Článek
Narodil se uprostřed válečné zimy roku 1942 v Praze. Hudbu měl v krvi po otci, který doma hrával na několik nástrojů. Jako kluk miloval sport a dlouho se zdálo, že spíš než hudebníkem bude tenistou či házenkářem.
Teprve povinná vojna mu nečekaně otevřela dveře na pódium. V kasárnách dal dohromady kapelu a zjistil, že kytara a rock’n’roll umějí proměnit i drsný vojenský den ve snesitelný.
Po návratu do civilu vystudoval strojní průmyslovku, ale pódia ho lákala víc než rýsovací prkno. Na prahu dospělosti vstoupil do hudebního života naplno.
První hudební štací se stala beatová skupina Juventus, kde hrál po boku zkušenějšího Karla Černocha. Ten mladého kytaristu postupně pobízel, ať zkusí také zpívat. Petr Rezek stál najednou s mikrofonem v ruce a zjistil, že hlas může být stejně silným nástrojem jako struny kytary.
V polovině 60. let zažívala Praha hudební obrodu – bigbít, rock, nové vlivy ze Západu. Mladík Rezek nasával tu atmosféru a učil se řemeslu muzikanta doslova od podlahy.
V té době potkal svou první osudovou lásku. Byla to půvabná zpěvačka Irena Kubáková, se kterou se seznámil právě díky koncertům. On se za ní ohlížel na jevišti, ona v něm viděla spřízněnou duši. Netrvalo dlouho a roku 1967 si řekli své „ano“. Zdálo se, že je čeká zářná společná budoucnost na hudební scéně i v rodině.
O dva roky později se jim narodil syn Petr. Mladá rodina ale nežila typický život – Irena zpívala s orchestry v zahraničí a Petr zůstával doma s miminkem. Tři roky se pečlivě staral o syna, zatímco jeho manželka budovala kariéru daleko od domova.
Krátce před Vánoci roku 1972 přišla nečekaná prosba. Irena chtěla vzít syna na pracovní cestu do Itálie – prý na chvilku k moři, než budou Vánoce. Petr, zvyklý občas manželce vycházet vstříc, souhlasil.
Netušil, že tím začíná nejbolestnější kapitola jeho života. Na Štědrý den se telefon rozezvonil prázdným bytem. Manželka se rozhodla emigrovat a jejich syna si nechala u sebe.
Mladý otec zůstal v šoku. Během jediného dne přišel o ženu i vytouženého syna. Za minulého režimu navíc nemohl za nimi odjet. Manželství se rozpadlo na dálku a Petr dlouho nevěděl, kde jeho chlapeček vyrůstá. Bolest z odloučení přehlušil prací – ponořil se do hudby, jako by písně mohly překřičet prázdnotu v jeho srdci.
Paradoxně právě v době, kdy osobní život Petra Rezka ležel v troskách, se jeho kariéra znovu nadechla. Psal se rok 1976 a kapelník Karel Vágner přišel s nabídkou, která se neodmítá: Petr se měl stát pěveckým partnerem Hany Zagorové, tehdy jedné z nejzářivějších hvězd české populární hudby.
Po letech hraní v kapelách dostal najednou možnost stanout vedle Zlaté slavice a zpívat publiku po celé zemi ve vyprodaných sálech.
S Hankou Zagorovou si od počátku sedli nejen profesionálně, ale i lidsky. Hanka mu velkoryse přenechávala velkou část koncertů – Petr často zpíval celou první polovinu večera sám, zatímco ona vystupovala až v druhé.
Od žádné jiné kolegyně by takový prostor nedostal. Jejich hlasy se doplňovaly a vznikaly hity, které si publikum zamilovalo. Jejich duety se staly nesmrtelnými šlágry a symboly jedné éry.
Spolu natočili několik alb a vystupovali nejen doma, ale i v zahraničí – dokonce i v dalekém Sovětském svazu rozezpívali obří haly. Na jevišti působili sehraně a radostně. Nikdo z diváků by nehádal, jaké stíny nosí Petr v duši ze svých předchozích let.
