Článek
Malá holčička cupitá v baletním sálku. Je jí pět a baletní mistryně ji chválí za pohybový talent. Balet miluje celým srdcem, stejně jako brzy nato sportovní gymnastiku. Drobný vzrůst je pro tyhle disciplíny výhodou a Jana má energie na rozdávání.
Jenže dětský sen o dráze primabaleríny utnou zranění – vážné poškození nohy – a lékaři přikážou konec s vrcholovým pohybem. Sedí pak večer doma v pokojíčku, na poličce řada panenek a medailí z gymnastiky, v očích slzy. Život bez tance? Pro malou vílu v baletní sukýnce nemyslitelná představa.
A přece se jí brzy dostane útěchy, která rány osudu promění v nové příležitosti. Kytara. Dárek od maminky, aby dcera přišla na jiné myšlenky. Jana si ji nejistě bere do náruče – a nástroj se stane klíčem k nové vášni.
„Pečlivě jsem cvičila akordy a něco mne naučil bratr a jeho kamarádi,“ vzpomíná později. Zpívá odjakživa – ve škole, doma do hřebenů místo mikrofonu, s rádiem. Nikdy nechodila do hodin zpěvu; nepotřebuje to. Přirozený hudební talent spolu s dravostí a pílí jí otevírají cestu, o jaké se jí ještě nedávno ani nesnilo.
Její rodina nemá na růžích ustláno. Jana vyrůstá v Praze jen s rozvedenou matkou a starším bratrem. O to silnější pouto mezi sourozenci i maminkou panuje. Maminka dře dlouho do večera, aby děti zabezpečila, a Jana ji nechce zklamat. Doma zní všemožné žánry – od klasiky po bigbít.
Jana hltá Beatles, miluje jejich melodie a rytmy. V pubertě objevuje rock’n’roll a soul, uchvacuje ji síla bluesových vokálů. Z rádia potají poslouchá chraplavý hlas Janis Joplin, americké rockové hvězdy, a cítí, že takhle nějak by chtěla zpívat: bez zábran, naplno, celým tělem i duší. Tohle není uhlazený pop pro spořádané slečny – to je čirá vášeň v hudbě. A Jana právě v sobě objevila nový plamen.
Vzhůru na výsluní
Píše se rok 1969 a osmnáctiletá Jana stojí na prahu dospělosti. Zatím studuje zdravotnickou školu, ale myšlenkami je stejně pořád v hudbě. Když se dozví o soutěži Hledáme nové talenty, tajně se přihlásí. Matce to oznámí až ve chvíli, kdy postupuje přes několik kol a má vystoupit na finálovém večeru v pražské kavárně Valdek.
Tréma? Kdepak. Jana si bere kytaru, troufale volí anglickou píseň – romantické „Massachusetts“ od Bee Gees – a před plným sálem ji rozezpívá hlasem jako zvon. Z drobné černovlásky srší sebevědomí i radost ze zpěvu. Porotu zaujme natolik, že se probojuje mezi trojici nejlepších talentů roku.
Ještě doznívá potlesk, když za ní do zákulisí přichází cizí muž v obleku. Představí se jako kapelník skupiny The Lovely Sextet a v očích má jasný zájem. Tak mladá… a taková energie! Okamžitě Janě nabízí angažmá v zahraničí: několik turné po evropských klubech, diskotékách a kabaretech.
To zní jako pohádka. Doma v Československu mezitím utahuje normalizační režim šrouby – cestování na Západ se brzy stane skoro nemožné. Jana to možná netuší, ale cítí, že taková šance se neodmítá. Neváhá ani minutu. Maminka jí věří a nakonec dá souhlas: nechá dceru úředně zplnoletit, aby mohla vyjet.
A tak ještě tentýž rok odjíždí do světa. Začíná několik zběsilých let na cestách. Mladinká zpěvačka zpívá noc co noc v honosných západních podnicích. Německo, Švýcarsko, Dánsko, Itálie, Nizozemsko… Z pódia vidí rozzářené tváře tanečníků v minisukních a barevných košilích.
