„Prýgl“: Brněnská přehrada vznikla téměř bez strojů. A Němci ji chtěli vyhodit do vzduchu

Zpod šedivých mraků se snáší těžký déšť a v úzkém údolí severozápadně od Brna hučí rozvodněná Svratka. Vodní proud naráží do provizorních hrází staveniště a ty se s duněním bortí. Dělníci se marně snaží zachránit, co se dá – „velká voda“ opět přišla bez slitování. Právě dokončený věžový jeřáb se povážlivě kývá nad rozběsněnou řekou. Během okamžiku kvílivě praská a řítí se do kalné vody. Je srpen 1938 a rozestavěná brněnská přehrada se ocitá na pokraji katastrofy.

Ještě než těžké kapky deště spláchly stavební úsilí do rozvodněné Svratky, žila v tomto údolí poklidná vesnice Kníničky. Již koncem 19. století se však mezi inženýry a politiky zrodila odvážná vize: přehradit divoký tok Svratky a zkrotit tak každoroční povodně, které sužovaly Brno i dolní Moravu.

Motivací však bylo víc. Rostoucí moravská metropole Brno zoufale potřebovala stabilní zdroj vody – pro průmysl i pro své žíznivé obyvatele. Navíc odpadní vody z městské kanalizace často páchly v řečišti. Přehrada měla umožnit regulaci průtoku a ředění splašků v suchých obdobích.

A v neposlední řadě se v novém jezeře rýsovala vidina rekreace: místo koupání na stísněných říčních plovárnách by Brňané získali skutečné „moře u města“. Myšlenka přehrady nad Brnem vznikla už za Rakouska-Uherska, první plány vznikly roku 1911.

Po vzniku Československa dostal projekt silný politický impuls: zákon o státní podpoře elektrizace z roku 1919 zařadil Kníničky mezi místa, kde vyrostou moderní hydroelektrárny. Nová přehrada tak měla být nejen vodním dílem, ale i symbolem pokroku – součástí celostátní snahy přinést elektřinu do každého koutu země.

V polovině 20. let už bylo jasné, že oběti se nevyhnou: hladina budoucí přehrady pohltí vesnici Kníničky ležící v plánovaném zátopovém území. V roce 1927 moravský zemský výbor oficiálně požádal o povolení ke stavbě.

Projekt finančně zaštítilo Ministerstvo veřejných prací, Moravskoslezská země slíbila uhradit čtvrtinu nákladů a město Brno přispělo částkou deset milionů korun – pro tehdejší pokladnu obrovská suma, která však vyjadřovala nesmírný význam díla pro region.

Rozhodnutí padlo neúprosně – celá vesnice bude zatopena. Roku 1929 úřady vydaly vodoprávní povolení ke stavbě. Úřední razítko stvrdilo zánik domovů stovek lidí. Údolí Svratky v těch místech nabízelo ideální podmínky: mezi skalnatými svahy se řeka dala přehradit relativně krátkou hrází, zatímco objem budoucí nádrže by byl značný. Z ekonomických i technických důvodů nešlo najít vhodnější lokalitu.

Pro 108 rodin z Kníniček to znamenalo jediné – opustit rodnou ves. Stát odkoupil jejich domy a pozemky, a na okolních vyvýšených pláních vytyčil parcely pro Nové Kníničky. Stěhování začalo v roce 1935 a většina obyvatel se do nových domků přesunula do konce roku 1937.

Neodcházeli však do horších poměrů – náhradní obec navrhli architekti jako moderní vesnici se zděnými domy, z nichž mnohé měly na venkov nevídaný komfort: koupelnu, splachovací záchod. Pro starousedlíky to musel být zvláštní pocit – opouštěli sice staré chalupy z nepálených cihel, ale i své zahrady, studny, rodinné hrobky a zvonici uprostřed návsi.

Každý krok stěhování byl vykoupen slzami, přesto většina nakonec přijala nový domov se skrytou úlevou. Věděli, že jejich oběť má větší smysl: Brno bude chráněné před velkou vodou a další generace získají zdroj, který jim umožní lepší život.

Původní vesnice Kníničky s dřevěným mostem přes Svratku. Tato obec s více než pěti sty obyvateli musela ustoupit plánům na vybudování přehradní nádrže. Už v roce 1937 bylo vystěhování Kníniček dokončeno a o dva roky později stará ves definitivně zmizela pod vodou.

Navzdory původním plánům se výstavba přehrady odkládala. Ekonomická krize 30. let a přepracovávání projektu zdržely zahájení prací až do roku 1936. V září 1935 se začalo s přípravnými terénními úpravami, naplno se stavba hráze rozběhla na jaře 1936.

Hlavním inženýrem byl Prof. Jan Bažant z brněnské techniky, projekt ještě na poslední chvíli vylepšoval spolu s týmem odborníků. Koryto Svratky odvedli stavbaři provizorně stranou a v nejhlubší části údolí začali zakládat základy betonové hráze.