Šest let po boku Hany Zagorové přineslo Petru Rezkovi status popové hvězdy první velikosti. Sám ale cítil, že v koutku srdce zůstává „bigbíťákem“. Miloval rockovou energii a občas zatoužil po syrovějším výrazu, než jaký nabízela uhlazená popmusic normalizačních časů.
Na sklonku sedmdesátých let narazil na všudypřítomnou cenzuru – některé jeho nové písně neprošly schvalovacími komisemi a rozhlas je nesměl hrát. Petr Rezek se navenek podřídil, ale v nitru ho to trápilo.
Zlom přišel roku 1981. Karel Vágner se rozhodl omladit sestavu a přivedl k Haně Zagorové dva nové, výrazně mladší zpěváky – Petra Kotvalda a Stanislava Hložka.
Náhle stáli na pódiu hned tři mužští kolegové vedle hlavní hvězdy. Petr Rezek tušil, že nastal čas změny. Nechtěl se dělit o roli s dalšími dvěma talentovanými kolegy, a navíc právě dostal nabídku, která ho lákala zpátky k rockovějším kořenům.
Tou nabídkou bylo místo frontmana v kapele Centrum, energické rock-popové skupině, jež do té doby doprovázela zpěvačku Janu Robbovou. Petr cítil, že právě tohle je hudba, kterou chce dělat – živou, syrovější, blíž jeho naturelu.
Po šestileté éře u Zagorové měl navíc vybudované jméno a fanoušci ho milovali. Rozhodnutí odejít od Hanky nebylo snadné, ale logické. Rozloučili se v dobrém a Petr se vrhl vstříc novému dobrodružství.
První roky s kapelou Centrum byly zběsilé a krásné. Ještě doznívala sláva získaná vedle Zagorové, takže o koncerty nebyla nouze. Jezdili po republice křížem krážem a hráli neuvěřitelných dvě stě šedesát vystoupení ročně – tempo, které by dnes sotva někdo absolvoval. Publikum bylo hladové po hitech, které od Petra znalo z dob duetů s Hankou, takže je musel zařazovat do programu.
Po dlouhých turné se však vyčerpávaly síly i nápady. Kvůli nabitému kalendáři nezbýval čas skládat nové písně, a tak po několika letech publikum začalo trochu ochladat. Petr to vycítil a po osmi letech neúprosné dřiny vyměnil rockové pódium za klidnější zázemí nahrávacích studií.
Zatímco osmdesátá léta přinesla Petru Rezkovi uměleckou svobodu na vlastní scéně, v soukromí ho čekala další zkouška osudu. Jeho druhé manželství, které kdysi vypadalo jako šance na nový začátek, se začalo hroutit. S půvabnou novinářkou Ivanou se oženil už v roce 1974, v době kdy byl na vrcholu se Zagorovou.
Věřil, že po trpké zkušenosti s první ženou konečně našel spřízněnou duši, která touží po rodinném zázemí. Ivana byla aktivní, vzdělaná a měla svobodného ducha – vlastnosti, které Petra okouzlovaly. Společně přivítali na svět dvojčata, dva syny, a zdálo se, že teď už rodinné štěstí nic nenaruší.
Jenže přišel rok 1989 a s ním i převrat poměrů. Svoboda, o jaké se dřív jen snilo, byla najednou skutečností. Ivana ucítila příležitost rozletět se do světa za vlastními ambicemi. Začala podnikat se zahraničními partnery a domů se vracela stále méně.
Petr, který po rozpadu skupiny Centrum sám hledal nové profesní uplatnění, najednou stál před nečekaným úkolem: místo koncertních pódií ho čekala role otce na plný úvazek. Ivana od rodiny fakticky odešla a nechala mu v péči dva dospívající syny.
Najednou byli v domě tři chlapi – otec a dva náctiletí kluci. Petr musel opět vařit večeře, chystat svačiny do školy a žehlit haldy prádla, podobně jako kdysi u prvorozeného miminka. Tentokrát ale nešlo o bezmocné batole, nýbrž o dva rebelující puberťáky se svými názory.
