Článek
Bylo mu čtyřiapadesát, když poprvé slyšel dětský pláč, který patřil jeho vlastnímu synovi. Místo bezmezné radosti však v manželčiných očích zahlédl mrazivý záblesk žárlivosti. Dlouhých osmadvacet let stála Františka „Fáfinka“ Řepová po boku Vítězslava Nezvala jako jeho věrná družka, než se s ní roku 1948 konečně oženil. Celou tu dobu mlčky snášela, že básníka sdílí s jinými ženami, ale s jedním faktem se smiřovala těžko: ona sama mu dítě nikdy nedala, zatímco jiná ano.
Bohémská léta
Tím básníkem, jehož soukromí se tak bolestně prolínalo s uměleckým posláním, byl Vítězslav Nezval (1900–1958) – spoluzakladatel poetismu a vůdčí osobnost českého surrealismu. Už ve dvacátých letech se zařadil mezi nejvýraznější talenty své generace. Autor poetického eposu Edison, díky němuž se roku 1927 dostal na výsluní české poezie, odjakživa tíhl k iracionálním jevům.
V dospívání se na jedné venkovské zábavě prý dokonce nechal uvést do hypnotického spánku a začal prozrazovat tak důvěrná tajemství, až ho museli bleskově probudit. Od těch dob ho světy skryté pod povrchem reality nepřestávaly fascinovat. Není tedy divu, že jej okouzlil snový surrealismus – umělecký směr i životní postoj definovaný Francouzem André Bretonem.
Stejně jako další avantgardní umělci oné doby vedl Nezval bohémský život plný vína, kaváren a vášnivých diskusí. Roku 1922 vstoupil do levicového uměleckého svazu Devětsil a spolu s teoretikem Karlem Teigem sepsal manifest nového básnického směru zvaného poetismus.
V pražských literárních kavárnách se spřátelil s budoucím nositelem Nobelovy ceny Jaroslavem Seifertem a společně se zamilovávali do svobodomyslné malířky Toyen – i když ta jejich city zřejmě opětovala jen na plátně. „Moravští básníci to s ženami moc neumějí, ale Nezval je výjimka,“ žertoval prý Seifert.
Nezval nebyl žádný krasavec; malý vzrůstem a obtloustlý, sám sebe spíše zanedbával. Přesto měl trumf, jímž si získal náklonnost takřka kterékoliv dívky – své verše. Stačilo, aby přednesl jedinou báseň a ženská srdce tála. S oblibou také předváděl drobná kouzla, třeba věštění z ruky, kterými udivoval společnost.
Lovil múzy, pro něž pak psal; potřeboval být okouzlen a inspirován. Na aktivní svůdnice naopak hleděl s despektem – lovec chtěl dobývat sám. Jednou k němu v pražské kavárně Mánes přistoupila odvážná neznámá slečna, políbila ho na rty a řekla: „To je za Sbohem a šáteček!“ – odkaz na jeho básnickou sbírku vydanou roku 1934. Nezval však na takovou spontánnost nereagoval nijak nadšeně.
Oddaná Fáfinka
Bouřlivý milostný život básníka působil téměř jako román sám o sobě. Pro příležitostné aféry si vybíral ženy všech věkových kategorií. Nevyhýbal se dokonce ani návštěvám veřejných domů v Praze či Paříži, které tehdy zažívaly rozkvět. Zároveň však udržoval i dlouhodobé poměry s kultivovanými dámami z vyšších kruhů – nejznámější byly herečka Lilly Hodáčová, sovětská literátka Nina Nikolajevová, bulharské poetky Dora Gabe a Elizaveta Bagrjanová či půvabná tanečnice Olga Jungová.
Právě s Olgou Jungovou zplodil roku 1954 své jediné dítě, syna Roberta. Někteří dokonce spekulovali, že po světě přišlo na svět víc Nezvalových potomků, ale nikdy se to neprokázalo. Tou dobou už po Nezvalově boku stála 28 let Františka „Fáfinka“ Řepová, jeho životní družka a od roku 1948 i zákonná manželka. S ní ovšem – jak vyplynulo z jeho soukromé korespondence – potomka mít nechtěl.
Františka svého muže milovala s nezlomnou oddaností. Sebezapřením a dobrovolně přijala skutečnost, že se o partnera dělí s ostatními ženami. Díky její trpělivosti a toleranci mezi manželi vzniklo hluboké pouto, které nepřetrhaly žádné milenky.
Podle literárních svědectví se dokonce několik Nezvalových múz mezi sebou fyzicky popralo, ale marně – Fáfinka zůstala, neporazitelná ve své klidné oběti. Nezval od ní neodešel ani kvůli svým dvěma největším láskám, Lilly a Olze, s nimiž jezdil na výlety, vozil jim dárky ze zahraničí a odmítal se jich vzdát.
