Článek
Bobby Shafran dorazil svým starým volvem na obyčejný první den školy. Aspoň si to myslel.
Sotva vystoupil z auta, něco nesedělo. Kolem něj se začali shlukovat lidé, které nikdy neviděl. Kluci mu plácali po zádech jako starému kamarádovi. Dívky ho objímaly a líbaly na tvář. Někdo se ho zeptal, jak se měl přes léto.
Bobby stál uprostřed toho všeho s křečovitým úsměvem a neměl tušení, o čem cizí lidé mluví.
Zprvu to považoval za trapné nedorozumění. Jenže s každým dalším „Ahoj, Eddy!“ vypadalo méně jako omyl a víc jako skutečnost, že tahle škola jeho tvář už dávno zná. Bobby na Sullivan County Community College nikdy předtím nebyl.
Trvalo celé dopoledne, než se ho někdo zeptal na správnou otázku: „Jsi adoptovaný?“
A hned potom na druhou: „Nemůžeš mít dvojče?“
Kluk jménem Eddy
Na první otázku znal Bobby odpověď. Ano, adoptovaný byl. Na druhou odpovědět neuměl, protože mu nikdo nikdy neřekl, že by měl sourozence.
Postupně se začalo rýsovat vysvětlení. Na škole do předchozího roku studoval chlapec jménem Eddy Galland. Byl adoptovaný. A Bobbymu se podobal tak dokonale, že ho bývalí spolužáci okamžitě považovali za něj.
Jedním z lidí, kterým to nedalo spát, byl Eddyho kamarád Michael Domnitz. Když uviděl Bobbyho, všiml si stejného úsměvu, vlasů i gest. Zeptal se ho na adopci a datum narození.
Bobby odpověděl: 12. července 1961.
Domnitz věděl, že Eddy se narodil ve stejný den.
Ještě téhož dne nasedli do auta a vyrazili na Long Island k domu Gallandových.
Zazvonili. Chvíli čekali. Pak se dveře otevřely.
Na druhé straně stál Bobby Shafran.
Jenže to nebyl Bobby. Byl to Eddy Galland.
Měl stejné kudrnaté vlasy, stejný široký úsměv, stejnou stavbu obličeje i stejný způsob, jakým se pohyboval. Oba mladí muži na sebe chvíli jen hleděli. Po devatenácti letech se dívali na člověka, který vypadal jako jejich vlastní odraz v zrcadle.
Zjistili, že se narodili ve stejné nemocnici, ve stejný den, oba byli adoptovaní a oba pocházeli od stejné adopční agentury. Místní noviny otiskly jejich společnou fotografii a příběh dvou náhodně nalezených bratrů začal žít vlastním životem. Jenže tím záhada neskončila.
Ten třetí
Někde v New Yorku četl noviny další devatenáctiletý adoptovaný mladík: David Kellman.
Podíval se na fotografii Bobbyho a Eddyho a viděl vlastní tvář natištěnou dvakrát vedle sebe. Měl stejné datum narození, stejnou adopční agenturu i stejný zvláštní pocit, že jeho příběh možná není úplný. Zvedl telefon a bratry kontaktoval.
Podle pozdějších vzpomínek jim řekl v podstatě jediné: „Vy nejste dvojčata. Jsme trojčata. Já jsem ten třetí.“
Z historky o dvou ztracených bratrech se rázem stal světový fenomén. Vedle sebe stáli Bobby Shafran, Eddy Galland a David Kellman: tři identičtí mladí muži, kteří o sobě celých devatenáct let nevěděli.
Ve skutečnosti se podle dobových zpráv narodili jako čtyřčata, čtvrté dítě ale zemřelo při porodu. Ti tři přeživší byli následně adoptováni do tří různých rodin.
Trojčata se rychle nastěhovala do společného bytu na Manhattanu a stala se malými celebritami newyorské klubové scény. Objevovala se v talk show ve sladěném oblečení, fotila se pro noviny a lidé je chtěli potkávat jen proto, aby si ověřili, že opravdu existují.
V roce 1985 se mihla po boku Madonny ve filmu Zoufale hledám Susan. Studovala také stejný obor, mezinárodní marketing, jako by chtěla dohnat roky, které si nemohla prožít společně.
Později si otevřela steakhouse Triplets. Tři identičtí bratři za pultem byli atrakcí sami o sobě a podnik se stal známým místem newyorské společenské scény.
Zdálo se, že příběh, který začal jako podivné nedorozumění na parkovišti komunitní vysoké školy, má pohádkový konec. Ztracení bratři se našli, svět jim tleskal a oni si mohli konečně prožít to, co jim bylo jako dětem odepřeno.
