Článek
Charles de Batz de Castelmore, budoucí d’Artagnan, se narodil roku 1611 v gaskoňském Lupiacu jako nejmladší ze čtyř dětí. Jeho otec velel osobní stráži krále Jindřicha IV. a při ochraně panovníka padl. Starší bratři sloužili jako královští mušketýři a mladý Charles si nepřál nic jiného než jít v jejich stopách.
Jenže do mušketýrské gardy nebral nikdo nezkušené zelenáče bez zásluh. Moc dobře věděl, že ani šlechtický původ mu sám o sobě ke vstupu nepomůže. Pravděpodobně tedy nejprve několik let sloužil jako voják ve francouzských královských gardách, kde musel prokázat odvahu, než se mohl ucházet o místo mezi mušketýry.
Když Alexandr Dumas líčí odjezd horkokrevného Gaskoňana do Paříže v roce 1625, nechává ho loučit se s domovem se slzami v očích a otcovskými radami v srdci. Ve skutečnosti se žádný srdceryvný pláč nekonal.
Mladík odešel z domova tiše, možná s dopisem od vlivného rodinného přítele v kapse – bez toho by se ke dvoru ani nedostal. Historikové se poprvé setkávají s jeho jménem až v březnu 1633, kdy je je zapsán mezi mušketýry před králem Ludvíkem XIII.
Tehdy mu bylo přes dvacet let a měl za sebou léta služby. Přímo kapitána mušketýrů de Tréville, jak to líčí román, tehdy žádat nemohl - ten převzal velení královské gardy až koncem roku 1634. Svého cíle tedy mladý Gaskoňan dosáhl spíše díky známým svého otce u dvora, než romantickou souhrou náhod.
Kariéra a věrnost koruně
Pravé hrdinské činy si Gaskoňan zapsal až o mnoho let později, za vlády Ludvíka XIV. Ve čtyřicátých letech 17. století prokázal neochvějnou loajalitu během občanských nepokojů zvaných Fronda – sloužil jako tajný agent kardinála Mazarina a vyřizoval pro krále i ty nejchoulostivější úkoly.
Byl to muž pro speciální mise. Například v roce 1661 osobně zatýkal ministra financí Nicolase Fouqueta, jenž upadl v nemilost kvůli zpronevěřeným penězům a vlastní okázalosti. Fouquet si nechal vystavět extravagantní zámek Vaux a pozval krále na velkolepou slavnost – tím na sebe uvrhl podezření a hněv.
Král Ludvík XIV. zuřil žárlivostí a Fouquet byl obviněn ze zrady. De Castelmore jej na králův rozkaz eskortoval do vězení. Fouquet dostal doživotí a za mřížemi koloval zvěstný příběh o „muži se železnou maskou“. Některé teorie dokonce naznačovaly, že onen tajemný vězeň mohl být právě Fouquet.
Dumas tuto legendu ve svém románu využil po svém – pod železnou masku neschoval ministra, nýbrž vymyšlené královo dvojče. Zda měl skutečný Fouquet s legendou co do činění, dodnes historikové nerozhodli.
Po náročných letech služby byl jmenován roku 1667 guvernérem v Lille. Byl to čestný úřad, pohodlný a dobře placený. Jenže pro vojáka, který celý život strávil v sedle a bojištích, to byla spíš zlatá klec. Starý mušketýr se v poklidu za psacím stolem trápil.
Když Francie o pár let později vytáhla do války proti nizozemským provinciím, zajistil si návrat do pole. Opět vedl své muže do bitvy – až do červnového rána 1673, kdy u Maastrichtu našel smrt. Tam, daleko od rodné Gaskoňě, se uzavřel příběh jednoho králova muže. A začal příběh legendy.
Athos, Porthos a Aramis: pravda a fikce
V románu Tři mušketýři obklopuje mladého d’Artagnana trojice nerozlučných přátel. I Charles de Batz de Castelmore sloužil po boku mušketýrů jménem Athos, Porthos a Aramis – ovšem zdaleka ne v tak těsném přátelském svazku, jaký jim později přisoudila literatura.
Dumas si při vymýšlení charakterů svých hrdinů vypůjčil jména reálných osob, kteří patřili ke stejné gardě. Skuteční Athos, Porthos a Aramis však byli každý úplně jiný a d’Artagnan nebyl středobodem jejich života.
Shodou okolností měli všichni tři určité příbuzenské vazby na kapitána de Tréville – rodový svět šlechty na jihu Francie byl malý. Tím ale podobnost končí. Jejich pravé osudy se od těch románových dramat liší mnohem více, než by čtenář čekal.
Armand de Sillègue d’Athos d’Autevielle, předobraz urozeného Athose, byl ve skutečnosti o několik let mladší než Charles de Batz de Castelmore a zemřel velmi mlád – roku 1643, pravděpodobně v Paříži po nešťastném souboji, bylo mu pouhých osmadvacet.
V Dumasově podání je však Athos nejstarší z mušketýrů, hrabě de La Fère s vznešeným titulem a tragickým tajemstvím. Spisovatel mu připsal otcovský vztah k mladému d’Artagnanovi a zhoubné manželství s prohnanou Milady de Winter, která se stane úhlavní nepřítelkyní hrdinů.
