Článek
Jaro 1987, Praha. Ve střižně barrandovských ateliérů řeší Vít Olmer neobvyklý problém. Na stole před ním leží filmový pás s krátkou scénou, v níž si dva socialističtí policisté – jen ve vojenských trenýrkách – tajně zkoušejí džíny za obchodem Tuzex.
Olmer tuto absurdní vložku natočil pro svou novou komedii Bony a klid. Byla odvážná, sžíravě satirická a ve filmu působila jako přiznaný výsměch papalášům. Jenže právě proto neměla šanci projít.
Na konci 80. let už sice cenzura povolila leccos, ale zesměšnění příslušníků Veřejné bezpečnosti bylo stále příliš citlivé. Olmer nakonec scénu raději vystřihl – šlo o jediný ústupek, který musel filmu udělat. Vše ostatní nechal tak, jak zamýšlel: autentické zobrazení pražského podsvětí, kde veksláci vesele kšeftovali s bony, vydělávali na prodeji západního zboží a tykali si s policajty.
Bony a klid patřil k nejodvážnějším filmům své doby. Scénář psal Olmer společně s novinářem Radkem Johnem. Oba autoři se kvůli práci dokonce na měsíc „zašili“ na zámku v Dobříši, daleko od ruchu Prahy. John jako zkušený reportér nasbíral o vekslácích množství reálných historek a detailů. A Olmer k nim přidal vlastní pozorování.
V 80. letech chodil na kávu do jednoho pražského baru, kde se veksláci scházeli, a poslouchal jejich vyprávění i svérázný slang. Ve scénách filmu se pak objevily detaily přímo z terénu – luxusní mercedesy zaparkované na zákazu stání nebo úslužní policajti nakupující od překupníků elektroniku a zahraniční džíny pod pultem.
Slavná se stala i věta, kterou veksláci běžně oslovovali kolemjdoucí: „Bony, bony, nechceš nějaký?“ – právě podle ní dostal film svůj název. Olmer s Johnem zkrátka vykreslili černý obchod s valutovými poukázkami tak věrně, jak to jen šlo.
Po sérii schvalovacích projekcí v samotném závěru totality mohl film Bony a klid skutečně do kin. Dorazil tam v červnu 1987 a pro mnoho diváků byl šokem. Olmer jako jeden z prvních ukázal na plátně otevřeně fenomén socialistického „podnikání“, o kterém se do té doby raději veřejně nemluvilo. Snímek se setkal s mimořádným ohlasem a dodnes patří k nezapomenutelným dílům československé kinematografie 80. let.
Z hlavních představitelů udělal hvězdy – herec Roman Skamene, který ztvárnil malého věčně opilého veksláka Bínyho, se dokonce stal nečekaným oblíbencem skutečných pouličních překupníků. „Milovali mě a opíjeli,“ vzpomínal Skamene s nadsázkou.
Po premiéře ho prý každý vekslák zval na panáka zelené – likéru, který ve filmu jeho postava míchala s pivem do koktejlu přezdívaného „magické oko“. Sám režisér Olmer ale popularitou filmu u pražského polosvěta nijak nehazardoval.
Nevyzradil žádná konkrétní jména a citlivé scény typu zmiňovaných policistů s džínami raději obětoval. I tak se později ukázalo, že mezi veksláckými špičkami panovala nervozita. Podle Olmera se v době dokončování filmu objevily i nepřímé výhrůžky z podsvětí, které se bálo prozrazení svých praktik. Nakonec však Bony a klid sklidil potlesk – a to nejen od publika, ale i od oficiálních míst.
Mladý herec
Vít Olmer se k tak odvážnému snímku propracoval postupně. Narodil se 19. června 1942 v Praze. Dětství neměl jednoduché – maminka mu zemřela, když mu bylo teprve osm let.
Vyrůstal pak jen s otcem v poválečné Praze. Už v mladém věku ho přitahovalo umění. Na počátku 60. let vystudoval herectví na pražské DAMU a hned se vrhl do praxe: nejdříve na divadle, brzy ale i před filmovou kamerou. Ve filmu debutoval už jako devatenáctiletý v roce 1961, kdy ho režisér Václav Krška obsadil do romantického snímku Osení.