Přes den cestují, večer vystupují – a další město, další klub. Jana nasává cizí kultury jako houba. Učí se jazyky, obstojně mluví anglicky a německy, zkouší i italštinu. Dokonce o ni projevují zájem zahraniční producenti – ten drobný uragán s hlasem černošské divy je pro ně exotickým úkazem zpoza železné opony. Po jednom koncertu v Hamburku ji osloví manažer významného studia: Slečno, hned zítra bychom mohli natočit váš singl!
Jana náhle stojí před osudovým rozhodnutím. Zůstat na Západě a zkusit štěstí? Lákavé. Venku se nadechla svobody, publikum ji miluje a doma ji nic netlačí – vždyť studium přerušila, budoucnost nejistá. Jenže je jí teprve lehce přes dvacet. Strach z neznáma svazuje křídla.
„Bála jsem se, že zůstanu sama v cizí zemi bez prostředků,“ přizná později. Sláva ve světě by mohla být na dosah, ale za cenu obrovského rizika. Jana nakonec nabídky zahraničních producentů odmítne. Jak rychle a vášnivě se vrhá do hudebních dobrodružství, tak silně ji zároveň domov táhne zpátky. Po necelých třech letech kočovného života sbalí kufry plné plakátů, suvenýrů a prožitků – a vrací se natrvalo do Prahy.
Praha roku 1971 ji vítá opět jinak než ta, kterou opouštěla. Normalizace cloumá kulturou, rockeři se krčí v undergroundu, v televizi bují estrády. Jana má za sebou zkušenosti k nezaplacení a v hlavě bouři nápadů, ale začíná prakticky od nuly.
Nikdo ji tu nezná. Brzy se však doslechne, že slavné pražské Divadlo Semafor shání mladou zpěvačku. Semafor, to je mekka hudebního divadla, líheň osobností. Jedinečná šance. Jana neváhá a jde na konkurs.
Na semaforských prknech postává nervózně několik dalších uchazeček s notami v ruce. Přichází řada na drobnou černovlásku s výraznýma očima. Přísné oči principála Jiřího Grossmanna si ji měří od hlavy k patě.
Jana zhluboka dýchne – a spustí rock’n’roll tak, že se všem tají dech. Do malého sálu jako by znenadání vtrhla letní bouřka. Grossmann nadšeně zvedá obočí: tuhle dívčinu bere!
Jana Robbová se tak roku 1971 stává členkou souboru Semaforu. Sen se splnil – je zpěvačka na profesionální scéně, po boku známých osobností. V semaforském orchestru a kabaretech se rychle zorientuje. Netrvá dlouho a diváci u televizních obrazovek ji poprvé uvidí v pestrém zábavném programu.
Hlas sopky
Je Štědrý večer 1972 a v televizi právě běží recitál nejpopulárnějšího českého zpěváka. Karel Gott v přímém přenosu zpívá jeden hit za druhým a národ u obrazovek ani nedutá. Vtom na scénu vchází drobná dívka v kalhotovém kostýmku.
„Pane Gott, můžu si s vámi zazpívat?“ ozve se zvonivě, ale s drzou jiskrou v hlase. Mistr se po neznámé dívce ohlédne a schladí ji: „S tímhle hlasem? Asi těžko.“ Dívka se však nevzdává. Opře se jednou rukou o křídlo klavíru a klidně požádá:
„Dovolíte?“ Nečeká na odpověď – a spustí úryvek písně tak procítěně, až muzikanti v orchestřišti oněmí překvapením. Karel Gott povytáhne koutky úst v uznalém úsměvu. „Ovšem s tímhle hlasem – ano!“ zvolá dojatě.
