Článek
Narodil se 13. prosince 1946 – byl pátek a malý Radim nepřicházel na svět snadno. Novorozenec ležel tichý a modrý, uškrcený pupeční šňůrou, bez dechu a bez křiku. Lékaři v porodním sále spěšně bojovali o jeho život, zatímco vyděšená rodina – sám pocházel z lékařského prostředí, takže rozuměli tomu, co se děje a byli vyděšení.
Vše dopadlo dobře. Radim se probral plný života, ačkoliv start do světa měl dramatický a bolestný. Rodiče ještě netušili, kolikrát si podobnou hrůzu prožijí znovu.
Ve čtyřech letech malého Radima zasáhla těžká spála. Infekce z banální angíny pronikla hlouběji: za krční mandlí se mu vytvořil absces, otrávil krev a chlapec upadl do kritického stavu. Podruhé stál na prahu smrti, lékaři rodičům řekli, že zbývá jen modlit se.
Radimův drobný organismus však zázračně zabojoval. Probíral se pomalu z horečnatého bezvědomí – napodruhé se vrátil z druhé strany. Ještě téhož roku se nad ním ale znovu stahují mračna: ve čtyřech a půl letech spadl z koloběžky tak nešťastně, že si natrhl lymfatickou cévu v hrudi. Znovu nemocnice, znovu boj o každý nádech.
Malý Radim jako by měl devět životů. Každý z nich vykoupen trápením a odolností jeho těla. Když o mnoho let později četl knihu Raymonda Moodyho Život po životě o zážitcích blízkých smrti, pamětí mu náhle probleskla jasná vize: viděl sám sebe, asi z pěti metrů výšky, jak ho zdravotní sestra nese přes nemocniční dvůr z jednoho traktu do druhého.
Viděl i přes zeď na ulici Sokolskou, kde projížděla tramvaj s jedním vagónem. A pak… nic. Tenkrát, jako dítě, překročil práh života a smrti. A vrátil se. Uvážíme-li ty všechny kruté náhody, že vůbec přežil dětství, hraničilo s malým zázrakem. Možná právě vědomí křehkosti života mu už od mládí vlévalo do žil urputnou energii. Jako by tušil, že každý den navíc je dar, vrhl se do života a do hudby s o to větší vášní.
Beatová hvězda v kleci normalizace
Ve škole Radim neposeděl – mnohem více ho lákaly struny než učebnice. Už v patnácti letech stával s kytarou na pódiu pražských klubů a svým talentem vyčníval. Krátce studoval konzervatoř, ale volání rockové hudby bylo silnější. Psal se rok 1964 a Hladík, ještě jako teenager, nastoupil profesionální dráhu muzikanta.
Brzy přišel první úspěch: hrál s beatovou kapelou The Matadors a publikum žaslo nad jeho kytarovými triky – vyhrával s kytarou a experimentoval se zvukem. Jako první v Československu dokázal zkrotit elektrické efekty, jako byl booster, zpětná vazba nebo kvákadlo (wah-wah pedál), a vtisknout kytaře nový hlas.
Už v druhé polovině 60. let ho hudební publicisté označovali za jednoho z nejlepších českých kytaristů své generace. Mladík s pronikavým pohledem a neodmyslitelnou kytarou přes rameno se stával idolem bigbítové éry.
Bylo mu pouhých 22 let, když spoluzakládal legendární Blue Effect. Psal se osudový rok 1968. Československo žilo euforií Pražského jara a rocková hudba byla symbolem svobody. Blue Effect zazářil na 2. československém beatovém festivalu v Lucerně a Hladík byl vyhlášen hudebníkem sezóny.
Jejich píseň Slunečný hrob se stala hitem, prodalo se přes padesát tisíc desek. Hladíkův úspěch kulminoval právě ve chvíli, kdy do země vtrhly okupační tanky a naděje jedné generace pohasly.
Počátkem 70. let přišla tvrdá rána normalizace. Bigbítové kapely začaly narážet na cenzuru – rockové texty procházely přísnými schvalovacími komisemi, často byly nuceně přepsány nebo úplně zakázány. Vladimír Mišík musel Blue Effect opustit (oficiálně kvůli „hvězdným manýrám“ a neshodám ohledně angličtiny v textech) a Radim Hladík převzal vedení kapely.
Režim tlačil na odstraňování anglických názvů: v roce 1971 se i Blue Effect musel přejmenovat na český Modrý Efekt. Pro rockové rebely nastaly dusivé časy. Hladík sám později vzpomínal, jak absurdní byly tlaky cenzorů: aby prošly kontrolou, museli dávat skladbám naprosto neškodné, banální názvy – třeba Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje. To vše proto, aby v textech nebylo nic „závadného“. Rock se stal nepohodlným šumem, který měla normalizace v úmyslu zadusit.
Radim Hladík se však nevzdal svého tónu. Když už mu úředníci blokovali texty, začal hrát více instrumentálně. S kapelou se pustil do odvážného jazzrockového experimentu – projekt Nová syntéza spojil rockovou skupinu s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu. Elektrická kytara se prolnula se saxofony a trumpetami, čímž Hladík elegantně unikl z škatulky „zakázaný rocker“.
