Článek
9. října 2012 odpoledne projíždí údolím Svát na severozápadě Pákistánu malý školní autobus. Na jeho boku je nápis Khushal School podle školy, odkud veze děti domů. Uvnitř sedí také patnáctiletá studentka jménem Malala Júsufzajová. Když minibus zastaví před malou skupinou lidí, nastoupí dovnitř maskovaný muž s puškou. Muž jednou ranou střelí Malalu přímo do hlavy.
Malala se zhroutí na sedadlo. Další dvě spolužačky, které sedí vedle ní, jsou zasaženy do ruky a ramene. Uvnitř vozu vypukne zmatek a křik. Útočník prchá. Zraněnou Malalu odnášejí dospělí ven a spěchají s ní do nemocnice v Míngoře, největším městě oblasti. Dívka je v bezvědomí.
Místní lékaři usoudí, že zranění hlavy jsou natolik závažná, že musí být v kritickém stavu převezena jinam. Ještě tu noc armáda zorganizuje přelet Malaly vrtulníkem na specializovanou vojenskou kliniku ve městě Péšávar. Neurochirurgové tam provedou akutní operaci: vyčistí ránu v hlavě a uvolní tlak otoku mozku tím, že odstraní část lebeční kosti.
Střela ale způsobila poškození tkání a Malala zůstává v kómatu napojená na přístroje. Pákistánští lékaři informují vládu, že potřebují špičkovou péči ze zahraničí, má-li dívka přežít.
Když Tálibán zavřel dívčí školy
Atentát na patnáctiletou školačku nebyl náhodný. Malala Júsufzajová vyrůstala od mala v údolí Svát, zalesněné horské oblasti, která bývala turistickým rájem. V roce 2007 se však v regionu chopili moci radikální islamisté napojení na Tálibán. Jejich vůdcem byl fanatický kazatel, kterému se přezdívalo „Mulla z rádia“, protože přes rozhlas šířil fundamentalistickou ideologii.
Tálibán začal v údolí zavádět přísné islámské právo šaría. Zakázal dívkám navštěvovat školu a mnohé školní budovy nechal vyhodit do povětří. Malalin otec Ziauddin Júsufzaj tehdy v Míngoře provozoval vlastní soukromou školu. Nehodlal ji zavřít, přestože mu ozbrojenci vyhrožovali. Malala díky němu dál tajně chodila do třídy, i když kolem zuřily boje mezi Tálibánem a pákistánskou armádou.
Na podzim 2008, v době nejtužší vlády Tálibánu, vzal otec jedenáctiletou Malalu s sebou do Péšávaru. Chtěl, aby tam na tiskové konferenci promluvila jako zástupkyně dívek, kterým místní režim upírá vzdělání. Drobná dívka v šátku se tehdy poprvé postavila před mikrofon.
„Jak se opovažuje Tálibán brát mi základní právo na vzdělání?“ pronesla rázně do sálu pákistánských novinářů. Bylo jí teprve jedenáct, ale mluvila s přesvědčením dospělého člověka. V publiku seděli i lidé z redakce zpravodajské stanice BBC. Nabídli pak Malalině rodině, že by dívka mohla o poměrech ve Svátu psát pro BBC anonymní deník. Malala souhlasila, ovšem bála se odvety a musela vystupovat pod falešným jménem.
Od ledna 2009 tak BBC začala zveřejňovat sérii krátkých reportáží z pohledu dospívající školačky pod pseudonymem Gul Makai. Malala v nich popisovala například, jak Tálibán přikazoval dívkám, aby přestaly nosit barevné oblečení a chodily zahalené, nebo jak jí zavřeli školu těsně před závěrečnými zkouškami.
Blog vzbudil pozornost v Pákistánu i v zahraničí. Málokdo tušil, kdo je jeho autorkou. V létě 2009 pozvala rodina do Svátu také novináře z New York Times, kteří o Malale natočili krátký dokument. Zachytili v něm, jak otec Ziauddin navzdory výhrůžkám dál vede školu a povzbuzuje dceru v boji za vzdělání. V té době sice pákistánská armáda dočasně vytlačila povstalce z údolí, ale Malala věděla, že nebezpečí ještě zcela nepominulo.
