Petr Skoumal: duo s Vodňanským mu zakázali, tak začal dělat hudbu pro děti

Aloys Skoumal – Petrův otec, respektovaný literární kritik a překladatel – právě ve své pracovně pracuje na českém překladu Odyssea od Jamese Joyce. Maminka Hana, také překladatelka, rozená židovka, zatím v jiné místnosti překládá Medvídka Pú. Píše se rok 1944.

Za okny zuří druhá světová válka a smíšené manželství Skoumalových je pro nacisty trnem v oku. Když začnou i tyto rodiny mířit do transportů, rodiče raději rozdělí děti po známých na venkově – malý Petr netuší proč. Ještě netuší, že maminku hledali s příkazem k nástupu do lágru zrovna ve chvíli, kdy v porodnici přiváděla na svět jeho bratříčka.

Že domovnice na Praze 6 zapírala, kde rodina je, a tím je zachránila. Netuší ani, že housle v koutě zůstaly po strýčkovi, jenž zahynul – stejně jako celá rodina z matčiny strany – v koncentračním táboře. To vše se dozví až mnohem později, od cizích lidí. Doma totiž panuje zdrženlivé mlčení. Rodiče chrání děti i sebe – traumatické vzpomínky raději halí tichem.

Po válce čeká malého Petra velká cesta. Otec se stává kulturním atašé v Londýně a bere rodinu na čtyři roky do Anglie. Pro šestiletého kluka z Prahy je to svět plný světla. Chodí v Londýně do školy, učí se na klavír a vstřebává kosmopolitní atmosféru.

V sousedství se kamarádí s dětmi československých exulantů. Rodina Skoumalových ale do exilu nezamíří – na rozdíl od většiny diplomatů po komunistickém puči 1948 se Aloys rozhodne vrátit domů. A tak Petr v deseti letech znovu vyměňuje Big Ben za Pražský hrad.

Nastávají temná padesátá léta. Z otevřeného světa zpět do klece. Aloys Skoumal, katolík a demokrat, naštěstí unikne politickým procesům – paradoxně díky tomu, že nikdy nevstoupil do KSČ. Zavře se ve své pracovně a překládá, jako by kolem nebyla diktatura, nýbrž jen Dickens a Kipling.

Malý Petr přesto cítí z otce strach. Kdykoli v rádiu zazní jména tátových přátel z Londýna zatčených ve vykonstruovaných procesech, uhrančivý klid domova se zachvěje. „Žil jsem v neustálém strachu, že si přijdou i pro tátu. A často jsem si říkal, proč jsme nezůstali v Anglii,“ vzpomínal Skoumal po letech.

Dětství v otcově stínu – ve stínu mohutné knihovny i ohrožení – zanechá v citlivém chlapci trvalou stopu. Možná tehdy se v něm rodí ono opatrné odhodlání: dělat si věci po svém, ale bez velkých gest, nenápadně. Aby neohrozil své blízké, a přitom si zachoval vnitřní čest.

Hudba se pro Petra stává únikem i seberealizací. Hraje na piano od čtyř let a hudební nadání ho provází celou školní docházkou. Jako kluk dokonce zazpívá ve sboru Schola Cantorum a filmaři si ho vyberou do epizodní roličky ve filmu Nezbedný bakalář (1946).

Zkušenost před kamerou jej ale k herectví nesvede – láká ho spíš zákulisí, svět zvuků a melodií. Po maturitě proto neváhá a jde na Pražskou konzervatoř studovat dirigování (absolvuje 1958). Následně zamíří do Brna na JAMU ke známému sbormistru Josefu Veselkovi, u něhož roku 1962 dokončí studium řízení sboru.

V Brně zůstává o něco déle – město je právě křižovatkou uměleckého dění. Mladý Skoumal se přes rodinného přítele, básníka Oldřicha Mikuláška, ocitá mezi tamní bohémskou elitou. Poznává literáty Jana Skácela a Milana Uhdeho, výtvarníky, divadelníky.

Sám skládá první scénickou hudbu pro Divadlo poezie X a přivydělává si jako externí rozhlasový spolupracovník. Nejen hudba, ale i víno a noční život patří k jeho brněnské škole. Mikulášek, bonviván a bohém, ho ve svých padesáti letech bere pod ochranná křídla – a tak trochu na tah. „Oldřich mě naučil pít víno a pohybovat se v noci po vinárnách.

Jsem mu za to dodnes vděčný,“ glosoval to Petr s odstupem. Vína i volnosti ochutnal akorát.

