Vydrží 13 minut pod vodou a mají zmutovanou slezinu. Stát jim pálí domovy a násilím je žene na souš

Bilkuin Jimi Salih, drobný dvacetiletý mladík z etnika Bajau Laut, si ani nevybavuje, kdy se potápět naučil – v jeho rodině to byl prostě obřad dospělosti, stejná samozřejmost jako pro jiné děti první kroky. Narodil se na člunu zvaném lepa u pobřeží malajsijského Sabahu a od malička žije napůl kočovným životem na vlnách, stejně jako jeho předci po celá staletí.

„Na vodě jsme úplně ve svém živlu,“ říká tiše Bilkuin, „život na lodi a rybolov jsou pro nás zcela přirozené.“ Komunita Bajau Laut, k níž patří, se po generace živila tím, co poskytlo moře – a moři se přizpůsobila nejen kulturně, ale doslova i biologicky. Bajau patří k hrstce národů, jejichž těla se adaptovala na život ve vodním živlu: mají výrazně větší slezinu než běžní lidé, což jim umožňuje zadržet dech pod vodou mnohem déle než komukoli jinému.

Díky této unikátní evoluční výhodě se mohou Bajau potápět do neuvěřitelných hloubek a setrvat tam po dobu pro jiné lidi nepředstavitelnou – někteří vydrží pod vodou až 10 či dokonce 13 minut na jeden nádech. Vědci teprve nedávno objasnili, jak je to možné. Podle studie publikované v časopise Cell zjistili, že průměrná velikost sleziny u potápěčů kmene Bajau je zhruba o 50 % větší než u jejich sousedů ze souše.

Tento zvětšený orgán funguje jako zásobárna okysličených červených krvinek, které se při ponoření uvolňují do oběhu a pomáhají překlenout dlouhé minuty bez nadechnutí. Genetici identifikovali i konkrétní mutaci (v genu PDE10A), která tuto výjimečnou vlastnost způsobuje – jde o první známý případ genetické adaptace člověka na potápění.

Bajau zkrátka po stovky let přirozeným výběrem evolučně vyladili své tělo k dokonalosti pro život v hlubinách.

Každodenní realita Sama-Bajau – národa roztroušeného po pobřežích a ostrovech jihovýchodní Asie – vypadala po staletí jako živoucí dobrodružný film. Tito „mořští cikáni“, jak se jim přezdívá, dokázali na dřevěných člunech obeplout polovina světa, aniž by kdy formálně patřili k jakémukoli státu.

Většinu života strávili na moři kolem Bornea, Filipín a Indonésie – na souš se mnozí z nich podívali jen zřídka. Po generace obývali buď plovoucí vesnice tvořené čluny a bambusovými vorech, nebo chatrče na kůlech vystavěné v mělkých lagunách.

Jejich dřevěné čluny – lepa v jazyce Bajau, nebo také lansa – sloužily zároveň jako dopravní prostředek, rybářský člun i rodinné obydlí. V těchto několik metrů dlouhých lodích se vařilo, spalo i vychovávaly děti. Ostrovy, kolem nichž pluli, pro ně byly jen orientačními body na cestě - skutečným domovem byl oceán.

Tradiční způsob obživy Bajau odpovídal jejich prostředí. Každé ráno muži – a často i ženy – vyráželi s harpunami na lov ryb, sépií či mořských okurek. Zkušený bajauský lovec dokázal na jeden nádech ulovit pod hladinou chobotnici nebo kopím zasáhnout rybu prchající mezi korály.

To, co nesnědli, vyměňovali s komunitami usedlíků na pobřeží za rýži, dřevo, pitnou vodu a další nezbytnosti. Už malé děti se učily plavat dřív, než uměly chodit, a v mělkých vodách sbíraly mušle, škeble a jiné plody moře.

Vodu vnímali Bajau jako jiní lidé pevnou zem – starší generace dokonce věřily, že mají „nohy z rybích ploutví“, jak praví jeden z jejich mýtů. Pro své okolí byli možná exoty spícími v loďkách pod hvězdami, ale oni sami se viděli jako svobodní lidé moře, putující za obživou tam, kam je proudy a sezonní monzuny zanesou.

Navzdory pověstem ale Bajau nikdy nežili zcela izolovaně ani mimo čas. V historických záznamech je najdeme už od 16. století, kdy obchodovali s ostrovními sultanáty v souostroví Sulu a Molukách. Už v 15. století migrovaly různé skupiny Bajau mezi souostrovím jižních Filipín a severním Borneem (dnešní malajský stát Sabah) a docházelo k čilému kulturnímu promísení.

Kočovní mořští lovci se postupně usazovali i v několika pobřežních vesnicích, kde žili usedlejší příbuzní Bajau (tzv. „Bajau Darat“ čili Bajau pevniny). Část bajauské populace přijala islám pod vlivem malajských sultanátů, zatímco jiní zůstali animisty.