Rozbíhala se obří stavba, ovšem v neobvyklém režimu. Byla doba nezaměstnanosti – a tak se stát rozhodl raději dát práci stovkám dělníků, než utrácet za drahé stroje. Z dnešního pohledu působí staveniště primitivně: na celé přehradě byl k dispozici jen jeden parní jeřáb, dvojice větších míchaček na beton a jediný kompresor.

Tuny písku, štěrku a cementu se převážely ručně na dvoukolácích a beton se vyléval do bednění po vědrech – dělníci jej pak ručně pěchovali. Tento až „staromilský“ způsob práce byl záměrný: sociální program stavby počítal s tím, že přehrada „uživí“ co nejvíce rodin dělníků v těžkých časech. A skutečně – na staveništi našly obživu stovky mužů z Brna a okolí, mnozí z nich dříve strádali bez práce.

Pokrok byl zpočátku plynulý. První hrázný – František Šikula, jehož nový služební domek vyrostl na stráni levého břehu – dohlížel na bezpečnost i harmonogram prací. Během roku 1936 se podařilo založit pravou část hráze v pevném skalním podloží. Do konce roku 1937 byly vybetonovány i sekce na levém břehu.

Osud však stavitelům nepřál. Hned v roce 1937 přišla první povodeň – jarní vody zalily rozestavěné základy, odnesly část zařízení a stavba se opožďovala. Sotva dělníci uklidili bahno, v létě 1937 udeřila další povodeň, ještě silnější. Rozlité proudy Svratky prolomily provizorní hráz na pravém břehu, voda podemlela výkopy a strhla lešení. Když opadla, zůstala spoušť a měsíce práce navíc.

Přesto projekt pokračoval – odhodlání překonat překážky jako by pohánělo dělníky i inženýry kupředu. Roku 1938 ovšem dorazila do údolí velká voda znovu. V srpnu při přívalových deštích řeka vystoupala na extrémní průtok, odhadem přes 300 m³/s, a drtivě udeřila do staveniště. Zkáza byla obrovská.

Proud strhl parní věžový jeřáb – chloubu mechanizace – a ten se s rachotem zřítil do rozvodněné řeky. Rozestavěné betonové zdi byly naštěstí pevné, odolaly tlaku vody; leč záplava opět posunula termín dokončení o mnoho měsíců. Příroda jako by se bránila spoutání, zkoušela trpělivost stavitelů až do poslední chvíle.

Nakonec lidské úsilí zvítězilo. V roce 1938 a 1939 dělníci dokončili ukládání betonových bloků mohutné gravitační hráze – železobetonový monolit se zakotvil hluboko do skály na obou stranách údolí. V té době už stály i výpustné věže a budova budoucí vodní elektrárny, nesoucí na fasádě znak společnosti Západomoravské elektrárny.

Navzdory bouřlivým politickým událostem roku 1939 práce nepřerušila ani okupace – stavba běžela dál i po příchodu německé armády v březnu 1939. Na podzim 1939, paradoxně vinou další povodně, se naplnil osud starých Kníniček: rozbouřená Svratka při jednom z posledních lijáků toho roku prudce stoupla a začala zatápět údolí.

Voda, kterou už zadržovala téměř hotová hráz, rychle vystoupala – a domy opuštěné vesnice mizely jeden po druhém pod hladinou. Kníničky zmizely z mapy.

Na jaře roku 1940 nastalo ticho. V místech, kde se ještě nedávno zelenaly louky a kouřilo z komínů chalup, se rozprostřela široká vodní hladina. Kníničská přehrada – jak ji tehdy nazvali – byla dokončena. Po čtyřech letech dřiny a vzdoru vůči živlům se Brno dočkalo svého vysněného díla. Finální účet byl nakonec 59 milionů korun – částka převyšující původní rozpočty, avšak odpovídající rozsahu stavby i válečné inflaci.

V koruně 120 metrů dlouhé hráze položili dělníci poslední dlažební kostky a po nové silnici přes přehradu přejely první vozy. Hydroelektrárna pod hrází spustila moderní Kaplanovu turbínu o výkonu 2,88 MW, vyrobenou přímo v Brněnské strojírně Storek – přehrada tak byla od A do Z dílem místních rukou a umu.

Brzy se ukázaly i první přínosy díla. Ještě během války fungovala přehrada bez větších problémů. Když přišla suchá léta, mohl hrázný Šikula upouštět vodu a pomáhat čistit Svratku od zápachu. Na jaře 1941 byl do tělesa hráze instalován speciální demoliční potrubní kanál – pojistka pro případ krajní nouze. To ale netušil nikdo, co přinesou poslední dny druhé světové války.

Poslední dubnové dny roku 1945 kolem Brna zuří boje a k přehradě se blíží fronta. S ustupujícími německými oddíly přichází největší hrozba v dějinách přehrady. Na rozkaz velení umisťují ženisté wehrmachtu nálože a miny – chtějí vyhodit novou hráz do povětří a seslat na postupující Rudou armádu ničivou povodňovou vlnu.

