Sami Frey: Perský Bey z Angeliky i milenec Bardotové. Babička ho před smrtí skryla v koši na prádlo

Sami Frey se narodil se 13. října 1937 v Paříži jako Samuel Frei, syn polských Židů, kteří utekli do Francie před rostoucím antisemitismem. Domovským jazykem jejich rodiny byla jidiš. Když malému Samimu byly čtyři roky, realita války pronikla i do jejich rodiny.

Jeho otec Mendel Frei náhle zemřel ještě v roce 1939, krátce před masovými deportacemi. Poté však jednoho dne roku 1942 přišli i pro jeho matku Perlu. Ve zlomku vteřiny ho babička Chaja strčila do proutěného koše na prádlo a přikryla špinavými prostěradly.

Matka a babička byly odvlečeny neznámo kam. Pětiletý Sami zůstal sám, schovaný v temnotě koše. Jeho matka i babička zahynuly v koncentračním táboře, pravděpodobně v Auschwitz.

Sami sám přežil jen zázrakem – díky obětavosti babičky a svému dědečkovi Chajimovi Wolfovi. Dědeček ho tajně odvezl z Paříže na venkov a po různých peripetiích doputovali koncem roku 1943 až do města Rodez v Okcitánii. Tam malého chlapce přijali jeho strýc Marcel a teta Françoise, u nichž Sami našel nový domov.

Ale trauma si nesl s sebou. Do šesti let mluvil pouze jidiš – a když se po zatčení matky musel skrývat, na dva roky mu dospělí přikázali absolutní mlčení. Poslechl a od té doby pro něj komunikace zůstala obtížnou, bolestnou záležitostí.

Úzkost ze zvuků, strach z prozrazení – to vše se hluboko vtisklo do jeho duše. Ticho se stalo jeho ochráncem i prokletím zároveň.

Po válce vyrůstal Sami Frey v náhradní rodině, obklopen láskou příbuzných, ale také stínem ztráty. Osamění poznal příliš brzy. Už jako třináctiletý skončil ve škole – formální vzdělání přerušil dříve, než jej stihl dokončit.

Možná za tím byly finanční důvody či potíže se soustředěním po prožitém šoku. Možná jen potřeboval jinou cestu sebevyjádření. V pubertě ho totiž stále silněji přitahoval svět imaginace – divadlo a film jako útočiště před tíživými vzpomínkami.

Jako dospívající mladík opustil venkovský klid Rodezu a vrátil se do pulzující Paříže. Tou dobou už věděl, že chce být hercem. Nastoupil do hereckých kurzů Cours Simon, proslulé herecké školy, kde se učili klasikům i moderně.

Tichý, uzavřený Sami zde objevil nový jazyk – jazyk emocí vyjádřených gestem a intonací. Jeho trauma z mlčení paradoxně zrodilo herecký talent sycený vnitřní intenzitou. Spolužáci ho znali jako pohledného tmavovlasého mladíka s tajemným výrazem a hlubokým pohledem, který zbytečně nemluvil.

Když však vstoupil na jeviště, dokázal v několika větách sdělit více než jiní za celou hru. První zkušenosti získával koncem padesátých let v pařížských divadélkách. Už v 19 letech se poprvé mihnul i na filmovém plátně – drobnou rolí v dramatu „Pardonnez nos offenses“ (1956) režiséra Roberta Hosseina.

Nebyla to ještě sláva, spíš nesmělý krůček. V roce 1959 ale přišla nabídka od tehdy vycházející hvězdy nové vlny Claudea Chabrola – mladý Frey dostal malou roli ve filmu „Bratranci“ (Les Cousins). I to přispělo k tomu, že si ho všimli další tvůrci.

Na přelomu 50. a 60. let se francouzský film měnil – přicházela nová vlna svěžích režisérů, zároveň však klasická filmová studia točila velké hvězdné projekty. Mladý Sami Frey stál na pomezí obou světů. Zlom v jeho kariéře nastal roku 1960, kdy ho legendární režisér Henri-Georges Clouzot obsadil do svého soudního dramatu „Pravda“ (La Vérité).

Bylo to osudové setkání – a to nejen pracovně. Clouzot původně zvažoval jiné adepty, dokonce zkoušel Jeana-Paula Belmonda či písničkáře Huguese Aufraye, ale nakonec dal přednost nenápadnému Freyovi. Ten tak dostal roli Gilberta, milence hlavní hrdinky, kterou ztvárnila superhvězda Brigitte Bardot.

Snímek La Vérité se záhy stal kasovním trhákem a pro Freye znamenal raketový vzestup ke slávě. Nešlo však jen o herecký výkon – bouřlivé vášnivé scény mezi Bardot a Freym na plátně brzy našly pokračování i ve skutečnosti. Na place přeskočila jiskra a byla z toho milostná aféra, o níž zanedlouho psaly všechny noviny.