Po staletí však měli jedno společné: neznali hranice. Pohybovali se volně po celém rozsáhlém mořském prostoru, kde dnes leží tři různé státy. Národy, kmeny a rodiny spojovalo moře, ne pevnina.

Toto idylické propojení s oceánem ale nevydrželo tváří v tvář sílícím říším a později moderním státům. Koloniální éra zastihla mořské nomády v nejhorší možné pozici – na moři, které si náhle začaly nárokovat cizí mocnosti. Koncem 19. století se nad mapou jihovýchodní Asie sešly koloniální velmoci a pravítkem rozparcelovaly i vody, jimiž Bajau po generace volně proplouvali.

Madridský protokol z roku 1885 stanovující sféry vlivu Španělska a Velké Británie v oblasti Sulu doslova přeťal rodné území Bajau hranicemi, které nic nevypovídaly o skutečném osídlení. Rodiny jednoho národa se tak ocitly rozdělené mezi Britské severní Borneo (dnešní Malajsie), Holandskou východní Indii (Indonésie) a Španělské Filipíny.

Tradiční námořní trasy se přes noc změnily v přísně střežené hranice impérií. Přesto však Bajau, žijící mimo centra dění, tehdy zůstali z velké části neviditelní a volné moře si své rebely uchovalo až do poloviny 20. století.

Zlom přišel s koncem koloniální vlády. Nově vznikající státy – Malajsie, Indonésie a Filipíny – začaly uplatňovat národní suverenitu i nad rozlehlými pobřežními oblastmi a námořními zónami. Pro Bajau to mělo zásadní důsledky. Národ, který po generace neznal pojem státní hranice, se ocitl v právním vakuu. Malajsijský imigrační zákon z let 1959/1963 házel do jednoho pytle uprchlíky, neregistrované migranty i mořské nomády bez formálních dokumentů.

Z pohledu úřadů tak Bajau Laut nebyli odlišeni od „ilegálních přistěhovalců“ – a jako s takovými s nimi bylo nakládáno. Vlády Filipín či Malajsie sice uznávaly usedlé komunity Bajau na svém území jako etnické menšiny, ale kočovné Bajau Laut žijící na člunech považovaly za cizí element. Tito lidé neměli rodné listy, neplatili daně, nevyznali se v jazyce papírových formulářů. Nebylo pro ně v byrokratickém systému žádné místo – a tak se ocitli mimo systém úplně.

K dramatickému vyšachování mořských cikánů ze světa národních států došlo za okolností, které připomínají tragický paradox. V 70. letech postihla jih Filipín vlna krutých konfliktů – muslimské povstání na Mindanau a dlouhá občanská válka. Tisíce obyvatel z oblasti Sulu a Mindanao tehdy prchaly před boji, mezi nimi i mnohé rodiny Bajau, které do té doby žily nomádsky na moři.

Ve vlasti jim hrozila smrt, a tak vyrazily za bezpečím do zahraničí. Jejich čluny zamířily přes hranice do malajsijského Sabahu a indonéského Kalimantanu. Jenže tady na ně čekaly úřední bariéry neméně neúprosné než rozbouřené moře.

V Malajsii se uprchlí Bajau s čluny stali nelegálními běženci – neměli občanství ani doklady, v očích úřadů byli „ani cizinci, ani občané“. Mnozí zakotvili natrvalo u pobřeží Sabahu, ale zůstali bez státní příslušnosti a bez nároku na jakákoli občanská práva. Kruh se uzavřel: národ, který kdysi neznal hranice, se ocitl uvězněn mezi hranicemi, nepatřící nikam.

Od 70. let 20. století až do současnosti se pro desetitisíce Bajau stal každodenní realitou život v právním vakuu. Tito lidé často nemají žádné úřední dokumenty – žádné rodné listy, pasy, občanské průkazy. Bez papírů neexistují v očích úřadů, a tudíž nemají přístup k veřejným službám.

Děti mořských nomádů nemohou oficiálně chodit do škol a dospělí nedosáhnou na legální zaměstnání. Rodiny žijící po generace na moři byly postupně vytlačeny na okraj společnosti.

Napříč Malajsií, Filipínami i Indonésií dnes Bajau čelí stigmatům a diskriminaci. V Malajsii jich žije – převážně v Sabahu – odhadem kolem 28 tisíc, avšak plných 78 % z nich není úředně evidováno.

Pro mnoho Malajsijců jsou Bajau Laut stále cizinci – a to přesto, že jejich předci obývali vody kolem Bornea dávno před vznikem Malajsie v roce 1963. Podobná situace panuje i v jižních Filipínách: tamní Badjao (jak se jim v místních jazycích říká) byli během konfliktů vysídleni ze svých přímořských vesnic, byly jim zničeny domovy a úřady je často násilím přestěhovaly do vnitrozemí, kde živoří v utečeneckých osadách daleko od moře.

