Článek
Občanská válka v Jugoslávii začala na počátku 90. let a rychle se proměnila v nejkrvavější konflikt v Evropě od dob druhé světové války. Mnohonárodnostní federace Jugoslávie se rozpadala – nejprve Slovinsko a Chorvatsko, pak Bosna a Hercegovina. Všude, kde vedla nová hranice, vypukaly etnické boje, provázené masakry civilistů a otřesnými zločiny.
Televizní obrazovky v té době zaplavovaly záběry z obleženého Sarajeva, vyhladovělých obyvatel a nekonečných řad uprchlíků. Svět zděšeně přihlížel, jak se v srdci Balkánu hroutí jakékoli zábrany – soused bojoval proti sousedovi, města se hroutila v prach a středověké krutosti se vrátily do moderní doby.
Mezinárodní společenství se pokusilo konflikt zastavit mírovými silami OSN. Vznikla mise UNPROFOR (United Nations Protection Force), která od roku 1992 nasadila v Chorvatsku a Bosně tisíce „modrých přileb“. Jejich mandát byl však omezený – vojáci mohli jen dohlížet, ne zasahovat silou.
Měli lehkou výzbroj a jejich úkolem bylo držet znepřátelené strany od sebe, monitorovat příměří a chránit civilisty, pokud to situace dovolí. Jenže situace se často vymykala kontrole. Mírotvůrci v modrých baretech mnohdy stáli bezmocně mezi mlýnskými kameny – mezi chorvatskými vojáky a srbskými milicemi, které příměří nerespektovaly. Napětí rostlo, přicházely provokace a dohody o klidu zbraní se hroutily pod náporem nenávisti.
Právě v Chorvatsku, kde UNPROFOR střežil křehké příměří po těžkých bojích roku 1991, přišla v lednu 1993 první velká zkouška. Chorvatská armáda se rozhodla porušit příměří a zahájila ofenzívu známou jako Operace Maslenica – bleskový útok v severní Dalmácii, který měl Chorvatům vrátit strategické území kolem města Zadar.
Chorvatské jednotky zaútočily na pozice srbských rebelů v Republice Srbská Krajina. Boje propukly i tam, kde předtím panoval relativní klid – frontová linie se náhle rozhýbala a v ohni ofenzívy se ocitli i vojáci OSN. Přímo na linii dotyku – na oné základně zvané Karin Plaža – plnili svou službu francouzští příslušníci UNPROFOR. Teď se stali nechtěnými účastníky bitvy.
Obklíčeni na základně Karin
Francouzská jednotka, která se ocitla u Karin Plaža v ohni, čítala dvě čety – dohromady 55 mužů. Jejich úkolem bylo střežit příměří na pobřeží Novigradského moře – malebné zátoky obklopené kopci. Když však 22. ledna 1993 Chorvaté spustili nečekaný útok, frontová linie se převalila přímo přes ně. Karin Plaža byla rázem v první linii bojů.
Chorvatské dělostřelectvo začalo ostřelovat srbské pozice – a nevyhnulo se ani francouzskému postavení. Minometné granáty dopadaly i na jejich základnu. Exploze otřásaly zemí; vojáci hledali kryt za zídkami, v zákopech, kde se dalo. První oběti na sebe nenechaly čekat: dva francouzští poddůstojníci padli, roztrháni střepinami.
Další tři muži byli vážně zraněni. Velitel jednotky, kapitán Eric Zanolini, zrovna nebyl na základně – ironicky sám uvázl v jiné oblasti během chaosu ofenzivy. Vysílačkou však udržoval spojení se svými vojáky, kteří uvízli pod palbou, sevřeni nepřáteli z obou stran.
Situace se každou hodinou zhoršovala. Francouzi byli izolováni – z jedné strany na ně tlačily postupující chorvatské síly, od druhé je svírali srbští bojovníci, zuřící nad porušením příměří. Most, který kdysi spojoval sektor s týlem, byl v troskách – přístupové cesty zpřetrhány. Veškeré posily nebo ústup byly nemožné. Na nebi kroužily vrtulníky UNPROFOR, ale do husté palby nemohly přistát.