Šarmantní dvacetiletý mladík se zakoukal do nejvíce zbožňované ženy Francie – a ona jeho náklonnost opětovala. Byl tu však problém: Bardot byla provdaná za herce Jacquese Charriera. Románek tedy vyvolal skandál a morální pobouření v konzervativní části francouzské společnosti. Její manžel Jacques Charrier se kvůli jejich poměru totiž pokusil o sebevraždu.

Sami Frey, do té doby neznámý kluk, se rázem ocitl na titulních stránkách – stal se milencem „bohyně lásky“ a terčem bulváru. Jejich vášnivá láska trvala dva roky. Paparazzi je pronásledovali na každém kroku – a veřejnost hltala každý detail. Francie té doby byla rozpolcená: část mladé generace v nich viděla symbol volnosti a vzdoru proti starým pořádkům, konzervativci zase pranýřovali Bardot jako nemorální femme fatale ničící rodinu.

Pro Samiho to byla hořkosladká zkušenost. Sláva mu otevřela dveře k dalším filmovým rolím, ale zároveň těžce nesl, že jeho soukromí přestalo existovat. On, který si v nitru uchovával tolik tajemství, náhle žil pod drobnohledem davů.

Bouřlivý vztah s Bardot nakonec vyhasl – snad pod tlakem okolí, snad prostě proto, že Bardotina povaha byla nezkrotná a instinktivní, jak sama říkala. Když se jejich cesty koncem roku 1962 rozešly, zanechalo to však v Samim nesmazatelnou stopu. Byl milován nejzářivější hvězdou, okusil opojení i bolest.

Po skandálu s Bardot se z Freyho stal sexsymbol a idol pro celou jednu generaci Francouzek. Měl hubenou, uhrančivou tvář, hluboké tmavé oči a jistou melancholii v pohledu – kombinaci, která působila exoticky a neodolatelně.

Filmoví režiséři o něj začali soupeřit. Frey přitom neustrnul u pozice milovníka z romance; vybíral si pestré role a spolupracoval s nejzajímavějšími tvůrci té doby.

V roce 1963 si zahrál menší roli v experimentálním dramatu „Cléo od pěti do sedmi“ od Agnès Vardové, a hned nato ho oslovil vizionářský Jean-Luc Godard. Výsledkem byla jedna z Freyových ikonických rolí: jako Franz ve filmu „Bande à part“ (Banda pro sebe) z roku 1964 se zapsal do dějin kinematografie.

V nezapomenutelné scéně tam spolu s Annou Karinou tančí v pařížské kavárně tanec Madison – lehkomyslně a mládí navzdory, jako by na okamžik neexistovala tíha světa. Právě tahle scéna a celý film se staly kultovními pro generace filmových fanoušků po celém světě.

Sami Frey v ní působí jako ztělesnění mladistvé svobody – jaký paradox, uvážíme-li, kolik vnitřních pout a děsů si tehdy ještě nesl. Nezůstal ale jen u artových projektů. Roku 1966 přijal nabídku zahrát si v dobrodružném historickém velkofilmu „Angelika a král“ – třetím díle populární série o Angélique. Ztvárnil tu pohledného a pověstmi opředeného perského vyslance Bachtiary Beye.

Po boku krásné Michèle Mercier v roli Angeliky opět rozbušil srdce divaček. Ačkoli šlo o komerčně laděný snímek, Freyova charismatická přítomnost a orientální noblesa postavy dodaly filmu jiskru. Byl to důkaz, že dokáže zazářit i v odlehčenějších, dobrodružných látkách – a jeho status filmového idolu tím byl stvrzen.

Během druhé poloviny 60. let točil jeden film za druhým. S režisérem Rogerem Vadimem se podílel na provokativním povídkovém filmu „Sedm smrtelných hříchů“ (1961), u Georgese Franju si zahrál v adaptaci Thérèse Desqueyroux (1962).

Objevil se ve stylové satirické komedii „Kdo jsi, Polly Maggoo?“ (1966) Williama Kleina, kde ztělesnil výstředního prince Igora. Široký úsměv veřejnosti vyvolal i v roli svérázného pistolníka v bláznivém anti-komiksovém filmu „Mr. Freedom“ (1968).

Ve všech těchto různorodých projektech si Frey zachovával auru tajemného rebelujícího hrdiny. Nemusel na plátně chrlit vodopády slov – často stačil jeho pohled nebo ticho mezi replikami, aby scéna získala napětí.

Frey se stal symbolem jakési zranitelné mužnosti: byl pohledný a silný, ale v oči mu bylo vepsáno utrpení, o němž se nemluvilo. V kontextu poválečné generace působil výjimečně – zatímco jiní herci té doby (Belmondo, Delon) se stylizovali do suverénních až machistických poloh, Frey vnášel na plátno prvek křehkosti a introverze.

