Článek
Libkovice ležely mezi Litvínovem a lomem Bílina, podél Lomského potoka. V první polovině 20. století to nebyla žádná malá osada. Ve třicátých letech měly přes dva tisíce obyvatel, stovky domů, kostel, školu, hospody a život, který se zde odehrával po generace. Jenže pod obcí byla zásoba uhlí.
O likvidaci obce rozhodl okresní národní výbor už v roce 1987, tedy za komunistického režimu. Libkovice měly ustoupit rozšíření těžby hnědého uhlí. Pro obyvatele to znamenalo výkupy domů, stěhování do sídlištních bytů a nejistotu, kdy bagry dorazí právě k jejich ulici.
Většina místních přitom žila v kraji, kde doly znamenaly práci. Mnoho rodin bylo na těžebním průmyslu přímo závislých. Postavit se proti plánům podniku tak nebylo jednoduché ani pro člověka, který svůj domov opustit nechtěl.
Po listopadu 1989 přišla naděje. Lidé věřili, že demokratický stát nebude mechanicky vykonávat stará rozhodnutí. Jenže několik měsíců po revoluci vydaly úřady demoliční výměr a v roce 1991 začaly padat první domy.
Limity, které měly chránit obce
Zánik vesnice nebyl jednorázový. Domy mizely postupně. Mezi prázdnými budovami zůstávali lidé, kteří sledovali, jak se jejich okolí mění v kulisu bez života. Jedna rodina odešla, druhá ještě zůstala. Zahrady zarůstaly, ulice se vyprazdňovaly a obec přestávala být obcí dřív, než byla úředně zrušena.
K 1. lednu 1993 byly Libkovice administrativně připojeny k Mariánským Radčicím. Vesnice tím ztratila i vlastní samosprávu, která by mohla její zájmy hájit.
Dne 30. října 1991 přijala vláda Petra Pitharta usnesení o územních ekologických limitech těžby hnědého uhlí v severních Čechách. Závazné hranice měly zastavit další postup lomů a předejít opakování katastrof, které už předtím potkaly desítky severočeských obcí včetně starého Mostu. Na papíře se zdálo, že Libkovice dostaly šanci.
Těžební podnik Doly Hlubina ale tvrdil, že uhlí pod obcí nechce získávat povrchovou těžbou, nýbrž hlubinně. Ekologické limity se podle tohoto výkladu na záměr nevztahovaly.
Koncem listopadu 1992 se aktivisté Greenpeace dozvěděli, že demoliční čety chtějí zbourat novorenesanční kostel svatého Michaela archanděla. Kostel byl poslední velkou dominantou vesnice. Nešlo už jen o jednu budovu. Byl to symbol obce, která se rozpadala před očima svých obyvatel.
Ráno 1. prosince 1992 přijely bagry. Před nimi už ale stáli lidé. Aktivisté Greenpeace, Hnutí DUHA, místní obyvatelé i dobrovolníci z celé republiky zablokovali demoliční techniku vlastními těly. Sedali si před stroje, vstupovali do jejich cesty a odmítali odejít. Blokáda trvala měsíce. Lidé se ve vsi střídali, nocovali v provizorních podmínkách a snažili se zdržet každou další demolici.
Po pěti dnech přijel do Libkovic ředitel Dolů Hlubina Zdeněk Stružka. V přeplněné místní hospodě slíbil, že kostel zůstane stát. O osudu samotné vesnice ovšem jednat nechtěl. Protest proto pokračoval.
Havel v Libkovicích
Ještě v prosinci 1992 přijel do Libkovic prezident Václav Havel. Jeho návštěva změnila atmosféru celé kauzy. Z malé severočeské vesnice se stalo celostátní téma.
Na popud ekologických organizací zadalo Ministerstvo průmyslu a obchodu odborné studie. Měly zodpovědět zásadní otázku: pokud by se pod obcí skutečně těžilo hlubinně, musely by domy samy spadnout?
Odpověď, kterou odborníci přinesli v únoru 1993, byla pro těžaře nepříjemná. Domy by samy nespadly. Klíčový argument pro nutnost demolic se tím výrazně oslabil. Ministerstvo průmyslu a obchodu proto bourání na tři měsíce zastavilo.
Jenže v květnu 1993 dal ředitel Stružka znovu pokyn k demolicím. A druhá blokáda byla mnohem vyhrocenější než první.
Podle účastníků protestů a dobových popisů postupovaly demoliční čety i najaté bezpečnostní firmy tvrdě. Aktivista Hnutí DUHA Petr Vozák byl při jedné konfrontaci lžící bagru sražen z prvního patra domu. Další protestující, včetně fotografa Ibry Ibrahimoviče, který celou kauzu zachycoval, byli fyzicky napadeni.
