Článek
Sever Francie, uhelná pánev Pas-de-Calais, sobota 10. března 1906, 6:34 ráno. V podzemí dolů společnosti Compagnie des mines de Courrières právě fárá ranní směna, zhruba 1 800 mužů a chlapců, když stodesetikilometrovým labyrintem chodeb proletí exploze uhelného prachu.
Tlaková vlna se žene třemi propojenými jámami rychlostí hurikánu, trhá výdřevu, drtí vozíky a spaluje vzduch. Z jámy číslo 3 vyletí těžní klec jako zátka ze šampaňského a její trosky zabijí muže na povrchu; nad krajinou plnou hornických kolonií se vznese sloup černého dýmu. Během několika vteřin je po všem. V troskách a jedovatých plynech zůstane 1 099 mrtvých. Evropa nikdy předtím ani potom nezažila horší důlní katastrofu.
Oheň, který se nehodil do plánu
To nejhorší na Courrières je, že katastrofa měla předehru, o které se vědělo. Už ve středu 7. března, tři dny před výbuchem, objevili horníci ve sloji Cécile v jámě číslo 3 doutnající požár. Uhelné sloje někdy hoří samy od sebe a řešení bylo známé: zatopit, nebo aspoň zastavit práci a oheň vzduchotěsně odříznout.
Jenže obojí znamenalo přerušit těžbu a společnost Courrières, jedna z nejvýnosnějších ve Francii, měla plné knihy objednávek. Rozhodla se tedy oheň pouze zazdívat a přitom normálně těžit dál. V sobotu ráno sjelo osazenstvo do dolu, kde za provizorní zástěnou hořelo. Co přesně explozi spustilo, se už nikdy s jistotou nezjistilo; komise se přiklonila k tomu, že se vznítil uhelný prach, nejzákeřnější zabiják tehdejšího hornictví, který dokáže proměnit kilometry chodeb v jedinou hlaveň děla.
Na povrchu se rozpoutalo peklo v malém. K jámám se seběhly tisíce žen a dětí z hornických kolonií, protože dole měly otce, syna nebo bratra prakticky každý dům v okolí. První záchranáři vytahovali raněné a mrtvé tak popálené, že je rodiny poznávaly jen podle bot a přezek.
A pak přišla facka, na kterou Francie nezapomněla desítky let: po několika dnech společnost pátrání fakticky utlumila. Inženýři začali části dolu uzavírat a obracet ventilaci tak, aby uhasili požáry a zachránili samotné důlní dílo, tedy majetek.
Mezi lidmi se rozkřiklo, že správa dolu projevila víc starosti o důlní koně než o pohřešované horníky. Ať to bylo doslova pravda, nebo zkratka lidového hněvu, výsledek byl stejný: v očích celé země nechala společnost své lidi pod zemí zemřít podruhé.
Jediný světlý bod prvních dní přišel paradoxně z ciziny. Z Vestfálska dorazily německé báňské záchranné čety s moderními dýchacími přístroji, jaké francouzské doly nevlastnily. Pětatřicet let po prohrané válce s Pruskem sledovala Francie s pohnutím, jak němečtí muži fárají umírat do francouzského dolu. Do dějin ta chvíle vešla jako jeden z prvních záblesků evropské solidarity, který o pár let později připomínali řečníci na obou stranách hranice.
Třináct mužů jde ven
Dvacet dní po explozi, 30. března, považovali všichni podzemí za hřbitov. A právě tehdy narazila obchůzka v jámě číslo 2 na něco, co jí vyrazilo dech: ze tmy se potácela kolona třinácti mužů. Vyhublí na kost, oslepení denním světlem, s vousy plnými uhelného prachu. Tři neděle přežívali v odříznuté části dolu.
Jejich příběh se Francie naučila nazpaměť. Skupina kolem důlního předáka Henriho Nényho přežila výbuch v odlehlé části a vydala se hledat cestu ven. Šli poslepu, protože lampy dávno dohořely, a drželi se jediného vodítka: proudění vzduchu na tvářích. Cestou naráželi na mrtvé kamarády a dělali to, co jim velel hlad: brali si z jejich toren chleba a jídlo na směnu.