Zanoliniho vojáci se tísnili na úzkém pruhu pláže mezi skalnatými útesy a studeným mořem. Neměli kam ustoupit, každý další minometný výbuch je mohl smést do vody nebo pohřbít pod skalou. Voda za jejich zády byla ledová a nepřátelská, země před nimi plivala oheň – ocitli se v pekle bez východu.
Dny a noci se slévaly. Šest dní byli Francouzi uvězněni v této pasti, od 22. do 28. ledna. Před očima měli těla svých padlých druhů, která nemohli ani důstojně odnést. Snažili se neztrácet morálku – vždyť to byli ostřílení vojáci, elitní námořní pěchota. Ale lidské síly nejsou nekonečné.
Vysílačka občas zapraskala – spojení s velitelem, který jim na dálku dodával odvahu a sliboval, že udělá vše pro jejich záchranu. Museli vydržet.
Rozkaz k nebezpečné záchraně
Zatímco francouzští vojáci bojovali o přežití, kdesi opodál, v relativním bezpečí týlu, zasedal krizový štáb UNPROFOR. Žádosti o evakuaci obklíčené jednotky proudily vzhůru velením. Situace byla trapná i zoufalá: mírové síly OSN měly chránit civilisty, a teď nedokázaly ochránit ani své vlastní muže.
V sektoru však zbývala jedna jednotka, která mohla něco podniknout – byť to znamenalo vkročit do inferna. Byl jí 1. československý prapor UNPROFOR, jediná fungující jednotka v oblasti. Paradoxem osudu tento prapor stále tvořili Češi a Slováci bok po boku, přestože jejich vlast už se rozdělila. V jeho čele stál podplukovník Petr Pavel, sedmatřicetiletý důstojník výsadkář, který už zažil ledacos, ale teď hleděl vstříc rozhodnutí, jež mohlo stát život jeho i všechny kolem.
Petr Pavel dostal zprávu o zoufalé situaci Francouzů a neváhal. Ačkoli oficiální mandát OSN nepočítal s bojovými operacemi, tady šlo o záchranu spojenců – a to za každou cenu. Pavel se rozhodl svolat dobrovolníky pro riskantní misi.
Jak na to vzpomíná, přihlásili se vojáci, od kterých by to možná málokdo čekal: „Dobrovolníci, kteří se přihlásili, byli obyčejní kluci, jichž si na ulici ani nevšimnete – žádní svalnatci, vyholené lebky či drsňáci na první pohled… a já je obdivoval,“ popsal své muže Pavel po letech.
Sebralo se 28 Čechů a Slováků – téměř celá četa odhodlaných vojáků, od mladých střelců po zkušené poddůstojníky. K dispozici měli dvě obrněná vozidla OT-64 SKOT. Ta nebyla žádným tankem, ale poskytovala aspoň základní ochranu a možnost rychlého přesunu.
Konvoj dvou obrněnců a terénního vozu se vydal na cestu dlouhou zhruba 30 kilometrů k základně Karin. Normálně by to trvalo pár desítek minut, ale teď před nimi ležela cesta skrz válečnou zónu. Dvě hodiny přesouvali po rozbitých cestách a cestičkách, objížděli bojiště. Řidiči jeli s nervy napjatými k prasknutí – každá zatáčka mohla skrývat hlaveň děla, každý most mohl být podminovaný.
Tým se snažil vyhnout místům nejtvrdších bojů, přesto to nebylo zcela snadné. Padající stromy – buď sražené výbuchy, nebo úmyslné zátarasy – zablokovaly silnici. Čeští a slovenští vojáci vyskakovali z vozidel a vlastníma rukama klestili cestu, odhazovali těžké kmeny, a to pod nepřátelskou palbou.
Nad hlavami jim zlověstně hvízdaly minometné střely; každou chvíli se ozvala rána a z lesa se zvedl sloup prachu. Nikdo nevěděl, jestli příští granát nedopadne přímo mezi ně. „Nezlomili se, když kolem padaly dělostřelecké či minometné granáty,“ vzpomínal na jejich statečnost Petr Pavel. Ti „obyčejní kluci“ postupovali vpřed se zatnutými zuby, semknutí společným cílem.