Trestní oznámení podaná v souvislosti s útoky policie nakonec odložila. Případ se ale dostal až na úroveň ministra průmyslu Vladimíra Dlouhého. Ten Zdeňka Stružku v polovině května 1993 odvolal.
Nový ředitel Funiok zvolil jinou taktiku. Nebouralo se souvisle, ale nárazově. Aktivisté tak nemohli držet v obci stále dostatek lidí, aby dokázali každý zásah zablokovat. Dne 13. října 1993 padla velká část hlavní ulice. Do nového roku přežil vedle kostela už jen zlomek původní obce: patnáct domů.
Rok 1994 už nebyl jen bojem o poslední domy. Libkovice se staly symbolem. Po republice putovala fotografická výstava Ibry Ibrahimoviče, která navštívila patnáct měst. V době letního slunovratu se konal festival Libkovická cihla. Vystupovali na něm Dagmar Voňková, Jaroslav Hutka nebo Pepa Nos.
V listopadu 1994 byly severočeské doly privatizovány a vznikla Mostecká uhelná společnost. Přestože studie nezávalové metody naznačovala, že by obec šlo při těžbě zachovat, vedení společnosti tuto možnost odmítlo. Ke konci roku 1994 stály v Libkovicích kromě kostela už jen tři domy.
Karel Krejčí zůstal doma
Jedním z posledních obyvatel byl Karel Krejčí, rodák z Libkovic narozený v roce 1928. Celých sedmatřicet let pracoval jako technik na rypadlech v okolních dolech. Uhlí znal z druhé strany než aktivisté. Nebylo pro něj abstraktní ideologií. Bylo to zaměstnání, na kterém stál život jeho kraje. Přesto nechtěl odejít.
Dům prodal dolům už 11. listopadu 1987, protože se obával, že později dostane ještě menší částku. Přidělený byt na sídlišti v Mostě však nikdy nezačal obývat. Zůstal ve svém původním domě, přestože už mu formálně nepatřil.
Jeho vystěhování v listopadu 1994 se stalo jedním z nejsmutnějších okamžiků celé kauzy. Policie tehdy zakročila proti demonstrantům, kteří ho podporovali. Muž, který většinu života pracoval pro doly, nakonec kvůli nim přišel o vlastní domov.
Na podzim 1993 napadli tři občané Libkovic, starosta Stanislav Břicháček, Karel Krejčí a paní Pešatová, platnost výkupních smluv. Tvrdili, že je podepisovali pod tlakem a pod hrozbou ztráty zaměstnání. Soud se vlekl až do jara 1995. Pak jejich žalobu zamítl.
Tím zmizela poslední právní naděje, že se demolice podaří zastavit nebo zvrátit. Mostecká uhelná společnost se v květnu 1995 alespoň zavázala, že zachová kostel svatého Michaela archanděla a nechá ho zastřešit jako připomínku zaniklé obce. Ani tento slib ale nevydržel.
Kostel postupně chátral. Stál osamoceně v krajině, která už dávno nepřipomínala živou vesnici. V srpnu 2002 byl zbořen i on. Libkovice tím definitivně zmizely z povrchu země.
Libkovice byly poslední českou obcí zbořenou kvůli těžbě uhlí. Dlouhá léta platilo, že obec padla kvůli uhlí, které pod ní zůstalo nedotčené. To se ale změnilo v roce 2019, kdy se lom Bílina po prolomení limitů z roku 2015 začal posouvat i do katastru bývalých Libkovic.
Těžaři nejprve odstraňovali skrývku, tedy vrstvy písku a jílu nad uhelnou slojí, a postupně se dostali i k samotnému uhlí. Vesnice tak nebyla zničena kvůli vymyšlenému záměru, jak se po desetiletí zdálo. Uhlí se nakonec skutečně začalo těžit, jen až zhruba pětadvacet let poté, co poslední obyvatelé odešli a jejich domy padly.
https://www.greenpeace.org/czech/clanek/17950/pred-30-lety-se-lide-v-libkovicich-postavily-bagrum-a-branili-posledni-ceskou-obec-bouranou-kvuli-uhli/
https://sedmagenerace.cz/libkovice-dokonane-dilo-zkazy/
https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/libkovice-posledni-ceska-obce-ktera-byla-zbourana-kvuli-tezbe-uhli.pred-30-lety-zacala-blokada-na-jeji-zachranu
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/na-oltar-uhli-padly-uz-desitky-obci-137488
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/ustecky-kraj/posledni-vesnice-ktera-zanikla-kvuli-uhli-v-libkovicich-se-ale-zacina-tezit-az-po-25-letech-55923
https://vlada.gov.cz/assets/ppov/udrzitelny-rozvoj/vybory-rvur/Studie-uzemne-ekologickych-limitu-na-Mostecku_last-version.pdf
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/znovuzrozeni-libkovic-i-stareho-mostu-studenti-cvut-chteji-priblizit-krajinu-a_2605291904_dci