Takhle nějak se zrodil jejich společný duet „Toulky“, který se záhy stal hitem. Jana Robbová okouzlila Karla Gotta i televizní diváky. „Co jí chybí ve vzrůstu, nahrazuje zlatem v hrdle,“ píšou druhý den noviny. A jiní novináři ještě přitvrdí: „V hrdle nemá zlato, ale zápalnou směs!“
Malou „sopku“ Janu Robbovou srovnávají se sopečnou erupcí, která zasypala samu sebe – přirovnání to bude nakonec prorocké. Prozatím je však mladičká zpěvačka na vrcholu blaha. Duet s Karlem Gottem ji katapultuje mezi populární tváře. O rok dříve debutovala na gramofonové desce prvním vlastním singlem „Sopka“ – výbušnou písničkou, která jí vysloužila onen výstižný přídomek. Teď ji zná celý národ.
Karel Gott byl v té době už hvězda první velikosti a Jana měla dost odvahy oslovit ho ke spolupráci. Podmanila si ho svým nakažlivým elánem a nevídaným hlasem. Jejich „Toulky“ (1972) lidé milovali pro souhru čistého Gottova tenoru a její chraplavé „whisky & blues“ polohy.
Karel neváhal mladou kolegyni pozvat i do oblíbené televizní estrády Televarieté. Tam si spolu střihli rozpustilý hit „Bum, bum, bum“. Veřejnost žasla, kde se ta divoká dívka vzala. Na pódiu se Jana projevovala jinak než většina pěnic té doby: žádné načančané róby a předstírané půvaby.
Měla krátký sestřih, kalhoty, po jevišti běhala bosa nebo v teniskách. Ráda blbla – válela sudy, hopsala, interagovala s publikem. Temperament nezkrotný, projevy improvizované a upřímné. Publikum jí to věřilo každičkou vteřinu.
Hudební kritikové si lámali hlavu, kam tu zvláštní úkaz zařadit. Jana se vymykala škatulkám. Je to pop? Rock? Soul? Od každého něco – prostě Robbová. Porota jí prorokovala zářnou budoucnost. V anketě popularity Zlatý slavík 1972 se Jana umístí teprve na 31. místě – vždyť je nováček.
Ale hned o rok později přijde strmý skok vzhůru: Robbová se vyšvihne na 5. příčku nejoblíbenějších zpěvaček v zemi! Předstihne takové hvězdy jako Hanu Zagorovou, Marii Rottrovou či Věru Špinarovou. Ten rok 1973 patří jí – sopce české hudební scény.
Na festivalu Děčínská kotva 1973 získá Jana za píseň „Strašáček“ zlatou cenu poroty i cenu publika. Z pódia se usmívá a v náručí svírá dvě trofeje. Ještě čtyři další roky se pak drží v první desítce Zlatého slavíka. Zvou ji do televizních pořadů, vycházejí s ní rozhovory v časopisech.
Čtenáři se dozvídají, že „k snídani si dává půl litru mléka“, dopoledne tráví zkouškami v divadle nebo procházkami po Praze („koukám do výloh, na plakáty, na lidi“), odpoledne zkouší a večer koncertuje. Žije naplno, na plný plyn. Každý den je nabitý hudbou a ona vypadá nezničitelně.
Bouře v duši
Nikdo netuší, že uvnitř mladé hvězdy už začínají doutnat první potíže. Jana je totiž z rodu bohémů. Miluje svobodu, improvizaci a spontánnost – jenže showbyznys, byť v socialistickém Československu, vyžaduje i profesionalitu a disciplínu. A právě s tou má nespoutaná Robbová problém. Čím víc roste její sláva, tím méně ji baví dodržovat pořádky.
Zkouška v deset? Ach ne, Jana přichází o hodinu později, s omluvným úsměvem a zástěrou výmluv. Někdy nepřijde vůbec. Manažeři i kolegové kroutí hlavou – takový talent, a tak nespořádaná. Karel Gott se s ní po úspěšných „Toulkách“ chystal podniknout další projekty, jenže Jana dvakrát za sebou nedorazila na domluvenou schůzku.