Nejbolestnější kapitola příběhu Bajau se píše v posledních letech. Mnohé vlády dospěly k závěru, že nomádské obyvatelstvo toulající se po moři je třeba usadit, zaregistrovat a „civilizovat“ – i proti jeho vůli.

V Malajsii došla státní moc tak daleko, že roku 2024 přistoupila k drastickému zásahu: v červnu byly srovnány se zemí celé vodní osady Bajau Laut u pobřeží Sabahu. Úřady nechaly spálit a zbořit asi pět set plovoucích chatrčí a domků na kůlech, v nichž bydlely stovky lidí.

Zátah proběhl v oblasti Tun Sakaran Marine Park – ironií osudu v národním mořském parku, kde Bajau po generace udržovali šetrný způsob života v souladu s přírodou. Malajsijská vláda svůj postup hájila tím, že likviduje „nelegální aktivity“ – nepovolené rybaření, černou výstavbu chatrčí či údajné pašeráctví.

Bajau Laut jsou prý bezpečnostní hrozbou a překážkou v ochraně přírody, argumentovali ministři. Výsledek byl, že stovky Bajau Laut přišly ze dne na den o domov. Jejich jediným majetkem byly chatrče na kůlech, a ty teď lehly popelem.

Rodiny se zoufale rozptýlily po okolních ostrovech a na okrajích měst, kde přežívají, jak se dá – a hlavně s obavami, co bude dál. Malajsijská vláda vzkázala, že uznává jejich existenci a má v plánu je nově usídlit na pevnině, v připravených osadách jižně od města Kota Kinabalu.

Tam se údajně mají naučit zemědělství, chovu ryb a dalším „užitečným“ dovednostem. Jinými slovy: stát plánuje mořské kočovníky převychovat v řádné pozemské občany. Jenže pro Bajau to znamená jediné – konečnou ztrátu jejich tradičního způsobu života.

Příběh Sama-Bajau by nebyl úplný bez dalšího temného pozadí. Moře, které tento národ celé generace živilo, se v posledních dekádách dramaticky mění – a bohužel k horšímu. Klimatická změna způsobuje ohřívání oceánu, což v oblasti tzv. Korálového trojúhelníku (tedy i ve vodách obývaných Bajau) vede k masivnímu bělení korálových útesů.

Pod hladinou umírají korály a s nimi mizí pestré ekosystémy ryb, měkkýšů a dalších organismů, na nichž jsou Bajau existenčně závislí. Zvyšuje se také hladina moře. Ostrov Bungin v Indonésii, kde žije komunita Bajau v neuvěřitelné hustotě (3 500 lidí na pouhých 8,5 hektaru půdy), se přímo před očima rozpouští v moři, jak stoupající voda ukusuje písečné břehy ostrova.

Vedle klimatických vlivů decimuje mořský svět i tlak moderní civilizace. Průmyslový rybolov nadnárodních flotil vylovil donedávna bohaté loviště. Podle odhadů poklesly u pobřeží Bornea stavy některých druhů ryb o 90 % oproti 80. letům.

Zoufalí místní rybáři pak někdy sahají k drastickým metodám: používají dynamit nebo kyanid, aby zdecimované úlovky zvýšili. Tyto praktiky však zničily značnou část korálových útesů. Do roku 2010 bylo například v Sabahu okolo 68 % útesů poškozeno jedovatým kyanidem a dalších 25 % poškozeno výbuchy.

Důsledky pociťují všichni mořští cikáni. Mnozí kapitulují a opouštějí oceán, protože je prostě neuživí. Jiní se snaží adaptovat – například malajsijská komunita spolupracuje s ekologickými organizacemi a učí nové generace Bajau chránit zbytky útesů či se uživit ekoturistikou.

Jisté je, že klimatická a ekologická krize ještě prohlubuje rozklad tradiční kultury Bajau. Kdysi prosperující námořní sběrači a rybáři jsou nuceni živit se příležitostně na souši, někteří odcházejí do měst, kde pracují jako nádeníci – anebo tam končí na okraji společnosti.

https://www.nationalgeographic.com/science/article/bajau-sea-nomads-free-diving-spleen-science

https://en.wikipedia.org/wiki/Sama-Bajau

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/clovek-obojzivelnik-vedci-popsali-ze-morsti-nomadi-jsou-geneticky-adaptovani-na-zivot-pod-vodou-80207

https://www.abc.net.au/news/2024-08-11/who-are-bajau-laut-people-and-why-being-evicted/104182780

https://www.jpost.com/environment-and-climate-change/article-830528

https://icaruscomplexmagazine.com/ocean-ties-under-threat/

https://www.theguardian.com/environment/2023/aug/10/the-last-sea-nomads-stateless-bajau-face-up-to-a-future-on-land-a-photo-essay