Po skončení bojů vystoupila Malala z anonymity. Začala poskytovat rozhovory místním i zahraničním médiím jako otevřená kritička Tálibánu. V pouhých čtrnácti letech byla nominována na mezinárodní dětskou mírovou cenu. Získala také první národní ocenění určené mládežnickým aktivistům v Pákistánu. Její jméno se stávalo veřejně známým.
Spolužáci a přátelé o ní říkali, že se chce jednou stát političkou nebo aktivistkou za ženská práva. S rostoucí slávou však přišla i nenávist. V místních novinách se začaly objevovat výhružné články a vzkazy. Jednoho dne Malala našla přede dveřmi lístek s anonymní výhrůžkou smrtí. Podobné vzkazy dostával i její otec, který se Tálibánu veřejně postavil.
Na sociálních sítích se začaly šířit nenávistné komentáře. Malala si postupně uvědomovala, že jí může jít o život. Na jaře 2012 vedlo vedení pákistánského Tálibánu o dívce vážnou debatu. Islamisté považovali její vystupování za zradu a rouhání proti islámu. V létě 2012 se v kuloárech Tálibánu dokonce hlasovalo o tom, zda Malalu zavraždit. Radikálové hlasovali jednomyslně pro její smrt. „Byli jsme k tomu donuceni,“ prohlásil později jejich mluvčí. Rozhodli se zabít školou povinnou dívku, protože veřejně hájí právo učit se číst a psát.
Nemocnice v Birminghamu
Pákistán ten večer zprávu o útoku přijímá s šokem. Příběh dívky, kterou chtěl Tálibán zabít kvůli školní docházce, míří do hlavních vysílacích časů všech stanic. Lékaři v péšávarské nemocnici bojují o Malalin život. Je v kritickém stavu. Zpočátku se obávají, že střela poškodila mozek natolik, že dívka nepřežije.
Po několika dnech se však podaří stabilizovat základní životní funkce natolik, aby mohla být pacientka přesunut do zahraničí. K nabídkám pomoci se mezitím přihlásily hned tři vlády – americká, britská a také vláda Spojených arabských emirátů, která dokonce vyslala speciální zdravotnické letadlo. Pákistánská vláda převoz schválí.
Malala je 15. října 2012, šest dní po atentátu, letecky přepravena na specializovanou kliniku Queen Elizabeth Hospital v britském Birminghamu. Tamní nemocnice má zkušenosti s obdobnými zraněními hlavy z bitev v Afghánistánu a léčí se v ní i zranění vojáci NATO. Malalu přijímají na jednotce intenzivní péče a připravují na další operace.
Šestnáctého října Malala otevírá oči. Probudila se po týdenním bezvědomí daleko od domova. Má zavedenou tracheální kanylu na pomoc s dýcháním, a nedokáže proto mluvit. Netuší, že je v Anglii – cizí prostředí ji děsí. Jedno oko má zakalené a vidí z něj rozmazaně. Doktor Džavíd Kajání, pákistánský lékař, který se podílel na jejím převozu, stojí u lůžka a ujistí ji v rodné urdštině, že je v bezpečí.
Malala ale nemůže ani zvednout ruku. Zdravotní sestra jí proto přináší tužku a papír. Dívka se o něco pokouší, ale drobná písmena se jí nedaří napsat čitelně. Nakonec dostane tabulku s vyznačenými písmeny abecedy. Malala třesoucí se rukou postupně ukáže na písmena, až sestaví slovo „otec“ a pak „z e m ě“. Ošetřující personál pochopí, na co se ptá: neví, kde je a obává se o tátu.
Od sester se dozvídá, že leží v Birminghamu v Anglii a že její rodiče jsou stále v Pákistánu, ale brzy za ní přiletí. Doktorka Fiona Reynoldová, klíčová členka britského týmu, která na Malalu dohlíží, jí pak pokládá do postele plyšového medvídka. Vysvětluje, že se jmenuje Junais a připomíná jméno chirurga v Péšávaru, který jí zachránil život první operací.
Malala ještě nedokáže mluvit, ale přikyvuje a medvídkovi začne říkat Lily. Teprve za několik dní se k ní do nemocnice připojí její otec Ziauddin, matka a dva mladší bratři. Rodina se znova setkává daleko od svého domova. Britští lékaři mezitím Malale úspěšně nahradí část poškozené lebky titanovou destičkou a voperují jí do ucha speciální implantát, aby zlepšili sluch na levé ucho. Z nejhoršího je venku.
