Článek
Bylo mu jedenáct let, když ho matka pevně chytila za ruku a spolu s několika skromnými zavazadly naposledy překročili práh rodného statku. V rohu dvora stál pochmurně policista a dohlížel na jejich odchod. Chlapec cítil, jak se mu do očí derou slzy, ale neodvážil se ohlédnout. Pochopil, že domov, který jejich rodina po generace budovala, právě ztratil.
Matka kráčela mlčky vedle něj. Její tvář byla strnulá vypětím všech sil, aby zůstala hrdá a klidná. V duchu jako by říkala: nevzlykej, musíš být silný – pro tátu. O několik kroků za nimi staré dřevěné dveře tiše zaklaply, když je soudní úředník zamkl na řetěz. Klíč od domu, který patřil Kolářovým po staletí, zmizel v cizí kapse.
Pět let předtím se přitom život této venkovské rodiny proměnil v noční můru. Malý od rodičů později slyšel, jak se jeho otec – statný sedlák – zoufale vrhá proti předsedovi místního jednotného družstva jen s obyčejným koštětem v ruce.
Ten muž přišel zabavit poslední stroj, který Kolářovým zbyl, a sedlák už to nevydržel. Napřáhl na nezvané vetřelce smeták a vykřikl v hněvu pár slov. Byl to akt bezmocného vzdoru, výkřik člověka zahnaného do kouta. A režim mu ho nikdy neodpustil.
Netrvalo dlouho a přišel trest. Lidový soud v Jindřichově Hradci označil otcovo jednání za útok proti veřejné moci a exemplárně ho potrestal: poslal ho na patnáct měsíců do vězení, zbavil občanských práv a navždy ho vykázal z rodného okresu. Propadnutí veškerého majetku bylo samozřejmostí. Statek Kolářových – jejich pole, dobytek, stroje i dům – to vše mělo připadnout státu a nově vzniklému družstvu.
Trest neminul ani sedlákovu ženu. Paní Jiřina Kolářová se provinila jen tím, že se pokusila svého rozhněvaného muže uklidnit, ale přesto také přišla o veškerá svá práva a nakonec i o střechu nad hlavou.
Několik let po manželově uvěznění směla s malým synkem zůstat na statku – snad aby družstvo vůbec mělo koho vystěhovat. Ale po pěti letech přišel rozkaz k vystěhování: matka s jedenáctiletým Rudolfem museli odejít a prostornou usedlost s 25 hektary polí a sadem převzalo JZD. V té době už byl sedlák Kolář na svobodě, ale domů nesměl – místo toho živořil v nuceném exilu v jiné vesnici.
Rudolf starší se po návratu z vězení pokoušel rodinu vídat alespoň potají. Tajně se v noci vracel za ženou a synem, i když ho sledovala StB. Jednou ho přistihli – a následovala okamžitá pokuta. Starým prarodičům, kteří s nimi na statku žili, to utrhlo srdce; zanedlouho po sobě zemřeli žalem.
Malý Rudolf ztrácel jednoho blízkého za druhým. Jeho otec, vzdělaný a vážený hospodář, byl veřejně označen za nepřítele lidu. Statek, kdysi chlouba rodu Kolářů, byl v době konfiskace ve špičkovém stavu – otec ho udržoval vzorně, kolem dvora se rozkládal ovocný sad s více než čtyřmi tisíci stromů, které dědeček léta šlechtil a rouboval.
Časem z toho všeho nezbylo nic. Rodina Kolářových nesla cejch „kulaků“ neustále – při každém styku s úřady, při snaze podnikat, dokonce i při pokusu dostat děti na studia jim jejich selský původ ožíval jako nezhojená rána. Žili dál, ale v očích společnosti byli občany druhé kategorie.
Až o čtyřicet let později k nim dorazila naděje, že se osud může obrátit. V listopadu 1989 komunistický režim padl a začala se psát nová kapitola. Svoboda přinesla euforii, ale pro Rudolfa mladšího znamenala i tiché zadostiučinění: konečně směl vyslovit nahlas to, o čem snil celý život – chtěl zpět svůj domov.
V parlamentu byl zanedlouho schválen restituční zákon, který umožnil vrátit původním majitelům majetek zabavený komunisty v letech 1948–1990. Poprvé po desítkách let tak stát uznal, že se stal zločin, a nabídl částečnou nápravu. Mnoho lidí této šance využilo, Rudolf Kolář mezi nimi. Na jaře 1990 podal žádost o vydání rodného statku.
Nebylo to automatické ani jednoduché. Kolářovi sice měli výhodu, že zůstali doma – řada emigrantů se tehdy svých bývalých domovů domáhala marně kvůli podmínce trvalého pobytu či občanství v Československu. Ale i tak čekal rodinu běh na dlouhou trať. Navracení majetku po roce 1989 totiž často vyústilo v dlouholeté soudní spory a řada z nich neskončila ani po desetiletích.