Vyjednávání pod palbou
Když se československá jednotka přiblížila k cílové oblasti, narazila na první lidskou překážku – ozbrojené hlídky srbských vojáků. Vynořili se zpoza barikád a mířili zbraněmi na přijíždějící konvoj. Tváře měli tvrdé, zašpiněné od sazí, a v očích vztek. Srbové byli rozzuření – jen před pár dny je Chorvati znenadání napadli a prolomili jim linii, teď tu vidí kolonu vozidel s označením OSN a možná nevědí, co si o tom myslet.
Zřejmě se obávali, že by mohla pomáhat jejich nepříteli, nebo prostě nikomu v té zmatené době nevěřili. Ve zlomku vteřiny se situace mohla zvrhnout: stačila by jedna nervózní reakce a spustila by se přestřelka, v níž by modré barety neměly šanci.
Petr Pavel pochopil, že teď nastává nejkritičtější moment operace. Zvedl ruku na znamení, aby jeho řidiči zastavili. Z obrněnců vyskočilo několik jeho mužů s rukama zdviženýma, aby ukázali, že nemají prst na spoušti. Následovalo vypjaté vyjednávání. Srbští velitelé – podle některých zpráv mezi nimi byli i pověstní paravojáci Željka „Arkana“ Ražnatoviće, obávaní „Arkanovi tygři“ – byli neoblomní.
Situace eskalovala do té míry, že se Češi a Slováci na chvíli sami stali zajatci: „Srbové nás zajali a hnali nás pod samopaly jako živé štíty k linii Chorvatů…,“ líčil posléze dramatické okamžiky Petr Pavel. Jeho jednotka, která přijela zachraňovat druhé, najednou musela bojovat o holý život.
Pavel chladnokrevně vysvětloval srbskému důstojníkovi, co je jejich cílem: žádný boj, žádná podpora Chorvatům, jen evakuace raněných a odvoz mrtvých těl, humanitární gesto. Možná argumentoval i tím, že pokud Francouzi přežijí, nebude z toho mezinárodní skandál namířený proti nikomu – naopak smrt francouzských vojáků by mohla přitáhnout nežádoucí pozornost světových mocností.
Srbové sice zuřili, ale postupně uznali, že UNPROFOR tu nehodlá útočit. Nakonec svolili: Československý prapor smí projít. Zbraně však musely zůstat spuštěné a pohyby opatrné. Petr Pavel vyjednal pro své vojáky bezpečný průchod – a zároveň tím domluvil, že až povezou Francouze zpět, Srbové je nechají projet.
Měl ale před sebou ještě druhou stranu mince: bylo třeba zajistit, aby Chorvati během evakuace také nestříleli. I zde pomohlo radiové spojení přes velitelství OSN – padla dohoda o krátkém příměří, aby mohla záchranná operace proběhnout.
Útěk z pekla
Jakmile byly tyto křehké dohody na světě, kolona opět naskočila do sedel. Obrněné transportéry se rozjely směrem k pobřeží, nyní už pod srbským doprovodem. Když se vynořily na dohled pláže Karin, francouzští vojáci zpozorněli.
Šok z toho výjevu museli vojáci potlačit – teď šlo o minuty. Češi a Slováci pomáhali zraněným Francouzům vstát nebo je nesli na provizorních nosítkách. Jiní mezitím opatrně zvedli těla padlých, aby je odnesli – své mrtvé druhy Francouzi nemínili nechat napospas. Všichni cítili, jak je každé zaškobrtnutí může stát život: stačilo by, aby některá strana změnila názor a znovu zahájila palbu.
Vojáci se bleskově naskládali do útrob obrněných transportérů. Byl jich víc než obvykle – 53 zachráněných Francouzů plus čeští a slovenští vojáci znamenalo doslova hlava na hlavě, ale nikoho to v tu chvíli netrápilo. Někteří seděli, jiní stáli namačkaní v přeplněném prostoru transportéru, držíce se čehokoliv, jen aby nespadli při jízdě.