Mistr je trpělivý profesionál, ale také puntičkář. Když mu mladá kolegyně opakovaně prošvihne termín, tiše s ní ukončí spolupráci. Nikdy o tom veřejně nepromluví – nechce jí ublížit – ale v branži se to ví. A podobných šancí, které Jana svým lehkomyslným přístupem zahodí, bude přibývat.
Robbová chce být za každou cenu svá. Na jevišti nejen zpívat, ale řádit, bavit se. A stejně tak si užívat i život mimo reflektory. Noční posezení s přáteli, mejdany po koncertech, spontánní výlety – to všechno k ní patří. Alkohol zprvu pije jen příležitostně.
Sklenička vína na kuráž před vystoupením, pak pár panáků s kapelou po show. Nikdy nebyla abstinentka; svět šoubyznysu je s něčím ostřejším v krvi snazší a veselejší. Jana má ráda chuť života, chce ho pít plnými doušky. Netuší, že tohle sladké opojení se může rychle změnit v hořkou závislost.
Koncem roku 1973 přichází první krizová rána z čistého nebe. Zatímco na pódiu sklízí ovace, v soukromí její srdce strádá. První manželství – o němž veřejnost skoro neví, Jana si své lásky pečlivě střeží – se ocitá v troskách. Není jasné, co bylo příčinou: možná žárlivost, možná Janina nevázanost a pracovní vytížení.
Faktem je, že rozvod mladou ženu poznamená. Toužila po obyčejném štěstí v lásce, po rodinném zázemí, které sama neměla. Namísto toho ji čekají samotné návraty z koncertů do prázdného bytu. Tehdy se z alkoholu stává častější společník.
Přesto na sobě Jana na jevišti nedává nic znát. Jede na setrvačnost úspěchů první poloviny sedmdesátých let. V Semaforu účinkuje dál – i po smrti Jiřího Grossmanna koncem roku 1971 zůstává v souboru a baví publikum v dalších pořadech po boku komiků Luďka Soboty či Petra Nárožného. Postupně ji však láká změna, potřebuje nový impuls.
Ten přichází v roce 1977: Jana opouští Semafor a přidává se ke skupině Bacily Václava a Jana Neckářových. S Václavem Neckářem, tehdy populárním zpěvákem, zpívá duety na koncertech i v televizních pořadech. Jejich hlasy se překvapivě doplňují – jeho něžná intonace a její syrový alt tvoří zvláštní souhru.
V roce 1975 spolu nazpívají singl „Teď to víš“, o rok později rytmickou „Rok rok střídá“. Vedle toho Jana zkouší i nové sólové písně. V té době zaboduje s rockovou verzí hitu Elvise Presleyho „Don’t Be Cruel“, česky nazvanou „Co je to láska“. V rádiích ji párkrát zahrají a kritici uznale kývnou – to je ta Robbová, co umí zařvat jako opravdová rockerka.
Na pódiu stále působí jako splněný sen publika. V zákulisí však kolegové pozorují, že Jana často působí vyčerpaně a náladově. Chvíli rozdává vtípky a srdečné úsměvy, jindy sedí sama v rohu a v očích slzy. Nikdo neví přesně proč. A Jana mlčí – svou bolest si v sobě dusí.
Skupina Bacily cestuje křížem krážem republikou, každou chvíli jiné město, jiná hala. Jana má v šatníku několik kostýmů, ale do žádného se už nevejde: výrazně přibírá na váze. Její drobná postava teď působí podsaditě. Kolegové ji vídají, jak do sebe po vystoupení hází obří porce jídla – jakoby měla vlčí hlad.
Na druhý den ale nejí skoro vůbec a potají zvrací na toaletách. Spolukapelník Jan Neckář po letech prozradí, co tehdy nikdo netušil: Jana trpěla bulimií.