Rudolf však neváhal. Po více než třiceti letech od chvíle, kdy jako chlapec opustil rodný práh, stál znovu před vraty svého statku. V ruce držel úřední listinu potvrzující, že usedlost v Lovětíně na Jindřichohradecku se v rámci restitucí vrací do majetku rodiny Kolářových.
Stavení bylo vybydlené, okna dávno beze skel, střecha děravá – z kdysi pyšného statku z 16. století zůstala jen ruina, kterou po sobě zanechalo družstvo. Kolem dokola panovalo ticho. Z obrovského ovocného sadu přežívalo jen několik přestárlých stromů, zbytek dávno zmizel. Rudolf stál uprostřed toho zmaru a cítil, jak se mu do očí znovu derou slzy.
Netrvalo však dlouho a odhodlání zvítězilo nad lítostí. Rudolf Kolář mladší se rozhodl, že naváže na práci svých předků stůj co stůj. Hned první jaro začal s rodinou zvelebovat, co se dalo. Pustil se do soukromého hospodaření – na vrácené usedlosti začal opravovat zdi, střechy, shánět nové vybavení a pomalu rozšiřovat hospodářství, aby znovu uživilo rodinu.
Nebyl na to sám: pomáhali mu oba jeho synové, kteří tehdy představovali už třetí generaci rodu na statku. Za dlouhá desetiletí byla farma zpátky v rukou Kolářových. Z chléva se opět ozýval dobytek, ve stodole se sušilo seno, na dvoře pobíhala drůbež. Statek znovu žil.
Nevšichni sousedé však Kolářovým jejich obnovené hospodářství přáli. Vesnice za čtyřicet let zapomněla, komu statek kdysi patřil; pro mnohé místní byl Rudolf cizí element, který přišel rozvracet zajeté pořádky. Za zády jej pomlouvali, že svými nároky rozbíjí družstvo.
On ale nedbal závisti ani zlých řečí. Každé ráno vstal ještě před úsvitem a s mozolnatýma rukama se pouštěl do práce, často od svítání do soumraku – stejně jako kdysi jeho otec a děd. Dřel vytrvale i přes překážky, kterých nebylo málo.
Ukázalo se totiž, že navrácením nemovitosti cesta ke spravedlnosti nekončí. Mnohé se rodině nevrátilo – stroje, dobytek, zařízení – a dodnes Kolářovi marně usilují o odškodnění za tenhle „živý a mrtvý inventář“.
Shánění dokumentů a důkazů je nekonečný zápas. Některé listiny našel Rudolf v archivech dokonce zfalšované. Mnohdy měl pocit, že ani po revoluci se doba moc nezměnila – narážel na neochotné úředníky a úsměšky těch, kteří stále považovali sedláky za nepotřebný relikt minulosti.
Rudolf Kolář mladší však bojoval dál – nejen za statek, ale i za očištění otcova jména. Hned roku 1990 požádal soud o přezkum případu z roku 1953. Věřil, že když už režim padl, spravedlnost konečně zvítězí. Výsledek ho však zaskočil a zabolel.
Soud sice zrušil původní vykonstruovaný rozsudek za „narušení hospodářského plánu“, ale sedlákovi přisoudil jinou vinu: násilí proti veřejnému činiteli. V obnoveném řízení Rudolf Kolář starší „dostal“ šest měsíců vězení podmínečně odložených na dva roky – jako by snad i po letech musel nést cejch kriminálníka za to, že bránil svůj majetek.
Pro rodinu to byla hořká pilulka. V té době už byl starý sedlák po smrti – zemřel v roce 1981 ve věku 67 let – a jediný přímý svědek oné dávné potyčky, paní Jiřina, odešla roku 2000. Manželé Kolářovi se tak plné rehabilitace nedožili.
Trvalo další tři desetiletí, než se česká justice odhodlala říci, že to, co se stalo, bylo nezákonné. Teprve nedávno – krátce před Vánoci roku 2020 – dostal Rudolf Kolář písemné rozhodnutí soudu, které jeho matce in memoriam přiznává status oběti politické perzekuce.
Soud konstatoval, že Jiřina Kolářová byla zbavena majetku nezákonně v souvislosti s trestním činem svého manžela a vyslovil jí dodatečnou morální satisfakci. Pro sedmdesátníka Rudolfa to byla tichá, smíšená radost.
„Otec ani matka už se toho bohužel nedožili. Rozsudek je satisfakcí nejen jich, ale celé naší rodiny, kterou minulý režim desetiletí šikanoval,“ poznamenal tiše Rudolf Kolář. V jeho hlase zazněl smutek i hrdost zároveň. Smutek, že rodiče nespravedlnost nepřežili. Hrdost, že nakonec pravda vyšla najevo, byť po tolika letech.
https://www.asz.cz/clanek/6749/za-sedlakuv-utok-kostetem-z-roku-1953-trpela-desitky-let-cela-rodina/
https://www.pametnaroda.cz/cs/kolar-rudolf-1947
https://www.idnes.cz/ceske-budejovice/zpravy/sedlak-utok-koste-rudolf-kolar-rehabilitace-rodina-trpela-lovetin-druzstvo.A210106_175308_budejovice-zpravy_khr