Zatímco 60. léta patřila Freyovi filmovému, v následující dekádě se stále více obracel i k divadlu a náročnějším projektům, kde mohl zúročit svou citlivost. Sláva filmového idolu ho sice těšila, ale zdaleka nenaplňovala jeho nitro. Stále v sobě nosil osamělého chlapce, který nikdy nepřestal hledat smysl přežití. To se projevovalo výběrem rolí: přitahovaly ho charaktery komplikované, často osamělé, zápasící s vlastními démony.

Už v roce 1966 – na vrcholu popularity – přijal roli v divadelní adaptaci Shakespearova Krále Leara a pod vedením režijní legendy Giorgia Strehlera exceloval na prknech Théâtre de l’Odéon.

Koncem 70. let se nebál ani kontroverzí. Přijal například roli ve skandálním surrealistickém filmu „Sweet Movie“ (1974) Dušana Makavejeva, jenž šokoval explicitními výjevy politické i sexuální povahy. Frey zde ztvárnil svůdného muže přezdívaného „El Macho“ – v podstatě alegorii rozkladu idealismu.

V osobním životě prožíval v 70. a 80. letech relativní klid, byť v náruči neméně výjimečné ženy. Po bouři s Bardot dal přednost ženě, která sdílela jeho lásku k umění i židovský původ – herečce Delphine Seyrigové. Delphine byla hvězdou artových filmů a také otevřeně politicky angažovanou intelektuálkou.

Jejich partnerství nebylo okázalé – naopak žili skromně, stranou bulváru. Spojovalo je hluboké souznění v uměleckých názorech a snad i podobná zranitelnost ukrytá za maskou herecké profese. Delphine později proslula feministickým aktivismem a svou nezkrotnou povahou – a Sami po jejím boku působil jako tichá jistota. Žili spolu až do roku 1990, kdy Delphine podlehla rakovině.

Její ztráta Freye zdrtila, podobně jako kdysi ztráta matky a babičky – opět zůstal sám. Tato osobní tragédie ho ještě více uzavřela do svého světa. Už předtím si úzkostlivě střežil soukromí – a po smrti milované ženy se z něj stal téměř samotář. Nikdy se neoženil, neměl děti.

Veřejně se o svých pocitech nesvěřoval. Jeho přátelé a kolegové o něm mluvili jako o velmi zdvořilém, ale rezervovaném muži.

Jako přeživší holokaustu se Sami Frey dlouho zdráhal otevřeně hovořit o své minulosti. Utíkal k umění, zprostředkovaně se dotýkal témat paměti přes cizí texty, ale o sobě mlčel. Odmítal rozhovory na toto téma a vyhýbal se publicitě spojené s jeho osobním příběhem.

Ve svých uměleckých projektech se však tématu postupně dotýkal stále víc. Vyvrcholením této cesty za smířením s minulostí se stal jeho jedinečný divadelní počin v roce 2021. Toho roku, ve svých 83 letech, přijal Sami Frey nabídku vystoupit v pařížském Théâtre de l’Atelier s pouhým stolkem, lampou a knihou v ruce. Po celý měsíc zde každý večer předčítal text „Un vivant qui passe“ (česky volně přeloženo Jeden, kdo projížděl) od Clauda Lanzmanna.

Šlo o svědectví švýcarského lékaře Maurice Rossela, který roku 1944 jako zástupce Červeného kříže navštívil nacistické „vzorné ghetto“ Terezín a také tábor Auschwitz – a nepochopil plně, co má před očima. Lanzmann (tvůrce slavného dokumentu Šoa) rozhovor s Rosselem využil k zamyšlení nad slepotou světa vůči vyhlazování Židů.

Na konci představení se stalo něco nezapomenutelného. Po závěrečných slovech Frey zavřel knihu, pomalu vstal a dlouze pohlédl do tmy, směrem k publiku. Pak beze slova odešel z jeviště, nevrátil se ani na děkovačku.

V tom okamžení se zeshora spustila železná opona divadla a ticho prořízl zvuk, z něhož mrazilo – skřípění kol a houkání vlaku. Ten zvuk symbolicky připomněl osudné vlaky smrti, které odvážely jeho rodiče a milióny dalších. Publikum sedělo ohromené, mnozí plakali. Ticho. Prázdné jeviště. Jen doznívající dunění fantómového vlaku.

https://en.wikipedia.org/wiki/Sami_Frey

https://abbasite.com/story/

https://www.birminghammail.co.uk/news/world-news/abba-who-married-now-divorced-22133894

https://www.valeursactuelles.com/clubvaleurs/societe/bardot-et-les-hommes-une-histoire-damour-infini

https://gambin.co/blog/sami-frey-a-t-il-des-enfants/

https://forward.com/schmooze/127202/french-actor-sami-frey-or-beckett-judaizing-becke/

https://www.veroniquechemla.info/2020/03/sami-frey.html

https://www.yiddishpourtous.org/2015/12/29/sami-frey/

https://www.lemonde.fr/culture/article/2021/09/22/theatre-sami-frey-passeur-de-ceux-qui-ne-sont-pas-revenus-des-camps_6095633_3246.html