Jazz byl totiž oficiálně trpěnější žánr. Hladíkova tvorba se tím posunula, ale neztratila duši: i instrumentální skladby jako Čajovna se staly trvalkami, jež si publikum zamilovalo. Navzdory zákazům kapela dál koncertovala – když ne doma, tak v Polsku či NDR, kde její živé nahrávky slavily úspěch. Radim Hladík hrál, jako by hrál o život.
Z rockového bouřliváka se stávala hudební osobnost širokého záběru a hluboké citlivosti. Když v roce 1989 padl režim, Radim Hladík patřil k těm, kdo mohli konečně svobodně dýchat – a hrát, co chtěli. Už dávno byl živoucí legendou. Jeho jméno bylo pojmem, jeho vliv na generace kytaristů nedozírný. Přesto zůstal skromný ve vystupování, možná i proto, že měl neustále na paměti křehkost života, kterou tolikrát okusil.
Hladík se začal ohlížet i jinam než k rocku: spolupracoval s významnými písničkáři té doby. S Jaroslavem Hutkou, folkovým bardem, hrával jemné balady na španělskou kytaru. Experimentoval i s alternativní hudbou, nahrával s avantgardní kytaristkou Dagmar Andrtovou-Voňkovou.
Boj o dech
Jeho osobní osudová bitva ale teprve přicházela. Po roce 2010 začal Radim Hladík zjišťovat, že se při hře zadýchává víc než dřív. Přikládal to nejprve věku – vždyť slavil už šesté desetiletí na scéně. Jenže dech se krátil zlověstně rychle. Lékaři vyslovili diagnózu, která zněla jako ortel: idiopatická plicní fibróza.
Nemoc, při níž plicní tkáň tuhne a jizví se, až člověk pomalu ztrácí schopnost dýchat. Léčba neexistuje, jen transplantace plic může dát naději. Hladík však odmítal odložit kytaru. Dokud mohl stát na nohou, hrál dál – i s hadičkami kyslíkového přístroje v nose.
Fanoušci na koncertech dobře viděli, že jejich hrdina bojuje: na scéně stál muž s šedinami, s kytarou na hrudi a s přístrojem, který mu vhání vzduch do plic. Otevřeně jim říkal, co ho trápí, a oni ho zahrnovali podporou. Věrně mu opláceli všechny ty roky hudby, které jim dal.
Dlouho to zvládal. Ale 14. září 2016 přišlo hraní, které už „nevydýchal“. Ten den Blue Effect vystupoval pod širým nebem na Střeleckém ostrově v Praze – a Radim Hladík hrál, jako by tušil, že je to naposledy.
Do každé noty dal všechno, co mu ještě zbývalo. Když dozněl přídavek a kytara utichla, Hladík se zhroutil vyčerpáním. Z pódia ho odvezli rovnou do motolské nemocnice na jednotku intenzivní péče. Tělo bylo na pokraji zhroucení: hodinu a půl koncertu v hypoxii – nedostatku kyslíku – málem nepřežilo.
Lékaři varovali, že srdce je ohroženo infarktem. Na JIPce pak Radim týden jen ležel, na přístrojích, a čekal, až nebezpečné hodnoty v krvi klesnou. Tehdy pochopil, že dál už to nejde.
„Je to nesmysl pokoušet to dál,“ uzavřel to s lékaři a s těžkým srdcem oznámil pauzu v koncertování. Doufal, že bude jen dočasná. Nevzdal se naděje – od srpna 2016 byl zařazen na čekací listinu na nové plíce. Každý den čekal na telefonát z transplantačního centra. „Jinou šanci nemám. Naděje umírá poslední,“ řekl prostě na podzim roku 2016.
Věděl, že jeho nemoc se zhoršuje a bez darovaných plic vyhlídky nejsou. Zůstal upoután doma. Ušel sotva deset metrů a musel se vydýchat. Ale hudbu neopustil – do posledních sil doma dokončoval rozdělané projekty: produkoval nové album Jaroslava Hutky, plánoval složit hudbu k dokumentárnímu filmu. Jeho tělo sláblo, ale duše zůstávala u svého celoživotního údělu – u hudby.
Pak přišlo prosincové ráno. 4. prosince 2016 se na oficiální facebookové stránce Blue Effectu objevila strohá zpráva, která probodla srdce všem fanouškům: Radim Hladík ve věku 69 let zemřel na následky své nemoci. Ta zpráva zaskočila mnohé – naděje, že se najde záchrana, umřela spolu s ním. Zbývalo devět dní do jeho sedmdesátých narozenin.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Radim_Hlad%C3%ADk
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-kytarista-radim-hladik-cekam-na-transplantaci-plic-40009851
https://dvojka.rozhlas.cz/narodil-jsem-se-uskrcenej-na-pupecni-snure-zemrel-radim-hladik-7483748
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-kytarista-radim-hladik-cekam-na-transplantaci-plic-40009851
https://cs.wikipedia.org/wiki/Blue_Effect
https://dvojka.rozhlas.cz/nejsem-typickej-rocker-pribehy-slavnych-radim-hladik-7711908