Po návratu do Prahy v polovině 60. let se Petr Skoumal ocitá v pravý čas na pravém místě. V zemi taje cenzura a do kultury proniká svěží humor. Činoherní klub, legendární divadlo malých forem, nabírá mladé talenty – a Petr tu roku 1966 nachází uplatnění jako hudební dramaturg a příležitostný herec.

Brzy ovšem zjistí, že jeho místo je za klavírem. Seznamuje se totiž blíže se studentem Janem Vodňanským, nekonvenčním textařem a básníkem, kterého už potkal kdysi za studií. Dva ročníky věkového rozdílu nehrají roli – v Petrových 28 a Honzových 25 letech vzniká tandem, na jaký Praha nezapomene.

Vodňanský a Skoumal. Od roku 1964 spolu sice vystupovali v malých klubech (nejčastěji v Redutě), ale až v Činoherním klubu dostanou v roce 1969 šanci pravidelně uvádět vlastní celovečerní programy.

Hned první je trhák: S úsměvem idiota, scénická koláž parodických scének, přednášek, pohádek a písniček, má premiéru v říjnu 1969 a vyprodáno na dlouho dopředu. Hudba a inteligentní humor. Přesně ta kombinace, která kdysi okouzlila malého Petra z gramofonu sousedů, teď v jeho vlastní tvorbě nabývá podoby satirického divadla.

Vodňanského humorné texty a Skoumalovy hravé melodie splývají v jedno, až autoři přestávají rozlišovat, čí je hudba a čí slova. „Byla to taková symbióza textového a hudebního tvaru. Naše nápady se prolínaly a pak už jsme nerozlišovali autorství – všechno jsme prezentovali jako dvojice Vodňanský–Skoumal,“ vzpomínal Jan Vodňanský.

Následují další díly cyklu: Hurá na Bastilu a S úsměvem Donkichota (oboje 1970) – opět série písní, básní a absurdit reagujících mezi řádky i na dobovou politiku. V písni Maršálové si duo dokonce dovolí narážku na sovětskou okupaci srpna 1968. Tahle drzost neunikne pozornosti režimu.

Když v srpnu 1968 vjely do Prahy tanky, byl Skoumal zrovna u toho: první den okupace se se souborem sešel před divadlem, slyšel střelbu u Muzea a o pár dní později neudržel vztek, když viděl Čechy bratříčkovat se s okupanty. „Jdu po nábřeží a vidím lidi, jak se vybavují s vojáky.

Tak na ně volám: ‚Vykašlete se na ně!‘“ popsal později svůj křik zoufalství. Než se nadál, chytli ho dva tajní a odvedli pod most k Vltavě, přímo k namířeným samopalům sovětské hlídky. Vypadalo to na lynč kontrarevolucionáře.

„Nosil jsem plnovous a oni: co to má znamenat? Tak jsem se zeptal, jestli znají Fidela Castra,“ líčil Skoumal onu tragikomickou scénu, kdy humorem odzbrojil i dva rozzuřené lampasáky – a ti ho v šoku pustili.

Jenže normalizační režim se smyslu pro ironii bál. V roce 1973 úřady zakázaly uvádění všech her dvojice Vodňanský–Skoumal. Autoři museli odejít z divadla a rázem zmizeli z televizních obrazovek i rozhlasového éteru. Přesto několik let vzdorují – hrají pololegálně na mimopražských klubových scénách (jako byl klub Olympik ve Spálené ulici, studentské koleje či vinárna Čáslavská).

Na každém představení sedí v publiku tajný policajt a pečlivě si zapisuje „závadné“ veršíky. Přes všechny udavačské hlášení duo kličkuje mezi zákazy až do roku 1981, kdy je definitivně zakázáno vystupovat úplně.

Poslední kapkou se stalo udání jistého horlivého soudruha inspektora z Olomouce, jehož zpráva se hemžila slovy „protisovětský“ a „protisocialistický“. V tu chvíli už nebylo úniku. Vodňanský ani Skoumal nemohli veřejně publikovat jediné slovo či notu.

A tak se jejich cesty koncem 70. let rozcházej. Intenzivní spolupráci ukončil Petr Skoumal – a dodnes se traduje, že prý kvůli nesouladu v politických postojích. Pravdou ale je, že Skoumal měl vůči normalizaci možná důslednější vnitřní odpor než leckterý signatář Charty.