Zatímco Malala leží v nemocnici, z celého světa proudí projevy podpory. Pákistánský prezident i vysocí činitelé veřejně útok odsoudí. Padesát islámských duchovních v Pákistánu podepisuje společnou fatvu, která ozbrojený útok na školačku prohlašuje za neospravedlnitelný hřích proti islámu.
Vláda provincie Sind vyhlašuje, že tamní dívčí univerzita v Karáčí ponese Malalino jméno. Zahraniční média v tu chvíli popisují Malalu jako symbol vzdoru. Německá stanice Deutsche Welle ji označí za „nejznámější teenagerku na světě“. Islamistický Tálibán se ocitá pod tlakem – takovou pozornost nečekal.
Jeho mluvčí však reaguje neústupně: Malala zůstává podle něj „cílem číslo jedna“ a pokud se uzdraví, poženou ji „před soud podle práva šaría“. Radikálové naznačují, že by s ní v budoucnu naložili stejně nebo hůře. Vyhrožují také její rodině. Malala i s rodiči proto zůstává v Anglii, kde je pod ochranou.
Pákistánská vláda jí poskytne diplomatický pas a její otec dostává pozici v diplomatických službách – stává se přidělencem pro výchovu a vzdělávání na pákistánském konzulátu v Birminghamu. Rodina tak může legálně pobývat v Británii a Malala může v bezpečí pokračovat v léčení bez obav, že by se musela vracet domů dřív, než bude připravena.
Projev v OSN
Už na konci roku 2012 je jasné, že z nemocničního pokoje v Birminghamu nevychází obyčejná pacientka, ale globální osobnost. Malala po zotavení pokračuje v tom, kvůli čemu málem zemřela – veřejně obhajuje právo dětí na vzdělání. V červenci 2013, přesně na své 16. narozeniny, vystupuje v New Yorku na půdě Organizace spojených národů.
Jde o její první veřejný projev od atentátu. V sále zasedají stovky mladých delegátů z celého světa. Malala kráčí k řečnickému pultu v růžovém šátku. Přes ramena má jemně přeloženou modrou šálu, kterou kdysi nosívala někdejší pákistánská premiérka Benazír Bhuttová – první žena v čele islámské země, zavražděná islamisty v roce 2007.
Když se ujme slova, v sále panuje naprosté ticho. Mluví jistě a klidně, bez známky nenávisti. Hned v úvodu ujišťuje publikum, že nestojí na tribuně proto, aby se mstil atentátníkům:
„Nechci se pomstít Tálibánu ani žádné jiné teroristické skupině. Největší pomstou by stejně bylo, kdyby jejich děti dostaly vzdělání.“
Delegáti v sálu reagují potleskem. Malala v projevu vypráví svůj příběh – jak se dlouhé roky odmítala vzdát školy – a následně vyzývá státníky celého světa, aby chránili právo každého dítěte chodit do školy. „Mysleli si, že nás kulkou umlčí. A nepovedlo se,“ říká směrem k útočníkům z Tálibánu.
Západní média nazývají Malalu „hrdinkou“ a opěvují její odvahu. Televize po celém světě vysílají ukázky z projevu. Pákistánská vláda ovšem k události vydává jen strohé prohlášení a někteří ministři mlčí úplně. V samotném Pákistánu totiž Malala začíná vyvolávat rozporuplné reakce. Mnoho Pákistánců ji sice obdivuje, ale jiní o ní šíří konspirační teorie.
Na sociálních sítích se po jejím projevu v OSN objevují posměšné karikatury. Někteří komentátoři tvrdí, že Malalu využívají západní mocnosti k ponižování Pákistánu. Na konzervativních internetových fórech kolují dokonce fámy, že celý atentát na školní autobus byl zinscenovaný.
Takovým předsudkům nahrává i skutečnost, že Malala zůstává v zahraničí a s domácí realitou tak přichází do styku především prostřednictvím světových médií. Ona sama ale těmto útokům veřejně nevěnuje pozornost a dál se soustředí na své poslání.