Tělo zpěvačky tak dostávalo zabrat dvěma směry: přemírou alkoholu a drastickými výkyvy stravování. Smrtící kombinace pro její zdraví – fyzické i duševní.
Skutečnou příčinu, proč Jana začala utíkat k alkoholu a jídlu, však zná jen pár nejbližších. Zpěvaččin největší sen byl totiž úplně obyčejný: mít dítě. Moc si přála stát se matkou, založit rodinu, kterou sama v dětství postrádala. Osud jí však uštědřil krutou ránu.
Dvakrát otěhotněla – a dvakrát ji potkalo mimoděložní těhotenství. Místo radosti z očekávání ji čekalo martýrium operací, bolesti a ztráty. Drobné jizvy na podbřišku nikdo nevidí, ale v duši má hlubokou ránu. Lékaři jí nakonec potvrdí neúprosný ortel: už nikdy nebudete moci mít děti.
Jana se hroutí. Svou bolest skrývá před světem, ale uvnitř hoří smutkem a vztekem na vlastní tělo. Zdánlivě si z ničeho nic nedělá, směje se a zpívá dál. Jen v šatně, když nikdo nekouká, se třesoucími prsty napije z ploskačky. Alkohol otupí žal a umožní na chvíli zapomenout.
Strmý pád: ztracená v zapomnění
Začíná 80. léta a Jana Robbová je na tom nejistě. Ještě stále koncertuje, sem tam se objeví v televizi, ale její hvězda bledne. Mladší kolegyně vydávají desky a plní hitparády – Petra Janů, Marie Rottrová, popové hvězdičky středního proudu. Jana takový komerční úspěch nikdy neměla.
Její diskografie čítá necelých dvacet singlů, ale žádné dlouhohrající album. Několikrát se o desku pokoušela – hudebníci byli připraveni, studio zamluvené – jenže Jana nedorazila na nahrávání.
Bez zpěvačky nelze natáčet. V branži tohle selhání budí rozpaky: má snad Robbová smůlu? Nebo je tak nespolehlivá? Bohužel byla pravda to druhé. Janu, kdysi miláčka publika, teď provází pověst problémové umělkyně. A nikdo s ní nechce plánovat velké projekty, i když hlasově je na tom pořád výborně.
Navíc atmosféra doby jí nepřeje. Přichází normalizační zákazy a omezení. Jana ráda zpívá anglicky a inklinuje k rocku, což u kulturních komisí nevzbuzuje nadšení. Některá její vystoupení jsou rušena. Třeba v Ostravě jí na poslední chvíli pořadatel zruší koncert s odůvodněním, že „má moc zápaďácké manýry“.
Co to přesně znamená? Možná příliš odvázaný projev na pódiu, možná fakt, že do repertoáru zařazuje i americké blues. Jisté je, že se Jana cítí čím dál víc upozaděná a odstrkovaná. Publikum ji sice stále má rádo, ale nová píseň nevychází, v televizi už ji skoro nezvou a bulvár (byť cenzurovaný) si začíná špitat o jejích opileckých excesech.
Na začátku roku 1985 se Jana ještě jednou pokusí nastartovat kariéru. Domluví si vlastní koncertní program – možná poslední, co ji drží nad vodou. Těší se, piluje písně. Ale pak přichází studená sprcha: koncert je bez náhrady zrušen. Důvod? Nikdo jí nic nevysvětlí. Možná v tom byly zákulisní intriky, možná její pochroumaná pověst.
Pro Janu je to konečná stanice. Zhroutí se. Přepadá ji beznaděj: co teď se životem? Není jí ještě ani čtyřicet, a už má pocit, že všechno skončilo. Alkohol, který doposud fungoval jako berlička, ji teď definitivně strhává do propasti. Pije od rána do večera, kašle na všechny slíbené kšefty a závazky. Dvakrát nastoupí protialkoholní léčbu – nemá však dost vůle ji dokončit.