Následovaly menší role ve filmech významných tvůrců té doby. Mladý Olmer se objevil v dobrodružné sci-fi komedii Muž z prvního století (1962) režiséra Oldřicha Lipského i v historickém dramatu Ďáblova past (1962) od Františka Vláčila. Hrál také ve válečném filmu Karla Kachyni Ať žije republika (1965) a mihnul se dokonce v americkém velkofilmu Most u Remagenu, který se koncem 60. let natáčel v Československu.
Mládí prožil obklopen filmem, ale herecké ambice u něj dlouho nevydržely. V rozhovorech později přiznal, že se jako herec necítil být ve svém živlu – mnohem více ho lákalo filmy sám vytvářet. Proto se už v polovině 60. let vrátil ke studiu a vystudoval ještě režii na pražské FAMU. Absolvoval ji v roce 1966 krátkým filmem Houslista.
Následně nastoupil jako režisér do Československé televize. Po mnoho dalších let ale Olmer v českém filmu fungoval dvojím způsobem – režíroval příležitostně dokumenty či menší projekty a současně pokračoval v herecké dráze před kamerou. Jeho tvář znají diváci například z oblíbené pohádkové série Arabela (1979–1981), kde si zahrál menší roli, anebo z legendární filmové komedie Kulový blesk (1978).
Teprve v 80. letech se Vít Olmer definitivně přesunul do režisérské židle a herectví pověsil na hřebík – jak sám řekl, dělal ho vlastně jen ze setrvačnosti a nikdy ho netěšilo tolik, jako svobodná tvorba za kamerou. První výrazný úspěch za kamerou si Olmer připsal v polovině 80. let. V roce 1984 natočil komedii Co je vám, doktore?.
V dalších filmech pak Olmer prokázal, že zvládne i jiné žánry. Jeho kriminální snímek Druhý tah pešcem (1984) využíval detektivní zápletku s agentem StB v hlavní roli, a byť šlo o oficiálně schválené dílo, v náznacích už kritizovalo poměry pozdního socialismu.
V komedii Jako jed (1985) se Olmer opět pustil na tenký led partnerských vztahů: nabídl hořce úsměvný pohled na manželskou krizi. Právě tímto filmem definitivně stvrdil svou pozici režiséra osobitých „komedií o vážných věcech“ a získal důvěru natočit větší projekt – zmíněný Bony a klid.
Nová svoboda
Když v listopadu 1989 padl komunistický režim, Vít Olmer patřil ke generaci filmařů připravených využít nově nabyté svobody. Už nemusel své náměty nijak krotit ani schovávat za alegorie. Realita kolem něj ostatně poskytovala spoustu nových, bizarních inspirací. Kinematografie se zároveň ze dne na den ocitla v divokých tržních podmínkách – státní cenzura zmizela, ale zmizely i zaručené státní peníze na výrobu filmu.
Bylo potřeba zaujmout diváky a vydělat na sebe. Olmer se v této situaci rozhodl vsadit na osvědčený humor i trochu provokace. Už v roce 1991 přišel s komedií Tankový prapor, prvním celovečerním filmem natočeným v nových podmínkách mimo struktury státního filmu. Producentem byla soukromá společnost a rozpočet se poprvé musel pokrýt z komerčních zdrojů.
Olmer si jako námět vybral román Tankový prapor od Josefa Škvoreckého – satiru na absurditu vojenské služby v 50. letech. Do hlavní role mladého poručíka Dannyho obsadil tehdejší idol - Lukáše Vaculíka a nešetřil odvážnějšími prvky, které mu nově povolená svoboda nabízela. Ve filmu se tak objevily scény nahoty a erotiky, jež by dříve cenzura nepovolila, ale porevoluční publikum po nich hladovělo.
