Smrtící jezero Kivu může v okamžiku zabít statisíce lidí

Když se hladina jezera Kivu jednoho květnového rána náhle rozbublala a vypadala, jako by se vařila, vyděsilo to i ostřílené obyvatele města Goma. Sopka Nyiragongo právě přestala chrlit lávu na okraji města a země se dosud chvěla drobnými otřesy.

Teď to ale působilo, jako by se probudilo i samo jezero – a že by jeho probuzení mohlo být ještě zlověstnější. Nad temnou hladinou se válela mlha a zdáli zněl chaos: křik prchajících lidí, nářek dětí, řev motorů ucpávajících silnice. Vzduch prosytil strach z neviditelné hrozby.

Tehdy, v květnu 2021, tisíce lidí narychlo opustily své domovy v Gomě. Vzpomínka na děsivé zprávy se šířila šeptem: Pod jezerem číhá plyn. Pokud se dostane ven, zabíjí. Matky s kojenci v náručí se tlačily na přetížené čluny, které je měly odvézt do bezpečí.

Ve tvářích uprchlíků se zračilo zoufalství a v očích se leskla hrůza z neznámého nepřítele – plynového přízraku, který neumí nikdo zkrotit. Guvernér provincie tehdy varoval, že nelze vyloučit ani erupci „pod jezerem“ a že může přijít bez varování.

Tento nepřítel má jméno: limnická erupce, výbuch jezera. Je to vzácný, ale ničivý úkaz, kdy se z hlubin náhle uvolní obrovský oblak plynů. Bez ohně, bez exploze – a přece může zabíjet hůř než láva. Těžký mrak oxidu uhličitého a metanu se vyvalí nad hladinu a začne se rozlézat krajinou. Udusí vše živé, co mu stojí v cestě.

Žádné varování, jen ticho a smrt. Právě toho se lidé u Kivu obávají. A vědí proč: jednou už se to stalo. Byla noc 21. srpna 1986, když se západoafrické jezero Nyos v Kamerunu „nadechlo“ k smrti. Místní obyvatelé slyšeli dunění a zdálo se jim, že se země třese.

Pak se po povrchu jezera přehnal bílý mlžný přízrak. Když ráno vyšlo slunce, vesnice podél jezera ztichly – jejich obyvatelé i zvířata leželi bez života. Během několika hodin zahynulo okolo 1 700 lidí a 3 500 kusů dobytka. Ti, co přežili, vyprávěli o „jezeře zlých duchů“. Zprávy o této tiché tragédii obletěly svět a vědci začali zkoumat, co se vlastně stalo.

Ukázalo se, že jezero Nyos vybuchlo – došlo k plynové erupci. Z hlubin se uvolnil přibližně jeden kubický kilometr oxidu uhličitého a dalších plynů. Vlna plynu se valila údolím a připravila o vzduch vše živé. V tu chvíli se z jezera stal neviditelný zabiják, horší než jakákoli bouře.

Jezero Kivu, vzdálené téměř tři tisíce kilometrů na východ, je ještě mnohem větší a jeho dna se dotýkají stejné geologické síly – ohnivého pásu východoafrického riftu, který napájí i sopku Nyiragongo.

Právě země na pomezí Rwandy a Konžské demokratické republiky ukrývá nejpodivnější ze všech afrických Velkých jezer. Kivu je krásné na pohled, obklopené bujnou zelení a horami, s ostrůvky a rybářskými vesnicemi na březích. Pod idylickou hladinou však dřímá smrtící rezervoár.

V hloubce kolem 300 metrů se hromadí obrovské množství plynů – odhadem 300 kubických kilometrů oxidu uhličitého a 60 kubických kilometrů metanu. Kivu je navíc mnohonásobně rozlehlejší než Nyos – asi padesátkrát delší a více než dvakrát hlubší. Pokud by někdy explodovalo, v ohrožení by byly miliony lidí kolem jeho břehů.

Místní lidé se naučili s jezerem žít, ale nikdy nevědí, zda a kdy se z poklidu může stát peklo. Pokud koncentrace plynů dosáhne kritické hranice, hrozba může sama vybublat na povrch. Stačí také, aby něco porušilo křehké vrstevnaté uspořádání vody: silné zemětřesení, sesuv půdy nebo kdyby žhavá láva vtekla do jezera.