Normalizační zákaz ale Petr prožíval těžce. Z ničeho nic přišel o milované publikum i o obživu. Zachránila ho hudba pro děti. Už začátkem 70. let ho oslovil režisér animovaných večerníčků Václav Bedřich a výtvarník Vladimír Jiránek ke spolupráci na seriálu Bob a Bobek – králíci z klobouku.

Skoumal byl tehdy jedním z průkopníků používání elektronických kláves a syntetizátorů, a tak dokázal vykouzlit pro animované hrdiny moderní, hravý zvuk. Následoval Maxipes Fík, …A je to! (Pat a Mat), Včelí medvídci a další dnes už klasické večerníčky. V nich se Skoumal vyřádil – jeho melodie byly neotřelé, hravé, dokonce občas drsnější, než bylo do té doby zvykem.

„Dařilo se nám tu představu narušovat a nedělat z dětí blbečky,“ glosoval později, jak s režiséry bořili bariéry šablonovitě líbivé tvorby pro nejmenší. A cenzura dětské tvorbě skutečně dala pokoj – večerníčky se staly Skoumalovou spolehlivou oázou a zdrojem obživy po zákazu koncertů s Vodňanským. Nezanedbatelný byl i fakt, že ho skládání pro děti zkrátka nesmírně bavilo.

Vedle filmových melodií proslul Petr Skoumal i jako autor samostatných písniček pro děti. Přitahovaly ho poetické hříčky – zhudebnil například hravé verše Emanuela Frynty a dalších básníků.

Tyto rozverné a přitom chytré minipříběhy si zpívají generace dětí: Když jde malý bobr spát (ukolébavka z Příběhů včelích medvídků), Kdyby prase mělo křídla, Jak se loví gorila… to všechno jsou tituly dětských alb, která nejedna česká rodina zná, aniž by mnohdy tušila, kdo je složil.

Petr Skoumal se tak skutečně stal skladatelem národním, jak trefně poznamenal jeden životopisný medailonek – jeho hudbu zná v této zemi skoro každý, i když jméno autora zůstává v pozadí.

Zapomenutý však nezůstal mezi kolegy. V 80. letech Skoumal souběžně působí v rockové kapele Etc… legendárního Vladimíra Mišíka a skládá písně pro rockové interprety jako Michal Prokop či Luboš Pospíšil. S Michalem Prokopem ho spojilo přátelství na celý život.

Společně nahráli slavné album Kolej Yesterday a Skoumal naučil Prokopa kouzlu civilního projevu. „Učil jsem se od něj zpívat nezpěvácky, aby tomu bylo možné věřit. To on strašně uměl,“ vzpomíná Prokop.

Skoumal zkrátka uměl v jednoduchosti najít sílu – žádné okázalosti, jen upřímný výraz. Ve své tvorbě tak propojuje zdánlivé protiklady: bigbítovou energii a dětskou hravost, smích i stesk, vzdor i pokoru.

Ne všechny zápasy však mohl Petr Skoumal vyřešit s úsměvem a hudbou. Jeho osobní život provázely nejeden zvrat a nejistota. Zatímco profesně dokázal vzdorovat režimu bez ztráty cti, v soukromí narážel na vlastní limity. Byl dvakrát ženatý a má tři syny s třemi různými ženami.

Prvorozený David se narodil v roce 1968, kdy do Prahy přijely tanky – a symbolicky i Petrův rodinný život byl tehdy v troskách. „U Davidova dětství jsem byl i nebyl,“ přiznal o mnoho let později, když bilancoval složitý vztah s dospělým synem. Hudba ho tehdy pohltila a manželství s Davidovou maminkou Marií se rozpadlo.

Ještě těžší zkouškou prošel na počátku let osmdesátých. Z lásky k herečce a pozdější političce Táni Fischerové se narodí syn Kryštof (1976). Jenže dítě je těžce postižené – má dětskou mozkovou obrnu a vyžaduje stálou péči.

Petr tuhle situaci nezvládne. „Žili jsme spolu jen chvíli, pak jsem se odstěhoval z Prahy,“ přiznal otevřeně sebekriticky. Opustil ženu i malého syna, který pak většinu života tráví v léčebně, zatímco Táňa Fischerová mu obětuje kariéru. Skoumal se v těch letech zcela ponoří do práce – možná i proto, aby nemusel myslet na selhání, které si bude navždy vyčítat.