Snímek Tankový prapor se stal kasovním trhákem roku 1991 – přišlo na něj přes 2 miliony diváků, což byla na rozvířenou porevoluční dobu úctyhodná návštěvnost. Kritika z něj sice už tak nadšená nebyla, filmu vyčítala poněkud jednoduchý příběh, jenže to zásadní bylo jasné: český film se naučil fungovat v tržním prostředí a Vít Olmer byl u toho.
Natáčení Tankového praporu mělo pro Olmera i osobní význam. Na place tehdy spolupracoval se začínající herečkou a kostýmní výtvarnicí Simonou Chytrovou, která se brzy nato stala jeho životní partnerkou. Seznámili se ovšem ještě dříve – pár let předtím náhodou v Moskvě. Olmer tam byl jako režisér pozván na filmový festival a Chytrová do sovětské metropole přicestovala souběžně se zájezdovým představením divadla Semafor.
Bylo to osudové setkání: přes dvacetiletý věkový rozdíl si padli do oka a brzy se sblížili. Olmer v té době prožíval bouřlivé období – koncem 80. let se mu rozpadlo jeho první manželství. Z prvního svazku měl dva syny, z nichž jeden bohužel zemřel velmi mladý. Se Simonou Chytrovou tak začínal nový rodinný život. A ten na sebe nenechal dlouho čekat: přímo během natáčení Tankového praporu spolu počali svého syna Víta.
Chytrová s nadsázkou později říkala, že i proto patří Tankový prapor k jejím nejoblíbenějším filmům. Jejich syn dnes žije ve Francii a věnuje se politologii – filmovou branži zcela vynechal. Po Tankovém praporu zůstal Olmer věrný komediálnímu žánru, ale nebál se ještě přitvrdit. Začala 90. léta a české publikum chtělo vidět filmy otevřeně zachycující nové společenské jevy – a klidně i s dávkou šoku.
Sázka na nahotu
Olmer nejprve natočil volné pokračování hudební komedie Ta naše písnička česká II (1990), kterým navázal na prvorepublikovou nostalgii oblíbené předlohy. Tento snímek však v porevoluční záplavě zahraničních trháků poněkud zapadl. Mnohem víc pozornosti vzbudilo až Olmerovo drama s výrazně provokativními prvky nazvané Nahota na prodej (1993).
Šlo opět o příběh z podsvětí – tentokrát porevolučního. Režisér v něm ve stylu surového krimithrilleru zobrazil obchod s prostitucí a obchod s bílým masem, které se v 90. letech začaly vynořovat. Diváci viděli něco, co dříve v českém filmu vůbec nebylo: drsnou nahotu, násilí, drogy a polistopadové gangstery. V hlavní roli nešťastné dívky, kterou osud zavede do německého nevěstince, se objevila začínající herečka Lucie Benešová.
Olmer obsadil i několik výrazných hereckých osobností – zahrál si zde Karel Roden nebo slovenský herec Július Vašek, který kvůli roli pasáka dokonce nastoupil do posilovny a změnil image. Snímek měl komerční ambice, ale kritika ho přijala vlažně. Někteří recenzenti vyčítali Olmerovi laciný efekt a poukazovali na to, že společenská výpověď ustoupila samoúčelně drsné podívané.
Olmer se však trendu odvážných lákadel nezalekl. V polovině 90. let zašel v provokativnosti ještě dál a přišel s volnou dvojicí filmů Playgirls (1995) a Playgirls II (1995). Tyto snímky o životě tří bohatých podnikatelek a jejich erotických dobrodružstvích měly být českou odpovědí na tehdejší vlnu erotických thrillerů.
Olmer se v nich rozhodl skloubit satiru na vznikající podnikatelskou „smetánku“ s odvážnými lechtivými scénami. Do hlavních rolí obsadil opět svou manželku Simonou Chytrovou a herečky Michaelu Kuklovou a Evu Čížkovskou. Aby filmy přitáhly co nejvíce pozornosti, objevila se v nich i slavná erotická modelka a několik zahraničních aktérů. Ani sázka na odhalenou kůži a provokativní názvy však úspěch nezajistila.