Motor zaburácel a kolona se vydala zpět. Průjezd válečnou zónou zpátky proběhl jako zázrakem hladce. Srbové dodrželi slovo. Chorvati rovněž nestříleli, možná zvědaví, co se to vlastně děje, nebo respektující dočasné příměří. Žádný další voják už nepadl. Mise, která se mohla tak snadno proměnit v katastrofu, se blížila ke šťastnému konci.
Když konvoj dorazil na základnu UNPROFOR v srbském držení – zřejmě do Benkovace, kde měl OSN své zázemí – zavládla vlna ohromné úlevy. Ze zaprášených a zakrvácených vozidel vystupovali otřesení muži, ale žili. Francouzští zdravotníci se okamžitě ujali zraněných; začalo ošetřování a evakuace do polní nemocnice.
Teprve v tomto okamžiku si všichni naplno uvědomili, co se podařilo: 53 francouzských vojáků bylo zachráněno z téměř jisté smrti. Češi a Slováci tím dokázali něco, co si ještě ráno nikdo netroufl předvídat.
Záchranná operace u základny Karin se záhy stala slavnou. Mezi vojáky UNPROFOR se o ní mluvilo s uznáním – největší úspěch československého praporu v celé misi. Zpráva o hrdinském činu putovala také do vyšších pater armád a vlád. Francie, která při operaci málem přišla o svůj oddíl, nezůstala vděk dlužna.
Už v srpnu 1993 přijel do Prahy francouzský ministr obrany François Léotard, aby osobně předal vyznamenání těm, kdo se na záchraně podíleli. Podplukovník Petr Pavel a další tři důstojníci (major Karel Klinovský, major Stanislav Zaplatílek a podplukovník Pavel Jirkovský) obdrželi francouzský Kříž za vojenskou chrabrost s bronzovou hvězdou.
Toto vyznamenání – Croix de la Valeur Militaire – je ve Francii udělováno za statečnost v boji a cizinci jej dostávají jen výjimečně.
Pro samotného Petra Pavla měla akce u Karin zásadní význam. Ačkoli už předtím patřil k nadějným důstojníkům československé armády, tento čin jej vynesl do popředí. Statečnost spojená s rozvahou, kterou prokázal, mu získala respekt kolegů doma i spojenců v zahraničí. V následujících letech Pavel postupoval na stále vyšší velitelské posty.
Stal se generálem, vedl českou armádu jako náčelník generálního štábu a nakonec ho spojenci zvolili předsedou Vojenského výboru NATO, tedy nejvyšším vojenským představitelem Aliance – jako vůbec prvního člověka z východoevropské země. Není pochyb, že i pověst hrdiny z Jugoslávie mu v tom pomohla otevřít dveře. Když pak po více než třiceti letech od oné události kandidoval na prezidenta České republiky, příběh z Karin často rezonoval v médiích.
Francouzská média připomínala Pavlův čin z roku 1993 a nazývala ho válečným hrdinou. Pro českou veřejnost se stal jedním z argumentů, proč věřit jeho klidu a rozhodnosti ve vypjatých situacích – vždyť měl za sebou osobní zkušenost, kdy se tváří v tvář smrti dokázal správně rozhodnout.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vypro%C5%A1t%C4%9Bn%C3%AD_francouzsk%C3%BDch_voj%C3%A1k%C5%AF_ze_z%C3%A1kladny_Karin
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-epicentrum/733732/francouzsky-velitel-o-operaci-s-pavlem-jak-cesi-a-slovaci-zachranili-53-vojaku.html
https://www.vhu.cz/en/cesti-vojaci-v-90-letech-v-byvale-jugoslavii-obstali-prozrazuje-nova-studie/
https://en.wikipedia.org/wiki/Petr_Pavel
https://www.reddit.com/r/MilitaryPorn/comments/1220gss/current_czech_president_in_1993_he_saved_55/
https://www.czsk.net/svet/clanky/svet/pavelpetr.html
https://www.youtube.com/watch?v=yctgnKfgAJw
