Článek
Martha seděla v Cincinnati Zoo sama. Byla stará, slabá a poslední svého druhu. Návštěvníci chodili k její kleci a někteří po ní házeli písek, aby se pohnula. Ošetřovatelé museli prostor před klecí ohradit lanem. Dne 1. září 1914 ji našli mrtvou.
Byla poslední známou samicí a zároveň posledním známým jedincem druhu holub stěhovavý na světě. Pták, který ještě v 19. století tvořil hejna tak velká, že podle svědků zakrývala oblohu od rána do večera, skončil na podlaze klece.
Marthu odvezli do Cincinnati Ice Company, zmrazili v bloku ledu a poslali vlakem do Smithsonian Institution ve Washingtonu. Tam ji stáhli z kůže, vycpali a vystavili. U exempláře později stálo prosté oznámení: Martha, poslední svého druhu, zemřela 1. září 1914 podle uváděné zprávy ve 13 hodin v Cincinnati Zoo. A pod tím slovo: vyhynulá.
Obloha se hýbala
Holub stěhovavý nebyl vzácný pták, kterého člověk musel hledat dalekohledem. Byl jedním z nejpočetnějších ptáků Severní Ameriky. Odhady mluví o třech až pěti miliardách jedinců. Když táhl krajinou, nebylo to hejno v dnešním smyslu slova. Byla to masa ptáků, která se pohybovala jako tmavý proud.
John James Audubon popsal v roce 1813 let, který začal ráno a pokračoval celé hodiny. Slunce bylo zastíněné jako při zatmění. Ptáci letěli za bukvicemi, žaludy a další potravou. Hnízdili společně v obrovských koloniích. Na jednom stromě mohly být desítky hnízd. V roce 1871 zabralo hnízdiště ve Wisconsinu podle pozdějších odhadů asi 850 čtverečních mil a mohlo v něm být 136 milionů dospělých ptáků.
Když se holubi usadili k hnízdění, lovci nemuseli hledat jednotlivé ptáky. Stačilo najít takovou kolonii. Pak už pracovali celé týdny. Zpočátku je lidé lovili pro sebe. Ptáků bylo tolik, že se zdálo nemožné ublížit druhu jako celku.
Jenže po občanské válce se změnila technika. Telegraf dal lovcům zprávu, kde se hejno objevilo. Železnice jim umožnila rychle přijet a odvézt mrtvé ptáky na trhy ve městech. Z holuba stěhovavého se stala levná surovina.
Lovci stříleli do stromů, kde ptáci seděli tak hustě, že jeden výstřel mohl shodit několik kusů. Používali sítě, návnady a živé holuby jako lákadlo. Uvázaný pták, který máváním křídel přitahoval ostatní.
Nešlo jen o střelbu. Pod hnízdy se zapalovala tráva nebo síra, aby se dospělí ptáci udusili nebo spadli. Mláďata, která ještě neuměla létat, se vybírala přímo z hnízd. Sudy s mrtvými holuby se posílaly po železnici do Chicaga, New Yorku a dalších měst.
V polovině 19. století podle některých dobových a muzejních přehledů směřovaly na newyorský trh statisíce holubů ročně. V sedmdesátých letech už za hejny cestovaly stovky profesionálních lovců.
Wisconsin 1871
Wisconsinské hnízdiště z roku 1871 ukazuje rozsah lépe než jen obecné slovo „miliardy“. Zabíralo oblast velkou jako menší stát. Ptáci seděli ve stromech, větve se pod nimi lámaly a na zem padal trus, peří, vejce i mrtvá mláďata. A pak za nimi přišli lovci.
Podle pozdějších přehledů prodal jeden obchodník s municí během dvouměsíční hnízdní sezony přes půl milionu nábojů asi sto tisícům lovců. Odhaduje se, že z té jedné hnízdní sezony zůstalo 1,2 milionu mrtvých ptáků. A to nebyl konec.
V roce 1878 dorazila poslední velká hnízdní kolonie do okolí Petoskey v Michiganu. Lovci tam po celé týdny a měsíce zabíjeli desítky tisíc holubů denně. Některé přehledy uvádějí přes 50 tisíc ptáků za den a celkem miliony kusů.
Cena masa klesala, protože mrtvých ptáků bylo příliš mnoho. Někdy se už nevyplatilo platit sudy a led. Ptáci hnili dřív, než se prodali. Druh, který se zdál nekonečný, začal mizet.
V devadesátých letech 19. století už lidé nevídali temné řeky ptáků nad lesy. Zůstávala malá hejna, osamělí jedinci a zprávy, kterým se nevěřilo. Problém nebyl jen v počtu zastřelených ptáků. Holub stěhovavý byl druh postavený na množství. Hnízdil ve velkých koloniích, hledal potravu ve velkých hejnech a jeho obrana před predátory fungovala právě tím, že ptáků bylo příliš mnoho najednou.
Když se počet zlomil, nestačilo, že několik ptáků ještě někde přežilo. Zmizel způsob života, který ten druh potřeboval k přežití. Dlouho se za posledního běžně uznávaného divokého holuba stěhovavého považoval pták zastřelený v Ohiu v roce 1900.
Pozdější bádání ale připomíná i další doložené nebo silně uváděné exempláře z let 1901 a 1902. Jisté je, že na začátku 20. století už ve volné přírodě druh prakticky zmizel. Ještě existovali ptáci v zajetí, hlavně v Cincinnati Zoo. Chov se ale nedařil. V roce 1910 uhynuli poslední dva samci v Cincinnati. Zůstala Martha.
Martha
Martha dostala jméno po Martě Washingtonové. Narodila se pravděpodobně v zajetí a nikdy nezažila oblohu plnou vlastního druhu. Poslední roky žila sama. Zoo nabízela vysokou odměnu za nalezení samce. Žádný se nenašel.
V posledních letech zeslábla. Měla problém dostat se na bidlo, a tak jí ošetřovatelé udělali nižší místo k sezení. Dne 1. září 1914 zemřela. Její tělo nešlo pohřbít jako tělo obyčejného zvířete ze zoo. Bylo důkazem o existenci jejího druhu. Proto odjelo do Washingtonu. Dodnes je ve sbírkách Smithsonianu.
U holuba stěhovavého známe datum konce přesněji než u většiny vyhynulých druhů. To je u vyhynulých zvířat neobvyklé. U mnoha z nich člověk jen zpětně zjistí, že už je dlouho nikdo neviděl. Tady byl poslední jedinec v kleci. Měla jméno a měla i datum smrti.
https://naturalhistory.si.edu/research/vertebrate-zoology/birds/collections-overview/martha-last-passenger-pigeon
https://www.si.edu/spotlight/passenger-pigeon
https://www.si.edu/object/martha-passenger-pigeon%3Asiris_sic_11640
https://www.smithsonianmag.com/smithsonian-institution/100-years-after-death-martha-last-passenger-pigeon-still-resonates-180952445/
https://cincinnatizoo.org/animals-archive/project-passenger-pigeon/
https://carnegiemnh.org/the-passenger-pigeon/
https://mainestatemuseum.org/learn/msm-at-home/passenger-pigeon/
https://www.audubon.org/magazine/why-passenger-pigeon-went-extinct