Filmy Playgirls měly velmi slabý scénář a působily spíše jako nenaplněná parodie. Publikum sice zvědavě dorazilo do kin, ale odcházelo spíš rozpačité. Dodnes se řadí k nejhůře hodnoceným porevolučním českým filmům a například na filmových databázích pravidelně figurují v žebříčcích nejhorších počinů 90. let.
Pro Víta Olmera znamenaly Playgirls vrchol jeho autorské svobody, ale zároveň i určité vyčerpání jednoho trendu. Koncem 90. let se stáhl z výsluní velkých filmů a začal se více věnovat televizi a dokumentární tvorbě.
Přesto se jednou do světa celovečerních filmů výrazně vrátil – jak jinak než po stopách vlastní někdejší legendy. V roce 2014, po dlouhých 27 letech od prvního dílu, představil pokračování Bony a klid 2. Pokusil se tak navázat na svůj nejikoničtější počin z 80. let a nabídnout mladší generaci pohled na někdejší veksláky v nové době.
Do hlavních rolí obsadil opět několik původních herců (Roman Skamene si zopakoval roli Bínyho, stejně tak Václav Upír Krejčí postavu mladíka Viléma). Nechyběl ani Jan Potměšil, představitel hlavního hrdiny prvního dílu, který mezitím po vážné autonehodě zůstal upoután na invalidní vozík. Olmer pro něj ve filmu našel menší úlohu, jež navazovala na jeho někdejší roli.
Tvůrci se snažili být aktuální: příběh se točil kolem novodobých finančních podvodů, které nahradily někdejší veksl. Místo bony se řešily machinace s realitami a falešnými směnkami. Nostalgie po 80. letech se potkávala se satirou poměrů po roce 2010. Tahle sázka na nostalgii však úspěch nepřinesla.
Film Bony a klid 2 se sice dočkal velkolepé premiéry – uváděl se v květnu 2014 pod širým nebem na fotbalovém stadionu pražské Sparty za účasti původních hvězd – jenže vzápětí přišlo rozčarování. Publikum ani kritika tentokrát nadšení nesdílely. Pokračování kultovního filmu působilo rozpačitě. Olmer v něm bohužel nedokázal najít stejnou energii a autenticitu jako v 80. letech.
Chyběl Radek John jako spoluautor, chybělo ostřejší téma a ve srovnání s dynamickými kriminálkami tehdejší doby působily Bony a klid 2 poněkud naivně. Recenzenti filmu vytýkali nevěrohodnost a zastaralost – scenáristicky zamrzl v čase, a to, co bylo v roce 1987 průkopnické, už v roce 2014 nikoho nepřekvapilo. Divácké hodnocení skončilo hluboko pod průměrem.
Pro Olmera, který do projektu vkládal velké naděje, to byla bolestná zkušenost. Po premiéře novinářům řekl, že dnešní publikum je nesmlouvavé a on sám už mu možná přestal rozumět.
Veřejnosti se dnes už připomíná spíš jen příležitostně – například v rozhovorech, kde bilancuje svou padesátiletou kariéru. Působí skromně a vyrovnaně. Na otázku, zda by ve svém profesním životě něco udělal jinak, většinou odpovídá, že nelituje ani úspěchů, ani pádů.
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt_Olmer
https://www.csfd.cz/tvurce/3247-vit-olmer/prehled/
https://zeny.iprima.cz/reziser-vit-olmer-o-filmu-bony-a-klid-cim-mu-hrozili-vekslaci-a-prazske-podsveti-366670
https://www.readzone.cz/simona-chytrova-a-jeji-muz-ktereho-znate-diky-tankovemu-praporu-seznameni-v-moskve-dvacetilety-vekovy-rozdil-a-benatky/
https://www.dobrenoviny.sk/c/19916/kultovka-bony-a-klid-ma-pokracovanie
https://denikalarm.cz/2014/05/stari-vekslaci-nevedi-co-se-sebou/