„Vždycky to ve mně zůstane jako něco, co je v mém životě špatně. Zpětně vím, že jsem se měl chovat jinak, ale už s tím nic nenadělám,“ řekl v roce 2013 tiše k této kapitole svého života. Výčitky svědomí a pocit, že v jedné zásadní životní zkoušce selhal, ho už nikdy zcela neopustily.

Možná i proto se v pozdních osmdesátých letech nechává slyšet spíš prostřednictvím písní. Když v lednu 1989 komunistům povolí nervy a při takzvaném Palachově týdnu mlátí ve ulicích manifestující občany, Skoumal to už nevydrží: spontánně skládá protestsong Neopouštěj nás, svatý Václave, jenž drtivě prosí patrona české země, aby opuštěný národ nenechal padnout.

Je to instrumentálně monumentální, ale textově jednoznačný apel – na poměry opatrného Skoumala nezvykle explicitní vzdor. Jako by tu zhudebnil i vlastní lítost nad vším, co kdy v životě opustil – a čeho se bojí, že bude opuštěno.

Listopad 1989 zastihl Petra Skoumala ve věku 51 let. Svobodu přivítal bez velkých slov, ale s o to větší chutí tvořit. Duo s Vodňanským zůstalo minulostí – jejich cesty se rozešly, přestože přáteli zůstali. Po revoluci spolu znovu občas vystoupili, vydali komplet svých zakázaných koncertů a v roce 2014, u příležitosti 45. výročí S úsměvem idiota, dokonce společně znovu zahráli výběr ze svých scénických koláží.

Skoumal se však našel hlavně v sólové dráze. Už v roce 1989 vydal první vlastní písňové album …Se nezblázni, plné trefného sarkasmu a existenciálních podtónů. Následoval Poločas rozpadu (1990) – výstižně nazvaný v čase rozpadlé federace. V 90. letech a prvním desetiletí nového milénia pak Petr vydal ještě několik desek (Hotelový pokoje, Březen, Nebo cibule aj.), v nichž s nadhledem glosoval život i vlastní stárnutí.

Zároveň nepřestal skládat filmovou hudbu – jeho melodie umocnily komediální klasiky jako Nejistá sezóna, Jára Cimrman ležící, spící či Rozpuštěný a vypuštěný. V roce 1995 získal cenu Český lev za hudbu k filmu Amerika. A co víc – vrátil se na divadelní prkna před dětské publikum. V Divadle v Dlouhé uváděl od roku 1996 hravý recitál Kdyby prase mělo křídla (se zpěvačkou Markétou Potužákovou), který se pro velký úspěch hrál neuvěřitelných 17 let až do roku 2013.

Ještě v posledních letech života obrážel kluby s triem mladších hudebníků (kytarista Norbi Kovács a violoncellista Olin Nejezchleba), kteří mu dodávali rockovou energii. Když v březnu 2013 slavil pětasedmdesátiny koncertem v Malostranské besedě, působil vitálně a spokojeně. „Muzikant, dokud vstane z postele, dělá pořád to samé. Nemám na stárnutí čas,“ prohlásil s úsměvem v jednom z posledních interview.

V soukromí našel Petr v pozdních letech přece jen klidné zázemí. Roku 1990 se oženil s herečkou Ilonou Svobodovou, po jejímž boku prožil čtvrt století láskyplného soužití. Narodil se jim syn Filip (1991) a Petr se poprvé v životě pokusil být skutečně dobrým otcem.

Jenže i nejmladšímu synovi osud naložil překážky – Filip trpí psychickými obtížemi (depresemi), které po smrti tatínka ještě zesílily. Přesto Filip zdědil umělecký talent a píše básně, v nichž jako by pokračoval poetický odkaz rodu Skoumalových. A Ilona? Ta se se zesnulým manželem loučila v říjnu 2014 se slzami v očích, ale vděčně: „Bylo to nejkrásnějších pětadvacet let mého života,“ pronesla o jejich společném manželství.

Petr Skoumal totiž zemřel po těžké nemoci 28. září 2014 v pražské střešovické nemocnici ve věku 76 let.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Skoumal

https://www.irozhovory.cz/portfolio-items/petr-skoumal/

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/petr-skoumal-5051

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/1249/petr-skoumal

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-petr-skoumal-242757

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zemrel-hudebnik-a-skladatel-petr-skoumal-bylo-mu-76-let_201409281411_imanour

https://www.krajskelisty.cz/praha/6637-fenomenalni-muzikant-petr-skoumal-opustil-dve-krasne-herecky-a-tri-syny-tajnosti-slavnych.htm