Nevyspalé noci teď nezpůsobovaly dětský pláč, ale pozdní příchody synů z diskoték a jejich hádky o maličkosti. Petr tu roli táty i mámy zvládl se ctí. Měl už životní zkušenosti, nadhled a hlavně ohromnou lásku k synům, která mu dávala sílu.
Na bohémský život hudebníka mohl zapomenout. Místo večírků řešil, jestli je doma dost pečiva a zda kluci nezanedbávají učení. Občas si sám ze sebe dělal legraci, že žije „jako tři chlapi na chalupě“.
Synům se snažil vynahradit mateřskou péči, jak nejlépe uměl – a zdálo se, že úspěšně. Vyrůstali v harmonickém prostředí, i když to byla domácnost tak trochu naruby. Petr Rezek dovedl oba syny až k maturitě a dál do života. Oba vystudovali vysoké školy a dodnes vědí, komu vděčí za pevné rodinné zázemí.
V devadesátých letech stál Petr stranou slávy. Měl plné ruce práce s výchovou synů a uvnitř ho navíc hlodala obava, jestli ho publikum po letech nezapomnělo. Hudební svět se po revoluci proměnil – nastoupily nové hvězdy a někdejší idoly normalizační pop music upadaly v zapomnění.
Petr Rezek se ale hudby nevzdal. Skládal písničky pro divadelní inscenace, moderoval rozhlasové pořady a dál piloval svůj zpěv v ústraní. V koutku duše možná cítil, že jednou přijde chvíle, kdy se bude moct vrátit.
Ta chvíle nastala kolem roku 1999. Telefon zazvonil a na druhém konci se ozval známý hlas – Hana Zagorová. Po letech léčení z těžké nemoci se chystala na comeback a opět chtěla mít po svém boku kamaráda, s nímž kdysi tak ráda zpívala. Petr neváhal.
Synové už byli skoro dospělí a on cítil, že může zase část energie věnovat hudbě. Po bezmála dvou dekádách tak znovu stanul na jevišti vedle Hanky. Nostalgie zapůsobila – publikum je vítalo bouřlivým potleskem, jako by se vrátil čas jejich společných duetů.
Nové milénium tak pro Petra Rezka znamenalo hudební návrat i osobní vzpruhu. Co na tom, že české popové hitparády už ovládaly jiné tváře. Jeho generace posluchačů nezapomněla a mladší objevovali kouzlo starých melodií. Ještě jednou projížděl s Hankou Zagorovou republiku, tentokrát s nadhledem a klidem zralého muže.
Nehonil se za slávou ani pozlátkem showbyznysu. Na koncerty jezdil s radostí, ale také s vědomím, že po vystoupení na něj nečekají prázdné hotelové pokoje jako kdysi. Měl své doma – a v něm novou životní partnerku, která mu kryla záda.
Tou partnerkou nebyl nikdo neznámý. Hana – shodou okolností stejné jméno, jaké nosila jeho pěvecká múza Zagorová – byla dlouholetá rodinná známá. S manželem jezdívali na silvestrovské oslavy do Petrovy šumavské chalupy.
Když Petr zůstal se syny sám, právě tahle Hanka mu často pomáhala, přivezla upečenou buchtu nebo pohlídala kluky, když musel pracovně odjet. Oba tehdy za sebou měli zklamaná manželství a jejich vztah byl dlouho čistě přátelský. Jenže z jiskry pomoci nakonec vzplál plamen lásky.
V roce 2003, na svatého Mikuláše, se Petr Rezek potřetí oženil. Po boku učitelky Hany, milující a klidné ženy, začal prožívat něco, co mu do té doby unikalo: pocit skutečného domova a partnerské opory. Hanka byla empatická a rozuměla jeho duši poznamenané ranami.
On si vážil její obětavosti a životního optimismu. Jeho dospívající syny přijala s otevřenou náručí – stala se jim kamarádkou a důvěrnicí. Rodina se rozrostla i o děti Hanky z předchozího vztahu, a tak najednou nebyl Petr jen tatínkem, ale také nevlastním tátou a později dokonce dědečkem. Dům naplnily nové hlasy a smích.