Pak by pomyslná zátka tlakových vrstev povolila a voda by se zpěnila jako šampaňské. Nikdo přesně neví, jak často k takové katastrofě dochází – někteří geologové tvrdí, že jezero Kivu vybuchlo naposledy před tisíci lety, jiní nacházejí stopy exploze staré asi čtyři tisíce let. Jisté je jen to, že podobné jevy jsou nesmírně vzácné. O to zrádnější je pocit bezpečí.

Claude, rybář z malé vesnice na rwandské straně, se tím vším živí od dětství. Každé ráno na břehu vytahuje z vody proutěné koše plné mrskajících se sardinek. Vydělá sotva pár drobných – tak tak opraví loď a nasytí rodinu. O nějakém plynu na dně skoro nepřemýšlí.

Stejně jako více než polovina Rwanďanů žije v chudobě a zajímá ho hlavně, jestli zítra něco uloví a jestli bude mít z čeho spravit síť. Kivu ho živí, ne straší. „Slyšel jsem, že pod vodou je plyn. Prý z něj dělají elektřinu,“ krčí rameny unaveně a roztřiďuje třpytivé úlovky do pletených košů. O nebezpečí erupce skoro nic neví – a možná je to tak lepší.

Existují však i tací, kteří se s nečinným čekáním nesmířili. Vědci a inženýři už desítky let hledají cestu, jak jezero zneškodnit, než by mohlo samo vybuchnout. Příběh geofyzika Michela Halbwachse působí skoro jako moderní mýtus – tento francouzský profesor zasvětil svůj život zkoumání „zabijáckých jezer“ a hledání způsobu, jak je uklidnit.

Po tragédii na jezeře Nyos se Halbwachsův tým pustil do odvážného experimentu: ponořili do hlubin Nyosu dlouhou trubku a začali z ní čerpat vodu vzhůru. Fungovalo to jako sifon – fontána plynem nasycené vody stříkala na hladinu a plyn unikal kontrolovaně do ovzduší. Nakonec se jim podařilo jezero Nyos bezpečně odplynit natolik, že by se tragédie neměla opakovat. Podobně uspěli i u menšího kamerunského jezera Monoun. Technologie se našla – vyvětrat plyn dřív, než se stane hrozbou.

Jenže jezero Kivu je mnohem větší oříšek. Kromě oxidu uhličitého je plné metanu, který vzniká rozkladem organického bahna na dně a uniká také z podzemních sopečných pramenů. Metan je hořlavý a méně rozpustný – snadno tvoří bubliny. A právě metan z Kivu lze využít jako cennou surovinu: spálit ho a vyrábět elektřinu. Kdyby se podařilo odsát z jezera všechen metan, nebezpečí erupce by se výrazně snížilo.

Plán tedy zní logicky: dostat plyn ven, než ho bude příliš. Na rwandské straně se to už děje. Na modravé hladině Kivu se houpou podivné kovové ostrůvky – těžební platformy projektu KivuWatt. Z vody k nim vedou roury a v útrobách zařízení se nepřetržitě mísí voda, plyn a oheň. Metan se odděluje a putuje do generátorů, které vyrábějí elektřinu. Dvacet šest megawattů proudu – asi desetinu rwandské spotřeby – už jezero Kivu dodává světu.

A zároveň tak pomalu odčerpává jed ze svého dna. Zní to jako pohádka: z nebezpečí se stal poklad. Jenže tenhle příběh není tak jednoznačný. Jak už to bývá, i tady se objevily rozpory a pochyby. Někteří experti varují, že rychlé a neuvážené těžení plynu by mohlo narušit křehkou rovnováhu jezera – a paradoxně tak nebezpečí zvýšit.

Když se odplyněná voda vrací zpět, víří vrstvy a vytváří sloupce, které mohou promíchat dosud klidné hlubiny. Jde o riskantní tanec s přírodou: snaha spoutat hrozbu, ale zároveň z ní těžit bohatství.

https://en.wikipedia.org/wiki/Lake_Kivu

https://www.equaltimes.org/solution-or-threat-methane-buried

https://www.nationalgeographic.com/environment/article/africa-lake-kivu-explosion-energy

https://www.nature.com/immersive/d41586-021-02523-5/index.html

https://www.aljazeera.com/news/2021/5/27/tens-of-thousands-flee-in-dr-congo-amid-risk-of-volcano-eruptions