Článek
Původně jsem s bengálskou kočkou nepočítala. Předpokládala jsem, že nám do života vstoupí buď nějaká toulavka nebo že si vezmeme kočku z útulku. Pak jsem ale objevila právě tohle plemeno, které mě nadchlo jak vzhledově, tak povahou. Na jeho příchod jsme si ale, kvůli velkému zájmu o koťata, museli téměř třičtvrtě roku počkat.
Mezitím jsem hltala YouTube videa o bengálských kočkách (jak se s páníčky toulají lesem, cestují letadlem, učí se povely jako pejsci) a začala sledovat snad všechny Instagramové profily tohoto plemene. V mých představách jsem se viděla, jak se brodím českými lesy s kocourem v batohu, cestuju s ním k moři a naučím ho sedni, lehni, pac a minimálně deset dalších povelů.
Nastal den D a 2. června 2023 si domů vezeme vysněné koťátko a od té doby už nic není jako dřív. Ani tak, jak jsem si vysnila. První společný rok máme za sebou a já můžu s jistotou konstatovat, že pořídit si (bengálskou) kočku byla ta nejhorší a zároveň nejlepší věc, která se mi kdy stala.
Život s kočkou mi dal čtyři cenné lekce
Co všechno mě můj čičiboss naučil a co vaše kočka naučí vás, pokud si jednu pozvete domů?
1. Spánek se přeceňuje
Nikdy jsem nebyla ten typ, který by o víkendu vyspával do deseti. Ale spát alespoň do půl deváté by bylo hezké. Můj kocour to nicméně vidí jinak. Nezná rozdíl mezi vstáváním ve středu nebo v neděli. Jednoduše nepřipadá v úvahu, abych ještě v 6:30 byla v posteli. Když se o to pokusím, začíná systematická a každé ráno na chlup stejná šikana: okusování palce nebo paty, čtvrthodinové hlasité naříkání, které připomíná řev malého dítěte, skákání po břiše a fackování očních víček (naštěstí bez drápků).
To si pište, že jsem naštvaná. Jenže jakmile si uvědomím, že je 9 ráno a já za ty dvě a půl hodiny stihla:
- snídani i kafe
- dlouhou ranní sprchu
- naplnit myčku
- napsat jeden celý článek pro Médium
Tak ze mně všechen ten vztek opadne. Uvědomím si totiž, že zatímco jiní teprve vstávají, já už mám polovinu povinností za sebou. Nádhera!
Kdy budete vstávat? To není na vás, ale na vaší kočce.
2. Chlupy na oblečení a škrábance na rukou sbližují
Nerada se zapovídám ve vlaku nebo v krámě s cizími lidmi. Bohužel ze mně nejspíše vyzařuje nějaká aura, která ke mně láká lidi, kteří si chtějí povídat. Zpravidla však o tématech, která mě vůbec nezajímají. Od té doby, co mám kocoura, ale 50 % z těchto lidí tvoří majitelé koček. Jakmile si všimnou mých do krve rozdrápaných rukou nebo chlupů na tmavém oblečení, hned se dáme do řeči o našich kočkách. A to si pište, že jako správná kočičí „máma“ využiju každé příležitosti, kdy o své chlupaté lásce můžu mluvit. Můj den pak nemůže být lepší.
3. Flegmatismus je klíč ke šťastnému životu s kočkou
Soužití s kočkami vede k lepší duševní rovnováze. V přítomnosti kočky se člověk zklidní a lépe pochopí, kde jsou skutečné životní hodnoty.
První půl rok jsem bojovala prakticky se vším, co ten náš mňoukající lump vyváděl. Stresovala jsem, když:
- skákal na linku plnou nádobí, které končilo na zemi
- lítal jako raketa do schodů v novém domě a poškrábal je
- si brousil drápky o novou pohovku místo o škrabadlo, které bylo hned vedle (!!!)
- jsem potřebovala fakt hodně pracovat a kocour lítal a řval jak pominutý, takže jsem se vůbec nemohla soustředit
Stresovala jsem… Prostě úplně z čehokoliv pro kočku typické. Hubování nepomáhalo. Plácnutí přes zadek mi oplatil útokem na lýtko a staženýma ušima. Jen jsme si ničili vztah a já byla v jednom kuse jako na trní, co zase provede.
Rezignovala jsem na výchovu. A v ten moment nastal zlom. Čím méně jsem Kofiho kárala, tím méně zlobil. Zjistil totiž, že tak si mou pozornost už nezíská. Zároveň jsem si uvědomila, že je to prostě kočka. Kočky jsou zlobivé, bláznivé, střelené a někdy totálně na zabití. Mají to v genech. Jsou to šelmy.
Jakmile jsem si to uvědomila, nastal naprostý… vnitřní… klid. S jeho řevem, drápky, neochotou se mazlit a se vším dalším jednoduše nic neudělám a je jen na mně, jaké se rozhodnu kvůli tomu mít emoce. Tento flegmatický přístup se navíc promítl do celého mého života, za což jsem svému kocourovi opravdu hodně vděčná.
Kočky převezmou nad vaším životem moc a vy si to buď zamilujete nebo se zblázníte.
4. Kočičím otrokem se staneš, ať chceš nebo ne
Je to až úsměvné, jak si kočky vždy najdou způsob, jakým si z vás kočičího otroka vycvičí. Od prvního dne s Kofim jsem byla přesvědčená, že já svému kocourovi rozhodně posluhovat nebudu. Že to vlastně už nějaký ten měsíc dělám jsem si uvědomila až v momentě, kdy jsem se dívala na talíř se čtyřmi různými kočičími konzervami. Jak jsem se do toho momentu dostala? Jednoduše.
Kocour zhruba týden nesnědl ani jednu konzervu, kterou jsem mu otevřela. Jedl jen granule. Na co má chuť, se dalo zjistit jen vylučovací metodou. Začala jsem na dvou otevřených konzervách současně a dostali se na čtyři, z nichž milostpán zpravidla tři sní. Kdy a jaký druh to bude, to je každý den jiné.
Dalším pěkným příkladem je kočičí záchod. V případě, že hned potom, co kocour vykoná potřebu, záchod neuklidím a kolem toalety nevysaju, pronikavě se na mě divá a řve. Jakmile záchod uklidím a vysaju kočkolit v okolí toalety, je klid.
Pořídit si kocoura je ta nejlepší i nejhorší věc, co se mi kdy stala
Vím, psala jsem to už na začátku článku, ale musím to zopakovat. Může se zdát, že kočky jsou rozmazlené, cílevědomé a nevychovatelné potvory. Ano, to jsou. Pozitiva života s kočkou ale převažují. Například když ráno vstanu a kocour se mi lísá půl hodiny u nohou, zatímco snídám. Když přijdu domů, začne mi broukat nějaký příběh. Když mi dá na povel pac, na povel si sedne nebo lehce. Když chodíme na procházky na vodítku kolem domu a s nadšením nahání hmyz i ptáky. Když kontroluje teplotu vody ve sprše.
A stovky dalších momentů, které převažují nad nočním i ranním mňoukáním, nad rozdrápanou pohovkou i rozbitou sklenicí na víno. To jsou jen maličkosti. Pakliže se nad tyhle věci dokážete povznést, váš život s kočkou bude naprosto kouzelný a šťastný.
