Článek
Že byl tenhle kamarádíček trochu mimoň, to jsem věděla už dávno. Byl součástí pyramidového systému, nikdy a nikde nedával spropitné a neznal hranici mezi upřímností a neomaleností. Nejednou mi dal najevo, že pro něj nejsem dostatečně atraktivní a ať si od našich setkání nic neslibuji. To jsem mu mohla s klidným svědomím slíbit.
Byl o hlavu menší než já a neuměl se oblékat. Všude se chlubil svými pracovními úspěchy, i když zatím jen studoval a přivydělával si brigádně. Možná tedy za svůj úspěch považoval lov ztracených duší coby Amway obchoďák? Těžko říct. O to větší radost jsem měla z toho, jak se ztrapnil, když byl v naší kavárně na rande.
Přátelství stranou, teď jsi náš pingl
Pracovala jsem v podniku, který byl hlavně kavárnou, ale dávali jsme si záležet i na nabídce vín. Možná i proto si nás tenhle „kamarád“ vybral jako cíl svého rande. Mají prý zhruba hodinu do začátku představení v divadle, tak že si u nás dají sklenku či dvě. Věděla jsem, že je trochu namyšlený, ale uměl být i kamarádský (když chtěl). Toho večera ale nikoliv. Choval se ke mně jako k pinglovi.
Hned ve dveřích jsem si od něj vyslechla, jak tu máme dneska prázdno. A že proč máme věšák tak daleko od vchodových dveří, že na takový fyzický výkon nebyl připraven. Ha ha. Prostě miláček. Do nápojového lístku koukal téměř deset minut a komentoval snad každou položku. Slečna bedlivě naslouchala.
Nakonec na mě luskl prsty, že už si chtějí objednat. Oba měli chuť na bílé víno a že co máme v nabídce. Měli jsme toho večera tři odrůdy: Tramín, Pálavu a Vlašák. Nabídla jsem jim degustační vzorky, ale kamarád striktně odmítl, že má chuť na Vlašák a že přece ví, jak chutná. Slečny se ani nezeptal na její výběr a rovnou objednal dvě sklenky po deci.
Jakmile vypili první sklenku, opět jsem byla vyzvána lusknutím prstů, ať přikvačím ke stolu. Že teď si dají Pálavu. S falešným úsměvem jsem se otočila na podpatku, došla zpět na bar a vytáhla z lednice láhev Pálavy.
Vyklubal se z něj opravdový znalec vín
Vracím se zpět a uklízím láhev Pálavy zpět do lednice. Jak tak dřepím před lednicí a vracím tu Pálavu, všimnu si na etiketě názvu: Ryzlink Vlašský. Sakra, já se přehlédla a nalila jsem jim stejné víno!
Bylo mi trapně, ale byla jsem odhodlaná za nimi zajít a chybu jim přiznat. Než jsem ale udělala krok směrem k nim, zaslechla jsem konverzaci, kvůli které jsem málem bouchla smíchy.
On: „Tohle je hodně zajímavý víno. Takový sladší, ale minerální. Cítím možná trochu hrušku. Lepší jak to první, co říkáš?“
Ona: „Hm, nevím. Mně přijdou dost podobný.“
On: „Opravdu? To bude asi tím, že jak víno moc nepiješ, tak tam ještě nepoznáš tolik ty nuance.“
A po chvíli ticha dodal: „Ale stejně dvacet osm korun za deci? To jsou ceny, viď? Přitom je to takové průměrné víno.“
A v ten moment jsem se rozhodla, že za nimi nejdu! Nejenže se ukázalo, že je kolosální blb, co se nevyzná ve víně, ale ještě urazil poctivého českého vinaře. Často u nás realizoval degustace, víno dělá srdcem a fakt kvalitní. To fakt přehnal, „kamarád“.
Přiznání
Ale nedalo mi to. Už jen kvůli slečně, kterou vlastně také urazil. Když se kamarád odebral na WC, přišla jsem k jejich stolu s novou karafou vody a přiznala se jí: „Měla jste pravdu. S tím stejným vínem. Ale byl to omyl. Strašně moc se omlouvám.“
Slečna se kousla do rtu, pak se rozesmála a řekla, že se nic nestalo. Kamarádovi mně zřejmě nenapráskala. Spropitné jsem od něj samozřejmě nedostala, ale aspoň vzal celou útratu na sebe. Druhý den ráno se ale slečna stavila pro kávu a položila na pult dvě dvacetikoruny se slovy: „To je za včerejšek. Víno máte výborný.“
Byla to ode mně ten večer neprofesionální? Ano. Lituju toho. Vůbec ne! Začali spolu ti dva chodit? Ne. Prý pro něj nebyla dostatečně krásná. Jelikož byl na rande s pětadvacetiletou verzí Rachel Weisz, tak si myslím, že pěkně kecal a dostal košem.