Sami první měsíce po setkání popisovali jako euforii. Jako by se po celý život hledali, aniž by věděli koho.
Pohádka skončila
Jenže ani společný život tří dokonale podobných bratrů nevydržel tak idylický, jak působil na fotografiích. Devatenáct let vyrůstali každý zvlášť, v jiných rodinách a podle jiných pravidel.
Když pak během několika měsíců přeskočili od úplných cizinců ke společnému bytu, podnikání a prakticky nepřetržitému životu ve třech, začaly se vedle podobností ukazovat i rozdíly.
Mezi bratry se vytvářela zvláštní dynamika: někdy měli dva pocit, že si rozumějí lépe, a třetí zůstával stranou. Jindy se role obrátily. To, co zvenčí vypadalo jako dokonale sehraná trojice, tak uvnitř začalo připomínat vztah, ve kterém se neustále někdo cítil jako ten třetí navíc.
Nejvíc se to ukázalo ve společném steakhousu. Bratři se začali hádat o práci a vedení podniku a Bobby nakonec z restaurace odešel kvůli tomu, co David později popsal jako rozdílnou pracovní morálku. Trojice, která ještě nedávno chodila všude společně a odpovídala v televizních studiích téměř jedním hlasem, se začala rozpadat na tři samostatné životy.
Možná na tom nebylo nic zvláštního. Byli to bratři, ale zároveň tři dospělí muži, kterým někdo vzal celé společné dětství a pak od nich svět téměř automaticky očekával, že devatenáct ztracených let doženou přes noc. To, co vypadalo jako zázračné shledání, tak postupně začalo ukazovat i svou druhou stránku.
Otázka, kterou si nikdo nepoložil nahlas
Postupně u sebe objevovali zarážející podobnosti. Všichni tři kouřili Marlboro, měli podobný styl oblékání, rádi zápasili na střední škole a sdíleli podobné zvyky i gesta.
Vyprávěli také o mateřských znaménkách na podobných místech, srovnatelných výsledcích inteligenčních testů, stejném smyslu pro humor i podobném typu žen, které je přitahovaly. Později zaznívaly i historky o tom, že přišli o panictví v podobném věku.
Jejich setkání však nebylo koncem záhady. Bylo teprve začátkem mnohem temnějšího příběhu. Novinová sláva brzy přitáhla pozornost lidí, kteří se ptali jinak než bulvární tisk.
Jak je možné, že tři identická trojčata skončila u tří rozdílných rodin, aniž by adoptivní rodiče věděli, že dítě má biologické sourozence?
Byla to náhoda, chyba adopčního systému, nebo promyšlené rozhodnutí? Ukázalo se, že šlo o záměr.
Chlapci se narodili v roce 1961. Newyorská židovská adopční agentura Louise Wise Services je rozdělila do tří rodin záměrně vybraných z odlišného sociálního a ekonomického prostředí.
David Kellman vyrůstal v zámožnější rodině. Jeho adoptivní otec byl lékař a domácí atmosféra podle pozdějších výpovědí působila rezervovaněji, s otcem často pryč kvůli práci.
Bobby Shafran vyrůstal v rodině majitele obchodu s potravinami. Adoptivní otec byl podle bratrů vřelý a srdečný muž, kterému láskyplně přezdívali jidiš výrazem „Bubula“.
Eddy Galland skončil ve středostavovské rodině, kde měl s adoptivním otcem složitější a konfliktnější vztah.
Za rozdělením stál výzkum vedený Peterem Neubauerem, ředitelem Child Development Center při Jewish Board of Guardians, a psychiatričkou Violou Bernardovou, dlouholetou poradkyní Louise Wise Services.
Neubauer byl rakouský Žid, který před nacismem uprchl do Spojených států. O to hořčeji dnes působí skutečnost, že člověk, který sám zažil nucený útěk před totalitním režimem, byl spojován s výzkumem, jenž bez souhlasu rozhodoval o osudech dětí.
Od roku 1961 agentura předávala výzkumníkům spisy nejméně jedenácti párů identických dvojčat a jedné trojice identických trojčat. Nešlo tedy o třináct dětí, jak se někdy uvádí, ale nejméně o pětadvacet dětí.
Cílem bylo prozkoumat spor mezi vrozeným a získaným: do jaké míry člověka formují geny a do jaké prostředí, v němž vyrůstá.
Rodiče netušili vůbec nic
Adoptivní rodiče byli přesvědčeni, že si domů přivádějí jedináčka. Nebylo jim řečeno, že dítě má identické dvojče nebo trojče. Ani biologickým matkám agentura vždy neprozradila, že sourozenci budou rozděleni.