Podle odhadů by třímetrová přívalová vlna z více než dvaceti milionů kubíků vody mohla smést dolní předměstí Brna. V okolních obcích zavládne hrůza: pokud Němci hráz zničí, valící se voda zaplaví Bystrc, Komín i část Starého Brna, vezme s sebou domy, mosty, vše živé.

Hrázný František Šikula tuší, co by taková katastrofa znamenala. Už dříve tajně zajistil, aby vestavěné demoliční potrubí v hrázi nebylo možné použít – na vlastní pěst je nechal ucpat kamením a zalít silným betonem. Tím Němcům překazil první plán. Teď však vidí, že okupanti přivezli náklaďák protitankových min a chystají se k zoufalému činu.

Pod rouškou noci Šikula spolu s místním statkářem Ladislavem Dolníčkem a dalšími odvážlivci spřádá riskantní plán záchrany. Varovat sovětské vojáky! Musí jim dát zprávu, aby na zaminovanou hráz nevjížděli. Šikula se sám plíží temnotou po koruně hráze k frontové linii, ale stráž ho zpozoruje. Ozve se praskot výstřelu – hrázný padá zasažen do zad.

S posledními silami se doplazí do betonové štoly uvnitř hráze a ukryje se. Nocí se rozléhá výměna střelby. Dolníček zatím probíhá rozbitou krajinou až k postupujícím jednotkám a předává důležité varování. Sovětské tanky ráno naštěstí volí jinou cestu. Němci svůj hrůzný plán nestačí uskutečnit – přehrada je zachráněna.

Šikula přežije a po válce dostává vysoké vyznamenání – Československý válečný kříž od prezidenta Beneše. Stává se tichým hrdinou brněnské historie. Na jeho čin odvahy dnes upomíná pamětní deska na hrázi a ulice v Kníničkách nesoucí jeho jméno.

Méně se ví, že stejnou zásluhu měl i Dolníček, který riskoval život po boku hrázného – jeho jméno však zůstalo dlouho opomenuto, snad proto, že jako „kulak“ neměl po roce 1948 nárok na oficiální slávu. Především však díky nim nepřišla vniveč veškerá dosavadní práce – nová přehrada přečkala válku téměř bez úhony.

Krátce po osvobození ožila přehrada novým ruchem. Přestože primární plán využívat nádrž jako zdroj pitné vody nakonec nevyšel – plánovaná úpravna v Kníničkách se kvůli finančním potížím a válce vůbec nepostavila – začal se rychle naplňovat jiný potenciál díla. Brněnské jezero se stalo fenoménem rekreace.

Už v květnu 1946 vypluly na hladinu dvě bílé lodě Brno a Morava s elektrickým pohonem, aby vozily výletníky od Bystrce k hradu Veveří. Lodní doprava na přehradě se hrdě chlubila titulem prvního „ekologického“ parníku v Československu – plavidla nečoudila, poháněly je baterie. Zájem lidí předčil očekávání.

„Nové brněnské moře“ navštěvovaly brzy tisíce Brňanů týdně – pláže na Kozí horce, Rakovci či Sokolském koupališti praskaly ve švech. Modrá hladina lákala davy výletníků všech generací. Pro poválečnou společnost zmoženou léty konfliktu se přehrada stala oázou klidu a svobody – symbolem normálního života, k němuž se lidé chtěli vrátit.

Padesátá léta přinesla masivní výstavbu jednoduchých chat a podnikových rekreačních středisek podél břehů. Lesnaté stráně kolem nádrže se brzy zaplnily stovkami dřevěných chatek a táborů. Nová rekreační zástavba však vznikala živelně a bez ohledu na původní plány ochrany vody. Odvrácenou stranou tohoto rozmachu tak byly první známky zhoršování kvality vody.

Splašky z chatek prosakovaly do nádrže, chyběla kanalizace i čistírny. Ekologické dopady na sebe nenechaly čekat – v letních vedrech se voda začala kazit a množit se zdraví škodlivé sinice (cyanobakterie). Už na konci 50. let odborníci varovali, že bez ochranného pásma a hygienických opatření může přehradě hrozit hladina plná „vodních květů“. Tyto předpovědi se bohužel v dalších dekádách vyplnily a kvalita vody zůstává citlivým tématem dodnes.

Přesto vše dobré, co přehrada Brnu přinesla, výrazně převážilo stinné stránky. Povodně, které dříve pravidelně ohrožovaly město, se díky nádrži podařilo zmírnit – Svratka už nemohla tak snadno zaplavit brněnské čtvrti jako dřív.

Hladina přehrady poskytla rezervu pro závlahy polí pod Brnem a pomohla tak zemědělcům v suchých letech. A nakonec, jak se ukázalo, rekreační význam nádrže byl možná ještě větší, než si první projektanti dokázali představit.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Brn%C4%9Bnsk%C3%A1_p%C5%99ehrada

https://www.brnenskaprehrada.cz/p_hist.html

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-domu&load=990

https://druhebrno.cz/Tema/Brn%C4%9Bnsk%C3%A1%20p%C5%99ehrada

https://www.objevbrno.cz/cs/article/z-historie-pryglu-zatopena-obec-a-hrazny-ktery-prevezl-nacisty