S věkem přišlo pro Petra Rezka uklidnění a bilancování. Po roce 2010 už vystupoval jen střídmě – několik koncertů do měsíce, často společně s Hankou Zagorovou v jejích pořadech.
Ani v pokročilém věku nezahálel. Vrátil se k některým nedokončeným snům. Například album Podél cest, které mu v sedmdesátých letech kvůli cenzuře nikdy neznělo z éteru, znovu přezpíval a vydal v moderní úpravě. Svým někdejším textařům tím vzdal hold – písně konečně mohly zaznít svobodně, bez škrtů. Doma si zřídil malé nahrávací studio a sám si hrál s aranžemi. Technika pokročila a on, věčný hračička, se v ní překvapivě snadno zorientoval.
Volný čas dělil mezi hudbu a koníčky. Ze sportovce v něm kus zůstal – ještě po sedmdesátce pravidelně hrával golf a chodil po hřišti pěšky s bagem na zádech. Denně ušel mnoho kilometrů a otužoval se studenou vodou.
Přátelé si dobírali jeho vitalitu a on se jen smál, že musí mít chybu v rodném listě. Ve skutečnosti dobře věděl, že je to dřinou a disciplínou. Také chalupa na Šumavě mu udržovala svaly v kondici. Sám ji před lety vlastníma rukama zrekonstruoval – od základů po komín. Fyzická práce pro něj vždy byla jistým druhem meditace.
Zahradu kolem chalupy proměnil v malý sad – vysadil řady jabloní a kromě toho pěstoval dokonce i chilli papričky. Vtipkoval, že si tam buduje své království klidu. V lese sbíral houby, se sousedy probíral počasí a se svým psem chodil na dlouhé procházky. Po boku měl ženu, která s ním sdílela lásku k přírodě a nestěžovala si, když celý víkend kutil na půdě. Život se zklidnil a Petr Rezek ho přijímal s vděčností.
Přesto ho osud ani v těchto letech nešetřil. V osobním životě se musel vyrovnat s odchodem blízkých přátel a kolegů. Nejvíce zabolela ztráta Hany Zagorové, jež zemřela v roce 2022. Odešla žena, která sehrála v jeho kariéře zásadní roli a kterou vždy považoval za srdečnou přítelkyni.
Na posledním rozloučení stál stranou a v duchu jí děkoval za všechny ty písně a roky, kdy společně rozdávali radost. Uvědomil si, že z původní party, s níž kdysi dobýval scénu, už mnoho nezbývá. Ale i tuhle bolest nesl důstojně a tiše. Měl vedle sebe svou Hanku, která stiskla jeho ruku a byla mu oporou stejně pevnou, jako byl kdysi on pro ni.
Dnes je Petru Rezkovi přes osmdesát, ale vitalitu by mu mohl kdejaký mladík závidět. Stále občas vystoupí, když se mu chce, a zazpívá své staré hity pro potěšení sobě i věrným fanouškům.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Rezek_(zp%C4%9Bv%C3%A1k)
https://www.dotyk.cz/magazin/zpevak-petr-rezek-20201119.html
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-petr-rezek-chodim-jen-na-rockove-koncerty-na-popovem-jsem-nebyl-40390713
https://dvojka.rozhlas.cz/petr-rezek-vydal-album-textu-ktere-kdysi-nesmely-vyjit-v-dobe-covidu-byl-cas-tu-8666778
https://plzen.rozhlas.cz/petr-rezek-kino-gloria-8948817
https://www.super.cz/clanek/celebrity-znamy-zpevak-mel-smulu-na-dve-manzelky-petr-rezek-prisel-o-nejstarsiho-syna-dvojcata-mu-nechala-zena-na-krku-1206604
https://www.lifee.cz/vitejte-na-navsteve-u-zpevaka-petra-rezka-s-manzelkou-si-doprali-kazdy-svuj-pokoj-f178d
