho občas zmocňoval stín minulosti. Po roce 1989 se začalo mluvit o evidenci spolupracovníků StB v církvích. Ukázalo se, že i v evangelické církvi mnozí podlehli nátlaku a podepsali spolupráci. Synodní komise pro objasnění těchto selhání ale ztroskotala – členy komise sami zatížily staré vazby.
Petr Pokorný to těžce nesl. Mrzelo ho, že církev nedokázala jasně pojmenovat, kdo sloužil pravdě a kdo lži. Sám měl svědomí čisté v tom, že na nikoho vědomě nedonášel. Ale věděl, že i on udělal kompromisy, aby mohl přežít.
V posledních letech života se Petr Pokorný ohlížel zpět s překvapivým klidem. „Měl jsem v tomto nádherném, ale zrádném světě kliku,“ řekl jednou parafrází svého oblíbeného rčení. Měl za to, že ho provázela nezasloužená milost – přežil válku, unesl nápor totality a dočkal se svobody. Jeho víra byla mnohokrát zkoušena ohněm, ale nezhasla. Zemřel v kruhu rodiny 18. ledna 2020, ve věku požehnaných 86 let.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Pokorn%C3%BD_(teolog)
https://www.pametnaroda.cz/cs/pokorny-petr-20121114-0
https://protestant.evangnet.cz/nova-orientace-filtrem-statni-bezpecnosti
https://www.christnet.eu/clanky/6080/laudatio_petru_pokornemu.url
https://www.ukforum.cz/rubriky/aktuality/367-zemrel-biblista-petr-pokorny
https://www.learned.cz/userfiles/pdf/aktuality/PP-nekrolog-ETF-cz.pdf