Výzkumníci rodiny pravidelně navštěvovali. Děti testovali, natáčeli na kameru a zkoumali jejich vývoj. Rodičům tvrdili, že jde o obecný výzkum dětského vývoje a péči navíc.
Návštěvy jim občas připadaly neobvykle důkladné či vtíravé, věřili však, že agentura jedná v zájmu dítěte. Netušili, že někde ve stejném městě možná vyrůstá jeho geneticky identický sourozenec a že právě rozdíl mezi jejich domácnostmi je to, co výzkumníky zajímá. Dnes by podobný projekt bez informovaného souhlasu rodičů i budoucích účastníků neprošel základními etickými pravidly výzkumu.
Studie skončila, aniž by její výsledky byly plně zveřejněny. Nelze s jistotou tvrdit, že byla ukončena přímo kvůli mediálnímu rozruchu kolem trojčat, jisté ale je, že jejich náhodné setkání na začátku osmdesátých let zničilo anonymitu, na níž celý projekt stál.
Neubauer později vydal se synem knihu o vývoji dětí, úplné výsledky tohoto konkrétního výzkumu však nezveřejnil. V materiálech a publikacích se navíc jméno Louise Wise Services neobjevovalo otevřeně.
Výzkumné záznamy byly nakonec uloženy na Yaleově univerzitě pod podmínkou, že veřejnosti zůstanou nepřístupné do 25. října 2065. V některých médiích se objevuje rok 2066, protože k otevření má dojít až po uplynutí stanovené lhůty; podmínka v archivních materiálech však uvádí datum 25. října 2065.
Zkoumaná dvojčata a trojčata mohou teoreticky žádat o přístup k vlastním záznamům. V praxi však mnozí naráželi na institucionální odpor a získávali jen silně začerněné dokumenty. I po desítkách let tak zůstává nejasné, co přesně o nich výzkumníci zapisovali a jaké závěry z jejich životů vyvozovali.
Cena, kterou za to zaplatili
Krátce po smrti Eddyho Gallanda vyšel v časopise The New Yorker text novináře Lawrencea Wrighta, který tajnou studii podrobněji odhalil veřejnosti.
Eddy se pravdy o tom, čeho byl celý život nevědomou součástí, dožil jen částečně. V roce 1995 spáchal sebevraždu po dlouhodobých potížích s duševním zdravím a léčbě maniodepresivity.
Všichni tři bratři v mládí bojovali s duševními obtížemi a v různých obdobích vyhledali psychiatrickou péči. To ovšem samo o sobě nedokazuje, že jejich pozdější potíže způsobilo odloučení od sourozenců nebo tajný výzkum. Mohly hrát roli genetické dispozice, prostředí, rodinné vztahy i trauma spojené s adopcí a pozdějším zjištěním pravdy.
O dalších dětech, které byly v rámci studie rozděleny, se objevily zprávy o vážných psychických potížích a několika úmrtích.
Bobby Shafran a David Kellman zůstali posledními žijícími členy trojice. Natáčení dokumentu Three Identical Strangers je podle jejich vlastních slov znovu sblížilo, i když bolest ze ztráty Eddyho ani zjištění o jejich dětství nezmizela.
V roce 2018, po premiéře dokumentu, se veřejně domáhali omluvy a finančního odškodnění od nástupnické organizace, která převzala odpovědnost za archivní materiály a historii projektu.
Bobby Shafran tehdy řekl: „Není to tak, že bychom neměli skvělé rodiče. Měli jsme je. Ale nemohou si hrát na Boha, a oni si hráli. A za to by měli něco udělat.“
Bratři získali přístup k více než deseti tisícům stran materiálů. Dokumenty však byly výrazně začerněné a neobsahovaly jasné závěrečné vyhodnocení studie. Dostali tak první pohled do spisů, které o nich lidé vedli celé dětství, ale ne úplnou odpověď na otázku, proč přesně byli rozděleni a co mělo jejich sledování přinést.
Zdroje:
https://www.wbur.org/npr/624715596/separated-triplets-offer-a-glimpse-into-the-wild-west-of-psychology
https://www.washingtonpost.com/news/business/wp/2018/01/28/a-sundance-film-about-adoption-hurls-questions-at-a-well-known-charity/
https://www.statnews.com/2019/02/07/three-identical-strangers-address-ethical-violations/
https://forward.com/culture/film-tv/408310/a-most-unnatural-experiment-with-nature-and-nurture/
https://forward.com/fast-forward/393473/triplets-separated-at-birth-for-experiment-seek-compensation-from-jewish-gr/
https://www.pbs.org/video/three-identical-strangers-z7mjrg/
https://neubauertwinstudy.org/