Nic z toho se reálnému Athosovi nikdy nestalo. Byl to mladý šlechtic, možná poněkud lehkovážný muž – a také bratranec samotného Jeana-Armanda du Peyrer, hraběte de Troisville (tedy románového pana Trévilla), a bratránek Isaaca de Portau. I v této nenápadné skutečnosti našel Dumas inspiraci: naznačil v románu, že mušketýři jsou jako rodina. V případě Athose a Porthose to dokonce platilo doslova.
Isaac de Portau, předobraz Porthose, se narodil roku 1617 a dožil se úctyhodného věku (historické prameny uvádějí rok úmrtí 1712). Jeho život neprovázely žádné mimořádné skandály ani hrdinské činy. Po smrti svého otce dokonce vystoupil ze služby u mušketýrů a převzal po něm funkci v radě města v rodném kraji Béarn.
Byl to praktický muž, venkovský šlechtic, který zřejmě dal přednost klidnému rodinnému životu před válečnou slávou. Naproti tomu Dumasův Porthos je velký silák a chvástal, milující okázalost. V románu se po obléhání La Rochelle na čas vzdá služby, ožení se s bohatou ženou a stane se baronem du Vallon z Bracieux a Pierrefonds.
Nakonec ale znovu tasí meč a v poslední části trilogie umírá hrdinskou smrtí, když je při obraně jeskyně na ostrově Belle-Île zasypán padajícím stropem. Skutečný Portau nic tak epického nezažil – jeho život dohasínal v poklidu, nejspíš na rodném panství v Lanne-en-Barétous, daleko od královských intrik.
Henri d’Aramitz, předobraz tajemného Aramise, byl synovcem kapitána de Tréville. Do mušketýrského sboru vstoupil asi kolem roku 1640 a sloužil patnáct let, než jednotku roku 1646 kardinál Mazarin rozpustil.
Nato se Henri vrátil do rodného Béarnu, převzal po otci úřad laického opata údolí Barétous, oženil se a měl rodinu. Skonal někdy mezi lety 1673–1675, zřejmě v ústraní rodného kraje, obklopen svými blízkými. Dumas však literárního Aramise obdařil neklidným osudem plným zvratů.
Alexandr Dumas
Alexandr Dumas si tedy s osudy mušketýrů pohrál velmi volně. Měl k tomu koneckonců spisovatelské právo – a také značnou inspiraci. V polovině 19. století se setkal s historikem Augustem Maquetem, který mu pomáhal s rešeršemi. Právě Maquet prý Dumase nasměroval k pozapomenutému spisku z roku 1700: Paměti pana d’Artagnana od Gatiena de Courtilz de Sandras.
Tento polofiktivní „životopis“ kdysi sám vzbudil pobouření. Hrabě Pierre Quarré d’Aligny – tentýž, který viděl d’Artagnana padnout – nazval autora pamětí lhářem a žádal pro jeho dílo trest, protože připisovalo muži takového významu samé nesmyslné historky.
Courtilz se k informacím o d’Artagnanovi dostal z druhé ruky, a to během svého pobytu ve vězení, kde potkal dva někdejší mušketýry z d’Artagnanovy jednotky.
Nasbíral od nich pikantní historky a sepsal poutavý, leč nepříliš věrohodný příběh. Dumas v něm objevil zlatý důl nápadů. Když jeho fantazii ještě popíchla vydaná svědectví komoří královny Anny Rakouské od Pierra de La Porty, zrodila se pikantní zápletka o královniných démantech a tajné lásce s vévodou Buckinghamem. Svět Tří mušketýrů začal dostávat jasné obrysy.
Roku 1844 vyšel první díl románu a čtenáři byli nadšeni. Dumas pohotově přidal pokračování Tři mušketýři po dvaceti letech a brzy nato i závěrečný cyklus Vikomt de Bragelonne.S historií se Dumas příliš nepáral, o to zručněji míchal fakta s bulvárními skandály, romantikou a akcí.
Peníze se mu jen hrnuly, ale dlouho se u něj neohřály. Bohémský autor pořádal bujaré večírky, udržoval si milenky a miloval přepych natolik, že brzy tonul v dluzích. Protože vydával romány na pokračování a honorář dostával od řádku, neváhal prý své hrdiny nechat dlouze rozprávět o zbytečnostech jen proto, aby text nabobtnal.
Některé vedlejší postavy si měl vymyslel jen proto, aby natáhl kapitolu. A když začaly docházet peníze a vydavatel nechtěl přidat? Dumas bez okolků pohrozil, že nechá všechny mušketýry v dalším díle zemřít, pokud mu nezvýší honorář.
Dokonce si takovou scénu do zásoby napsal – pro případ, že by vydavatel váhal. I to svědčí o tom, jak volně nakládal se svými literárními postavami. Nebyly to pro něj kroniky reálných osudů, ale figurky strhující dobrodružné hry, kterou si publikum žádalo.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_de_Batz_de_Castelmore_d%E2%80%99Artagnan
https://www.stoplusjednicka.cz/skutecne-osudy-tri-musketyru-jak-moc-si-alexandr-dumas-vymyslel
https://chateaulavardens.fr/aramis-porthos-and-athos/
https://www.fantasymag.cz/odhalena-pravda-o-musketyrech-alexandra-dumase-a-hlavne-jejich-realnych-predobrazech-v-boji-s-rapirem-a-musketou/
http://ancre.chez-alice.fr/capetiens/artagnan/artagnan.htm