Když došlo, snědli důlního koně, kterého našli zabitého u stáje, a žvýkali kůru z výdřevy. Pili vodu prosakující ze stěn. Čas přestal existovat. Když je vytáhli na povrch, hádali, že dole strávili čtyři nebo pět dní. Bylo jich dvacet. A slavnou se stala i první věta jednoho z nich, dokonalý obraz hornické bídy: zeptal se, kolik jim společnost zaplatí za odpracované dny.
Francouzština si z té chvíle odnesla i nové slovo. Novináři převzali z místního pikardského nářečí výraz, kterým kraj třináct zázračně zachráněných označil, a slovo rescapé, přeživší, od té doby patří do spisovného jazyka.
A o pár dní později, 4. dubna, čtyřiadvacet dní po výbuchu, vylezl z dolu ještě jeden muž, úplně sám: horník Auguste Berthon. Přežil déle než kdokoli jiný. Po kamarádech, kteří to vzdali, zůstal poslední. Celkem se tak po odepsané katastrofě vrátilo ze tmy čtrnáct mužů.
Země v černém
Návrat přeživších byl zázrak, ale zároveň rozbuška. Jestli třináct mužů dokázalo přežít dvacet dní, ptala se celá Francie, kolik dalších zemřelo v uzavřených chodbách zbytečně, zatímco společnost hasila svůj majetek?
Pohřby se měnily v manifestace, rakve se počítaly na stovky a mnoho obětí se nikdy nepodařilo identifikovat ani vyzvednout; části dolu byly zazděny i s těly. V hornických koloniích osiřely stovky rodin, katastrofa po sobě nechala víc než tisíc vdov a několik tisíc sirotků.
Hněv se přelil do největší stávky, jakou francouzské uhelné revíry do té doby zažily. Práci složilo na šedesát tisíc horníků a ministr vnitra Georges Clemenceau poslal do revíru dvacet tisíc vojáků. Pánev Pas-de-Calais vypadala týdny jako okupované území: kavalerie v ulicích hornických kolonií, srážky, zatýkání.
Stávka nakonec vyhladověla, ale mrtví z Courrières se stali argumentem, který se už nedal umlčet. Ještě téhož roku prosadila francouzská sněmovna zákon o povinném týdenním dni odpočinku a katastrofa urychlila posílení báňského dozoru, povinných záchranných stanic s dýchací technikou a výzkumu uhelného prachu, jehož zrádnost do té doby řada inženýrů bagatelizovala.
Soudní dohra byla proti tomu výsměchem. Vyšetřování sice popsalo hořící sloj i pokračující těžbu, ale vedení společnosti vyvázlo prakticky bez trestu a odškodnění rodin bylo jen almužnou. Tisíc devadesát devět mrtvých, žádný viník.
Courrières zůstalo nejhorším důlním neštěstím v dějinách Evropy a na světě ho v počtu obětí překonala až katastrofa v dole Benxihu v Číně, tehdy pod japonskou kontrolou, za druhé světové války. V Méricourtu, Sallauminách a okolních obcích dodnes stojí pomníky s nekonečnými sloupci jmen a hromadné hroby, kam se pohřbívalo po desítkách.
Henri Nény a jeho druhové se stali celebritami své doby, jezdili po Francii, vyprávěli a fotografovali se. Sláva však vyprchala a bída zůstala. Většina z nich se časem vrátila tam, kde to uměli. Do dolu. Muži, kteří strávili dvacet dní ve tmě mezi mrtvými, znovu fárali, protože rodina musela z něčeho žít.
https://ehne.fr/en/encyclopedia/themes/material-civilization/risks-and-security/european-perspectives-a-disaster-courri%C3%A8res-1906
https://www.archivespasdecalais.fr/Decouvrir/Raconte-moi-une-archive-s/Courrieres-1906-du-drame-a-la-colere-2-3
https://www.pasdecalais.fr/120-ans-de-la-catastrophe-de-courrieres-le-pas-de-calais-se-souvient
https://remue.net/La-catastrophe-des-mines-de-Courrieres-recits-et-temoignages
https://mineurdefond.fr/fr–103-430-442-0
https://www.bergbaumuseum.de/en/visit/permament-exhibition/special-exhibitions/the-mining-disaster-of-courrieres-1906
https://www.draeger.com/en-us_us/Safety/Draegerman
https://en.wikipedia.org/wiki/Courri%C3%A8res_mine_disaster
https://www.jstor.org/stable/260091