Věrná Františka však byla jen člověk z masa a kostí. Když se Olze Jungové narodil syn, Fáfinka těžce nesla, že právě tahle žena porodila to, co jí osud upřel. Olga naopak hořce litovala, že nemůže být po básníkově boku oficiálně ona. Nezval sice dokázal obě své „rodiny“ udržet v oddělených světech – milenkám a manželce striktně zakázal se stýkat – avšak v tomto trojúhelníku bylo mnoho potlačené bolesti.
Od surrealismu k Stalinovi
Nezvalův vnitřní svět byl stejně rozporuplný jako jeho osobní život. Ve třicátých letech patřil k nadšeným průkopníkům surrealismu – v roce 1934 spoluzaložil Skupinu surrealistů v ČSR a udržoval kontakty s Bretonovým okruhem v Paříži.
Koncem roku 1938 se však s hnutím surrealistů dramaticky rozešel – pokusil se českou skupinu dokonce rozpustit, načež byl svými někdejšími druhy fakticky vyloučen ze surrealistických řad. Jenže jak se Evropa řítila do válečné bouře, básník změnil kurz. Kolem roku 1937 dospěl k názoru, že čistý surrealismus mu neumožňuje reagovat na naléhavé společenské problémy.
Pod pseudonymem proto vydal cyklus „52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida“, v němž opustil snový jazyk a přímo oslovil čtenáře – vyjádřil v těchto baladách svou víru ve světovou revoluci a sžíravý soucit s ponižovanými. Měl obrovský ohlas a Nezval v duchu této proměny napsal v letech 1937–1938 další sbírky podobného ražení.
Zároveň ho trápily osobní starosti: těžce onemocněla jeho matka a nacistická hrozba visela nad Československem. Ve sbírce Matka Naděje (1938) se proto prolíná básníkova úzkost o život milované maminky s obavou o osud ohrožené vlasti. Nezval však nabádá sebe i národ k nezlomnosti – člověk se podle něj nesmí poddat ani nemoci, ani tyranii, a jedinou opravdovou nadějí je víra v pozemské činy.
Během německé okupace zůstal Nezval v protektorátu. Jako přesvědčený komunista se sice ocitl na indexu, přesto se zapojil do domácího odboje slovem – psal verše plné vlastenectví a vzdoru vůči okupantům. Když válka skončila a komunisté se roku 1948 chopili moci, stál básník bez váhání na jejich straně.
Ještě před únorovým převratem podepsal tzv. „Májové poselství kulturních pracovníků“, které vyzývalo národ k podpoře KSČ. Po Vítězném únoru se stal veřejnou tváří nové kulturní politiky – byl jmenován do vedení Svazu spisovatelů a aktivně se podílel na vylučování „nespolehlivých“ autorů z literárního života. Tuto temnou kapitolku mu později mnozí zazlívali, ale Nezval věřil, že slouží vyšším ideálům, s nimiž se ztotožnil už v mládí.
Oficiálním stylem umění se stal socialistický realismus a Nezval se mu přizpůsobil. Publikoval budovatelské básnické sbírky jako Veliký orloj (1949) a zároveň neváhal opěvovat stalinský kult osobnosti. Jeho rozsáhlá lyricko-epická báseň Stalin vyšla v roce 1949 k diktátorovým 70. narozeninám a tone v patosu servilní oslavy vůdce.
To už byl někdejší surrealistický bouřlivák nejen členem KSČ, ale i laureátem nejvyšších státních poct. V roce 1953 obdržel titul národního umělce a stal se ozdobou režimních oslav. Ne všichni jeho současníci však dokázali tuhle proměnu přijmout bez hořkosti. Zaprodanec, nebo idealista? Na to se názory dodnes různí.
Na sklonku života jako by se básník nořil hlouběji do svého nitra. Nepřestával věřit na osud vepsaný ve hvězdách – astrologie ho uchvátila už ve dvacátých letech, kdy mu jistý přítel sestavil horoskop. Celý život studoval hvězdopravské knihy a dokonce zanechal rukopis vlastní astrologické příručky. Svou víru v tajemné síly dotáhl až k předpovědi vlastní smrti. Tvrdil, že zemře o Velikonocích, a nemýlil se.
O velikonoční neděli 6. dubna 1958 byl Vítězslav Nezval nalezen mrtev – příčinou byl a akutní zápal plic a následné selhání srdce. Bylo mu pouhých 57 let.
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADt%C4%9Bzslav_Nezval
https://cnn.iprima.cz/od-hypnozy-k-nemanzelskym-detem-jaka-byla-prava-tvar-basnika-a-milovnika-zen-vitezslava-nezvala-3555
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/vitezslav-nezval-stalin/
https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1085
https://www.reflex.cz/clanek/causy/92390/vitezslav-nezval-nazorove-preletavy-basnik-a-klavirista-ktery-se-stal-vudci-osobnosti-ceskeho-surrealismu.html