Nobelova cena v sedmnácti
Rok a půl po návratu do školních lavic v Anglii zažívá Malala další přelomový moment. 10. října 2014 se v rádiu dozvídá zprávu, že získala Nobelovu cenu míru. V jejích sedmnácti letech jde o historický rekord – žádný laureát Nobelu nebyl nikdy mladší. Porota ve zdůvodnění uvádí, že ji oceňuje za „boj proti potlačování práv dětí a mládeže na vzdělání“.
Malala se o cenu dělí s šedesátiletým indickým aktivistou Kailášem Satjarthím, který se věnuje záchraně dětských otroků. Pákistánská vláda tentokrát slaví: nazve Malalu „pýchou země“ a oficiálně jí blahopřeje. V rodném Svátu vyšly tentýž den do ulic desítky dívek – studentek – s transparenty, na nichž stálo Malalino jméno.
V prosinci 2014 pak Malala v Oslo přebírá Nobelovu medaili. Na ceremoniál zve také dvě dívky, které před dvěma lety seděly vedle ní v napadeném autobuse a utrpěly zranění. Byly to Šázia Ramzánová a Kájnat Ríázová. Po zotavení získaly stipendium na střední školu ve Walesu, a i díky Malale mohou studovat ve Velké Británii.
Prestižní ocenění zvýší Malalin lesk v zahraničí, ale u části pákistánské veřejnosti převládají pochyby. V polovině listopadu 2014 se Federace pákistánských soukromých škol rozhodne uspořádat demonstrativní akci s názvem „I am not Malala Day“ – tedy „Nejsem Malala“. V jeden den neprobírá výuku a místo toho zorganizuje protestní semináře a tiskové konference proti čerstvé laureátce.
Šéf sdružení škol Mirza Kašif Alí na nich prohlašuje, že Malala údajně „zradila islám“ a ve své knižní autobiografii údajně podpořila autory urážející muslimy. Trvá například na tom, že Malala „sešla z cesty a spolčila se s ideovým klubem Salmana Rushdieho“.
Návrat bez strachu
Koncem března 2018 se Malala poprvé od útoku vrací zpátky do Pákistánu na krátkou návštěvu. Provázejí ji přitom mimořádná bezpečnostní opatření. Po příletu na letiště v Islámábádu dívku okamžitě obklopí ozbrojení strážci a v koloně pancéřových vozů míří na setkání s vedením státu.
Premiér Šáhid Chakán Abbásí ji přijímá v úřadu vlády a ke schůzce se přidají i někteří ministři. Malala během návštěvy vystoupí s krátkým projevem v celonárodní televizi. Přizná, že se jí právě plní sen: „Vždycky jsem snila o tom, že se jednoho dne vrátím domů bez strachu.“ Při těch slovech má v očích slzy.
Ujišťuje ale spoluobčany, že i když nyní žije jinde, nikdy nepřestala být Pákistánkou srdcem: „Je to nejšťastnější den mého života. Jsem opravdu v své zemi.“ V dalších dnech se Malala vydá do rodného Svátu. Krátce navštíví rodný dům i budovu své bývalé školy v Míngoře. Za přísné asistence armády absolvuje emotivní setkání s příbuznými a starými přáteli.
Z bezpečnostních důvodů ale v rodné čtvrti nemůže zůstat dlouho a po několika hodinách ji vojenský vrtulník dopraví zpět do Islámábádu. Po čtyřech dnech Pákistán opouští a pokračuje ve studiu na Oxfordu. Islamisté se mezitím v jejím rodném kraji znovu ozývají – pod různými jmény, ale se stejnou nenávistí. Už v roce 2018 radikálové v anonymních vzkazech vyhrožují, že jestli se Malala vrátí natrvalo, dožije se prý ještě „opravdové kulky“.
https://en.wikipedia.org/wiki/Malala_Yousafzai
https://www.nytimes.com/video/malala-yousafzai
http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/7834402.stm
https://www.nytimes.com/2012/10/13/world/asia/malala-yousafzai-faces-new-taliban-threat.html
https://time.com/3490769/malala-yousafzai-the-day-i-woke-up-in-the-hospital/
https://www.dawn.com/news/1028531
https://time.com/3577976/malala-pakistani-schools/
https://time.com/3338883/malala-yousafzai-2/
https://eu.usatoday.com/story/news/world/2018/04/18/malala-nobel-laureate-pakistan-backlash/518752002/
https://www.bbc.com/news/world-asia-43578604