Její soukromí je v troskách. Druhé manželství vydrželo jen krátce a skončilo rozvodem. Jana zůstává úplně sama, bez partnera, bez dětí, bez práce. Závislost na alkoholu ji připravila o hlas i o zbytek příležitostí. Když už delší dobu nikde nevystupuje, přestávají se o ni zajímat i poslední fanoušci. Ke konci osmdesátých let upadne jméno Jany Robbové v zapomnění.
Z kdysi obletované zpěvačky se stává nezaměstnatelná žena bez maturity a bez praxe mimo hudbu. Jak se uživit? Potřebuje platit nájem malého pražského bytu a něco jíst. Nakonec bere zavděk obyčejnou prací – nastupuje jako servírka v hospodě.
Když utichne poslední tón
Píše se rok 1990. Země se nadechuje svobody, staré pořádky padají. Mnozí zpěváci totalitní éry zažívají comeback, koncertní haly praskají nadšením z nově nabyté volnosti. Někdo si možná vzpomene i na Janu Robbovou – kdysi přece takový talent. A skutečně, pár hudebních nadšenců jí nabízí účast na menších vzpomínkových akcích, chtějí ji dostat zpátky na pódia. Jana váhavě přijímá několik nabídek.
Zkouší znovu zpívat s kapelou. Jenže roky nezřízeného života zanechaly následky: hlas už nemá ten rozsah ani sílu. A hlavně – Jana ztratila jistotu a sebedůvěru. Na jednu akci nedorazí vůbec, jindy uteče po první písničce s pláčem do zákulisí. Nic z toho nevede k trvalému návratu.
Jediné, co jí teď ještě dává smysl, je sen o vlastní hospůdce. Vždycky milovala country a folk. Představuje si malý klub v tomto stylu, kde by mohla být paní domácí a občas zazpívat hostům své oblíbené písničky. Tenhle sen si hýčká jako poslední světýlko ve tmě.
Bohužel, zůstane jen u představ. Jana nemá peníze ani partnera, který by jí s podnikáním pomohl. Osud k ní byl krutý – všechnu energii a nadání jako by vyplýtvala v mládí, a na druhou polovinu života jí nezbylo nic.
Kolem roku 1995 si hosté v restauraci, kde obsluhuje, začínají všímat, že bledne a hubne. Jana dlouho potíže ignoruje - vždyť chraptěla celý život, co by chodila k doktorovi. Jenže přidávají se silné bolesti při polykání. Nakonec souhlasí s vyšetřením. Lékaři si ji přehazují, nedaří se hned stanovit diagnózu. Až pozdě zjistí pravdu: v Janině krku roste zhoubný nádor.
Rakovina jícnu se rychle šíří. Operace je nevyhnutelná a proběhne okamžitě. Z plic jí vedou hadičky, na nemocničním lůžku leží stín kdysi divoké zpěvačky. Její hlas je pryč. Lékaři jí odeberou část hrtanu. Už nikdy by nemohla zpívat ani mluvit jako dřív.
Přichází 4. srpen 1996. Je jí pouhých 45 let, ale připadá si strašlivě unavená. Umírá v osamění.
https://www.kultura21.cz/uvod/14868
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Robbov%C3%A1
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jana-robbova-zpevacka-alkohol-rakovina-kariera-karel-gott.A210323_102332_lidicky_iri
https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-karieru-fenomenalni-zpevacky-jany-robbove-znicil-alkohol-zivot-vzala-vazna-nemoc-40177510
https://www.vlasta.cz/celebrity/jana-robbova-zpevacka-mlada-pisne-rakovina/
https://hudba.proglas.cz/noklasik/aktuality-noklasik/vzpominka-na-zpevacku-janu-robbovou/
https://epochaplus.cz/jana-roobova-zivot-plnymi-dousky-a-ustup-ze-slavy/
https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-laska-a-vztahy/504659/zpevacka-jana-robbova-nemohla-mit-deti-trapeni-resila-alkoholem-zabila-ji-rakovina.html
